Gūzen no deai - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ano, myslíte správně, že vám tento název něco říká. Ryuu a já jsme se opravdu rozhodly napsat pokračování naší jednodílné povídky se stejným názvem.

Takže jak to pokračuje? Hajime bohužel Shinjimu nezavolal, ale jejich cesta se jen tak nerozdělí. Jejich secta se opět spojí náhodným setkáním. Jenže co když Shinji zrovna nebude sám, když na něj Hajime narazí?

Přejeme příjemnou zábavu.

21.11.2013 (09:00) • , Ryuu • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 920×

1. kapitola

Procházel jsem přeplněnými ulicemi města. Hudba ze sluchátek přehlušovala okolní hluk. Přešel jsem ulici a zastavil u parku. Čtrnáct dní… A ten chlap se neozval. Večer, kdy jsem měl dorazit do toho hotelu podruhé, jsem doufal, že mi zavolá. Neozval se, ani den potom, vůbec. Zatřepal jsem hlavou a znovu odhodil ofinu z očí. Zabočil jsem kolem parku do nákupního centra. Na dalším přechodu jsem se zadíval na černé tenisky. Ušklíbl jsem se a pokračoval dál. Na druhé straně už na mě mával dlouhovlasý chlapec s milým úsměvem.

Loudal jsem se z práce a mířil si to přes park. Už je to skoro dva týdny od té doby, co jsem ho viděl. Ta noc, kterou jsem s ním zažil, byla ta nejlepší v mém životě. Ušklíbl jsem se. Stál jsem přesně na tom místě, kde jsem ho potkal. Pohrával jsem si v ruce s plechovkou od nápoje. Z kapsy jsem vytáhl zažmoulaný papírek s tím jediným, co mi po něm zbylo – telefonní číslo. Nevím proč, ale nedokázal jsem mu zavolat. Nechtěl jsem, aby si myslel, že na něj furt myslím. Nechtěl jsem si to přiznat. S povzdechem jsem lísteček zase uschoval a vydal se na cestu domů. Musel jsem jít k nejbližšímu přechodu. Hrozně nerad jsem chodil pěšky. Znuděně jsem pozoroval provoz na silnici a doufal, že někdy vůbec přejdu. Když vtom jsem to uslyšel, ten nezaměnitelný zvuk rolničky, kousek ode mne. Nevěřícně jsem natočil hlavu tím směrem.

„Shinji?“ uteklo mi ze rtů a rozhlížel se.

Přešel jsem přechod a vytáhl sluchátka z uší.

„Shin-chan!“ Hnědovlásek mě pevně objal. Jeho ruce mi sklouzly k zadku, tiskly. Dostal jsem ještě pusu na tvář a milý úsměv. „Jsem rád, že jsi mě neodmítl. Kam chceš jít, máš hlad?“

Usmál jsem se. „Ani ne, ale pozvání na kafe neodmítnu, Miyazaki-kun,“ odpověděl jsem a nechal se chytit kolem pasu. Lidé se po nás zvědavě ohlíželi. Měl jsem trochu zvláštní pocit, že jeden pohled nás, nebo mě, přímo propaluje. Ale když jsem se rozhlédl, nikoho jsem neviděl. Miyazaki si mě prohlížel. Jeho pohled směřoval k mému krku.

„Pořád ji nosíš?“ Prsty se dotkl obojku s rolničkou. Maličko do ní klepl. Její veselý cinkot byl slyšet i přes okolní šum. Pousmál se.

„Mám si ji sundat… nebo ji chceš vrátit?“ povytáhl jsem obočí. Měl jsem svou rolničku rád.

„Ne, jsem rád, že sis ji nechal,“ věnoval mi další ze svých úsměvů a opět stočil svůj pohled k ulici před námi.

Dav mě donutil přejít tu zpropadenou silnici. Zvědavě jsem se rozhlížel kolem sebe, až jsem ho konečně zahlédl. Měl jsem chuť se za ním rozběhnout a obejmout ho, prostě mu dát všechno, co mám. Jenže můj červeno-černovlasý chlapec tam nebyl sám. Zamračil jsem se při pohledu na toho druhého. Ten hnědovlasý mu osahával zadek. Nemohl jsem tomu uvěřit, já si kvůli němu lámu srdce a on si tu našel novou hračku. To, že jsem měl možnost mu zavolat, jsem jaksi v ten moment vypustil z hlavy. Nehorázně mě vytáčela ta ruka na jeho boku. Propaloval jsem je oba pohledem. Dotkl se Shinjiho rolničky a prohodili mezi sebou několik slov. Zabolelo mě u srdce z toho pohledu. Pochopil jsem to, to on mu dal tu rolničku, kterou nikdy nesundává. Skousl jsem si ret. Rozhodl jsem se, že se mu zapletu do cesty. Procházel jsem davem, až se mi povedlo dostat k jejich dvojici. Najednou se nacházel přímo proti nim. Nejspíš si mě hned nevšiml.

„Yo, Shinji,“ pozdravil jsem ho a pohrdavě hodil pohledem po jeho doprovodu.

Poplašeně jsem vzhlédl od dláždění ulice a zadíval se směrem, odkud jsem zaslechl své jméno. Zabrzdil jsem a vyvalil oči. Před námi stáhl Hajime a pohrdavě si měřil Miyazakiho pohledem. Miyazaki mu pohled oplácel. Přitáhl si mě blíž. Měl jsem chuť mu dupnout na nohu, aby si tohle chování odpustil. Odtáhl jsem jeho ruku z mého boku a zadíval se Hajimemu do očí. Jeho duhovky byly opět zbarvené do červena. Topil jsem se v tom pohledu. Párkrát jsem mrkl a zamračil se na něho.

„Co tu děláš?“ Vrátil se mi vztek a vzpomínka na to, jak mě pěkně odkopnul.

Měl jsem radost z toho, jak odtáhl pryč tu jeho ruku. Ale trochu mě překvapil tím, jak nevlídně se mě ptal. Sledoval jsem ho bedlivě. Chtěl jsem si zapamatovat každý detail, protože jsem tak trochu přestával doufat, že se uvidíme ještě někdy.

Pokrčil jsem rameny. „Jdu z práce, mám to tudy nejblíž.“

Pokrčil rameny, jako by se nic nedělo. Odfrkl jsem si. Miyazaki do mě drcnul, ale já jsem se díval jinam.

„My dva se asi neznáme. Jsem Miyazaki, Shinjiho přít… kamarád,“ Miyazaki se po mém dupnutí na nohu opravil. Zvědavě jsem se podíval na Hajimeho.

Sjel jsem ho pohledem, který jasně naznačoval, že mi nestojí za zmínku. Když se opravil, zamračil jsem se. Nějak jsem nemohl skousnout, že má přítele a vyspal se se mnou. Nelíbilo se mi to. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se na mě Shinji zvědavě dívá. Upřímně jsem se pokusil podívat do těch krásných uhrančivých zelených očí.

„Shinji, nechtěl bys mi něco vysvětlit?“ ptal jsem se se skřípáním zubů.

Miyazaki se Hajimemu slušně představil, ten ho však ignoroval a zaskřípal zuby. „Nechceš mi něco vysvětlit?“ Jeho hlas byl ledový. Potlačil jsem otřesení a zadíval se mu do očí.

„Miyazaki-kun je můj bývalý přítel. Co dalšího potřebuješ slyšet? Jinak, Miyazaki-kun, tohle je Hajime.“ Při představování jsem se nepodíval na Miyazakiho. Měl jsem dost práce s vražedným pohledem, který jsem vrhal na Hajimeho. „Teď, když se všichni známe,“ odmlčel jsem se, „co ode mě chceš, Hajime?“

„Bývalý přítel, jo? Na bývalého přítele se k tobě nějak má, nemyslíš?“ Spolkl jsem tuhle kousavou myšlenku.

Shinji mě propaloval pohledem. Docela se mi líbil takhle rozohněný. Chtěl jsem si s ním někde v klidu promluvit, zjistit spoustu věcí o něm. Prostě se nějak o něj zajímat. Jenže mi v tom bránil jeden detail – Miyazaki. Promýšlel jsem, jaký mám šance, když bych ho teď někam odnesl a… Nejspíš moc velký ne. No, zauvažoval jsem i nad tím, že bych ho odtáhl a jen si povídali. S tím by možná nemusel mít problém. Udělal jsem těch pár kroků k němu, doufal jsem, že ho nevyděsím. Naklonil jsem se, lehce jsem mu sevřel paži, aby mi nemohl uniknout.

Zašeptal jsem mu do ouška: „Co chci? Tebe…“

Jen o kousek jsem se oddálil a Miyazakimu jsem řekl: „Snad ti nebude vadit, když si ho půjčím.“

Nečekal jsem na odpověď, za ruku jsem Shinjiho táhl s sebou někam pryč. Ač jsem to nevěděl, mé kroky vedly automaticky do místa, kde bydlím.

Nechal tam Miyazakiho stát a mě táhl ulicemi pryč. Vytočil mě, ale při jeho tempu jsem neměl šanci nijak projevit své protesty. Skoro jsem nestíhal jeho dlouhé kroky.

„Ku*va, Hajime, zpomal!“ zařval jsem na něj, když jsem se po čtvrté skoro natáhnul na chodník.

O poznání zpomalil a překvapeně se na mě ohlédl. Vytrhl jsem ruku z jeho sevření a promnul si bolavé zápěstí. Můj nynější a neplánovaný doprovod se rozhlédl a zamířil k jednomu z domů. Nechápavě jsem ho následoval.

„Můžeš mi aspoň vysvětlit, co to mělo znamenat? Najednou se objevíš, odtáhneš mě bůhví kam a ještě mi málem zlomíš zápěstí… Co jsem ti provedl?!“ Proč jsem na něj křičel, to nevím. Ale byl jsem naštvaný.

Celé to divadlo na ulici mě rozpálilo do běla. Měl jsem chuť ho pořádně nakopnout, ale rozmyslel jsem si to. Naposled jsem skončil přivázaný k posteli. Zarazil jsem se, když mi Hajime podržel dveře, abych mohl projít. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížel a zůstal stát na místě. S ním teď nikam nepolezu!

Celou dobu na mě křičel. Trochu jsem toho litoval, ale nemohl jsem se bránit, protože jsem věděl, že má pravdu. Otevřel jsem mu dveře, nechtěl jsem hrát tu divadlo před sousedy. Jasně jsem vnímal, jak nedůvěřivý má pohled. Určitě se mnou nikam nechce jít.

Povzdechl jsem si. „Pojď, prosím tě, dovnitř.“

Držel mi dveře a upíral na mě smířlivý pohled. Vůbec se mi nechtělo s ním chodit kamkoliv, kde nebudou lidi. Nedůvěřivě jsem si ho přeměřil pohledem, než jsem se nakonec rozhoupal a prošel dveřmi. Vedl mě chodbou k výtahu. Za námi se rozlehlo prásknutí vchodových dveří.

Usmál jsem se, když se nakonec rozhodl jít se mnou. Otevřel jsem mu dveře od výtahu a namáčkl jsem se k němu v tom stísněném prostoru. Zmáčkl jsem opět nejvyšší patro. Měl jsem rád tyhle byty, mohl jsem z něho chodit i na střechu místo balkonu. Právě tyhle výhledy jsem měl rád. V kabince houstla atmosféra, nevěděl jsem, kam s očima, a při tom jsem jasně cítil na sobě jeho tělo. Pokoušel jsem se to nevnímat. Doufal jsem, že výtah brzo zastaví a budeme moc jít do mého bytu.

Ten výtah navrhoval liliput… Byli jsme tam nasardinkovaní, já se těšil ven. Nemám rád, když mě cokoliv omezuje. Po nekonečně dlouhé době, kdy jsem myslel, že se v tom stísněném prostoru udusím, se výtah konečně zastavil a s cinknutím otevřel dveře. Vystřelil jsem z něj do prostorné chodby. Sakra! Vypadá to tu luxusně… tak proč sem dali tak malý výtah? Zhluboka jsem se nadechl a čekal, než Hajime vyhrabe klíče. Najednou jsem nechápal, co tu vlastně dělám. Konečně odemkl a galantně mi podržel dveře.

Otvíral jsem mu dveře do svého bytu a pustil ho zdvořile před sebe. Sundal jsem si boty a s úsměvem počkal, než udělá totéž. Nevěděl jsem, co budu dělat. Trochu jsem z něho znervózněl. Zavedl jsem ho přes velký a luxusně vybavený obývák do menší kuchyně. Byla moderně navržená v zelených barvách.

„Co si dáš k pití?“ vyčkávavě jsem mu pohlédl do očí. „Klidně si můžeš sednout.“

Zvědavě jsem se rozhlížel po místnosti. Vše bylo hezky sladěné a moderně zařízené. Od tmavé kožené sedačky přes obrazy na stěnách až po zařízení kuchyně.

„Vodu, díky.“ Vztek mě opustil v tom výtahu.

Usadil jsem se v sedačce a přitáhl si k sobě hnědo-béžový polštářek. Působil tu trochu nepatřičně. Hajime vyšel z kuchyně s konvičkou čaje, dvěma hrnečky a mojí sklenkou vody. Postavil to všechno na stolek a sedl si naproti mně do křesla. Okamžitě jsem se natáhl po skleničce s vodou. Voda zahnala sucho v ústech. Postavil jsem skleničku zpátky a stočil oči k Hajimemu. Pozoroval mě, zase. Co s tím pořád má?

Díval jsem se na něj upřeně. Nedokázal jsem odtrhnout pohled. Okouzlil mě jen tím, jak roztomile tiskl k sobě ten polštářek. Vypadal opravdu nádherně. Jenže nějak mi to všechno připadalo nemožný, bál jsem se, nevěděl jsem, byl jsem zmatený, doufal jsem. To je zase den. Jeden delší pohled do jeho očí mě utvrdil, že to u něj nemám vyhraný. Litoval jsem toho, že jsem se bál vzít telefon a zavolat mu. Seděl jsem tam a jen ho sledoval. Nic víc. Nic jiného jsem ani nechtěl, více méně. Jen aby byl u mě.

„Promiň. Díky mojí žárlivosti jsem ti zkazil rande.“ Unaveně jsem se opřel o opěradlo, měl jsem ztuhlý krk.

Povytáhl jsem obočí. Jaký rande? Nahlas jsem se zasmál.

„Myslíš Miyazakiho? Ne… To nehrozí. Jen něco potřeboval a zněl docela zoufale. Co ale chtěl, už jsem se kvůli někomu nedozvěděl,“ odmlčel jsem se, „to mě přivádí zpátky k prvnímu tématu. Co to mělo být tohle celé vystoupení?“

Trochu se mi ulevilo, protože toho idiota, co mu hrabal na zadek, nebere vážně. Ale pak jsem si uvědomil, že nemám pádný důvod, proč jsem ho sem vzal. Uhnul jsem před jeho pohledem.

„Promiň, trochu jsem to přehnal.“ Nevěděl jsem, proč se mu pořád omlouvám. „Jsem přepracovanej, a když jsem tě uviděl s ním…“ zaťal jsem ruku v pěst.

Povytáhl jsem obočí ještě o něco výš.

„Když jsi mě uviděl s ním, tak co? Snad jsi nežárlil, Hajime.“ Koutky se mi samy vytáhly do posměšného úsměvu.

Potřásl jsem hlavou. On se mi posmívá! Nechápal jsem to, jak tohle stvoření, které baví si mě dobírat, mi mohlo chybět. Skousl jsem si ret. Byl jsem dneska vážně už unavený, neměl jsem ho sem vodit. Možná to nebyl tak dobrý nápad. Unaveně jsem upřel pohled na svou tašku a kupu písemek, které musím ještě opravit.

„Hlavně, že se dobře bavíš,“ zavrčel jsem.

Můj úsměv se rozšířil. Takže vážně žárlil. Na chvíli jsem odsunul fakt, že se se mnou před čtrnácti dny vyspal a pak se ani neozval, a užíval jsem si ten pocit. Znovu jsem si ho prohlédl. Vypadal docela unaveně. Dopil jsem skleničku vody.

„Takže, když jsi mě sem dotáhl, vysvětlíš mi aspoň, proč jsi mě tak hezky odkopl?“ Naklonil jsem hlavu na stranu. Vytáhnul jsem nohy na sedačku a skrčil je do tureckého sedu.

„Odkopl?“ nechápal jsem.

Při tom jediném slově jsem sebou cukl. Nechtěl jsem si přiznat, že za to můžu já. Nevolal jsem mu jen kvůli tomu, že jsem se bál, že on tu noc považoval jen jako hru. Polekaně jsem se mu podíval do očí, snažil jsem se na malý moment přemoct svou únavu.

Odfrknul jsem si. Tvářil se zmateně. Očima mi přejížděl po tváři, jako by něco hledal.

„Nezavolal jsi mi. Fajn, uznávám, že jsem s tím mohl počítat, jen jsme se spolu vyspali. Ale, co teda měla znamenat dneska ta scéna?“ Muž naproti mně sebou trochu trhnul. Vážně vypadal utahaně. Oči mu sem tam sjely k tašce vedle jeho křesla.

Už mě to unavovalo, nechtěl jsem se s ním hádat a navíc představa té práce, co musím dodělat, mě ničila. Zvedl jsem se z křesla, nebavilo mě nikdy nic okecávat, prostě jsem měl radši činy. Unaveným krokem jsem se přemístil před něj. Stejně jsem nevěděl, co si o mně myslí, a momentálně mi to bylo jedno. Nahnul jsem se k němu a lehounce ho políbil na rty. Byl to jen letmý dotyk, nic víc.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptal jsem unaveným hlasem. „Jiné vysvětlení asi nemám.“

Zarazil jsem se. Chyběl jsem mu? Zamračil jsem se, když jen tenhle letmý dotyk a dvě věty stačily k zrychlení tlukotu mého srdce. Zůstal u mě skloněný. Jednou rukou jsem mu odhrnul tmavé vlasy za ucho. Prstem jsem zavadil o kroužek v jeho uchu. Lhal bych sám sobě, kdybych tvrdil, že jsem na něho nemyslel. Zvláštně mě zahřálo u srdce, že jsem nebyl jediný. Naklonil jsem se k němu a vtiskl mu lehký polibek.

„Mám jít pryč? Vypadáš unaveně…“ Když už jsem věděl, jak to je, oddechl jsem si. Někde v pozadí mojí mysli jsem doufal, že to tou jednou nocí neskončí. Hajime se mi líbil, jako typ člověka, vzhledem. Ani jsem vlastně nevěděl, kolik mu je.

Když se zeptal, vyděsilo mě to. Nechtěl jsem ho nechat někam jít, nechtěl jsem ho ztratit, když jsem ho konečně znovu našel. Polekaně jsem se mu díval do očí. Vážně by odešel? Bál jsem se. Unaveně jsem si sedl na zem před něj.

„Ne!“ zamítl jsem rázně. „ Prosím, nikam nechoď.“

Po chvilce zvažování jsem se k něčemu odhodlal. „Můžu mít na tebe otázku?“

Vyděsil se. Vzpomněl jsem si, že stejně reagoval i předtím, když jsem se chtěl jít umýt.

„Ne! Prosím, nikam nechoď.“ Okamžitě mě zastavil. Divil jsem se, že mě k tomu nezamáčkl do sedačky. Vypadal, že nad něčím přemýšlí. Po chvíli znovu promluvil. „Můžu se tě na něco zeptat?“ Překvapeně jsem zamrkal.

„Nemusel ses ptát, povídej,“ pobídl jsem ho trochu zvědavě.

Pobídl mě, ale já nevěděl, jak mu to správně říct, aby to pochopil.

„Nechtěl bys tu zůstat přes noc?“ Zarazil jsem se, když mi došlo, jak to zní.

Nadechl jsem se a zkusil to upřesnit: „Nemám v úmyslu žádné postranní myšlenky. Dneska by sis se mnou stejně moc neužil. Já jen, no… Byl bych rád, kdybys tu zůstal, trochu si promluvili… Chjo, v mluvení nejsem dobrý.“

Chvíli jsem seděl a přemýšlel. Nechtěl jsem s ním spát, ne dneska. Ale pokud by tohle znamenalo o něm zjistit něco víc… Pomalu jsem přikývl. Navíc, zítra měla být sobota, takže ani do školy jsem nemusel.

„Nebudeš nic zkoušet?“ ujišťoval jsem se.

Chvíli nic neříkal, prostě nad tím přemýšlel, ale nakonec přikývl. Trochu jsem se uvolnil a dokázal jsem se usmát.

„Nebudeš nic zkoušet?“ ptal se. Věděl jsem, že se bude ujišťovat.

„Slíbil jsem, že nebudu, tak nebudu,“ podíval jsem se mu upřímně do obličeje.

Přemýšlel jsem, že by tohle mohl být ještě hezký večer, jen ji kazila představa opravování testů, co jsem musel stihnout ještě dnes.

„Nebude ti vadit, když si dodělám věci do práce, než se ti budu plně věnovat?“ doufal jsem, že ho tím nenaštvu a on neodejde.

„Ani ne. Skočím se umýt, nejsi jediný, kdo měl náročný den,“ zasmál jsem se a vyhoupl se na nohy. „Kde máš koupelnu?“ Položil jsem polštářek zpět. Hajime ukázal na jedny dveře z obýváku.

„Rovně a druhé dveře vlevo.“ Tak zněly pokyny. Na cestu jsem dostal i ručník a po chvíli přemlouvání i jedno jeho čisté tričko. Usmíval jsem se, když jsem zacházel do koupelny. Nezamknul jsem se. Proč taky? Rychle jsem se vysvlékl a zalezl do sprchového koutu. S úlevným vydechnutím jsem pustil proud horké vody.

Musel mě přemlouvat, abych mu půjčil svoje triko. Ale co, nemusel by v něm vypadat špatně. Zatřásl jsem hlavou a nasměroval ho do koupelny. Sám jsem si unaveně sedl do křesla ke konferenčnímu stolku, přitáhl si tašku a začal se v ní přehrabovat. Vytáhl jsem z ní slušný stoh papírů, které musím opravit, a červenou propisku. Po důkladnějším prohledávání jsem vytáhl i brýle. Slyšel jsem z koupelny tekoucí vodu, měl jsem nutkání se zvednout a jít za ním, ale ta práce přede mnou mě zadržela. Ač se to nezdá, svou práci jsem miloval a byl jsem v ní ctižádostivý. S povzdechem jsem se pustil do opravy prvního testu. Nechápavě jsem zvedl obočí, když jsem pročítal odpovědi. Nechápal jsem, jak si mohl někdo splést dějiny 21. století s první světovou válkou.

Vypnul jsem vodu a rychle se nasoukal aspoň do trička a spodního prádla. Zbytek svých věcí jsem poskládal a nechal v koupelně. Jako doma, ušklíbl jsem se pro sebe. Vrátil jsem se zpátky do obýváku. Hajime seděl rozvalený v křesle a soustředěně něco čmáral do jednoho z mnoha papírů kolem něho. Občas při pročítání souhlasně pokýval hlavou, jindy skoro zděšeně kulil oči nebo se smál. Potom na papír něco načmáral a bral další. Neodolal jsem a jeden mu ukradl z hromádky. Rychle jsem očima přelétl obsah. Test z dějepisu. Ohodnocen čtyřkou (A/N: V Japonsku mají obrácený způsob hodnocení- 5 je nejvíc, 1 nejmíň). Dějepis neumím, takže jsem to dál nezkoumal

„Takže jsi učitel dějepisu?“ Položil jsem test zpět na hromádku. Vrátil jsem se na místo, kde jsem seděl předtím, a znovu si přitáhl polštářek do náruče.

Soustředěně jsem kontroloval jeden z mála nadějných testů. Doufal jsem, že aspoň zde budu moct ohodnotit co nejlépe. S povzdechem jsem musel své naděje zklamat, poslední otázka byla špatně. Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si ani nevšiml, kdy se Shinji vrátil z koupelny. Trochu jsem se ho polekal, když na mě promluvil. Podíval jsem se na něj zpod obroučků brýlí a něžně se usmál.

„Jo, to jsem. Miluju historii, je v ní tolik zvláštních paradoxů a svým zvláštním způsobem je překrásná. Hrozně moc jsem chtěl se o tenhle pohled podělit, a tak jsem se stal učitelem. Nakonec i to mě začalo bavit.“ Znovu jsem sklopil zrak, abych opravil posledních deset testů.

Rozuměl jsem mu. Nechtěl jsem ho rušit při práci, takže jsem dál neodpovídal. Místo toho jsem se natáhl na sedačku a polštář strčil pod hlavu - jednou jsem mohl pozorovat já jeho. Slušelo mu to i v brýlích. Jeho oči upíraly veškerou pozornost papíru před sebou. Zadumaně okusoval konec propisky a občas se šklebil, když narazil na nějakou špatnou odpověď. Spíš se šklebil skoro neustále. Konečně odložil poslední test, odložil brýle a podíval se na mě. Pousmál jsem se a stočil se do klubíčka. Byl jsem unavený… A pořád mi dost dobře nedocházelo, co tu dělám. A on se stále neměl k něčemu smysluplnému, jen tam zas seděl a svlékal pohledem. Zaskučel jsem do polštáře.

Konečně! Všechny testy jsem opravil. Odložil jsem je spolu s brýlemi. Zadumaně jsem se podíval na svého společníka. Ležel na sedačce, stočený do klubíčka, sledoval mě. Nemohl jsem si nevšimnout, že mu mé triko nezakrývalo tolik těla, kolik bych chtěl, aby mé myšlenky zůstaly čisté. Musel jsem s tím něco udělat, jinak nedokážu dodržet slib, co jsem mu dal. Zvedl jsem se a z ložnice přinesl deku.

Opatrně jsem ho s ní přikryl. „Nechci, aby ti byla zima.“ Zůstal jsem u něj stát, nějak jsem nevěděl co teď. „Co bys chtěl dělat?“

Ušklíbl jsem se. Byl jsem vděčný, že drží slib. Potlačil jsem zívnutí.

„Kupříkladu o tobě něco vědět. Jak se jmenuješ, kolik ti je… A podobné věci, když už se ti tu válím na sedačce,“ unaveně jsem se usmál. Trochu jsem doufal, že si Hajime sedne ke mně. Měl jsem náladu se tulit a on předtím tak krásně hřál…

Zamyslel jsem se nad tím. Nebylo by špatný mu něco o sobě říct. Unaveně jsem si k němu sedl. Nejspíš jsme toho dneska měli oba dost.

„Když ti o sobě prozradím všechno, teda většinu, co budeš chtít, budu chtít ale něco na oplátku,“ spiklenecky jsem na něj mrkl okem.

Hravě jsem povytáhl obočí. „Co si pod tím mám představit?“

Usmál jsem se. „Zůstat u mě i zítra… Víš, zítra tu hraje jedna rocková kapela, nechtěl bys na ni jít se mnou?“

Toužil jsem po jeho kladné odpovědi, prostě jsem s ním chtěl prožít co nejvíc času.

Přemýšlel jsem. I když měl být víkend… Nemohl jsem si dovolit ho strávit nic neděláním. Zamračil jsem se.

„Nemůžu, čeká mě nějaká práce. Víš… Někteří z nás si volné víkendy až zas tak dovolit nemůžou,“ vyplázl jsem jazyk.

Zamračil jsem se, chtěl jsem s ním být déle. Neplánovaně jsem se nahnul dopředu a lehounce ho pohladil po tváři. Trochu jsem zaváhal, ale nakonec mu ukradl dlouhý polibek.

„V tom případě mi musí tohle stačit,“ zašeptal jsem mu a odtáhl se. „Co chceš teda o mně vědět? Jen se ptej.“

Jeho polibek jsem přešel bez poznámek. Poposedl jsem si na sedačce a znovu si ho prohlédl. Co mě na něm zajímalo? To, proč mi nezavolal, mi tak nějak řekl, sice se mi to nelíbilo, ale budiž. Jenže… Co dál?

„Kolik ti je, nebo tvoje celé jméno… Aspoň něco, abych si nepřipadal, že tu sedím jako s cizincem.“

Podíval jsem se mu do těch jeho uhrančivých očí. „Asi ti to budu muset říct, co?“

Povzdechl jsem si a pokračoval: „Pohádal jsem se s rodiči, protože nesouhlasili s tím, co chci studovat. Naštval jsem se a na truc jsem začal studovat historii a jezdil jsem po světě koukat na památky. Můj dědeček mě v tom plně podporoval, protože si myslel, že mě to baví. Ale pak jsem toho musel nechat, protože onemocněl. Začal jsem studovat pedagogii, kterou jsem měl blízko k jeho domu. Vystudoval jsem a našel si práci. Děda byl na mě hrdý, ale brzy na to umřel. Těžko jsem se s tím srovnával. No, odkázal mi většinu majetku, takže jsem se odstěhoval od svých rodičů a zůstal tady bydlet. Tenhle byt patřil dědovi. Dokonce jsem si zamiloval svou práci hlavně kvůli němu. Jo, vím, neptal ses na můj životopis, ale stejně by ses jednou zeptal. Je mi teď dvacet sedm.“

Párkrát jsem zamrkal. Nečekal jsem, že na mě vysype polovinu jeho života. Ale mám, co jsem chtěl. Jeho věk mě trochu zarazil. Věkový rozdíl mezi námi byl o něco větší, než jsem si původně myslel. Hajime vypadal mladší. Pousmál jsem se do jeho tmavých očí.

„Zapomněl jsi na jméno. Nebo je Hajime jediné jméno, které máš?“ zakřenil jsem se a pohledem se vpíjel do zvláštně rudého odstínu jeho duhovek. Uhrančivé, takové byly jeho oči.

Díval se mi opravdu hluboko do očí, skoro jako by mohl vidět do mé duše.

„Tanaki… Tanaki Hajime…“ skoro neslyšně jsem mu vyzradil své jméno.

Vypadal tak… roztomile, když tiše zašeptal svoje jméno, k jeho divokému vzhledu to nesedělo. Rozdíl mezi tím, jak vypadal, a tím, jak se choval, byl opravdu hodně velký. Pousmál jsem se.

„Tanaki Hajime. Je to hezké jméno.“

Zvedl jsem k němu hlavu. „Jsi první, kdo si to myslí.“

Natáhl jsem k němu ruku a jeho neposedné vlasy mu shrnul z čela. „No… a jak se vlastně jmenuješ celým jménem ty? Nebudeš mi to tentokrát zapírat, viď?“

Jeho prsty se lehce dotkly mého čela, když mi odhrnoval vlasy z očí. Chvíli jsem váhal, jestli ho zlobit, ale rozmyslel jsem si to. Vypadal hodně unaveně a já se chtěl opravdu něco dozvědět, když už mi podstrčil tolik důvodů být zvědavý.

„Kiiro Shinji, velice mě těší. I když na představování je možná trochu pozdě, ne?“ znovu jsem se zasmál. Nastlala nám tu jakási patová situace a já rozhodně nevěděl, co s ní.

Usmál jsem se do jeho tváře. Byl jsem hrozně unavený, ale najednou tu byl někdo, kdo tu byl se mnou. „Milé jméno,“ dostal jsem ze sebe.

Tázavě jsem se mu podíval do očí. „Můžeš mě políbit? Jen jednu malou pusu…“

Nechápal jsem, co to dělám.

„Něco jako pusu na dobrou noc, podle toho, jak vypadáš?“ povytáhl jsem jedno obočí nahoru. Pořád jsem se usmíval. Pohled na mžourajícího muže byl k popukání. Měl co dělat, aby neusnul vsedě.

Pokusil jsem se na něj zamračit, ale moc mi to nešlo. I ten jeho posměšný úsměv se mi líbil.

„Promiň. Slíbil jsem ti, že si popovídáme, ale asi mě přemůže únava.“ Omluvně jsem se mu díval do očí. Přál jsem si opravdu polibek na dobrou noc.

„V pohodě. Taky bych šel nejraději spát. Ale… Radši bych spal v posteli než na gauči, vadilo by ti to moc?“ neodpustil jsem si ušklíbnutí. Už jsme spolu dělali horší věci než nevinné spaní v posteli, ale přeci jen jsem se zeptal.

Vyrazil mi tím dech. Trochu jsem se bál, že bych se nezvládl ovládnout, ale pak moji mysl opět ovládla únava. Byl jsem si naprosto jistý, že bych se dnes na nic nezmohl.

„Ne, jasně že ne,“ polkl jsem. „Jen ti tam budu muset odnést peřinu. Normálně tam mívám jen jednu.“

On mě chtěl vyhodit zpod peřiny? Ani náhodou! Zamračil jsem se na něj a zvedl se ze sedačky.

„Není potřeba, přece se můžu vejít k tobě, ne?“

Usmál jsem se, měl jsem radost, že chce tam ležet se mnou. „Když si to přeješ…“

Vedl jsem ho k jedněm dveřím u obýváku. Otevřel jsem mu a pustil ho před sebou. Omluvně jsem se na něj usmál. „Není to moc velkej luxus.“

Stála tu obrovská železná postel s dekoracemi a nebesy. Nábytek byl zařízený v modrých a bílých barvách. Noční stolky byly dokonale sladěné s ostatním nábytkem.

Potlačil jsem ušklíbnutí nad postelí s nebesy. Hajime si na ně možná potrpěl, ale mně to přišlo přinejmenším divné. Zbytek pokoje působil docela příjemně, i když studené barvy mě trochu zarazily. Bylo tu příjemně, ale čekal jsem něco jiného. Trochu tmavší, teplejší, podobné obývacímu pokoji. Přestal jsem se zvědavě rozhlížet a posadil se na okraj postele. Matrace se nepropadla, jak jsem čekal. Bože! Od kdy si všímám takových drobností? Tiše jsem sledoval Hajimeho, doufal jsem, že se začne svlékat, ale zkazil mi radost tím, že si vzal jen několik věcí a zabouchnul se ve dveřích, které nejspíš vedly do koupelny. Slyšel jsem tekoucí vodu. Ten zvuk uspával. Měl jsem nutkání se natáhnout a spát. Konečně se dveře opět otevřely. Seděl jsem v tureckém sedu na posteli a sledoval Hajimeho tmavé vlasy, ze kterých sklouzávaly kapičky vody po nahých zádech až k ručníku kolem boků. Zajímalo by mě, jestli to dělal schválně, nebo mi schválně způsoboval menší psychické kolapsy. Předtím jsem neměl moc času ho prohlížet. Vypadal jedním slovem dokonale. Zatřepal jsem hlavou a odvrátil se.

Unaveně jsem vyšel z koupelny. Nemohl jsem si nevšimnout, jak zkoumal moje tělo. Najednou jsem měl v hlavě siný pocit deja vu. Takhle seděl i v tom hotelu. Zavrtěl hlavou, až o sobě dala jeho rolnička vědět, a odvrátil se. Otočil jsem se zády, jediným pohybem jsem ze sebe strhl ručník. V jedné poličce jsem vyhrabal triko a boxerky. Hodil jsem to na sebe a loudavě zamířil k posteli. Znaveně jsem se posadil, ale nějak jsem té lákavosti postele neodolal a rovnou si lehl. Dnešní den mě tak unavil, že jsem v tuto chvíli zapomněl na Shinjiho na mé posteli. Znavená víčka se mi sklopila.

Ryuu: Zdravím, lidi. Gwendolin byla tak hodná a nechala pro tentokrát dovětek mně. Prvně bych chtěla vám všem, kdo jste komentovali první část, hodláte komentovat druhou, nebo jste prostě jen dočetli tuhle povídku až sem, poděkovat. Budeme upřímně doufat, že jsme vás pokračováním nezklamaly. Těšíme se na Vaše reakce a komentáře. Díky, Ryuu a Gwendolin

« Předchozí díl

Autor: (Shrnutí povídek), Ryuu, v rubrice: Povídky » Na pokračování