OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Friends or Enemies? 4. kapitola

15.05.2014 (17:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 758×

„Brácha? Nevíš, co se stalo Dany? Prořítila se kolem jako tornádo, než jsem stačil něco říct, tak byla pryč." Pokrčil jsem rameny a obléknul si čisté triko. Musel jsem se otočit, aby nešlo poznat, jak v sobě dusím smích. Dneska skóruju. Povedlo se mi nevídané. Rozpálil jsem tu malou potvůrku až k nepříčetnosti. Ani neměla ponětí, jak sexy vypadá, když zuří. Mít jen tak možnost tu její prořízlou pusu naučit poslušnosti a kázni. Zaženu své chlípné myšlenky. Proč takový nádherný kus ženské se chová tak nadřazeně a povýšeně? Ukázkový typ krávy.

„Poslyš. Nemluvil jsi s ní, že ne?" přeruší najednou brácha tok mých myšlenek. Stojí u dveří se založenýma rukama na prsou a tváří se obzvláště nepřátelsky.

„Je fakt, že já nejsem na to delší brebentění," odpověděl jsem a stačilo mu to na to, aby nepřirozeně zavrčel a s hlasitými nadávkami se vypařil z místnosti.

„Shannone, ty jsi ukázkový příklad chlapa burana." ozval se z chodby. Tomu jsem se musel zasmát.

„Nepříliš lichotivá přezdívka," odpověděl jsem a nasadil si na oči sluneční brýle.

„To tě nemělo pochválit, ty idiote," ucedil. Celou cestu na letiště se mnou nepromluvil ani slovo a mně najednou začalo být trošku trapně za své chování. S bráchou jsme měli skvělý vztah a já ho nechci pokazit jen kvůli nějaké postpubertální lhářce a zlodějce. Když jsme letadlem vzlétli směr domov, tak se mi neustále v hlavě rojily myšlenky na předchozí den. Jak jsem to dost silně doslovně posral. S toho přemýšlení mi šla hlava kolem, až jsem usnul.

„Víš, že jsem tě neměla ráda?" Seděl jsem s ní. Někde na pláži. Rozhlédnul jsem se kolem sebe, ale tohle místo jsem nepoznával. „Vlastně tě pořád nemám ráda." Otočil jsem se k ní. Seděla tu vedle mě, jen pár centimetrů ode mě. Měla na sobě šaty s tenounké látky, které sotva zakrývaly její kůži. Rty měla potřené rudou barvou, a tak mě kolísavě ty rty nutily se k ní natáhnout a naplno si je vzít. „Chováš se impulzivně a neohlížíš se přitom na mé city," pokračovala. Hrála si s lemem látky a nepatrně si šaty nadzvedávala. Rozrušilo mě to.

„Tohle je sen?" zeptal jsem se jí. Doširoka se usmála, až jí zpod rudých rtů vykouknul sněhobílý chrup.

„Jistě, že je to sen. Všechno, co vidíš, tak o tom jen zoufale sníš." Zamračil jsem se, ale ona si toho nevšímala a pokračovala. „Ty tak lačníš po mém těle, ale mysl a duše tě nezajímá. Myslíš si o mně, že jsem jen slaboduchá nicka." Polknul jsem. Tohle rozhodně není to, o čem bych chtěl snít.

„To si nemyslím," snažil jsem se jí vnutit svůj argument, ale ona ho odmítla se smíchem.

„Vidíš? I teď si zoufale lžeš sám sobě. Nedokážeš jí odpustit. Natož sám sobě." Tohle je pravdivý protiargument, a mně se ani zdaleka nelíbí to, co si o mně myslí moje podvědomí. Začal jsem se okamžitě bránit.

„Zradila moji důvěru. A to se nevyplácí. Nemám kolem sebe jen tak ledajaké lidi. Jsou to lidi, kterým bezmezně důvěřuju. Nepředstavují pro mě žádnou hrozbu," dýchal jsem zrychleně. „Proč se tady s tebou vůbec hádám. Je to jen další stupidní sen," uzavřel jsem tím tuhle konverzaci, čímž se ona ke mně naklonila a zašeptala:

„Tak proč se ti zdá o mně?" S cuknutím jsem se probudil.

„Dobrý, budeme přistávat," pozdravil mě brácha a s pozdviženým obočím na mě podivně zahlížel. Začalo mi to vadit, když jsem si začal protahovat ruce.

„Co?" vyjelo ze mně víc podrážděně, než jsem vůbec chtěl. Pokrčil rameny.

„Chlape, ty máš fakt divoký sny. Jednu chvíli jsi sebou začal nekontrolovaně třást. Jsi si jistý, že jsi v pořádku?" zeptal se mě. Odpověděl jsem mu zachmuřeným výrazem v obličeji, čímž jsem mu vytvořil škodolibou radost, a raději zapadl na své místo, než jsem mu stačil říct něco velice neslušného. Pitomec. Promnul jsem si oči a zadíval se z letadlového okýnka. Úplně pohlcený myšlenkami.

„Sakra, jsem tady, tak bys mě konečně mohl začít brát na vědomí!“ křičela jsem. Hádali jsme se s Robertem. Znovu.

„Já tě slyším, Danielo. Celý dům tě slyší! Počkej. Ten starý pán, který přechází přes ulici, tak ten tě taky slyší!“ křičí na mě stejně tak, jako já na něj. Nebyla jsem doma ani dvě hodiny. Ani ty pitomé dvě hodiny, když pár minut přišel po mně domů. Místo láskyplného přivítání po několika měsících, kdy bychom si normálně vletěli do náruče, jsme si místo toho vjeli do vlasů.

„Stává se z tebe hysterka. Přestaň žárlit na moji práci!“ obhajoval se Robert. To snad ne! To už vážně přehání. Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou dokořán. Chvíli jsme jen tak nečinně stáli a zírali na sebe. Minuta po minutě se táhla a já si uvědomovala věci, které mi ucházely během našich společných let. Posadila jsem se gauč a složila hlavu do dlaní. Nevěděla jsem, co si počít.

„Dany,“ začal Robert klidně a tichým hlasem. Jeho tvrdý hlas zmizel a nahradil ho hlas Roberta z dřívějších let. Neodvážila jsem se ani hnout. „Takhle to dál nepůjde. Mám pocit, že jeden z nás už tady není.“ Narovnala jsem hlavu a vstala z gauče. Podívala jsem se na něj a neviděla jsem nic. Bylo to už pryč. Nadobro.

„Možná máš pravdu. Bude lepší, když to skončíme,“ ukončila jsem debatu. Úplně ztuhnul a tvář se mu úplně napnula. Překvapil mě to, že zřejmě nemyslel na to, co já. Do hajzlu.

„Ty, t-y. Ty se chceš rozejít?“ koktal zmateně a vyvalil oči. Najednou se musel nadechnout a procházel z jednoho místa na jedno.

„Roberte, děláš si ze mě legraci, že ano?“ vybuchla jsem. To snad nemyslí vážně!

„Počkej. Ty jsi to myslela vážně? S tím rozchodem? Nemyslela, že ne?“ zeptal se mě znovu. To už jsem nevydržela a vybuchla v salvě bláznivého smíchu, až mi vyhrkly slzy z očí. Srdce mě bolelo.

„Ty! Ignoruješ mě, nevážíš si mě. Dáš raději přednost práci, než mně. Jak tě mohlo napadnout, že po tom všem s tebou ještě budu žít?“ Tak jo. Myslím, že budu mít infarkt. To je směšné. Tohle všechno, naše hádky a neshody. Ty probdělé a probrečené noci a ještě horší rána, když jsem si uvědomila, kde jsem.

„Dany, ne. Prosím, ne. Nedělej to. To vyřešíme. Slibuju!“ Sliby chyby, tohle byla jeho poslední možnost, a on ji zase tak nádherně ignoroval. Neskutečné.

„Co sis myslel? Nechci být ta druhá. Ať je v tom práce, nebo kdokoliv jiný.“ Zamračil se a polknul. Sklopil oči k zemi. Toho jsem si nemohla nevšimnout. On mi něco tají! No do prdele! „Ty někoho máš?“ zeptala jsem se, ale bylo mi to hodně proti srsti. Dívali jsme se z očí do očí do očí. Neuhnul. Bez přemýšlení přikývnul. Semkla jsem rty k sobě, abych v sobě udusila šílený jekot, který se chtěl tak zoufale dostat ven.

„Tady máš důvod, Roberte, proč se rozcházíme. Nevěra. Jdi do hajzlu!“ zařvala jsem a utekla do ložnice. Zamkla jsem za sebou dveře a začala brakovat moje věci ze skříně. Musím odtud vypadnout. Ignorovala jsem zoufalé klepání na dveře a hlasité volání mého jména. Skrze vztek jsem všechno házela do kufru. Robert začínal být agresivní a já najednou začala mít strach.

„Neublíží ti. Neublíží ti,“ panikařila jsem. Nikdy se mě nedotknul. Proč by teď měl? Je pravda, že se mi nelíbilo, jakou nade mnou měl kontrolu. Vždycky si prosadil svoji a nikdy mě nenechal vyhrát. Ale já vyhrála. V této hádce jsem byla vítěz já a jemu se to nelíbilo.

„Kurva, otevři ty zatracený dveře, nebo je vyrazím z pantů!“ zařval přes dveře. Hystericky jsem se rozesmála a zrovna jsem zavřela už tak přeplněný kufr. A teď už jen vypadnout. On to vážně myslel vážně s tím, že je rozrazí. Jedna rána, druhá rána, a v tu chvíli jsem odemkla. Vletěl dovnitř a v tu chvíli přepadnul přes postel na zem. Vzala jsem kufr a zdrhala jsem. Moc daleko jsem se ale nedostala. Chytil mě za ruku a silně mi ji stisknul, až jsem zasyčela.

„Sakra, pusť! No tak pusť!“ zvýšila jsem hlas. Nemíním ze sebe dělat chudinku, která se jen ublíženě krčí. Na mě si nikdo dovolovat nebude.

„Ty jsi moje. Jenom moje, slyšíš?“ ječel hystericky a zvyšoval stisk ruky. Aha, pán začíná mít majetnické sklony.

„Nejsem tvoje! Jsem člověk, a pusť mě!“ křičela jsem, ale on neposlouchal. Byla jedna hodina v noci a řvali jsme tu jako na lesy. Vlasy jsem měla rozcuchané a třásla jsem se. Vztekem, částečně strachem.

„Ale já tě miluju, Danielo,“ zvolal zkroušeně a přitáhl si mě k sobě. Na to mi začal drtit rty těmi svými. To se mi ani za mák nelíbilo. Kopla jsem ho do holeně. Zaskučel bolestí a sehnul se k bolestivému místo. Utekla jsem ven a zastavila se, až jsem si byla jistá, že mě nepronásleduje. Venku lilo a já zapomněla.

„Sakra, ten kufr!“ Tak to je v háji. Kecla jsem si na domovním schodech a rozbrečela jsem se. Dopadaly na mě těžké ledové kapky a každou chvíli jsem začínala být čím dál tím víc promáčená. Jediné, co jsem měla u sebe, byla kabelka. Našla jsem svůj mobilní telefon a zoufale jsem vytočila číslo.

V telefonu se ozval ospalý hlas.

„Ano?“ Teď už jsem se rozbrečela naplno a dost hlasitě.

„Jayi? Mohla bych tě o něco poprosit?“…

Schod, další schod a další schod.

„Au!" zasyčel jsem bolestí. Narazil jsem totiž hlavou do něčeho tvrdého. Aha, dveře. Další už v pořadí. Opil jsem se, fakt jsem se pekelně zřídil. Proč? Sám nevím. Možná kvůli té vysoké blondýně, která mi dala košem po dlouholeté známosti. Možná to bylo kvůli tomu, že mi lhala o tom, že potřebuje být nějakou dobu sama, a ani ne týden po našem rozchodu se zasnoubila. Prásk. Další dveře. Zaskučel jsem. Potkal jsem ji v klubu, kde kámoš Tony slavil loučení se svobodou. Do té chvíle, než mi všechno dopodrobna vysvětlila, jsem odmítal alkohol úplně. A hned poté, co mě nechala úplně rozhozeného stát u baru, jsem se totálně ožral. Ženské jsou mrchy. Dobelhal jsem se do svého starého pokoje a tiše zavřel dveře, jak jen jsem nejsnažněji dovedl. Chtělo se mi už jen spát a nemyslet na žádnou ženskou a na frustrující pocit, že nebýt Joanny, tak bych dnešní noc trávil s nějakou půvabnou hnědovláskou.

Abych nezapomněl taky na tu potvůrku Dany, tak na tu jsem si dal taky pořádného cloumáka. I když byla strašně sexy a já svoje ďábelské pudy usilovně držel v řetězech, tak stejně to nevyvracelo fakt, že je to děsná nána. Moje ego se poměrně dost rychle stupňovalo v její těsné blízkosti. Kecnul jsem si na postel a chtěl zalehnout, jenže mi bylo děsné vedro, a tak jsem ze sebe neohrabaně začal svlékat svršky. Když jsem byl hotový, tak jsem zalehnul a ihned usnul….

To byla příšerná noc. Spala jsem neklidně a převalovala se. Všechno jsem Jayovi řekla. Od chvíle, kdy jsme s Robertem spolu začali chodit, až po náš dramatický rozchod, který jsem probrečela. Když mi nabídnul, abych u něj přespala, tak jsem souhlasila s mým rozhodnutím, že si následující den seženu něco k bydlení. Protáhla jsem celé svoje tělo a rukou jsem narazila do něčeho tvrdého. Předpokládala jsem, že je to pelest postele, a tak jsem si toho nevšímala. Posadila jsem se a začala si protahovat ruce. Najednou jsem však ztuhla. Přímo za mnou se ozývalo šustění peřin a hlasité povzdechnutí. Pootočila jsem hlavou a na druhé strany té monstrózní postel spal chlap. A ne kdovíjaký, byl to Jaredův bratr. Vyděsila jsem se a zaječela. Víceméně proto, abych mu znepříjemnila vstávání, a taky proto, že to byl on. Zareagoval okamžitě. Jelikož ležel na úplném kraji, tak se svalil z postele a byl, ach můj Bože, úplně nahý! Vytřeštila jsem oči, když se snažně pokoušel skrýt to svoje. No, svoje párátko měl podstatně větší, než bych očekávala. Wow, tak to je teda pořádné nádobíčko. Ale no tak! To je fůj! Ten bastard byl obdařen skvělým, až famózně dokonalým fyzickým tělem. Avšak jeho chování v důsledku toho, jak se choval, se naklánělo nad nekonečnou propastí. A já ho plánovala svrhnout dolů. Po laně, zase abych si to víc užila, až bude ječet jako malá holka. Vzdal to, že to párátko svými dlaněmi zkrátka nezakryje, a tak strhnul z postele přehoz a omotal si ho kolem pasu. Musela jsem se škodolibě usmát.

„Co tady, kurva, děláš?" syknul ostrým tónem, který se mi ale vůbec nelíbil. Zamračila jsem se a založila ruce na prsa.

„To samé bych mohla říct já o tobě," odsekla jsem.

„Já se ptal první," rozčiloval se, jako bych ho přistihla při něčem nepřístupném. Když nad tím tak uvažuju, tak v podstatě ano. Nechtěně mi ukázal svoje drahocennosti. I když je to pro mě samotnou nepřístupné si to připustit, tak to párátko stálo za to vidět. Vítězoslavně jsem se doširoka usmála, jako bych právě vyhrála maratón. On mezitím mého myšlenkového prozření si držel pevně kolem pasu přikrývku a rudnul vzteky.

„Vážně, vypadni z mého pokoje, Mathewsová," soptil. Vykasala jsem si rukávy dlouhé košile, připravená vytasit na něj mé obranné štíty.

„Pokud vím, tak tu nebydlíš! Vypadni sám," odsekla jsem mu znovu. Narovnal se a napjaly se mu svaly na rukách. Okay, mohla bych milionkrát říkat, že to se mnou nic neudělalo, ale to nebyla pravda. Bohužel. Všimnul si toho. Zapomněla jsem, že ta košile není tak dlouhá, jak jsem si myslela, a že mi zakrývá jen asi třicet procent mého těla. Přeměřil si mě pohledem, až se zastavil u mých holých nohou. Košile mi končila těsně pod mým zadečkem. Ač jsem se snaživě snažila si stáhnout košili až ke kotníkům. Bohužel, byla nenatahovací. V tu chvíli mi bez klepání vtrhnul Jared se starostlivým výrazem. Tohle být víc už trapné nemůže. Zkonstatoval situaci.

„Slyšel jsem křik a tak," všimnul si, že kromě mě stojí kousek opodál i jeho bratr. Vykulil na něj ty svoje bezedné modré tůňky (ano, tím myslím jeho oči) a zkoumavě skákal s pohledem z jednoho na druhého. Úplně šlo vidět, jak mu mozek šrotuje a hodnotí tuhle nanejvíc trapnou a ponižující situaci. A to nemluvím o sobě. Zmatená tvář se mu začala měnit v pobavenou a mně došlo, nač myslí.

„Ne! Proboha, ne!" vyjekla jsem a rychle tuhle zdánlivě nevyžádanou představu ihned zahnala do komůrky. Tomu tupounovi to došlo o pár vteřin později. Naneštěstí on se při té představě začal nahlas smát.

„No to si děláš snad srandu. Brácha, teď jsi mě dostal," rozchechtal se. „Ty sis vážně myslel, že ona a já?" Teď bych po něm hodila něco tvrdého, abych ho umlčela. Pevně jsem sevřela rty a umlčela tak velice dlouhý příval nekonečnou sprchu nadávek.

„Vypadněte! Oba dva!" zaječela jsem nakrknutě a ukázala na dveře. Jared bez tázání chytnul svého bratra a táhnul ho za sebou ven. Ten už se sice nesmál, ale věnoval mi rychlý úsměv, za který bych mu napálila jednu do obličeje….

___________________________________________________________________________________

Nový měsíc a nový díl. Doufám, že se líbil, a omlouvám se za moji

neaktivitu, jenže pracuju na plný úvazek až do večera a navíc ještě mám i jiné

záliby a povinnosti. Díky za předchozí komentáře a doufám, že se vám díl bude líbit.

Já jsem se u něj pobavila velice nahlas :D :D 

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Friends or Enemies? 4. kapitola: