OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fucking perfect 17. kapitola

08.11.2013 (09:00) • LittleEmma • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1093×

17.

Chodívala jsem běhat už od patnácti. Na střední jsem běhala za školní tým. Milovala jsem ten pocit asfaltu pod mýma nohama. Běh osvobozoval, uvolňoval, byla jsem tu jen já a cesta, kterou hodlám zdolat. Když umřela máma, v půlce třeťáku, tak se pro mě atletika a škola na pár měsíců staly vším. Věnovala jsem veškerou energii tomu, abych byla dokonalá. Nevydržela jsem to dlouho. Pomalu a plíživě se ohlašovala panická porucha a deprese. Objevilo se nechutenství a pak postupem času anorexie. Celkem dlouhou dobu se mi to dařilo tajit, styděla jsem se za to. Nepoznal to táta, kamarádi, můj přítel ani učitelé. Nikdo nevěděl, že sedím v lavici a třesu se strachy, neměli nejmenší tušení, že každé ráno kolabuju a myslím si, že je to můj konec, nevěděli, že brečím na holčičích záchodech zoufalstvím.

Zjistili to, až když jsem hledala únik. Cestu ven z pekla jsem našla v podobě změny, můj šatník jsem totálně překopala, odbarvila jsem si vlasy na blond. Ale to pořád nestačilo, Opustila jsem všechny zájmy, přátele a svýho kluka. Pořád to nebylo dost, začala jsem experimentovat s drogami, alkoholem, a potkala Sebastiana…

Přes to všechno jsem nikdy nepřestala běhat. Nehodlala jsem se toho vzdát ani jako troska na psychiatrii.

Běh byla poslední spojka mezi mým šílenstvím a normálním životem. Životem před tím, než máma umřela. Můj psychiatr tvrdí, že panickou poruchou trpím odmala, souhlasím s ním, ale po její smrti se to tisíckrát zhoršilo. Nikdo vám nepoví, proč zrovna vy máte panickou poruchu. Z části genetika, stres, traumatický zážitek nebo osud. Často jsem si říkala, že jsem v minulém životě musela být velká kurva, když jsem si tohle zasloužila.

Ale nechápu, proč si máma zasloužila rakovinu.

Neuplyne den, kdy bych nelitovala, že tu maminka není. Chtěla bych jí toho tolik říct, poradit se  s ní nebo ji obejmout a cítit její parfém.

Ano, jako všechny dcery jsem si chtěla vybojovat svoje bitvy, a byly dny, kdy jsem mámu nesnášela. Ale ten pocit, když jsme zjistila, že už ji nikdy neuvidím, že nebude pryč jen den nebo rok, ale navěky, bych nepřála nikomu. Mám v hrudníku velkou černou díru a nic ji nemůže zalepit, jenom zmenšit a obrousit její tupé hrany.

Máma mi chybí. A s její smrti jsem přišla i o druhého rodiče. S tátou jsme si podobní, vyjadřování emocí nám nejde. Máme k sobě tak daleko a přitom blízko.

Běžím svoji obvyklou trasu, pět kilometrů v místním běžeckém parku. Většinou tu potkávám víc lidí, sobotní rána výbízejí ke sportování. Dnes tu není ani noha, je pod mrakem a mrholí. To ale mě neodradí.

Blížila jsem se ke konci trasy, vstřebávala jsem tak potřebný hormon štěstí vyplavený sportem, bylo mi fajn.

Všimla jsem si osamoceného chodce, rychle jsem ho přelétla očima a dál mu nevěnovala pozornost. Můj mozek měl ale jiný názor. Prohlížela jsem si postavu přede mnou, byl to kluk. Byl vysoký, měl široká ramena, dlouhé nohy v černých kalhotách. Na nohou kanady a hlavu schovanou v kapuci zelené mikiny. Nebyl ničím zajímavý, ale přesto mi něco připomínal.

Pomalu jsem se k němu blížila, když jsem, ho míjela, snažila jsem se vidět jeho tvář, ale nemohla jsem. Předběhla jsem ho a otočila se po něm. Zakopla jsem, letěla jsem směrem kupředu a dolů. Kdyby mě nezachytily něčí ruce, spadla bych přímo na nos. S nabytou rovnováhou jsem se vyškubla ze sevření a ustoupila.

„Copak, baby?“

Jared s rozcuchanými postelovými vlasy, bylo nezvyklé ho vidět vzhůru v sedm hodin ráno.

„Co tu děláš?“

„Přijel jsem tě vyzvednou, abys nemusela běžet domů.“ Nervózně jsem se ohlédla, na cestě nikdo nebyl. Musel mě šálit zrak.

„Děje se něco?“

„Ne, nic, jen jsem myslela, že něco vidím.“ Když jsme odcházeli k autu, stejně jsem se otáčela.

Autor: LittleEmma, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fucking perfect 17. kapitola: