OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 10. kapitola

15.11.2010 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2269×

10. kapitola

Trénink

Vánoce a tím i zkoušky se kvapem blížily. Proto mě hodně zaskočila nabídka profesorky Tarrové. Zastavila mě po jedné z hodin. Tajnůstkářsky počkala až všichni ostatní odejdou a pak teprve začala.

„Vím, Gallo, že toho máš teď před zkouškami asi hodně, ale tak mě napadlo... Příští týden začnu probírat praktickou část ovládání rostlin. No a protože ty v tomhle ohledu máš nesporně talent, tak jsem se tě chtěla zeptat, zda by ses nechtěla připojit.”

Napnutě čekala na moji odpověď.

„Ano,” hlesla jsem, když jsem překonala prvotní šok. „Ale tohle je přece...”

„Já vím, že to probírají v mnohem vyšších ročnících, ale ty ten talent prostě máš a já se prostě nedokážu dívat, jak bys s ním jen mrhala.” Sledovala jsem její zapálenou řeč. Ta by snad dokázala přemluvit i kohouta snášet.

Táta s Rony z toho byli nadšení. Jenže jak se ten den blížil, měla jsem stále větší trému. Byla jsem přece jen prvačka a tam budou jen pokročilé ročníky. Naštěstí mi Tarrová slíbila, že se můžu zatím jen podívat. Ujistit, se zda to chci opravdu zkusit. Nechtěla mě do ničeho nutit. Tak to alespoň tvrdila.

Po škole jsem se tedy vypravila na pozemek za školou. Byla jsem tam mezi prvními a tak jsem si sedla kousek bokem. Pozorovala jsem ostatní, jak se pomalu schází. Byli to samí třeťáci a občas i čtvrťák.

Raději jsem dělala, že jsem tu jen náhodou a jen chci využít příležitost podívat se na jejich hodinu. Když se tam objevil i Roger, trochu jsem znejistěla. Obzvlášť když se na mě podíval a v očích se mu zalesklo. Možná tak trochu doufal, že jsem tam kvůli němu. Raději jsem uhnula očima na profesorku Tarrovou, která si to právě mířila přímo sem.

Spokojeně nás všechny přelétla pohledem.

„Výborně, nikdo nám nechybí, tak můžeme začít,” zatleskala. „Rozestavte se kus od sebe - pro jistotu - a pokuste se naprosto uklidnit.”

Sledovala jsem jak se všichni upřeně koukají před sebe.

„Skvěle a teď se soustřeďte na kousek trávníku před sebou. V tom malém kousíčku je mnohem více života než vůbec vidíte či tušíte. Pokuste se jej přivést k životu, ať roste, tvoří oddenky či kvete. Upřete do toho kousku vlastní energii.”

Ani jsem se nehnula a nervózně si kousala spodní ret. Všude bylo tolik napětí, že mi z toho skoro elektrizovaly vlasy. Nadšeně jsem sledovala, jak se většině skutečně podařilo, aby trávník před nimi trochu povyrostl. U každého to bylo trochu jinak. Některým vyrazil do výšky, jinému začal rozkvétat a tomu klukovi vzadu se tráva začala vzdouvat až vykoukly tlusté spletité kořeny na povrch.

Jen dvěma se moc nedařilo.

„Stene, Rogere, vy se vůbec nesoustředíte!” vyčetla jim profesorka. Roger po mě hodil kradmý pohled.

„No tak,” povzbudila je. „Zkoušet, zkoušet a zkoušet. Trávy tu máme dost.”

Všichni se začali znovu soustředit. Profesorka okolo nich procházela a kontrolovala jejich pokroky. Občas se u některého zastavila a poradila mu. Pak se postavila a naposledy je přelétla pohledem. Sledovala jsem jejich počínání, než jsem si všimla, že se profesorka dívá přímo na mě.

Rukou mi naznačila ať jdu k ní. Poslušně jsem se tedy zvedla a váhavě se za ní vydala. Tohle byl od ní sprostý podraz. Muselo jí být jasné, že když tu budu, už ji určitě neodmítnu. Ne před tolika ostatními studenty.

„Alespoň to zkusíš, ano?”

Odevzdaně jsem přikývla.

„Výborně,”usmála se na mě povzbudivě. „Postav se třeba tady. Hezky se uvolni. No tak, určitě to umíš.” Jo, té se to lehce řekne. „Zhluboka dýchej, aby se ti uklidnil tep a mohla ses zcela soustředit.”

Chvíli počkala.

„A co teď?” zeptala jsem se jí.

„Pokud se na to už cítíš, tak zkus to co ostatní. Soustřeď se na kousek trávy před sebou. Nepřepínej se, jen jí zkus dodat kousek svojí energie. Poznáš tak, co musíš udělat, abys mohla ty rostlinky ovládnout.”

Odstoupila kousek stranou, aby mi tak dala prostor se soustředit. Naposledy jsem se nadechla a udělala co řekla...

Okolo se ozval vyděšený výkřik a profesorka se vrhla k zemi. Vytřeštěně jsem zírala na táhlý pás spálené trávy před sebou. Všichni se začali sbíhat okolo. Nevěřícně zírali na výsledek mého snažení.

„To bylo... To bylo... nečekané,” zkonstatovala profesorka jen co se vyškrábala na nohy. „Jsi v pořádku?”

„Jo,” pípla jsem. Nic mi nebylo, tedy pokud nepočítám to, že bych se před jejich pohledy nejraději schovala metr pod zem. No, vlastně ještě pár takových pokusů a už mám celkem slušný zákop.

„No tak, zpátky na svá místa!” rozehnala ostatní a vrátila se ke mně.

„Ty už jsi něco podobného zkoušela?” zeptala se mě.

„Ne,” zavrtěla jsem hlavou. „Táta mě už jako malou ale učil, jak uvolňovat energii.”

„Ano, tohle ti jde beze sporu skvěle, jen budeme muset asi zapracovat na jejím usměrnění. Uvolňuješ ji totiž naprosto nazdařbůh okolo sebe.”

Na konci tréninku jsem moc nepokročila. Okolo mě byl jeden spálený flek vedle druhého a ostatní se ode mě drželi co nejdále to šlo. Byla jsem takový herbicid na nožičkách.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 10. kapitola: