OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 13. kapitola

03.12.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2264×

13. kapitola

Konec idylky

Táta mě sledoval podrážděným pohledem.

„Vědět, že se pak budeš tvářit jako s polovinou IQ, tak tě nikam nepustím.”

Pořád špatně nesl, že se jeho malá holčička zamilovala, že není jediným mužem v mém životě. O to horší to pro něj bylo, že si z jeho stěžování dělala Rony pořád srandu.

Mě to však bylo momentálně, fuk. Klidně ať se i povraždí. Moje myšlenky se pořád motaly jen okolo Rogera. Když mi oznámil, že na svátky nikam nejede a zůstane tady, radostí jsem ho málem udusila, jak jsem se mu vrhla okolo krku. Já s tátou jsem zůstávali taky. Neměli jsme vlastně důvod proč odjet. Nikdo nás nikde nečekal. Pár příbuzných jsme sice měli, ale hodně vzdálených s nimiž jsme se ani nevídali.

Druhý den po plesu se rozloučila i Rony. Odjížděla s davy ostatních studentů a profesorů domů.

„Co budeš celé svátky dělat?” zeptala jsem se táty, zatím co jsem ještě mávala Rony. Docela mě děsila představa, že by jsme ho měli s Rogerem pořád v patách.

„Jelikož jsou všichni pryč a ty o moji společnost nestojíš, tak jsem si už zábavu raději našel.”

Podezíravě jsem ho sjela pohledem.

„Ve sklepech pod školou je archiv se starými knihami a dokumenty. Běžně se k nim nedá dostat, tak teď zkusím štěstí.”

„Jestli tě chytí, tak tě neznám jasný?” varovala jsem ho.

„Ty mě neznáš už když zahlídneš toho svého Rogera,” zabručel.

„Ty víš, že to není pravda.” Možná jen částečně. Omluvně jsem na něj vzhlédla.

Jen bezmocně zakroutil hlavou.

„Padej.”

Vděčně jsem se na něj usmála a dala pusu na tvář. Pak už jsem pelášila pryč.

Z třeťáků tam zůstal jenom Roger a tak jsme měli jejich společenskou místnost pro sebe. Spokojeně jsem se k němu na gauči tulila. Sledovali jsme praskající oheň v krbu a užívali si ten klid všude okolo.

Nad hlavou se mi ozvalo zabručení. Překvapeně jsem vzhlédla a uviděla, jak se zamyšleně mračí.

„Co se děje?”

„Pořád mi nejde z hlavy Ned. Nelíbí se mi, jak se okolo tebe pořád motá.” Podíval se dolů na mě. „A že ty na něj vždycky dáš.”

„Vždycky ne,” usmála jsem se na něj.

„Tak skoro vždycky.”

„Je to prostě moje rodina.”

„Tobě na rodině hodně záleží, co?” zeptal se mě.

Přikývla jsem. „Máma mi umřela, když mi bylo osm a od té doby se o mě staral jen táta. No teda spíše já o něj,” pousmála jsem se. „Pak už máme jen vzdálené příbuzné s nimiž se moc nevídáme, už si snad ani nepamatuju všechna jejich jména.”

„Hm, to já bych se občas před svojí rodinou nejraději zakopal pěkně hluboko pod zem.”

Popravdě, moc jsem se mu ani nedivila. Obzvláště po tom, co jsem zjistila, že dutá dvojčata jsou jeho sestřenky. Naštěstí v Rogerově případě spadlo jablko hodně daleko od stromu.

Jako bychom to však naším rozhovorem zakřikli. Příští den dorazila nečekaná návštěva. Paní Larsonová sotva počkala, než jí pomůže Garmel z kabátu a už si to s manželem štrádovala nahoru po schodišti.

Po chodbě se rozléhal zvuk klapání podpatků a rázného mužského kroku. Seděli jsme právě ve společenské místnosti třeťáků a Roger mě podloudně nechával vyhrávat v kartách. Schválně se mu na nich schovávali králové, aby mě neporazil. Jejich pláště jim čouhaly zpoza trůnů a občas se při bližším zkoumání vyprázdněné karty pohnul zavěs či pod ním vykoukla bota...

Když však Roger zaslechl rázné ozvěny kroků, ztuhl. Sotva jsem si stihla všimnout jeho reakce, už jeho matka stála ve dveřích. Ignorovala vše ostatní a naštvaně k němu vyrazila.

„Jak si to probůh představuješ?! Odmítneš dorazit domů a hotovo? Jako bys nevěděl, že ve svátky se k nám vždy sjíždějí všichni důležití z okolí!”

Teprve až se nadechovala pro další salvu, všimla si i mě. Překvapeně i vydechla. S vyděšeným pohledem jsem přihlížela jejich vpádu i tomu, jak si mě kriticky sjela pohledem. Rozhodně jsem neprošla. Šlo to vidět už podle toho jejího nakrčeného nosu.

„To je ona?” zeptala se celkem zbytečně.

„Ano,” potvrdil jim Roger. Přešel ke mně a objal mě okolo pasu. Možná aby mě uklidnil nebo se prostě bál, že prchnu.

„Gello, tohle jsou moji rodiče.” Musela jsem obdivovat, že dokáže zachovat klid.

„Těší mě,” zašeptala jsem. Můj hlas, na rozdíl ode mě, vzal do zaječích.

„Já to samé bohužel tvrdit nemůžu.”

Podrážděně se posadila, ale alespoň už neječela.

„Sbal si věci, do hodiny odjíždíme,” oznámil Rogerovi otec.

On se ani nepohnul. „Ne.”

„To kvůli ní?” odfrkla si jeho matka. Stále na mě upírala pohled. Nebýt Rogerovy paže, už jsem dávno schovaná za ním. Docela živě jsem si ji dokázala představit, jak do mé voodoo panenky zabodává špendlíčky, až jsem jak dikobraz.

„Přesně tak,” přikývl jí. Zadumaně si sepjala prsty pod bradou a poklepávala jimi o sebe. Uvažovala co teď. Bylo rozhodně pod její úroveň nechat Rogera odvléct násilím.

„Doufám že jsi spokojená,” zavrčela na mě.

„Spokojená,” vyhrkla jsem šokovaně. „Že se tu hádáte a urážíte mě?!”

Ani se neobtěžovala to komentovat. Nakonec se zatvářila notně otráveně.

„Takže kvůli ní odmítáš odjet,” zkonstatovala a vstala. Nepočkala si na odpověď, stejně tušila jaká bude. Na místo toho se podívala na svého manžela. „Pojede teda taky, nějak už to vysvětlíme.”

Zalapala jsem po dechu a vzhlédla na Rogera. Pořád se sice mračil, ale bylo vidět, že by proti tomu nic nenamítal.

„V žádném případě,” zarazil nás všechny jeho otec.

„Ale on bez ní...” mávla ke mně.

„Řekl jsem ne,” zahřměl. Bylo vidět, že je tím, kdo má nakonec poslední slovo. „Nehodlám všem vysvětlovat, proč si můj syn dovedl tuhle obyč...”

„Otče!” zastavil ho Roger než mě stihl urazit. Byla jsem mu vděčná. Stačil mi výraz jeho otce, aby mi bylo jasné, že jaký na mě má názor.

„Je to tvé rozhodnutí a poneseš si i jeho následky.”

Naposledy se na něj podíval a pak vykráčel ze dveří.

„Rogere,” hlesla prosebně jeho matka. On však jen zavrtěl hlavou. Bylo mi mizerně. Moc dobře jsem si uvědomovala, že je to všechno kvůli mě.

Stáli jsme tam a poslouchali dvoje vzdalující se kroky.

„Mrzí mě to,” zašeptala jsem.

„Nemá tě co mrzet,” pohladil mě po zádech. „Tohle bylo naprosto mezi námi třemi. Jednou to přijít muselo.” Byl tak odlišný od svých rodičů, že jsem mu musela dát zapravdu, ale rozhodně jsem nechtěla být tím důvodem, který to vše vyhrotí do téhle situace.

Stále jsem tam ještě stáli, když jsme zaslechli zespodu rozrušené výkřiky...

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 13. kapitola: