OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire Story - 3. kapitola

30.10.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1372×

Fire Story - 3. kapitola

Zrychleně dýchám a zírám do těch temných, záhadně nadšených očí a třesu se po celém těle, jako bych seděla na severním pólu a vrážel do mě studený vtíravý vítr. Kéž by naproti mně seděl tučňák a ne sám král!

„Dotkla ses mě,“ řekne netrpělivě a zatne dlaně v pěst. To gesto se mi ani trochu nelíbí. Odsunu se a trochu se na jeho velké prostorné posteli posunu vzad, přestože nás dělí bohužel jen tak maximálně metr.

„To bylo tak nějak omylem…“

„Omylem jsi do mě narazila, abys mě srazila k zemi a uprchla se svým kamarádem?“

Krásný a chytrý, to je nejhorší kombinace, jakou jsem před sebe mohla dostat. „Nechtěla jsem uprchnout…“ zaštkám nevinně a pohlédnu mu do očí s plachým dívčím pohledem, který platil na prodavače v nejbližším obchodě mého bydliště. Každý den mi díky těm psím očím dával zdarma lízátka, o čemž máma samozřejmě nevěděla.

„Teď je to jedno… Nehneš se ode mě ani na krok!“ Jeho hlas je náhle hrubý a majetnický, zatímco v očích mu bezděčně blýská.

„Ale já mám svoje povinnosti…“ zasípu rozohněným hlasem a vypnu hruď.

„Jaképak?“ Podloží si bradu svou pěstí a téměř posměšně na mě shlíží.

„Mám před sebou spousty práce… Slíbila jsem pomoci s jarním úklidem mámě a taky předčítám slepcům a chodím do domova důchodců, kde hraju s babičkami a dědečky karty… Taky vypomáhám se sirotky a nosím jim hračky. Vybírám na charitu a to mi věřte, jsem v tom nejlepší. Díky mě je celému světu líp… Jsem totiž…“

Skočí mi do řeči. „Světice a lhářka.“ Sladce se usměje a natáhne ke mně svou dlouhou svalnatou paži. Lehce se odtáhnu od jeho dlaně. „Myslíš si, že ti něco takového, uvěřím? I kdybys zachraňovala svět před obrovským meteoritem, tak tě nepustím! Nikdy už se ode mě nehneš ani na krok!“ zahřmí přísně a znovu se po mně natáhne. Když se od něj znovu odtáhnu, poušklíbne se a přisedne si ke mně blíž. „Chci se tě dotýkat!“ zadívá se mi do očí tím svazujícím pohledem a já tupě polknu.

„Já se bojím…“ škytnu a on mě k sobě proti mé vůli přivine. Posadí si mě na klín a donutí mě hledět mu do těch temných očí, zatímco mi naprosto jemnými, téměř neznatelnými doteky přechází po těle. Zkoumá každou část a rozechvěle mě hladí bříšky prstů.

Přejíždí mi prsty po tváři. Palcem mě pohladí po obočí a obkrouží jemnou kůži okolo očí, přesto ze mě nespouští pohled. Mazlí se s mými vlasy tak něžně, že čím více doteků mi věnuje, tím více se začínám tvářit jako nechápavý trouba.

Jemně sjede na mé tváře, lícní kosti a uši, které promne v prstech, až lehce nahnu hlavu, protože mě to zalechtá. Nenechavými něžnými prsty sjede křivku mého krku, klíční kost a začne mi mnout paže. Přejíždí po nich po celé jejich délce a nakonec uchopí mé ruce a zkoumavě, jako by snad viděl dlaně poprvé, po nich přejíždí prsty a zvědavě si prohlíží každou rýhu. Pak je otočí hřbetem vzhůru a skloní hlavu, zatímco si lehce přitáhne mé dlaně k sobě a přejede po nich nosem, až sebou trochu trhnu. Začíná mi být nehorázné horko, jako by mě vařil v hrnci a sypal na mě grilovací koření.

„Krásně voníš…“ Přejede nosem po mé paži, až k mému krku a vtiskne hlavu do mých vlasů, až zalapám po dechu. „A máš tak hebkou kůži…“ zasténá mi do ucha, když se prsty vetře pod mé tričko a pohladí mě po bocích. Jeho dech mě rozechvívá a lechtá na krku. Nedokážu přijít na to, jestli mi je to příjemné nebo ne. Je to jako by mi kapal na pokožku sladký med a ten mě přiváděl do cukrovkového stavu.

„Chci tě ochutnat….“ Oběma rukama mě chytí velmi jemně za hlavu, jako bych byla křehký porcelán a s podivným něžným pohledem se mi zadívá do očí.

„Tak to ne. Ne! Nejsem jídlo, abyste mě ochutnával!“

„Jsi lepší než jídlo… Jsi všude. Cítím tvou vůni. Vidím tvé oči. Hřeje mě tvá kůže…“ Jeho pohled je tak zasněný a ten hlas zastřený neskonalým vděkem a něhou.

„Ah… Cože?“ zajíknu se a odtrhnu se od něj. S přerývaným dechem se postavím na nohy a mám pocit, jako by mne snad flamboval. Je tu takové horko! Srdce mi buší a tam, kde se mě dotknul, cítím horkou kůži, která tepe a žádá víc. „Já nic takovýho nechci!“

Sebevědomě se usměje. „Ihned pojď ke mně nebo tě nechám zbičovat! Mám tě snad mučit, abys mi věnovala několik doteků? Mám ti vyhrožovat neskutečně bolestivou smrtí?“

Sevře se mi hrdlo a tvář mi protne panický úlek, stejný jaký mívají ve filmech, když na ně jde muž s kudlou nebo nad nimi lítá duch a až později se zjistí, že je to člověk oblečený do prostěradla, který utekl z psychiatrické léčebny a hraje si na posmrtný život.

„Jsem tvůj král. A od teď mě budeš oslovovat můj pane! Budeš se mi dívat do očí a to neustále! Budeš se mě dotýkat bez přestání!“

„Proč?“ zachraptím zoufale.

„Protože to chci!“ zahřmí a natáhne ke mně ruce.

S dlouhým povzdychnutím se mu zadívám do očí a posadím se mu zpátky do klína. Na rtech se mu rozlije spokojený úsměv. Uchopí mé vlasy a začne se s nimi mazlit, vdechovat jejich vůni. Líbí se mi, jak svůdně přivírá oči. Dokonce mi nevadí ani ty jeho doteky. Je to totiž neskutečně něžný… Tedy na to, že je to zlý krutovládce, který má mučírnu, psy lačnící po krvi a strážce silné tak, že by v náručí unesly slůně, je vážně k podivu, že mě častuje doteky lehkými jako pírko.

„Políbím tě…“ hlesne a zadívá se mi do očí snad zamilovaným pohledem, na který já kvituji zakvičením, za které by se nemuselo stydět ani to nejmenší podsvinče.

„Jo?“ dostanu ze sebe se zajíknutím a rozklepou se mi dlaně. Ale už to vážně není obavou, ani nechutí, je to prostě… Cítím v sobě tak neuvěřitelný žár, který ve mně rozpoutává. Nic takového jsem necítila, nikdy. A skutečně ho toužím políbit.

„Ano.“ Miloučce se usměje a nakloní se ke mně. Velmi váhá. Stále mi přejíždí nosem po tváři a já cítím jeho horký dech a touhu, která mu září z očí. Ta doba, než mě políbil, byla neskutečně mučivá, že jsem div nekníkala a nevlepila mu tu pusu sama. Když se dotknul mých rtů, bylo to ještě něžnější než jeho předešlé doteky! Přišlo mi, jako by mne skutečně ochutnával a užíval si každého doteku, který mi věnoval. Přejížděl mi rty po těch mých s neskonalou něhou a oddaností. Měla jsem pocit, že kdybych řekla, aby udělal stojku a ještě přitom řehtal jako kůň, že by to král provedl. Cítila jsem se, jako bych nad ním měla moc…

Když se ode mě odtáhnul, zářně se usmál. „Jak se cítíš?“

Chvíli mi trvalo, než jsem našla hlas i slova. „Hořím,“ vydechla jsem a oči mu opět potemněly. Odtáhnul mě do sebe tak prudce, až jsem se lekla a postavil se na druhou stranu pokoje. Do úplného rohu, jako by se mě bál! Snažila jsem se vyhledat jeho pohled, ale sklonil hlavu a zavřel oči.

„Nedívej se na mě!“ štekl příkře.

„Cože? Já… Omlouvám se, můj pane, ale …“

Otevřel tak prudce dveře, až jsem se lekla a do útrob chodby vykřikl: „Stráže!“

„Proč?! Chtěl jste, abych byla pořád s váma!“

Ani mi neodpověděl, jen nechal do své ložnice naběhnout několik drsných hochů velikosti tanku a ti mě popadli za ramena i paže.

„Opatrně s ní!“ štekl na ně a schovával se za dveřmi. „Odveďte ji do hlídaného pokoje a toho hocha, který byl v žaláři s ní, dejte k ní.“

+++

„Víc nic?“ hlesl Gine, když jsem mu všechno převyprávěla. Seděli jsme v honosném a luxusním pokoji a uždibovali z lahodného jídla, které nazvat by božskou manou, bylo urážející.

„Ne, prostě mě políbil. Já mu řekla, že hořím a on mě nechal vyhodit…“ pokrčím zádumčivě rameny a snažím se pochopit to chování, které bych od sebevědomého vládce a tyrana neočekávala. Byl tak něžný! Tak jemný! Tak sladký a pak … jako by se vyděsil.

„To tak blbě líbáš?“

„Gine, prosím tě zavři tlamu!“ prsknu znechuceně a vjedu si prsty do vlasů.

„Polib mě,“ hlesne sebejistě a pohladí mě po dlani.

Pobaveně zvednu obočí a zadívám se na něj. „Proč?“

„Ještě nikdy jsem nebyl s holkou, co umí děsit polibkem… Chtěl jsem to zkusit!“

Protočím oči a nesnášenlivě se na něj zadívám. „Hele, pinďo, ještě jednu takovou hloupou poznámku a přijdeš o své oblíbené části těla… Jako třeba ruce, nohy a tak!“ zabručím naštvaně a poodsednu si od něj. „Já umím líbat perfektně! Jsem v líbání dokonalá, jsem mistryně!“

„Vážně? Líbáš tak perfektně jako perfektně jezdíš na motorce?“ ozve se jízlivě a začne obcházet pokoj a nakukovat do každé skuliny a otevírat každou skříňku.

„Závidíš, že mě políbil král!“ prsknu nabubřele.

„Jistě, vždycky jsem se chtěl s králem líbat sám!“ zamručí ironicky a rozchechtá se. Zní mi to, jako by se malé štěně dusilo malým kouskem granule. Kéž by se teď  ten mrňavej šmejd dusil!

„Co pořád hledáš?“

„Přece únikovou cestu, ty chytrá. Do prkenný ohrady, někdo musí být ten geniální a najít cestu ven!“

„Gi, postav se doprostřed místnosti a zhluboka se nadechni…“

„Proč?“ nechápavě se na mě otočí a přestane se hrabat v prázdných zásuvkách lakovaného nábytku.

„Abychom věděli, odkud ucítíš moře…“ ušklíbnu se na něj a připomenu mu jeho geniální intuici. Kdyby byl Gi kompas, nikdy by nebyla objevena Amerika. Kdyby byl Gine globus, museli bychom si ho prohlížet lupou a beztak bychom našli jenom … oceány.

„Mohl bych ti připomenout, díky komu teď trčíme v tomhle…“

„Naprosto luxusním pokoji?“

„U zlatý prdele, ty nemáš vůbec žádnou soudnost, holka! Jsme v pěkný kaši a možná se odsud už nikdy nedostaneme živí! Možná nás odsud odnesou v popelníku a ty pořád jenom … ó, tady jsou tak krásný schody. A ó, on ti má ale krásnou mučírnu. Ó on mě políbil a byl tak něžný! Jak něžný myslíš, že bude, až nás bude chtít zabít?!“ Je bez sebe a ta jeho drobná postava nezdravě poskakuje po mramorové podlaze. Tváří se jako čertík a já jen čekám, kdy bude plivat síru.

„Nechápu, proč si pořád stěžuješ,“ zamumlám a dál v puse převaluju sladký hrozen. Lepší jsem snad nikdy nejedla! „Navíc jídlo je tu prvotřídní, to musíš uznat!“ nabídnu mu kuličku, kterou po mně hnedka mrskne, stoupne si ke dveřím a začne na ně bušit s takovou vehemencí, až se rozkašlu. „Co to sakra děláš?!“

„Prosím, dejte mě raději do cely! Znásilněte mě, protože všechno bude lepší, než s ní bejt na jednom pokoji! Ona je úplný cvok!“

Znechuceně odfrknu. „Co to tak hrotíš? Jsem jenom optimistická. Vždyť se nám zatím nic nestalo a je tu pěkně. Užívej si drobnosti a dívej se na to z tý lepší stránky!“

„Lepší stránky? Á máš pravdu! Nevadí, že mě znásilní a bude mě bolet zadek, protože ze mě stejně chvíli po tom udělají škvarek!“

„No vidíš, jak ti to jde!“ Rozličně se na něj zazubím a stoupnu si k oknu. „A cítím moře… Našla jsem ti únikovou cestu, broučku, nemusíš mi děkovat,“ mrknu na něj a sebejistě se usměju.

„Výborně…“ Malými kodrcavými krůčky ke mně dojde a zadívá se z okna. „Zas tvůj optimistický přístup? Mám plácat rukama, že mohu riskovat krk a slézat po strmý skále, pod kterou není nic jinýho, než pohřebiště? Hurá! Do starýho džbánu, to je ale dobrodružství! Kdybych tohle tušil při svým narození, sám bych se uškrtil na pupeční šňůře! Ale né, já mám štěstí, že žiju… Tedy zatím! Hurá!“

„No vidíš, jak ti to jde,“ pochválím ho narcisisticky a podrbu ho na hlavě. Obrátí ke mně své hnědé oči a znechuceně si odplivne z otevřeného okna ven. Má pravdu, je to stejně hluboké jako Grand Kaňon… Možná více.

Když však v zámku zachrastí klíč, skočí mi do náruče a oba se k sobě přitiskneme, zatímco Gi úpí. „Někdo stisknul kliku!“

Dveře se otevřou do kořán a dovnitř vejde muž v bílém noblesním plášti a koženou taškou. Mírně otřesen tím, jak vypadáme. Držím Gineho v náručí jako miminko a oba se tváříme jako bychom viděli při nejmenším vraha století.

„Dobrý den, jsem hradní lékař… Mám Vás prohlédnout, slečno. Je to nařízení krále.“

+++

Lékařská prohlídka byla nesnesitelně nudná, perfekcionistická a zdlouhavá! A beztak nenašel nic, snad jen to, že jsem zdravá jako řípa, mrkev, petržel či jiná kořenová zelenina.  Než opustil pokoj, uctivě se uklonil, zavřel dveře a opět se ozvalo to známé chřestění klíčů a nelibý zvuk zamknutí.

„Král má strach, že od tebe něco chytí?“ šklebí se Gine a mě náhle ta jeho rozkošně nadšená nálada štve. Nejraději bych toho maličkého skřeta popadla a nacpala do plastové lahve a pořádně s ním začachrovala! „Co skrýváš za tajemství? Rýmičku… Kapavku či demenci?“

„Jak jsi slyšel, jsem naprosto zdravá!“ prsknu naštvaně a založím si ruce na prsa a posadím se na postel, zatímco si složím nohy křížem.

„Měl ti vyšetřit mozek… Jistě by našel spousty odchylek od zdravého rozumu! Přišel by na to, že ti evidentně chybí pud sebezáchovy a jsi totálně pitomá!“

„Hm … ještě, že nechtěl vyšetřit tebe. Jsi totiž tak maličký, že by tě ani nenašel!“

„Kde je ten tvůj optimistický přístup?“ kření se na mě, zatímco prskám.

Je těžké přiznat si, že se král bojí, že bych ho mohla něčím nakazit! Kmitám netrpělivě nohama a tvářím se stejně příjemně jako jeden z těch slintajících čoklů. Když se znovu ozve chřestění klíčů a odemykání, ani tomu nevěnuju pozornost. Mohl by přijít třeba ananas a tvářit se jako banán a stejně by mě to nedojalo!

„Fire!“

Nechápavě se otočím za hlasem, který tak sladce vydechl mé jméno a uvidím krále, který stojí jako neposlušný školáček. V temných očích mu blýská radost a ruce má nepokojně spuštěné podél těla.

„Podívej se mi do očí!“

Zamračeně zvednu hlavu a pohlédnu mu do tváře, utopím se v jeho pohledu a nechám se znovu svést tím podivným pocitem svázanosti, který mě opřádá.

„Ty jsi řekla, že hoříš!“

Tváře mi zčervenají a já pohledem střelím po Ginem, který se tváří tak zaujatě a přesto polekaně. Hraje si s prsty a sedí v koutě tak nepovšimnutý a maličký, že by se mohl srovnávat s krtečkem.

„A-ano.“

„Ale ty … nehořela jsi!“ obviní mě a hlas mu zhrubne. Ten milý pohled vymizí a nahradí ho zlost.

„Uvnitř jo,“ zamumlám uboze a poníženě si stáhnu tričko ještě o něco níž, protože se mi vyhrnulo, jak jsem se posadila.

„Jsi v pořádku! Nelži mi!“ zahalasí prudce a udělá ke mně krok, při kterém se zarazí. „Bolelo to?“

„Ne, to ne, můj pane… Ale…“

„Nechci tě už nikdy ani vidět!“ prskne po mně zlostně a vytratí se z pokoje dříve, než stačím cokoliv vysvětlit nebo se alespoň omluvit nebo… Složím si hlavu do dlaní a dlouze vydechnu. Mami, co se to se mnou děje?

„Asi máš průser…“ ozve se tiše Gine a nechápavě pohlíží na dveře, které jsou opět zřejmě obstoupeny tlupou strážců. „Ale ber to optimisticky… Nespálí tě pohledem, protože tě nechce vidět!“ zazubí se lakotnicky a já si zoufale povzdychnu.

„Chci domů… Chci za mámou!“ Chci pryč z této vyšperkované místnosti. Pryč od toho vyšinutého krále, který sám neví, co chce. Raději bych chodila s gorilou, než bych ho ještě někdy líbala!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fire Story - 3. kapitola :