OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Friends or Enemies? 5. kapitola

24.05.2014 (13:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 782×

Než jsem se obléknul a došel do kuchyně, tak tam na mě už čekal brácha skloněný nad svou snídaní, která se skládala z ovesných vloček a čerstvého ovoce. Zapnul jsem kávovar a k mé vlastní smůle mě začal brát na vědomí.

„Co to bylo za divadlo?" zeptal se přidušeným tónem. Pokrčil jsem rameny a začal prohledávat něco, co bych mohl požít, aniž by to bylo veganské nebo organické.

„Co myslíš? Já bych se spíše měl ptát, co tady dělá ona," odpověděl jsem a s úsměvem jsem se natáhnul po krabici kukuřičných lupínků.

„Rozešla se s přítelem, a tak potřebovala pomoc," odpověděl mi mírně podrážděně, že tak vyzvídám. Bouchnul jsem do kávovaru, protože se ten šmejd nechtěl rozjet.

„Jasně, volá hned tobě, protože chce ušetřit za noc v hotel.“ Moje uštěpačná poznámka měla vliv na to, že jsem si nemohl nevšimnout, jak se na mě mračí.

„Proč ti něco vysvětluju. Ty jsi nikdy svoje vztahy nebral moc vážně. A ne, přemluvil jsem ji, aby přespala u mě." Okay, mám pocit, že se tu po mně začíná vést i moje rodina.

„Nabídnul jsi cizí holce střechu pod hlavou? Co kdyby ti něco ukradla?" poznamenal jsem a bouchnul znovu do kávovaru. "Proč ten krám nefunguje!" rozčílil jsem se a pročísnul si rukou vlasy. Ode dveří se mi ozvala odpověď.

„Zkus strčit zástrčku do zásuvky, ty chytráku," odsekla mi a přišla k nám blíž. Takže teď je ze mě oficiálně debil. Jen s nechutí se na mě podívala a poté s jízlivým pošklebkem do mě strčila. Posadila se na mé místo a úplně mě nebrala na vědomí, když jsem jí osvětlil, že je to moje místo. Jared chroupal dál svoje vločky a snažil se skrýt pobavení nad svojí miskou.

„Hleďte. Vím, že ten moment jen tak nezapomeneme, ale byla bych ráda, aby se o tom nikde nevykládalo." Jared s plnou pusou vloček přikývnul a baštil dál.

„Copak? Máš se za co stydět?" nemohl jsem si odpustit poznámku. Ještě pořád jsem byl nakrknutý, jak mě osočila, jak pracovat s kávovarem. Co víc mě ale štvalo, bylo to, že měla pravdu.

„Já ne, ale ty budeš, až se dozví celé L. A. o tom tvém malém kamarádíčkovi tam dole." Ukázala na moje už zahalené neveřejné tajemství mého dlouhána. Brácha se zakuckal, když už to nevydržel v sobě déle držet a vybuchnul smíchy. Zakabonil jsem se a sevřel jsem pevně desku stolu.

„Takže si rozumíme?" mrkla po mně. Jen neochotně jsem přiznal prohru. Po tváři se jí rozlil úšklebek. Otočila se ke mně zády, až se jí ohon dlouhých vlasů rozkýval ze strany na stranu.

„Dobře. Musím si něco zařídit. Díky, Jayi," mrkla po něm a zvedla se ze židle. Odpověděl jí širokým úsměvem a dojídal zbytek své snídaně.

„Čau, hňupe," pronesla mi do očí jízlivě a zmizela mi z očí. To si raději nechám udělat úplnou depilaci celého těla než snášet takové připitomělé poznámky od té krávy.

„Proč se mě nezastaneš? To si říkáš brácha?" osočil jsem se na Jareda. On mlčky vstal od stolu a položil misku do dřezu.

„Promiň, Shanne, ale sledovat, jak tě dostává ženská na kolena. Baví mě to." Poplácal mě pořádně po zádech a než odešel z kuchyně, tak se nahlas rozchechtal. Já a mé poníženě ublížené ego jsme chystaly ďábelský plán, jak se jí zbavit. A zabíjet se bohužel nebude…

Kat

„Kde jsi sakra byla?" vyjedu po Dany hned, jak se zjeví v mé dostatečné vzdálenosti, abych na ni nekontrolovaně mohla začít křičet a chovat se zároveň starostlivě. Dany jen patrně, možná ze zvědavosti, proč na ni tak řvu, pozvedne obočí. V ruce drží sáček od Starbucks. Postaví ho přede mě a teprve pak mi odpoví.

„Ve Starbucks. Jak vidíš. Byla tam děsná fronta,“ vysvětlí mi a svlékne se z béžového kabátku. Je sice teprve říjen a v tuhle dobu v Los Angeles bývá podstatně teplo, ale poslední týden se nějak rozpršelo a podstatně se ochladilo. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se ke svému přísnému profilu.

„To nemyslím. Robert mi ve dvě ráno volal. Co se mezi vámi stalo? Byl úplně hysterický. V jednu chvíli jsem na něj musel zakřičet, že o tobě nevím. Ty jsi utekla?“ Pro změnu na mě teď ona vyvalila oči a sedla si vedle mě na barovou židličku. Ošila se a dívala se před sebe.

„Rozešli jsme se. Nic víc, nic míň,“ odůvodnila mi. A to bylo všechno. Musela jsem se zamračit. Nebyla to zrovna odpověď, ve kterou jsem doufala, ale nechci na ni tak dorážet. Absolutně přesně vím, čím si prochází. S hlasitým povzdechnutím se natáhla po kabelce a začala v ní něco hledat. Zatímco já jsem si prohlédla obsah papírového sáčku. Rozzářily se mi oči, když jsem tam našla kelímek s mým oblíbeným nízkotučným skořicovým latte a lískooříškové sušenky. Mé nejoblíbenější.

„Počkej. A kde jsi vůbec spala?“ zeptám se starostlivým hlasem. Okay, neměla bych to tak přehánět, ale to jsou ty mé mateřské pudy. Zvláštní, já nemám děti. Alespoň né mé vlastní. Odtrhla pohled od telefonu a položila ho na bar.

„U Jareda,“ odpověděla prostě. Pocítila vlastní druh žárlivosti. Fajn, přiznám, že se mi Jared líbí. Proč taky ne? Byl to galantní okouzlující muž a ty jeho krásné oči. Moje profesionalita v tu chvíli, kdy se mi představil, najednou neexistovala. Naštěstí to na mně nešlo tak znát, jak jsem si myslela, tak jsem si v klidu oddechla. Od té potyčky Dany s tím jeho bratrem jsem ho už neviděla. Na co to vlastně myslím? Chovám se jako bláznivá zamilovaná puberťačka, což samozřejmě nejsem. Ale neříkám, že mě neokouzlil. Spíše naopak.

„Kat? Vnímáš mě?“ Dany do mě lehce šťouchla prstem a já jí ihned začala brát na vědomí. Dovolila jsem si být mimo z chlapa? Nepřípustné!

„Promiň. Jsem nějaká unavená poslední dobou,“ vymluvím se na první věc, co mě napadne a zase se napiju své kávy, která každou minutou je studenější, když tady tak vykecáváme. V naší holčičí konverzaci nás však vyruší Jason a odvede naši pozornost na práci.

Shann

Dneska jsem se probudil s chutí do života. Udělal si menší rozcvičku těla mezi postelí a mojí šatnou, uvařil si svoje kafe. Ano, moje kafe, a zajel si na snídani do mého oblíbeného bistra. S klidným pocitem, že se mám absolutně skvěle, jsem zamířil k domu mého bráchy, abych si zahrál na moji celoživotní lásku. Hudbu mého života. Už ve dveřích jsem se ale srazil s bráchou.

„Ahoj, jdeš za mnou?“ pozdravil mě a žádné typické bratrské objetí? Dobře, dělám si srandu, tohle děláme jenom při velmi zvláštních příležitostech. No, vlastně pořád.

„Vlastně ano. Míříš někam?“ prohlédnul jsem si ho. Vypadal absolutně normálně. Košile, džíny a byl oholený. No počkat, tady něco nehraje. Semknul jsem rty k sobě, abych se nezačal smát.

„Říkal jsem si, že zajedu nakoupit něco k jídlu, když tady ještě pár dní Dany pobude. Možná i týdnů,“ vysvětlil mi. Při vyslovení „jejího“ jména mi vyletěl tlak nevysvětlitelně hodně vysoko. Pane jo, ta holka tu prostě bude okounět pořád.

„Aha. Tak mě napadlo, nemáš ty ženskou?“ zeptal jsem se přímo. Pootevřel rty, aby mi odpověděl na moji otázku, ale pak se rozesmál, až na mě vycenil svoje zuby. Poplácal mě po rameni a pak si hrozně dlouhatánsky povzdechl.

„Dobrý pokus.“ Zamrkal očima a pak se vydal směrem ke svému autu. Nechal mě tam stát úplně zmateného a v otázkách. Tak vypadá brácha, když přede mnou něco skrývá. Vždycky se na něco vymluví, nebo mi něco vymluví, co někdy úplně nedává smysl, a nečekaně zmizí.

„Počkej a kdy se vrátíš?!“ zakřičel jsem na něj ještě, ale on mi jen zamává z auta a šlápne na plyn. Uchechtnu se nad jeho částečným bláznovstvím a vejdu do domu. Je úplně tichý a poněkud prázdný na můj vkus. Pokrčím rameny a zamířím dolů, kde už na mě čeká moje životní láska. A tím nemyslím ženskou. Na ty kašlu, od této chvíle. No vážně. Svléknul jsem si bundu a odložil si ji na židli. Doširoka se usmál, když jsem si spatřil.

„Ahoj, holka,“ usmál jsem se doširoka a přišel k ní blíž. Moje milovaná bubnová souprava sice mlčela, ale z mých vlastních vzpomínek a co všechno jsme spolu zažili, jsem věděl, že je ráda, že mě taky vidí. Posadil jsem se a do rukou pevně uchopil další neoddělitelnou část našeho společného života. Jako by mi tiše pošeptávaly: „Zahraj si na nás.“ Doširoka se usměju a začnu hrát. Jsem tímhle stylem života natolik posedlý, že i pár dnů bez tohoto je jako být v poušti bez vody. S pootevřenýma očima hraju cokoliv, co znám. Vždycky mě to dokáže natolik pohltit, že se v tom absolutně ztratím a nevnímám kolem sebe okolí. Když dohraju, tak se doširoka usměju a pohladím tu moji holku.

„Byla jsi úžasná,“ zašeptám a úsměv mě neopouští. Prostě tyhle chvíle, kdy jsem já a jen tahle moje holka jsou pro mě nejúžasnějšími chvílemi v mém životě. Avšak závislosti se nezbavuju a hraju dál. Cvičím jen, jak to uznám za vhodné, a dny, kdy bych hrál až do úplného vyčerpání. Jako třeba v tuhle chvíli. Jsem úplně ztracený ve svých pocitech a myšlenkách spojených se zvukem hudby, který je pro mě tím nejpříjemnějším, že si ani nevšimnu, že na mě někdo volá.

"Sakra! Ty hluchý troubo!" zaječí mi do obličeje Dany. Cuknu sebou, protože nemám rád, když mě někdo v mém rituálu ruší. Paličky mi vylétly z ruky a dopadnou neznámo kam. Zamračím se a zvednu k ní pohled. Je rozcuchaná s copem po pravé straně v dlouhé mikině od Jets a naprosto bez šminek. I když k této ženě zrovna nechovám to nejlepší chování, tak musím přiznat, že i nevýrazně namalovaná jí to děsně sekne. Ježiši, co to tu plácám?

„Nějaký problém, Mathewsová?" narovná se, takže už není skloněná nad mojí soupravou a nedotýká se jí.

„Jsem Dany," upozorní mě jízlivě, ale ve tváři vypadá unaveně. Na malou, vážně malou chvíli se zachovám jako starostlivý člověk.

„Jsi v pohodě?" zeptám se, když si s pokrčeným čelem přejede prsty po spáncích. Vykulí na mě oči a pak zamrká.

„Co se staráš? Kdybys tady netřískal do těch bubnů jako na poplach, tak bych se možná ještě chvíli vyspala." Ano, totální krávou byla, je a bude. Odfrknul jsem si nahlas, tak, aby to slyšelo, jak hlubocí jí opovrhuju.

„To se mám ptát na povolení, kdy si můžu jít zahrát?" Hystericky se rozesmála.

„No jasně, že já hloupá jsem si mohla myslet, že bys mohl mít trochu té ohleduplnosti," štěkla rozmrzele a prohrábla si rukou vlasy. Odfrknul jsem si.

„A to mluvíš o sobě, jo? Kdybys ke mně měla alespoň trochu úcty," začal jsem. Zhrublým dechem se nadechla a nenechala mě absolutně pokračovat v dalších urážkách mířených na její osobu.

Dany

Nevěděla jsem, jestli si tenhle domýšlivý chlap myslí, že po tom všem z něho budu mít respekt, tak je tak akorát na omylu. Nevím, jestli se mám bláznivě rozchechtat, nebo mu jednu vrazit. Ruce mi radí se rozcvičit a mozek mi radí ho raději víc neprovokovat. Možná jednou v životě dám na zdravý rozum. Cukají mi koutky úst.

„Ty jsi arogantní mizera, Shannone. Přímo ukázkový typ absolutního idiota. Všichni volové se ti můžou klanět," pokračuju postupně v částech názvosloví a urážek v jedné větě, čímž ze sebe dělám akorát tak pitomce. Založil si ruce do sebe a pobaveně mě poslouchá. Cukají mu koutky úst a nevšímá si svého nedbale rozčepýřeného krátkého sestřihu, který mě též strašně štve, protože nemám ráda neupravené lidi. To mi dělá schválně. Debil.

„Můžeš si o sobě myslet, co chceš. Idiot zůstane idiotem," vydechla jsem nakonec.

„Skončila jsi?" zaskřípe mezi zuby. S rudým obličejem plným zlosti se od něj odvrátím.

„Počkej," zavolá. Zastavím se a jen tak polykám rozhořčení, že na mě mluví. "Vrať to," pohnul se z místa a zablokoval mi dveře tím svým až nesmyslně sexy tělem. Pamatuj na vztek! Moje podvědomí mě vrací zpět do reality. 

„Co to tu plácáš?" odseknu mu ještě víc podrážděně.

"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím," stojí si na své pravdě. Rozesměju se. Bože můj, ten chlap má vůči mě jistou averzi. Ať táhne.

„Ne, to fakt nevím!" štěknu naštvaně. Můj vztek každou chvíli vypluje najevo.

„Tu paličku. Kde ji máš? Schovala jsi ji pod triko?" Okay, tak tohle je absurdní. Ví ten pitomeček, že mě tady obviňuje z prakticky nemožné věci?

„Zajdi si do ústavu pro beznadějné případy. Tam ti možná pomůžou." Chci projít, ale nechce mě pustit.

„Říkat to dvakrát nebudu. Nemám problém se uchýlit k násilí, abych to z tebe dostal," vzteká se. Zaječela jsem.

„Ty zabedněný pitomče, nic jsem ti nevzala! Dej mi pokoj!" přemohl mě hysterák. Avšak jeho ho to neumlčelo a dál mi brání v odchodu odsud.

„Jestli se mě jen dotkneš, tak přijdeš o toho svého malého Shannymátora!" Po téhle větě úplně ztuhnul na místě. Oba jsme věděli, že to jeho nádobíčko je všechno, jen ne malé. A právě jsem si uvědomila, že jsem podtrhla jeho ego, které se ještě před pár chvílemi hrdě tyčilo. Čekala jsem smrtící ránu, nebo snad nějakou kletbu, ale nic nepřicházelo. Ze svěšených ramen a skleslého výrazu jsem odhadla, že tohle je jeho největší ponížení a to jsem nechtěla.

Nechtěla jsem být ta, která to vyhraje. Z hloubi duše, vážně z hloubi, takže si pod tím můžu představit nekonečno vesmíru, jsem si přála, abychom to konečně mezi sebou vyřešili a stali se z nás přátelé. Ale pravda je taková, že to se nestane, ani kdyby nás mučili tisícem různým způsobů.

„Ty mě chceš," vybafnul na mě tuhle dost ubohou a otřepanou větu. Šokovaně jsem ztuhla a obličej se mi protáhnul do vyděšené grimasy. Jemu se avšak rty zkroutily do pobaveného úšklebku a chvíle nepříliš šťastné výhry se v jeho aktuálním výrazu změnil na konečně "chtivý."

„Cc-co?" koktala jsem a můj hlas byl poněkud vysoký, než na který jsem zvyklá. Snížil hlas a zorničky se mu nebezpečně rozostřily, když si to ke mně pomalým krokem mířil.

„Neboj se, bejby. Budu s tebou hotový dřív, než stihneš vykřiknout mé jméno." Polkla jsem, ale zalechtalo mě v podbřišku, když jsem si v tomto spojení vzpomněla na ten sen, co se mi zdál v Chicagu. Ten bastard umí být pekelně sexy. Já se však nenechám strhnout tím jeho okouzlujícím a naprosto delikátně spalujícím pohledem, který na mně propaluje všechno oblečení a pravda je taková, že pod touhle mikinou moc oblečení zrovna nemám. Moje bojácnost mě přinutila před ním couvat, dokud to šlo. I přes tu jeho zadumanost, nenávist a zlobu nemůžu zapomenout na toho jeho malého kámoše. Jo, jsem v loji, když mě až do morku kostí přitahuje chlap, kterého nenávidím a už jen jeho blízký příchod ve mně vyvolávají silné deprimující obrazce toho, jak mu to dělám pusou všemi možnými způsoby. Do prdele.

„Neubráníš se mi, bejby," zamrkal a oslnivě se usmál. Přitlačil mě na zeď a odmítal mě pustit. Na tváři jsem cítila jeho horký dech.

„Pusť mě. Říká ti něco jako sexuální obtěžování?" vyhrožovala jsem, ale on mi jen odpověděl hlasitým smíchem.

„Mathewsová, no tak se podvol. Ukaž mi, jak divoká můžeš být." Očima si mě celou prohlížel, jako by měl v očích lasery. On určitě blafuje. K smrti mě nenávidí, jenom mi chce dát lekci. V mžiku mi z tváře zmizel bojovný výraz a nasadila jsem ho jiným. Mým neskonale neodolatelným sex-appealem. Celá jsem se uvolnila a pootevřela rty. Měl nečitelný výraz. Zřejmě se snažil, abych se mu nedostala do hlavy. Nahnula jsem se k jeho uchu a nespouštěla z něj oči.

„Tak to udělej. Celá se úplně třesu. Jen pro tebe." Stisknul mi zápěstí. No ne, zdá se, že jsem našla ve štítu puklinu. A teď ho dorazím. Moje svědomí se nahlas chechtalo.

„Chci, abys předstíral, že jsi můj první," zašeptala jsem a vrhla se mu na rty. Nucený polibek, který trval jen pár sekund, však dokázal, že jsem vyhrála. Okamžitě se ode mě odtáhnul na vzdálenost asi metru a udýchaně mě zlostně probodával pohledem. Byl úplně rudý. A tak jsem mu dala ochutnat jeho vlastní medicínu. Bastard.

„Ty mrcho," začal, ale rozletěly se dveře a dovnitř nakouknul Jared.

„Že na vás dva narazím vždycky v tak delikátní situaci." pronesl do vzduchu a povzdechnul si. „Zapomněl jsem si můj blackberry," vysvětloval svůj náhlý návrat, avšak já jsem byla příliš nadšená ze své nově vybudované povýšenosti, že jsem ho sotva vnímala.

„Brácha? Jsi v pořádku?" Hleděl na toho idiota vykuleně, když si začal vnímat, že jeho obličej nabírá čím dál víc barvu rajčatového protlaku. Dneska jsi vítěz ty, Mathewsová. S mým vědomím si dávám imaginárního placáka….

Shann

Vyřítil jsem se ze zdola dříve, než jsem uslyšel její hlasitý smích. Úplně se ve mně vařila krev. Ona mě zase převezla! Jednoduše obrátila moji taktiku svádění jako zbraň proti sobě samému. Ta mrcha mě přechytračila a taky se postarala o to, aby můj kámoš tam dole ztvrdnul. Kurva, co to se mnou je? Zavřel jsem se do koupelny a opřel jsem se o umývadlo. V zrcadle jsem spatřil sebe, jak je z jeho obličeje maska zlosti. Stává se ze mě měkkouš a navíc chci ojet Danielu víc než cokoliv jiného za celý život. Mělo mě okamžitě napadnout, že se jen tak nevzdá. Vždycky si šla za svým, i kdyby pro chyby měla po hlavě skákat. I pro naprosto čistě prohnanou prohru jsem byl nadšený, že mě dostala. A tohle si nahlas nikdy nepřiznám. Zítra s bráchou odlétáme na dovolenou do Mexika. Celé tři týdny můžu myslet jen na to, jak si užiju s někým jiným, protože ona a já, to je jako smíchat semtex s bombou. Beznadějně nepřijatelné. 

__________________________________________________________________

Nový díleček je u konce, doufám, že se vám díl líbil a tenhle díl věnuju mé milované

sestřičce Sabince, která poctivě tuhle povídku čte a komentuje.

Děkuju ti, jsi nejlepšejší :3 :*

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Friends or Enemies? 5. kapitola: