OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galejník z Agoulle - 2. Sen z Amsterodamu

04.04.2018 (09:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1036×

Vánice zvolna ustává. Zanechává po sobě metr tlustou vrstvu sněhu. Protože na zámku nemám žádné oblečení, je mi příšerná zima, neboť mám na sobě jen košili, vestu a kabátec, které jsou běžně tenké. Kožešinový kabát mám bohužel doma. Domov. Ano – můj pravý domov. Tímto pojmem je pro mne hostinec U Zpěněné vlny ve čtvrti Saint-Elle městečka Agoulle. Jím zámek nikdy nebude.

Krčmu U Zpěněné vlny vlastní již odnepaměti rodinu Foijů; dnes sestry Lara a Magdaléna. Právě ony mě našly, když jsem se vrátil z Guille, a vzaly mne k sobě. Dodnes se o mne starají. Jsem jim maximálně vděčný.

Zastavím u okna a chvíli zůstávám hledět do jizby, zatímco si svlékám rukavice. Lara Foijová se právě odlepuje od sloupu vprostřed pokoje a začíná utírat stoly. Slyším její tichý zpěv, zeslabený okenním sklem. Při pohledu na ni se musím usmát. Otevřu dveře a vejdu. Lara se ke mně okamžitě vrhá a objímá mě.

„Ach, Pierre!“ šeptá šťastně. „Já se tolik bála!“

„Proč?“ zajímám se schválně naprosto nechápavě a usmívám se.

Dívka jako by to přeslechla - bezstarostně se optá: „Chceš něco k jídlu?“

„Hergot, jsi jasnovidec?“ směju se. „Jasně – mám hlad jako vlk! Ale nic speciálního, trocha kaše od večeře mi bude stačit.“ Přikyvuje, ale když se mě chystá naposled pevněji stisknout, zděšeně vykřikne.

„Panebože, Pierre! Krvácíš!“

Sleduji její pohled. Má pravá ruka je ztmavlá zaschlou krví. Na její… spíše rozkaz, než přání, svlékám kabátec i vestu. Rukáv košile je nad půlí mé paže protnut a kolem rány nasáklý krví. Zvláštní – ani jsem nepostřehl, že bych byl raněný.

„Svlékni to,“ nakazuje mi Lara a mračky založí ruce v bok.

„Proboha, Laro,“ protestuji. „Vždyť je to jen škrábnutí!“

„Svlékni to,“ opakuje přísně bez náznaku ironie, „nebo ti tu košili roztrhnu.“ Uposlechnu, neboť jsou zkrátka situace, kdy jsou výmluvy zbytečné. A pokud jde o Laru Foijovou, když uvidí nějakou ránu, tak ano – zde jsou výmluvy opravdu naprosto zbytečné. „Jak jsi k tomu vlastně přišel?“ zajímá se dívka a přechází do kuchyně.

„Přepadli mne, když jsem se vracel od přístavu,“ zabručím.

„A ty že jsi nejlepší šermíř království? V tom případě bys měl vyváznout bez… škrábnutí,“ škádlí mě se smíchem Lara.

„Bylo jich deset, víš. Kdybych jím nebyl – tím tvým ‚nejlepším šermířem v království‘, myslím – byl bych už po smrti!“ bručím, zatímco si svlékám košili. Její slova mě zasáhla více, než jsem čekal. Krev mi celou dobu stékala po paži. Zvláštní je, že od krve je rukáv pouze v okolí průniku. Nehtem začínám seškrabávat z kůže její cestičky, když se Lara vrací a nese vědro s vodou a hadřík. „Laro, přeci o nic nejde, to vážně není nutné – “ začínám, jenže pak raději zmlknu. Protesty stejně nebudou vyslyšeny.

Když dívka usedá vedle mě na lavici a začíná otírat krev z mé paže, prohlíží si mě. Neviděla mě pouhý týden, co jsem byl u krále, avšak tváří se, jako by mělo uplynout pět let. Usměje se. „Ty máš… dívku?“ ptá se nesměle.

„Ne, proč se zajímáš?“ podivím se. Nechápu, jak ji to náhle napadlo.

„Máš červené rty,“ podotýká dívka.

Směju se. „Ach tak!“ vydechuji. „To… to můj otec.“ Mávám rukou, že to ani nestojí za řeč. „On je… poněkud výstřední.“

„Kdo je vlastně tvůj otec?“ zajímá se dál Lara. „Nikdy jsi mi o něm nevyprávěl.“

„Není o čem,“ říkám a hryžu se do rtu. „My se asi nikdy neshodneme. Nelíbí se mu, co dělám. Je ale obdivuhodný, poněvadž i přesto mi pomáhá. Tedy jakýmsi způsobem. Je prostě velmi zvláštní.“

„Musí být bohatý…“ uvažuje dívka.

„Je to… kupec,“ zalžu honem, aby se už přestala ptát. Jestli něco nemůžu vystát, tak otázky na své rodiče. Proto rychle změním téma. „Ale… nenecháš mě umřít hlady, viď, že ne?“ Lara si rukama zakryje ústa. Rychle se mi omlouvá, dokončuje obvazování rány a posílá mě nahoru, abych se oblékl. Oblečení mi prý vypere. „Magdaléna je zde?“ ptám se ještě na schodišti.

„Ještě spí,“ usmívá se Lara. „Ohřeju ti tu kaši.“

Když vcházím do jizby, po rtech se mi rozlije úsměv. Prsty promnu plátěnou pokrývku na jednoduchém lůžku. Miluji to tady – miluji tu prostotu, tu obyčejnost. Raději spávám tady, než pod krvavým baldachýnem a šesti pokrývkami na zámku. Radši mám pod nohama prkennou podlahu, než tlusté, kroky tlumící koberce. Z truhlice vybírám jemnou čistou košili, oblékám se a sundávám si paruku. Pak na víko truhly pokládám loutnu. Klobouk, rukavice, plášť a kabátec položím na postel a mošnu věším na kliku dveří. Na okamžik se ještě zastavím před zrcadlem, abych si uhladil zelektrizované tmavě hnědé kadeře. Přes rameno si v rychlosti ledabyle přehodím bandalír se zbraní a seběhnu dolů do šenku. Usedám na lavici u stolu, kde již na mě čeká zbytek kaše v hrnci, a hladově se pouštím do jídla.

„Smím si přisednout?“ uslyším nějaký hlas. Dochází mi, že vedle mě již hodnou chvíli postává kdosi v plášti s kápí a že jsem dokonale zapomněl na zdvořilé chování. Rychle si do lněného ubrousku otírám ústa a vstávám. Rukou pokynu podivínu, aby usedl. Pak si však dál hledím kaše. Muž si stáhne kapuci z tváře. „Vítej doma, bel ami!“ směje se. Podle kapucí rozcuchaných plavých krátce přistřižených vlasů ho identifikuji okamžitě – je to můj nejlepší přítel a současně švagr, Alexandr Sall. Má taky stejně černé oči jako moje manželka. „Jak to šlo u krále?“

S unaveným úšklebkem zasalutuji a pak se pousměju. „Majitel 8. pluku,“ říkám otráveněji, než jsem zamýšlel. „Ale přísahám ti, Alexi – jestliže mě ještě jednou teď vyrušíš od jídla, vyzvu tě na souboj jako správný rytíř.“

„Oba víme, že by to nedopadlo dobře, no jo,“ vzdychá přítel. „Nevadí. Můžeš mě poslouchat i při žvýkání.“

„Ano, a proč bych vlastně měl?“ podivím se notně otráveně. Můj přítel je nějak podezřele změněný, a to se mi nezdá.

„Nejsem tu, jen abych tě viděl. Někdo mě za tebou poslal,“ vykládá Alexandr. Tajemně přimhouří oči. „Jistá kněžna.“ Zahledí se na hrnec. „Jsi jako bezedná jáma!“

„Mám hlad,“ zabručím nesoustředěně. Kněžna? Kněžna… Vždyť já žádnou kněžnu neznám! Ne – počkat, tak počkat… „Kněžna…“ opakuji s plnými ústy, celý zamyšlený. „Počkej – kněžna Délurová? Ta kněžna Délurová – ze zámku Fomtesieu?“

„Přesně tak,“ přikyvuje Alexandr. „Občas navštěvuje mou matku – má nemocného synovce – a včera se o tobě zmínila. Ptala se matky, zdali tě zná. Když jsem se ozval já a řekl jí, že jsi na Guille, dala mi pro tebe vzkaz.“

„Vzkaz?“ divím se. „Ale proč? Ani se neznáme – neznám ani její jméno! Potkali jsme se jednou a je tomu již beztoho málem osm let.“

„Její jméno ti mohu říct sám, pokud chceš, Pierre, ovšem teď poslouchej – prý ti psala dopis. Prosí tě, abys ho přečetl a po mně vzkázal jí odpověď. Musí to dnes vědět. Neodkladně.“

Vzdychám. Strčím si do úst lžíci kaše a cumlám ji, zatímco zpod košile vytahuji dopis. Otvírám jej a rychle přečtu. Rty se mi samy zkroutí do mírného úsměvu. Snažím se jej potlačit, ovšem marně. „Budiž.“

Alexandr mi děkuje, se zjevným ulehčením se loučí a odchází. Před vstupem na ulici si znova stáhne kápi přes hlavu.

V dopise od kněžny Délurové stojí:

J. P. F. Délurová. Naše paní kněžna má pěkně dlouhé jméno, bleskne mi hlavou. Jsem tuze zvědavý, jakpak asi jen zní.

Kněžna Délurová! Jak jsem jen mohl zapomenout? Vždyť to byla ona, kdo se mnou na rozdíl od mojí ženy protančil celý svatební ples! Ihned se mi vybaví její tvář. Je podobná Germaine, ale ona je… je krásná i uvnitř. Ano – je tak… laskavá, přívětivá, soucitná, je… Je tou pravou. A podle jejího dopisu mne, zdá se, miluje.

Seskakuji z koně a zahledím se na zhmotněné štěstí v podobě člověka. V podobě dívky. Je tak o deset let mladší nežli já – ano, tehdy na plese jí bylo pouhých osm let. Je o hlavu nižší nežli já, ale… půvabná. Má plavozlaté vlasy, stejně kudrnaté, jako je má paruka (kterou už mimochodem zase mám na hlavě), které jsou úzkou ozdobou staženy do jakéhosi zvláštního culíku u krku. Oděná je do dlouhé béžové suknice až na zem, bílé košile, z níž je však vidět jen tuhý široký límec dosahující až k jejím ramenům, a stejně hnědého kabátku. Hlavu jí pokrývá zajímavý oválný klobouček s pérem, hnědý jako celý její oděv včetně přiléhavých rukaviček. U opasku má pro případnou obranu bambitku. Opírá se o na výstrahu veřejně vystavený nástroj popravčí.

Přiblížím se k ní zezadu, takže mě nemůže vidět, a proto sebou polekaně trhne, když se jemně dotýkám jejího ramene. Bleskurychle má bambitku v ruce. Když se otočí a opírá ji o mou hruď, instinktivně mi ruka sjede k jílci rapíru. Vzápětí dávám ruce vedle hlavy. Kněžna rovněž vypadá vylekaně a okamžitě zbraň schovává.

„Promiňte,“ špitne, „netušila jsem, že… že – “

„To je v pořádku,“ uklidním ji. Byl bych ji okamžitě objal a políbil, kdyby se mi v hlavě nerozeznívala Germainina hrozba, která mi visí nad hlavou jako Damoklův meč. Přesto – díky Bohu za ni.

„Ráda vás znovu vidím, monsieur, velmi jsem doufala, že přijmete mé pozvání,“ praví kněžna. Má příjemný hlas a rty se jí roztáhly do pěkného úsměvu. Při pohledu na její rudé tenké rty mi dochází, že jsem se opět ještě stále neodlíčil. Naštěstí je šero a ona si toho tudíž nemusí nutně všimnout.

„Alors, parlez vous Française?“ povytahuji obočí.

„Si,“ přisvědčí. Pokračuje však už mou rodnou řečí: „Cožpak jsem to nedala najevo ve svém dopise?“

„Dala jste tam najevo mnoho věcí, i důležitějších,“ podotýkám. Uvědomuji si, že nejsem jejím zjevem tak úplně překvapen – vždyť na tuhle dívku jsem narážel v jednom kuse; v Ykkhó, na plese, při městských zábavách, u léčitelky i u hokynáře! Skoro jako bychom si byli souzeni.

„Pokud vás ty věci zajímají, měli bychom se tedy nejprve pořádně poznat,“ navrhuje. Přikyvuji.

„Jistěže, promiňte – já jsem – “ ale představit se nestačím. Bleskově mi odříká moje jména i tituly.

„Och, je vidět, že zřejmě jen já neznám vás, má paní,“ zasměju se. „Avšak odpusťte, viděl jsem iniciály, ovšem…“

„Jeanne Philipinne Françoise Délurová, kněžna z Fomtesieu,“ představuje se a udělá přede mnou mírné elegantní pukrle. Má skvělou postavu. V jejím hlase zní cizí přízvuk, ale já nejsem schopen identifikovat jej blíž. „Jsem vaše velká obdivovatelka,“ šeptá dívka. „Prý když vás poprvé objevili místní, byl jste celý otrhaný a málem jste ani nevěděl, co je to rapír – a teď… Jste plukovník. To je, myslím, obdivuhodné.“ Na rtech jí nepřestává hrát ten úsměv. Zřejmě už nikdy nezmizí.

„Co ode mne tedy žádáte?“ zeptám se se špatně skrývaným podrážděním v hlase. Nemám rád fanynky. „Bezpečí? Ochranu?“

Rezolutně vrtí hlavou. „Ne, to ne. O mé bezpečí se stará můj bratr, vlastně vůbec, abych byla šťastná. Ale jedno, co bych chtěla, bez čeho již nedovedu být šťastná, mi věru dát nemůže.“

„A co byste chtěla?“ zajímám se. Jen o minutu později mi to připadá… nesmírně hloupé.

„Vás,“ zašeptá dychtivě kněžna. Je těžké určit, kdo se ke komu nakloní dřív. Co na tom však sejde, když v příští vteřině se naše rty dotknou. Chvíli stojíme jako nehybné sochy, okusujíce společnost toho druhého. Pak zvedám zchřadlé ruce a uchopím její tvář do dlaní. Už necítím mráz – zahřívá mě žár její vroucí, tak dlouho skrývané lásky.

„Ne,“ zamumlám. Odtahuji se. „Ne! Ne, to se nesmí stát!“ zvedám proti sobě dlaň, jako by kněžna byla démonem a já jí nechtěl dovolit, aby se mě zmocnila. „Mademoiselle, já – jsem ženatý!“

„Jistě,“ přisvědčí tiše. „Ale – máte svou choť vůbec rád?“

Ztuhnu. Zeptala se zcela upřímně a tak nevinně… Ano, má pravdu. Germaine nemám vůbec rád, ale… „Co na tom záleží? Jasnosti, co na tom záleží?! Já… Nemůžu ji podvést, kdybych sebevíc chtěl, prostě… to nejde, nemůžu!“ Smilníkům dělají v gonských mučírnách pravý opak pomyšlení. A já se tam nehodlám vrátit.

„Ani kvůli mně?“ ptá se a upře na mě své oříškové oči. Nepatrně zavrtím hlavou, že to mohla postřehnout jen s opravdu velkými obtížemi. „Abyste věděl,“ promluví prázdně dívka, „vy nejste žádný rytíř.“ Kněžna se ke mně otočí zády a mírně sklopí hlavu. Stojí tam tak jako odsouzenec čekající na popravu. Gilotina ostatně stojí hned vedle ní.

Sleduji, jak na ni padá sníh. Jak jí drobné sněhové vločky vnikají do vlasů a bíle je obarvují. Zanedlouho jako by přede mnou stála stařenka. Zničehonic mi jí přijde neuvěřitelně líto.

„Jeanne,“ vydechuji. Jdu k ní, svlékám si tlustý kabátec podšitý a lemovaný kožešinou a dávám jí jej přes záda. „Jeanne, tak to není.“

Dívka pootočí hlavu a na dané straně prsty poodsune dar ze svého ramene. „Ne, Bože, nechte si to,“ praví tiše. „Vždyť jste neduživý.“ Sklopím pohled k zemi a zabořím tvář do krásných vlasů, jež jako by byly obilím v slunečném dni, zlatým světlem svící. Sám nevím, co mi připomínají víc. Jsou lesklé, hladké, voňavé. A jsou její – jsou to vlasy mé Jeanne Philipinne Françoise Délurové! Mé milované Jeanne, kterou jsem snad kdesi v nitru též celou tu dobu nevědomky miloval.

V té chvíli se ozývá výstřel. Zazní tak blízko a nebezpečně, že sebou oba dva trhneme. Kněžnin kůň se splašeně přežene kolem nás. Vrhám se ke svému ryzákovi, kterého jsem naštěstí dobře uvázal. Proto neutekl rovněž. Brzy se mi ho daří uklidnit. Chystám se na něj vyskočit, ovšem v té chvíli kdosi vystřelí opět a tentokrát následuje ostrý výkřik. Tolik mě to vyleká, že mě už ani nenapadá vydat se za tím zvukem na koni – do uličky vyrazím pěšky. Když dobíhám k tělu, sprostě zakleju – střela zasáhla muže do krku. Skřehotá a dusí se. V patách za mnou dorazí kněžna a zastaví se, jako by před ní byla neviditelná bariéra, do níž by měla narazit.

„Jeanne!“ vykřikuji. Polekaně sebou škubne. „Promiňte,“ omlouvám se jí rychle. „Jeanne Délurová, teď mě musíte poslouchat, jasné?“ Přikyvuje. „Máte tu dýku?“

Dívka zamračeně našpulí rty, až se jí ještě prohloubí vráska vytvořená jejím výrazem pod dolním rtem. Pak si však rozepíná vrchní knoflík kabátku a košile a vytáhne ze záňadří dýku. Je pěkná a na konci rukojeti má ozdobu tvarovanou tak, aby jí zbraň dobře seděla mezi ňadry. Chvíli váhám, než se jí odvážím dotknout. Pak mě krev, kterou vyprskne postřelený, rychle zbaví posledních rozpaků. Beru dýku, zacílím a bodám muže do krku. Na okamžik to vypadá, že začne zvracet (dost možná i vlastní krev), ale pak namísto toho omdlí.

„Co jste to…“ vykoktá kněžna. Oddálí ruce sepjaté u tváře a bere si ode mne dýku. Drží ji od sebe na délku natažené paže a s nakrčeným nosíkem sleduje, jak z ní odkapává temně rudá krev.

Sprásknu ruce. „No jo, dobrá – stejně už jsem od krve,“ vzdychám a otírám dýku o kabátec. Pak jí ji znovu vracím a tentokrát už ji přijme. Když jí ji chci pustit zpátky, kde byla, chytá mě za ruku a bolestivě mi zmáčkne zápěstí. Chladně se mi dívá do očí. Upustím dýku, a když ruku stáhnu zpátky, kněžna se přestane mračit. Nebo alespoň tolik moc.

„Co jste to udělal?“ dokončí svoji předešlou, nedopovězenou otázku.

„Tím otvorem bude dýchat, dokud se mu nezahojí průdušnice,“ vysvětluji. „Můžete pro mě něco udělat?“ Ochotně přikývne. „Sedněte na mého koně – nemějte strach, nic vám neudělá – musíte dopravit toho nebožáka k Madame Lee. Trefíte k jejímu domu?“

„Jistě, jsem u ní častým hostem,“ pousměje se na okamžik dívka. „Ale… Kdo to je? Ten zraněný? Víte to, ne?“

„Ovšem, a vy byste měla taky,“ říkám. „To je Albert de Montefailles, zástupce Jejího Veličenstva královny.“

Kněžna vyděšeně zalapá po dechu a zakryje si ústa rukama. „Proboha!“ zahuhňá.

„Ale sakra!“ zakleju. „Jeanne, zapomněl jsem si u gilotiny svůj plášť – vrátím se tam a pak za vámi přijdu,“ slibuji, plácnu koně, aby se dal do cvalu, a rozběhnu se zpátky k místu našeho setkání. Když už mám na sobě jeden rukáv kabátce, spatřím temnou postavu v plášti s kápí, jak prchá uličkami. Ihned se za ní vrhám; v běhu se dooblékám a utíkám, co mi síly stačí. V jednu chvíli už ji málem mám – již držím lem pláště, ale neznámý si jej rozepne a zmizí, zatímco já zůstávám několik vteřin civět na látku, jež mi zůstala v ruce. Těch několik vteřin dá tomu podivínovi další náskok!

Bleskově zahnu za roh ulice a skryju se v podloubí. Když ten stín proběhne kolem mě, postavím se za něj a tasím zbraň. „Stůj!“ vykřiknu ostře. „Máš hrot mého meče na bedrech – jestli se pohneš, přísahám Bohu, že tě na místě probodnu!“ Stín strne, ale stále jako by váhal. Pak se otočí a tasí vlastní kord. Chvíli o sebe obě zbraně vesele zvoní, ale je zjevné, že můj sok neumí příliš dobře zacházet s rapírem. Po pár výpadech ho snadno odzbrojím – přehodím si jeho rapír do druhé ruky a oba hroty namířím na stín. Ten se vrhne k zemi a vykřikne:

„Non! Non, ma Marquette – elle ne mérite pas!“

O pár minut později sedím s neznámým u kašny na náměstí. „Jak se jmenuješ?“ vyzvídám. Chlapec, kterého jsem nesmírně vyděsil, je málem o deset let mladší než já. Ovšem – neměl se vzpírat.

„Marcel, pane,“ odpovídá pokorně mladík a povytahuje koutky úst v úsměvu.

„Kdo je Markéta? Mluvil jsi o ní.“

„Marquette je má sestra, pane. Je jí jen osm a má jen mne,“ vykládá ochotně Marcel.

„Odpusť, nechtěl jsem tě vylekat, ale někdo postřelil významného šlechtice,“ říkám víc zdrceně, než bych chtěl.

„O tom já nic nevím!“ brání se mladík. „Jsem jen obchodník!“

„Tak proč jsi utíkal?“ podivím se nedůvěřivě.

„Protože jste mě honil,“ zamračí se hoch.

„Nu, protože jsi utíkal,“ ušklíbám se. „A tak ostatně pořád dokola – takže opravdu nic nevíš?“

„Ne,“ vrtí hlavou. „Zaslechl jsem výstřely, tak jsem se dal na útěk.“

„Říkal jsi, že jsi obchodník, Marceli?“ vracím se k jeho předešlým slovům. Dostávám skvělý nápad. Přikyvuje.

„Prodávám šperky, stejně jako to dělával můj otec. Pane,“ dodá rychle oslovení. Vím, že je pravdomluvný.

„Nenašel bys… pár náušnic? Řekněme s… brilianty?“

„Ach, pane! Máte vy to ale dneska štěstí!“ vykřikne Marcel, až se v první chvíli téměř leknu. „Takové mám zrovna u sebe!“

„Čím to?“ divím se a prohlížím si drobné stříbrné skvosty.

„Chtěli mi je ukrást,“ krčí hoch rameny. „Od té doby je nosím stále při sobě. To aby k nim měli těžší přístup, ti zloději,“ vysvětluje. „Stojí dvanáct kë, ale snad bych vám mohl slevit,“ neopomene dodat dobrosrdečně.

„Dám ti dvojnásob!“ zvolám nadšeně. Pak významně zdvihnu prst. „Ovšem pod jednou podmínkou, Marceli.“ Usmívám se. „Už mi nikdy neutíkej.“ To mládenec rád přislíbí.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galejník z Agoulle - 2. Sen z Amsterodamu: