OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 12. kapitola

02.12.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2231×

12. kapitola

Ples

V den plesu jsem byla nervózní, ale to jsme tam byly všechny. Tedy kromě dvojčat. Ty se tvářily jako by se něčeho podobného účastnily co chvíli. S Rony jsme vešly společně do společenské místnosti. Táta už tam čekal spolu s Redem, který doprovázel Rony.

Přelétla jsem tátu pohledem. Moc mu to slušelo. Jen ty ulízlý vlasy byl hrozný nezvyk, jako by měl najednou o polovinu menší hlavu. No co, stejně mu to tak dlouho nevydrží a zase mu to bude trčet na všechny strany.

Společně jsme sešli dolů.

„Připravená?” ujistil se táta, než otevřel dveře a vtáhl mě dovnitř. Vše okolo se blyštilo a třpytilo. U stopu bylo dvanáct lustrů se svícemi a zbytek dotvářely vánoční stromy okolo zdí. Některé stoly odnesli a vznik tak prostorný parket ověšený okolo girlandami s větvičkami a červenými stuhami.

„Úžasné,” hlesla jsem.

„A to nic není, počkej až kluci říznou punč. To se to tu teprve rozjede!” Protočila jsem panenky a zařekla se, že tady raději v zájmu svého zdraví nic nepozřu.

Táta se zvědavě rozhlížel a tak jsem si musela odkašlat aby mi věnoval pozornost.

„To nemyslíš vážně,” zadoufal, když si všiml, kam koukám.

„Myslím, alespoň na chvilku,” škemrala jsem. Bylo mi jasný, že pokud ho nedostanu na parket teď, tak už toho taky nemusí být schopen. Útrpně hekl, ale šel. Nikdy jsem nechápala jeho odpor k tanci, když mu to tak šlo. Dodnes si pamatuju, jak jsem jako malá sledovala, když tančil s mámou. Ona tanec milovala.

Našli jsme si kousek volného parketu a táta mě objal.

„Dnes mi na nohách stát nebudeš, že ne?” ujistil se.

Se zahihňáním jsem zavrtěla hlavou.

Pak už vykročil. Držel mě pevně a já za to byla vděčná, protože jsme letěli přes parket až mi šaty povlávaly. Když se se mnou zatočil, neodolala jsem a zaklonila hlavou. Radostí jsem se zasmála. Než jsem se nadála, držel mě už okolo pasu a pohodil nahoru. Vyjekla jsem, to už mě však znovu chytil a postavil na zem.

Když jsme scházeli z parketu, měla jsem vlasy rozevláté a tátovi už zase trčely do všech stran.

„Fuj ty jsi těžká, co takhle trochu zhubnout?!” hekl.

„Koukám galantní jako vždy co?” ušklíbla se Rony, která k nám právě docupitala tahnouc za sebou Reda.

„Znáš to, starýho psa...” ušklíbl se na ni.

„Šašku,” zpražila ho pohledem. „Takový pořádný výprask by ještě něco zmohl.”

Táta na ni vykulil oči, tímhle mu už pěkně dlouho nevyhrožovali. Raději jsem se do toho nepletla a nechala je se hašteřit. Pohledem jsem přejížděla po okolí, když jsem zahlédla Rogera. Seděl na jedné z lavic a vedle něj stála zřejmě Mirabel. Táta měl pravdu. Byla buclatá jako kulička, což ještě zvýrazňovalo jejích sotva sto šedesát centimetrů do výšky. Koktání jsem posoudit nemohla, protože právě držela oběma rukama šálek s punčem a s podezřele lesknoucíma očima se nadšeně rozhlížela kolem.

Roger seděl částečně schovaný za ní a pohrával si s červenou stuhou v prstech. Ačkoliv měl hlavu sklopenou, viděla jsem, že se tváří dost sklesle.

„Gallo!” probudil mě táta.

„Co?” obrátila jsem se zmateně na ty dva.

„Že bys mě nedala?”

„Ne,” odpověděla jsem automaticky.

Rony jen nakrčila nos. „Jen počkej až usne.”

To se zarazil i táta, můj tvrdý spánek byl pověstný. Nevzbudilo by mě, ani stěhování mé postele.

Pohledem jsem znovu zabloudila k Rogerovi. Pořád jsem musela myslet na to, že sem chtěl jít se mnou, přede všemi...

„Nehodí se k tobě,” ozval se mi u ucha táta. Překvapeně jsem se na něj otočila. Zamračeně hleděl stejným směrem jako já.

„A kdo se ke mně teda hodí?”

Podíval se na mě. Pohledem mi přejížděl tvář, než nakonec vzdychl a prohrábl si vlasy.

„Nikdo,” hlesl. „Pro mě nikdy nebude nikdo dost dobrý pro moji holčičku.” Smutně se na mě usmál.

Podívala jsem se znovu na Rogera.

„Ublížil mi, ale zkoušel to napravit...”

„Já nejsem asi ten co by mohl soudit druhé,” ošil se táta. Podívala jsem se na něj.

Mirabel ke mně překvapeně vzhlédla, když jsem se objevila vedle ní. Byla jsem vděčná za dlouhou sukni, protože kolena se mi celá klepala.

„Ahoj, můžu si zatančit s Rogerem?”

Zatěkala pohledem a přiopile kývla. Přenesla jsem pozornost na Rogera za ní. Stále seděl a překvapeně na mě hleděl. Pak, jako by mu to došlo, vyskočil na nohy. Nabídl mi rámě a já ho přijala. Vedl mě k parketu a já nedokázala sebrat dost odvahy podívat se na jeho výraz. Tátův mi však neunikl. Když jsme ho míjeli, naznačil Rogerovi, že ho bude sledovat a ať si dává pozor v zájmu svého vlastního zdraví.

Teprve až jsme došli na parket a já se k němu obrátila čelem, vzhlédla jsem na něj. Střetla jsem se s upřeným pohledem šedých očí. Doslova jsem se v nich začala topit. Měla jsem problém se třebas i jen nadechnout. Vždycky tak na mě působily, ale tady to bylo ještě umocněno tou kouzelnou atmosférou.

Než jsem se vzpamatovala, už jsme klouzali po parketu. Naprosto plynule jsme proplouvali mezi ostatními. Byla jsem vděčná, že mě vede, protože jsem byla schopná vnímat jenom jeho. Strašně mu to v tom obleku slušelo.

Protančili jsme snad tři skladby, jako by se bál, že jakmile mě pustí, tak se zase obrátím a uteču. Když však viděl, že už jsem unavená, zastavil. Jeho paže se mi obmotala okolo pasu. Sklonila jsem hlavu, aby neviděl můj smích.

„Co takhle zajít na vzduch,” navrhla jsem po chvíli. Okamžitě změnil směr.

Táta se zamračil, když viděl jak jsme zamířili ke dveřím. Rukou jsem mu však naznačila, že ho čeká krutá a bolestivá smrt, pokud se vydá za námi. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak si kvůli tomu z něj Rony dělala srandu, ale pak jsem je už pustila z hlavy.

Došli jsme až ven na ochoz. Byl tu příjemný chládek a šero, což bylo přesně to, co moje rudnoucí tvář potřebovala. Docela mi však pomáhalo, že Roger na tom byl mnohem hůř. Byl opravdu nervózní a nerušil, jak na tom se mnou je.

Vyhoupla jsem se na kamenné zábradlí a shlížela na něj. Po chvíli se postavil a opřel lokty vedle mě.

„Mrzí mě to,” prolomil ticho. „Kdybych tušil, že to slyšíš, tak bych tě bránil. Jsem zvyklý je prostě nechat vyvztekat a pak si udělat co chci já.”

Jenže oni mi byli jedno. Na těch mi nezáleželo. Ne zas tak moc.

„Myslíš si to co oni?” zeptala jsem se ho tiše.

„Cože?” překvapeně se na mě podíval. „Samozřejmě že ne!”

Otočil se ke mně. „Na tobě není nic obyčejného a vychování máš rozhodně lepší než oni.” Přistoupil až ke mně. „A co tebe týče, tak jsi ta nejkouzelnější holka, jakou jsem kdy viděl.” Pohladil mě prsty po tváři. Byl to naprosto jemný dotyk. Omámeně jsem na něho hleděla a měla najednou neodolatelnou chuť ho políbit. Jako by mi četl myšlenky. Přiblížil se ke mně ještě víc. Ani nevím kdo z nás překonal tu zbývající mezeru. Ale najednou jsem ucítila na rtech ty jeho. Přejel mi po nich a pak se k nim přisál.

Nikdy jsem ještě nikoho nelíbala, ale jako by moje rty přesně věděly co dělat. Vycházela jsem mu vstříct. Když jsem se po chvíli udýchaně odtrhla. Omámeně jsem se mu opřela o čelo. Paží mě objímal okolo zad a jemně mě hladil palcem.

Odtáhla jsem se, abych mu viděla do tváře. Tvářil se stejně mimo, jako jsem se cítila já.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 12. kapitola: