Fucking perfect 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Blbosti...

08.09.2013 (16:00) • LittleEmma • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 904×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„A jak se ti vede, myško?“

Stojím před školou, v třesoucí se ruce držím pomalu dohořívající cigaretu, a vedu každotýdenní rozhovor s tátou. Tyhle rodičovský pokecáníčká jsou jedním ze spouštěčů paniky. Cítím ten narůstající tlak na srdci, buší mi ve spánku a točí se mi hlava. Snažím se znít do telefonu normálně, ale když mi na záda dýchá strach, moc to nejde.

„V pohodě, tati.“ Lež.

„To je dobře, léky bereš?“

„Samozřejmě tati.“ Lež.

„A co ve škole? Dobrý?“

„Všechno v pohodě.“ Lež.

„To je dobře myško, děláš mi radost,“ slyším, jak na tátu někdo volá.

„Budu muset jít, jen se chci zeptat, jestli si měla nějaký záchvat?“ Při slově záchvat ztiší hlas, jako by to byla ostuda.

„Ne, tati, všechno je v pohodě.“ Lež.

„Tak se měj, zase zavolám.“

„Ty taky, ahoj.“Rychle ukončuju hovor, trvat to o minutu déle tak se zblázním.

Snažím se uklidnit dechovým cvičením ale je to na hovno. Hlava mě neposlouchá a strach mě obaluje. Umřu! Umřu! Umřu!

Srdce mi vynechá a už se nerozjede. Dostanu infarkt. Omdlím.

Musím se dát do pohybu. Odhodila jsem cigaretu do břečky sněhu a bahna, a dala jsem se do rychlé chůze. Po deseti minutách ataka odezněla a já jsem mohla začít fungovat.

V klidu jsem došla k hlavnímu vchodu do školy, vyšla jsem dvě patra a pokračovala dlouhou chodbou k učebně 28. Čekala mně hodina psychologie, což byl taky můj hlavní obor na škole. Jo, je to celkem paradox, jsem psychouš a chci pomáhat ostatním.

Život je plnej paradoxu.

Pomalu jsem došla ke dveřím a všimla si černých bot a ošoupaným jeanu. Pohled jsem dál posouvala přes vypracované břicho v bílém triku, až k rozložitým ramenům. Nakonec jsem očima skončila na pokřiveném úsměvu a čokoládových očích.

„Ahoj, baby.“

„Ty jsi něco jako slídil?“

„Nemůžu prostě udělat nesobecké gesto? „

S těmi slovy mi podal kelímek s čokoládovým mochaccinem.

Nevěřícně jsem se na něj podívala. „Jak víš, co piju?“

„Mám dobrou paměť, baby.“

„Neříkej mi tak!“ A vytrhla jsem mu kelímek z ruky.

„Takže Kleio, večer platí.“

„Jo, jako každý čtvrtek.“ Upila jsem té božské many a na tváři se mi usadil přihlouplí úsměv. Cítila jsem se fajn.

„Dneska ti to sluší.“

Podívala jsem se na svoje černé kalhoty a šediví svetr, nic extra.

„Hm, díky.“

Jared se usmál, a jeho úsměv byl celkem nakažliví. Rty se mi sami od sebe naformovaly do požadovaného tvaru. Takže, jsme se tam na sebe chvíli culili jak dva pitomci, než Jaredovi oči rychle střelili vedle nás.

Otočila jsem se za jeho pohledem. A pochopila jsem celou tuhle šarádu, Oliver nás celou dobu poslouchal a sledoval.

„Ty jsi takovej kretén, Fostre!“ Vrazila jsem mu kávu zpátky do ruky, doufám, že jsem ho polila. Vztekle jsem si sedla na svoje místo úplně vzadu. Viděla jsem jak Oliver, vchází do třídy, chtěla jsem vstát a omluvit se mu. Pokazil mi to příchod profesora. Těžce jsem dopadla zpátky na židli.

V duchu jsem vymýšlela různé způsoby mučení, ale žádný se mi nezdál dost krutý pro Jareda.

Zapípal mi telefon.

Na obrazovce se objevila malá obálka se jménem Jared.

To si snad dělá srandu!

Promiň, baby…

Víš, kam si to svoje promiň, můžeš strčit, blbečku! Ten kluk je totální narcistickej, psychopat.

Zasloužím si tvůj hněv.

Zasloužíš si nakopnout! Můžeš mi vysvětlit, o co ti šlo? Oliver je můj kamarád, sakra! Ty nemáš právo mě takhle využívat, k takovejm blbostem.

Nechtěl jsem naštvat tebe ale jeho.

Nic si skrze mě nevyřizuj! NIKDY!

Omlouvám se. Jsem hloupej, kus vola.

Aspoň na něčem se shodneme…

Kleio, je mi to líto. Nebuď naštvaná. Ale Oliver je totální debil. A to jak se na tebe dívá, mě sere.

Cože?

Musela jsem si to přečíst ještě jednou. Co tím sakra myslí?

Proč?

Dlouhou chvíli se nic nedělo. A pak mi Jared napsal úctyhodný román.

Proč? Protože Oliver mě naprosto nesnáší. Nesnáší, to co jsem, to jak se chovám k holkám. Fajn, jeho věc. Ale sere mě ten fakt, že kdykoli se začnu s nějakou holkou víc sbližovat objeví se on, a celí to posere. Nechci, aby sis o mně myslela to nejhorší…

Oči mi těkali, mezi telefonem a Oliverovou hlavou. Oliver mě uhání už půl roku, daleko dřív než jsem potkala Jareda. Tohle nedává smysl. A proč by to Oliver dělal? Tohle nemá zapotřebí.

Já si o tobě udělala obrázek dávno…

Vždycky můžeš změnit názor.

Nikdy!

Vypla jsem zvuky a hodila telefon do tašky, z těch Jaredovejch blbostí mě začala bolet hlava.

Ten kluk mě jednou zničí.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: LittleEmma, v rubrice: Povídky » Na pokračování