OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galejník z Agoulle - 7. Zajímavá pomsta

14.04.2018 (13:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 689×

V zásnubní večer se na zámku Fomtesieu sejdou všichni mí známí a přátelé – Lara s Magdalénou, Madame Lea, Theresa de Montefailles se svým manželem i nyní již uzdraveným bratrem Albertem. To je vlastně všechno… Není to příliš okázalé, ovšem oba s Jeanne dobře víme, že větší pompézností bychom se jen dostali do malérů. Čím nuznější oslava bude, tím méně pravděpodobné je, že se o tom dozví královna. A Albert – nic neprozradí.

Ke slavnostní večeři máme vývar a poté holoubata. Nato do sálu vstoupí zástup sloužících a skládají na stůl jednohubky, hrášek, slaninu, různé pikantní a exotické omáčky a pečivo. Jíme, smějeme se, vyprávíme si, žertujeme a pijeme – je tu víno, pivo i voda a všeho je dostatek.

Zjišťuji, že ač mi vyhrožoval, je mi Eugèna docela líto. Musí být těžké se tolik přetvařovat a předstírat, že z nás má radost. Když si strčím do úst jednohubku, rozvádí však náhle debatu o tématu nepříliš vhodném na zásnuby.

„Je to ale podivný zločinec,“ říká okázale. „Proč střílet, když je nanejvýš očividné, že to ani neumí? Nač střílet, když by mohl bodat? Nebo třeba nastražit obyčejnou nehodu – nebo… trávit…“ Upije z šálku čaje a zadívá se na mě. Mimoděk se rozkašlu. Vnímám, jak se mi třesou ruce. Vlastně se třesu úplně celý. Nenápadně stisknu rty k sobě a nakrčím obočí. Něco není v pořádku, něco se mi nelíbí – jenomže co? Mé myšlenky přerušuje knížecí hlas: „No, snad bychom měli připít na zdraví našeho šťastného páru.“ Všichni povstaneme. Ve chvíli, kdy se zvedám, mi žaludkem projede ostrá bolest. Překvapeně vykřikuji. Sklenka s vínem mi vyklouzne z ruky. Couvám ke skříňce u stěny.

„Pierre!“ Jeannin hlas jako by přicházel z velké dálky. „Pierre, co je vám?“ Bolest přechází v křeče. Opírám se o desku skříně a těžce klesám na kolena. Prudce sebou cukám v křečích. Pak dopadám na záda na podlahu. Už neovládám svoje tělo, vím jen, že je mi zle a že bych byl ze všeho nejraději, kdyby v místnosti kromě mě vůbec nikdo nebyl. Jsem tak otupělý, že ani když ke mně přikleká sám kníže a naoko starostlivě se mě na cosi vyptává, nedokážu se bránit. Nevnímám jeho slova – vím jen, že na mě mluví. Všechno se mi vlní před očima. Poslední, co vidím, je vítězoslavný úšklebek na Eugènových rtech.

Slyším okolo sebe hlasy, ale jsou tak slabé a vzdálené, že nemám ponětí, co říkají. Oči držím křečovitě zavřené. Z dnešní večeře ve mně nezůstává naprosto ale zcela vůbec nic. V ústech cítím odpornou pachuť žaludečních kyselin. Co mi to udělal? Čím mě to otrávil? Musel to být on – jak se ušklíbnul, jak jedovatě naznačil hrozbu číhající v mém jídle, ovšem až tehdy, když už bylo pozdě… Můj zmámený mozek se zoufale snaží pracovat. Jenže marně – proč mi sakra něco nedají? Nějakou bylinu, nějaký lektvar, cokoliv! No jistě – protože by to nemělo efekt. Stejně bych to v sobě dlouho neudržel – ostatně jako nic, v tuto chvíli. Snažím se vyslovit Jeannino jméno, ale vychází ze mě všechno, jen ne slova.

Po probuzení si uvědomím, že se téměř nic nezměnilo. Pořád je mi zle, ačkoliv už můžu ležet normálně na zádech a ne s hlavou ve vědru. Komnata je mimo mě prázdná. Až po chvíli vejde Jeanne. Přibíhá ke mně a sedá si k mému loži.

„Božínku, Pierre!“ V očích má slzy.

„J-jed… o-oni mě… eh, otrávili mě, někdo… mě otrá-vil…“ hlesnu. Těžce oddechuji, a co chvíli stisknu rty k sobě, protože mám pořád křeče. „J-je to… ale… zajímavé. Velmi… zajímavé.“

„To nemyslíte vážně?! Někdo vás chce otrávit a vy řeknete jen – zajímavé?!!“ rozčílí se kněžna. „Už se udělal test. Byl to arsenik – Madame Lea tvrdí, že je to neskutečný zázrak, že jste přežil,“ říká vzápětí, už mnohem klidněji. Ví, že v nevědomosti bych nevydržel. „Myslíte, že to byl Eugène? Nenávidí vás, chce se vás nejlépe zbavit.“

„Vy… Vy o tom… víte to?“ zasténám. „Ne, nemyslím… nemyslím, že to byl on. Je – je šlechtic, spíš… spíš by mě – vyzval by mne na… na souboj, k tomuhle… by se nesnížil!“ zaúpím. Dívka mi podává sklenici s jakousi nažloutlou tekutinou, v níž plavou bílé tenké cancourky.

„Vypijte to,“ praví. Nadzvedne mi hlavu a přikládá mi sklenku ke rtům. Po prvním loku se prudce napřimuji jako čertík v krabičce a vyprsknu odporný lektvar proudem na podlahu.

„Fuj! Propána, co to je?!“ Mrštím sebou zpátky na postel.

„Vejce rozmíchané ve vodě a mléce,“ odpovídá prostě dívka, jako by to měla být naprostá samozřejmost. „Dělejte, vypijte to.“ Neochotně její přání vykonám. Láska dávala člověku odnepaměti konat věci, jež by jinak neučinil. Dívka odkládá prázdnou sklenici na stolek a přesedne si na okraj lůžka. Pak se zvědavě zeptá: „Když to nebyl Eugène, kdo tedy? Kdo vás otrávil?“

„Víte, Jeanne,“ odpovídám zamyšleně, „myslím, že je to zcela prosté. Žádný muž by mi nepodstrčil do jídla či pití arzenik. Tráví… většinou ženy – a já znám jedinou ženu, která mě nenávidí tolik, aby toho byla schopná.“

„Germaine Sallová,“ vydechne kněžna.

„Správně,“ přikyvuji. „Ale ještě zbývá jedna otázka – jestliže to byla Germaine, jak to, že jsem se otrávil až teď? Vždyť na zásnubách přítomná nebyla.“

„Předpokládám,“ pousměje se Jeanne Délurová, „že vy znáte odpověď.“

„Ale ovšem,“ souhlasím skromně. „S někým spolupracovala. S kým? S naším střelcem, přeci.“

„Jistě víte i to, kdo je tím střelcem,“ vychvaluje mé dedukční schopnosti dívka.

„Och, vy mě přeceňujete, drahá Jeanne,“ usmívám se. „Mám jistě… tušení.“

„Poslyšte, proč vlastně řešíte ten případ vy?“ diví se kněžna. „Domnívám se, že to spíše přísluší nějakému soudci než… plukovníku.“

Mírně se usmívám a hladím ji po tváři. „Vždyť jsem vám to slíbil, má milá.“

O dva dny později u mne dívka zase tak sedí a povídáme si, když tu vyhlédne z okna. „To není možné,“ vydechne užasle.

„Co?“ ptám se a pokouším se zvednout na lokty. Dívka se celá rozzářená otočí.

„To je král. Pierre, Jeho Veličenstvo nás přijelo obšťastnit svou vzácnou návštěvou!“ volá.

Jeho Veličenstvo Richard VI. zvaný Moudrý má na sobě honosný purpurový šat, jaký je dodnes vyhrazen panovníku, hlavu mu pokrývá šedavá paruka po prsa, na nose mu sedí cvikr zajištěný jemným řetízkem upevněným k oděvu. U pasu se mu houpá rapír. Tohle všechno však vidíme, až když si v paláci snímá tmavozelený plášť s kapucí. V poslední době se kapuce staly… velice oblíbenými. Dokonce – mám pocit - až podezřele oblíbenými.

Kněžna klesá před králem na kolena. „Vítám vás na zámku Fomtesieu,“ říká. „Jsem kněžna Jeanne Délurová. Odpusťte, prosím, panu plukovníkovi, že před vámi nepoklekne též, on – “

„Slyšeli jsme o jejich… neštěstí,“ odpovídá vlídně vladař s pohledem upřeným na mě, jako by Jeanne klečící před ním ani neexistovala. „Snad si s nimi smíme promluvit o samotě?“

„Jistěže,“ přisvědčím a pomalu se odeberu do komnaty, jež mi tu byla přidělena. Zde roztřeseně usedám na postel. „Co potřebujete, Veličenstvo.“

„Přejdeme rychle k věci – nechceme, aby nás tu někdo zastihl. Jak se cítí?“

„Jako by mi někdo na zásnubách přisypal do jídla arzenik,“ ušklíbám se.

„Jsou pořád stejní,“ usmívá se král. „Asi se už nezmění – oni a ani jejich názor. Zvláště pak názor na nás…“ Jako by si povzdechnul. Možná je to ale jen zdání. „Nicméně kdyby ano – vědí, kde nás hledat...“

„Samozřejmě,“ přitakám.

„Byli jsme zpraveni o tom, co se stalo,“ pokračuje vladař. „Když už jsme zde, když už jsme sem vážili tak nebezpečnou cestu – nechtějí se nás na něco zeptat? Nu?“ Na rtech mu hraje lehký úsměv. Ano – ví to. Ví všecko.

Sotva král odjede, vrhám se ke kněžně a bouřlivě ji zlíbám. Pak ji zvedám za pas a točím s ní ve vzduchu. Když ji postavím, udiveně a s úsměvem se zeptá: „Co se stalo, můj milý?“ Ukazuji jí dopis, který přímo před mýma očima sepsal král.

„Víte, drahá,“ vysvětluji, „s Germaine jsme nikdy nebyli manželé v očích církve. Proto ten sňatek může být zrušen i panovníkem. Král anuloval naši svatbu. Jeanne – můžeme se vzít!“

I tuto zprávu přijme Eugène naoko přátelsky a radostně. Ale já dobře vím, že se něco chystá. Jenže se něco chystá na celém zámku – naše svatba. Svatba Pierra Louise d’Agoulle a Jeanne Philipinne Françoise Délurové!

V předvečer svatby vydávám se samojediný do Agoulle, abych pozval na zámek své přátele. Krčma U Zpěněné vlny je však prázdná. Zamířím tedy k domu léčitelky. Madame Lea se dohaduje s kýmsi v kápi. U krbu sedí na stoličkách sestry Foijovy a upíjejí z šálků bylinkový čaj. Vejdu dále.

„Pierre!“ zvolá Lara Foijová. „Vítej – co tu děláš? Víš přece, jak je to nebezpečné! A měl bys odpočívat – přežil jsi otravu jedem, po jehož požití by jiný zemřel!“

„Já vím, jsem nemožný muž,“ říkám. „Přišel jsem vám ale něco říci. Zítra se kněžna Délurová stane mojí manželkou. Chci vás u toho mít.“

„Proboha, Pierre!“ zvolá ohromeně a šťastně Magdaléna. Pak dvojhlasně s Larou rozesmáté vykřikují: „MY TO VÍME!“

„Hm… Zprávy se tu šíří rychle,“ zabručím. Rozhlížím se a padá na mě smutek. Tady jsem sedával s Alexem. Tady jsme se poprvé potkali. Je mi tak líto, že nemůže vidět mou svatbu – mou opravdovou svatbu s ženou, kterou miluju. Dívky, jako by mi četly myšlenky. Přikyvují. Stoupnou si vedle mě a objímají mě kolem ramen.

„Také se mi stýská…“ zamumlá Magdaléna.

„He, po kompak se vám tak chce zaplakat?“ ozve se známý hlas. Muž v kápi přechází po místnosti a pak si rozepne plášť a odhodí jej pryč. Oči se mi naplní náhlými slzami.

„Alexandře! Co tu děláš – vždyť…“ koktám zmateně a nevěřícně mrkám. Lara mě štípne, ale nespím. „Madeleine říkala, že…“

„Madeleine nelhala,“ zastává se jí můj přítel a dívka se k němu přesune. „Germaine se opravdu přiznala – k něčemu, co ani nemohla udělat, neboť k tomu nikdy nedošlo!“ V té chvíli mi to dochází. Byla to past – předem nachystaná léčka, aby se mohl Alexandr „vrátit mezi živé“. To proto byly všechny ženy zde – aby ve mně vyvolaly vzpomínky na přítele a on mne mohl ještě více překvapit.

Pevně Alexandra objímám. Snad nikdy v životě jsem ho neviděl raději než teď. V té chvíli se do stěny nad našimi hlavami zabodne šíp. Kolem ratiště je omotaný pergamen převázaný lesklou stuhou. Rozmotávám ji a v duchu si přečtu vzkaz. Hm, tak konečně na to došlo, pomyslím si samolibě. „Promiňte, musím si něco zařídit,“ zamumlám.

Když vyjdu ven, sedám na ryzáčka a klusem vyrazím k náměstí. Zde ho uvážu ke sloupu a jdu ke gilotině. Už tam na mě čeká. „Tak, pane plukovníku,“ říká chladně. „Je načase vyřešit starý spor. Jestli se dotknete Jeanne, osobně vás zabiju a je mi jedno, kdo jste. Tohle – je jen školení.“ Tasí rapír. „Tak honem – ukažte svůj meč! Ať zvím, jestli jste skutečně nejlepším šermířem království, jak se o vás praví!“

„Vy mi v lásce k Jeanne bránit nebudete,“ nenechám se zastrašit a rovněž obnažím svou zbraň. Vzápětí se na mě vrhá. Od čepelí našich kordů odletují jiskřičky, kdykoli se střetnou, a je slyšet ryk souboje, jak o sebe zbraně zvoní.

Bojujeme až do úmoru. Nevím, jak dlouho se kryji před jeho výpady a naopak sám útočím, nevím, jak dlouho obratně uskakuji před jeho zbraní. Vím jen, že mi postupně docházejí síly. „Ještě nemáš dost, churavče!“ vysmívá se můj sok.

„A co vy, monsieur? Už jste neprolil dost potu?“ oplácím mu to. Vzápětí prudkým švihem lámu čepel jeho zbraně. Ulomený kus zazvoní o kamenné dláždění. Nepřítel se otáčí kolem dokola, sjede svým kordem z mého, až se ozve nepříjemný zvuk jejich vzájemného tření, a pak nečekaně vyráží vpřed. Zjišťuji, že jsem v souboji doputoval až ke kašně a nemám kam couvnout. Cítím, jak mi studený kord vniká do těla. Můj protivník pouští zbraň a já dopadnu na zem s tichým zasténáním. Cítím pálivou bolest v ráně, v níž dosud vězí zlomený rapír. Cítím, jak mi ruce při pokusech vstát kloužou po dláždění zamazaném mou vlastní krví. Vzhlédnu, abych si vyslechl posměšky šlechtice, jenž pokořil nejlepšího šermíře království – ale muž už tam není. Dřepne si vedle mě.

„Poslední přání, synu?“ ptá se jako řeholník, který udílí rozhřešení.

Vytahuji zpod kabátce několikrát přeložený list papíru, který jsem si nachystal, kdyby se mi někdy něco stalo. Tisknu ho muži do dlaně. „Tohle… Doneste to Alexandru Sallovi do domu léčitelky…“ hlesnu. „Děkuji, vím, že jste moudrý muž. Budete slavný, až zemřu. Bude se o vás vyprávět, že jste… nejlepšího šermíře království zabil čestně v čestném souboji na meče. To… na vás obdivuji. Věděl jsem, že… jste mi ten arzenik nepodal vy…“ Těžce oddechuji. Kdyby mě tak zbavil kordu v ráně! Sám nemám sílu jej vytáhnout. „Víte, Jasnosti... Vím, co jste udělal. A něco vám povím – to čestné nebylo ani trošičku.“

Muž odchází. Slyším jeho kroky, jak se postupně vzdalují, než utichnou docela. Zavírám oči – začíná se mi chtít spát. A vím, že to nebude obyčejný spánek – bude to spánek věčnosti. Snad můj Alexandr dostane zprávu dříve, než tu docela vykrvácím.

Umírám. Ano – o tom není pochyb. Je to čistá, nepopiratelná pravda bez možnosti omylu. Přestávám cítit konečky prstů. Zoufale si třu ruce, aby se mi rozproudila krev. Jenže já dobře vím, co se děje – znám to od Madame Ley. Krev se soustřeďuje do důležitých orgánů a částmi mého těla, které podle ní nepotřebuji, přestává obíhat. Je zbytečné snažit se ji přimět k opaku. Potíž je v tom, že když koluje v mém trupu, o to víc krve uniká z rány. Tím rychlejší má smrt bude.

Konečně vzdáleně zaslechnu kroky. Pospíchají. Pohlédnu jejich směrem a vidím, že ke mně klesá Alexandr. „Ježíši na nebesích,“ vydechne. Položí dlaň do louže a vytahuje ji celou rudou. „Proboha,“ hlesne omráčeně. „Příteli.“

Přivírám unavené oči. „Alexi…“ zamumlám.

„Pojď!“ volá přítel a tahá mě za ruku. „Dělej, zvedni se!“ Zadívám se mu do očí. Pochopí, ale nepřijme. „Ne, ty tady nezemřeš!“ říká důrazně, zřejmě i proto, aby o tom přesvědčil sám sebe. „Vezmu tě k matce.“ Vsouvá ruce pod mé tělo.

„Ne…“ zanaříkám. Ale on na to nedbá. Když mě zvedne, z pootevřených úst se mi vyvalí krev. Alexandr okamžitě běží k blízkému domu a skládá mě na schody vedoucí ke dveřím. Sám kleká ke mně. „Alexi,“ hlesnu. „Alexi, prosím… prosím, Jeanne – nic se nesmí dozvědět!“

„Jak – “ diví se můj kamarád, ale já ho nenechám domluvit.

„Alexandře, nemáme mnoho času. Vezmi si mou paruku. Hned!“ Neochotně vztáhne ruku a snímá mi ji z hlavy. „Zítra,“ pokračuji, „zítra se budeš na svatbě vydávat za mne. Jeanne… Jeanne se nesmí nic dozvědět – nechci ji zranit, ne před svatbou… Rozumíš?“

„Udělám to pro tebe – a pro ni také…“ říká mrzutě.

Přikyvuji. „A teď… Vytáhni to.“ Ruku posunuji k jílci rapíru vězícího po rukojeť v mém těle. „Prosím tě.“ Blýsknu po něm zelenýma očima.

„Ne!“ brání se mladý Alexandr. „Ne, to se nesmí! To po mně nemůžeš chtít – ne, když jsem synem léčitelky, a ne… nikdy!“

„Udělej to!“

„Ne,“ vrtí hlavou Alex. Tvář má zkřivenou pláčem. „Prosím, tohle na mně nežádej… Pierre!“

„Udělej to!“ Chytám ho za zápěstí a donutím ho položit ruce na jílec zbraně. „Jsem příliš sláb, abych to učinil sám,“ zašeptám. Před dotykem chladné oceli se mu příšerně rozklepají ruce. Stále se zkřiveným obličejem vzdorně vrtí hlavou. Sevřu jeho ruce ve svých – a zatáhnu. Z hrdla se mi vydere bolestný výkřik. Pak s tichým vzdechem upadám do mdlob.

Probouzím se v posteli v domě Madame Ley. Žena se na mě přívětivě usmívá. „Bylo to o vlásek, můj drahý Pierre, ale uzdravíš se.“ Mlčky na ni zamračeně zírám. Léčitelka však už víc neřekne a po chvíli odchází.

„Ne.“ Ihned po jejím odchodu se rychle a pružně zvedám z lože. Bolí to, ale nemám na výběr. Mám obrovský strach, co dalšího Eugène udělá, aby překazil naše štěstí – štěstí mne a Jeanne Délurové. Oblékám se, beru si plášť s kapucí, stáhnu si ji co nejvíc do obličeje a na půjčeném běloušovi jedu k zámku. Nenápadně se vmísím do davu lidí v zahradě. Oslavuje se – ve stínu stromů stojí hudebníci a panstvo se baví. Kněžna sama tančí s Alexem a zjevně nemá ani ponětí, že to nejsem já. To je jenom dobře. Pátrám očima v davu, abych rozpoznal knížete – ano, támhle je. Stojí úplně vepředu, skoro jako by… jako by vyčkával. Vzápětí vytahuje zpod kabátce bambitku. Bambitku! Okamžitě je mi všechno jasné.

„Hej, plukovníku!“ zvolá pohrdavě Eugène. Alexandr se naučeně otočí. „Já vás varoval, že na ni nemáte sahat!“ Namíří na něj pistolí.

„NE!“ vykřikuji a začínám se prodírat davem ke knížeti, ale přesto vím, že je příliš pozdě. Srdce mi bije jako o závod a v té chvíli jako by jeho tlukot byl tím jediným, co slyším. V okamžiku, kdy se mi daří dostat z obklíčení davu, vidím, jak se Jeanne postaví před mého přítele. Jenže kníže už nedokáže ruku zastavit. Třeskne rána a mladinká kněžna se chytá za hruď. „NE!!!“ zaječím zoufale. Dobíhám k ní a pomáhám jí, aby se položila. Pevně svírám její tělo v náručí. „To ne,“ vydechnu.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galejník z Agoulle - 7. Zajímavá pomsta: