OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 14. kapitola

04.12.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2257×

14. kapitola

Uvěznění

Roger sbíhal schody po třech a já ho následovala seč mi nohy stačily. Křik zezdola byl stále hlasitější. Zastavila jsem se až v poslední zákrutě schodiště do haly. Vrazila jsem tak přímo do Rogera.

Oba jsme zůstali hledět na povyk dole před námi.

„Jak, že nemůžeme odjet?!” zaječela Rogerova matka. Divoce při tom šermovala rukou k otevřeným dveřím ven. Všichni se začali sbíhat. Naštěstí se objevila i ředitelka, která si jako jediná zachovávala docela klidnou hlavu.

„Nevíme co se děje, ale spustil se ochranný systém.”

Vyděšeně jsme se s Rogerem na sebe podívali. Ředitelka ignorovala další otázky a vyrazila ven ze školy. Všichni ji následovali ve snaze zjistit, co se vlastně děje. Přidali jsme se k nim.

Zůstala jsem však stát už na venkovních schodech. S vytřeštěnýma očima jsem fascinovaně hleděla na konec pozemků školy. V místech, kde byly umístěny hraniční kameny se objevila záře. Stále sílila až vytryskla do stran a spojila se s ostatními. Utvořila tak kruh okolo celých pozemků. Pak se začala zvedat do výšky.

Nikdo z nás ani nehlesnul. Jen jsme tomu nevěřícně přihlíželi. Záře se střetla až nad našimi hlavami a utvořila tak bariéru mezi námi a okolím. Byla částečně průhledná a energie se v ní doslova vlnila. Všichni se začali zklidňovat. Jen ředitelka se stále mračila. Tušila jsem proč. Něco muselo ohrožovat školu, jinak by se bariéra nespustila.

Pak jsme to uviděli. V jednom místě se bariéra modře zableskla. Ohlédla jsem se tím směrem a pokusila zaostřit na to místo. Objevil se nový záblesk. Bariéra tam trochu zprůhledněla a já tak uviděla několik postav. Útočili na bariéru, snažili se ji prolomit.

Ohlédla jsem se k ředitelce. Stála trochu stranou společně s třemi učiteli, kteří jako jediní neodjeli a hleděli stejným směrem. Prosmýkla jsem se okolo Rogera a vydala se k nim. Skrytá v davu jsem se zastavila a snažila zaslechnout o čem se baví.

Ředitelka váhavě hleděla na bariéru a Fargas vedle ní vypadal stále rozčíleněji. Viděl stejně jako já, jak neustálé útoky bariéru oslabují.

„Museli o ní vědět,” zavrčel. „Většina z nich ovládá energii a to zatraceně dobře. Věděli do čeho jdou.”

Ředitelka mu na to jen přikývla.

„Nemůžeme vlastně nic dělat,” hlesla. „Zbylo nás tu sotva padesát a z toho je většina studentů. Nemůžeme riskovat střet a oni to vědí.”

„Ale proč proboha útočí na školu?!” nechápal profesor Terus.

„Protože jsou tu uložené nejstarší dokumenty. Mnohé z nich nejsou právě mírumilovného ražení,” zamumlal Fargas a ředitelka na to jen přikývla.

„Co se tedy stane?”

„Bariéra nezvládá tolik útoků najednou a nakonec její energii oslabí natolik, že se rozpadne a oni jí budou moci projít.

„Kdo jsou probůh zač?!” zavřeštěla vyděšeně Rogerova matka.

„Nemáme tušení,” zavrtěla ředitelka hlavou. „Pokud bychom byť jen tušili něco podobného, už dávno bychom zasáhli.”

Poslouchal jsem to a nemohla jsem tomu uvěřit. Oni tu vážně chtěli jen tak stát a nechat naši školu vybrakovat. Dát jim to, co bylo tak dlouho střeženo ve zdejších archivech? Nedělala jsem si iluze k čemu by to použili. To, že byly ty dokumenty tak dobře chráněné, mělo jistě svůj důvod.

Při jejich slovech jsem si však něco uvědomila. Bariéra padala protože neměla dost energie. Jenže uvolnit tu moji mě táta učil už jako malou holku...

Nepřemýšlela jsem nad tím. Prostě jsem věděla, že to musím alespoň zkusit. Vyrazila jsem z davu a utíkala přímo k bariéře. Ostatní se po mě nechápavě otočili. Teprve až po pár vteřinách ticha se ozval Fargusův vyděšený křik.

„Gallo!” Podle dusotu jsem poznala, že se za mnou rozběhl. „Zastavte ji někdo!” V jeho hlase se ozýval strach. Věděl co mám v plánu.

Uslyšela jsem další dusot nohou, ale jen mě to pobídlo běžet rychleji.

„Co to ta holka vyvádí? Vždyť skrz se nedostane,” zaslechla jsem přes své funění nechápavé vypísknutí Rogerovy matky.

Jenže to jsem za okamžik chtěla vyzkoušet. Ještě v rozběhu jsem se vrhla přímo do bariéry. Jako bych se vnořila do něčeho teplého. Jiskřilo mi to na kůži a ježilo chloupky. Hlasy za mnou utichly. Slyšela jsem je jen jako by hodně z daleka. Bariéra měla do šířky snad tři metry a já dokonale cítila každičký její kousíček. Jako bych dokázala vnímat celý její povrch, včetně dloubání těch útoků.

Koutkem oka jsem zahlédla Rogera a ostatní, jak panikaří za bariérou, ale já byla naprosto klidná. Měla jsem příjemný a hodně povědomý pocit, jako bych tu nebyla uvnitř sama. Pak mi na mysli vytanula tátova slova. Prapra... děda obětovat zbytek svého života a svoji schopnost téhle ochranné bariéře. Zůstal v ní kus něho samotného. Jenže teď jí docházely síly. Bylo to na nás dvou.

Přesně tak, jak mě to táta jako malou učil, jsem sepjala ruce a vztáhla je vzhůru. Přetočila jsem se na bok a ruce svěsila před sebe, pak je s převrácením přitáhla opět k tělu. Dělala jsem pečlivě každý ten pohyb, který jsem měla vrytý do paměti.

Cítila jsem, jak moje zábrana povoluje a všechna ta energie ve mě se shromažďuje. Nakonec jsem se otočila čelem ven a rozepjala ruce. Zalapala jsem do dechu, když moje energie začala proudit ven. Nemusela jsem se starat o to, kam ji zaměřím. Bariéra ji ze mě doslova vysávala. Jako bych se stala kousíčkem z toho celého okolo.

Začínaly se mi chvět ruce a točit hlava. Přes rty mi něco stékalo a kapalo z brady na zem. Bezděčně jsem sklopila pohled a uviděla, jak na zem dopadají kapky krve. Začala jsem krvácet z nosu.

Cítila jsem, že bariéra znovu zesílila, stejně jako to, že moc dlouho nevydržím.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 14. kapitola: