OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 2. kapitola

11.10.2010 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2346×

2. kapitola

Rozřazení

Během večera dorazily ještě moje zbývající tři spolubydlící. Dvě jsem přelétla jen pohledem a už od začátku mi byly protivné. Byly to dvojčata, Clare a Tara. Obě blonďaté štíhlé, oblečené do upnutých kostýmků a vypatlané až to mohlo být nakažlivé.

To Rony byla naprosto jiný kafe. Měla rezavé vlasy po ramena, věčně jí trčely na všechny strany. Na nose měla kupu pih, ale nespočítal by je ani ostříž, protože se pořád vesela křenila. Stačil jí jediný pohled na Claru a Taru a už měla oči až navrch hlavy. Musela jsem se smát. Mrkla na mě a obě jsme hned tušily, že si padneme do noty.

Ráno se okolo rozezněl šílený randál. Probudil by snad i mrtvého, takže já vyletěla z postele a skoro zůstala vyset na nebesích nad postelí.

„Co, co to ksakru bylo?!” zapištěla jsem.

„Evidentně budíček,” zamumlala Rony a skulila se z postele. Teprve až pak jsme si všimly obou princezen, které už byly dávno vzhůru a oblečené. Právě si cosi patlaly na obličej. Jen jsem protočila hlavu a společně s Rony vyběhla do koupelny. Vyčistily jsme si zuby a obličej vrazily do studené vody. Tím naše kosmetika končila.

Během dalších pěti minut, už jsme stály ve společenské místnosti a čekaly na ostatní. Ti se postupně courali, až jsme naplnili téměř celou místnost. Pohledem jsem nenápadně sondovala okolo sebe, až jsem narazila na povědomý rozcuch kaštanových vlasů.

Táta na mě nadšeně zamával a opustit jejich debatní kroužek. No podle jejich vyřehtaných výrazů jsem ani nechtěla raději vědět, o čem se ti puberťaci bavili. Táta se probojoval až ke mně a zazubil se, až se mu sedmičky zablýskaly.

„Tak co, jak se těšíš?”

„Spíš jsem nervózní,” hlesla jsem. Jestli se provalí, že je to táta, tak poletíme oba dva.

„Klídek, bude to v pohodě.” Pohledem už však ulpěl na postavě vysokého muže, který se objevil ve dveřích. Tátovi po rtech přelétl potutelný úsměv, až mi přejel mráz po zádech.

„Tak mládeži,” ozval se muž u dveří. Měl tmavé rovné vlasy svázané na temeni a hubenou postavu. „Jmenuji se Fargas a pro tento rok vás budu mít na starosti.” Okamžil počkal, aby to všichni vzali na vědomí a pak teprve pokračoval. „Dnes vás čeká oficiální přijetí a také rozdělení do studijních skupin dle vašich schopností. Předem vás teda upozorňuji, jedná se o závazný obřad, který je zde tradicí už od založení této školy a běda vám,” přejel po nás prstem, „kdo udělá nějaký průšvih. Je to jasné?!”

Několik z nás zakývalo nebo zamumlalo, že chápou. Jen táta protočil oči.

„Fajn, tak jdeme,” ozval se Fargas.

Vyrazili jsme za ním. Rony mě okamžitě dohnala.

„Kdo to je?” kývla za tátou.

Nakrčila jsem čelo.

„Hoooodně vzdálenej bratránek,” zalhala jsem nacvičenou historku.

„Hm, je fajn.”

„Chceš říct divnej,” typla jsem.

„Jo, je divnej,” přiznala. „A asi to nebude zrovna svatoušek, doufám že aspoň dneska se nic nesemele.”

„Zahleděla jsem se za tátou. „Taky doufám.”

Zastavili jsme až před velkými dveřmi zdobenými kováním. Zevnitř se už ozýval tichý šum.

„Seřaďte se do dvojic,” zavelel Fargas. „Dojdete až ke stojanu a tam se rozestoupíte na obě strany. Postupně vás budu vyzývat podle jména a vy přistoupíte ke stojanu, na němž je kamenná deska. Té se jen dotknete a ona vás již sama zařadí. Je to jasné?!”

Z našich řad se ozvalo souhlasné nervózní mumlání. Fargas nás naposledy přelétl varovným pohledem. Až pak otevřel dveře a vybídl nás dále. Šla jsem s Rony a pohledem zírala na obrovský sál. Stálo zde několik dlouhých stolů, okolo niž už seděli studenti a upírali na nás zvědavé pohledy.

Před námi byl opravdu dřevěný stolek a na něm stará kamenná deska s vyrytými ornamenty. Teprve až za ním byl dlouhý stůl, za nímž seděli dospělí kouzelníci a čarodějky. Hádala jsem, že to budou učitelé a vedení školy.

To už však začátek našeho špalíru dorazila až ke stolu a my se rozestoupili. Pohlédla jsem na Fargase a pergamen, co svíral v ruce. Hlas se však ozval odjinud.

„Drazí studenti, učitelé a přátelé školy.” Překvapeně jsem vzhlédla k čarodějce, která měla místo uprostřed stolu a nyní stála a vážným pohledem na nás shlížela.

„Jako ředitelce této školy je mi ctí vás přivítat v dalším školním roce a popřát vám mnoho úspěchů. Jako každý rok, tak i nyní, k nám zavítali noví studenti, aby rozvíjeli své schopnosti. Jelikož je však každý jiný a i jeho schopnosti se zaměřují na něco jiného, budou pomocí Srdce školy rozděleni do skupin určených právě pro jejich talent. „Podívala se na Fargase a vybídla ho rukou. „Prosím. můžeme začít.”

Fargas přikývl a rozmotal pergamen.

„Trudy Agarová,” zahřměl jeho hlas přes celý sál. Jedna holčina opravdu vyběhla a uličkou mezi námi došla až k Srdci školy. Váhavě na něj sáhla.

„Pořádně,” sykl na ni Fargas, když na něm měla položené sotva dva prsty třesoucí se ruky. Poslušně na něj tedy položila celou dlaň. V příštím okamžiku zaječela. Z kamene vyšlehl zářivě oranžový plamen. Málem jí očoudil i ofinu. Takže Trudy skončila přikrčená před stolkem.

„Talent ohně,” ozval se Fargas jako by nic. „Lebol Carley.”

Všichni jsme byli ještě vykulení a zírali na kámen. Jen kousek ode mě se ozýval tichý chechtot. Zpražila jsem tátu pohledem. Jen pokrčil rameny a vyklonil se do uličky, aby měl na chudáka Lebola lepší výhled.

Kámen postupně řadil studenty do skupiny s talentem, pro oheň, zemi, vítr, energii, vodu a vegetaci. Rozřazení si pak sedali ke dvěma prázdným stolům vepředu. Když padlo i moje jméno, podívala jsem se na tátu. Povzbudivě se na mě usmál. Jo, on to měl jasný, už tušil kam ho zařadí, ale já neměla absolutně ani páru.

Váhavě jsem položila ruku na kámen a raději stála co nejdále to šlo. Čekala jsem a stále nic. Už jsem si dokonce myslela, že jsem to pokazila, nebo moje schopnost za nic nestojí. Pak se ale ozvalo lupnutí. V kameni se udělala prasklinka a v ní se cosi pohnulo. Přistoupila jsem zvědavě blíž a hleděla na drobnou rostlinku, která vykoukla ven. Pak už stále rychleji rostla, až se přede mnou objevil drobný stromek. Připomínal spíše bonsaj, ale byl překrásný.

„Vegetace.” Byla jsem tak zaujatá tím před sebou, že jsem se Fargasova hlasu zase lekla. Oddělala jsem ruku a strom se rozplynul. Doklusala jsem až ke stolu, kde už čekala Rony.

„To je skvělý, tuhle schopnost moc z nás nemá,” koukla na mě.

„Oheň taky není zrovna k zahození,” oplatila jsem jí.

„No jo, my to máme v rodině,” ukázal asi na rezavé vlasy.

To už jsem ji ale poslouchala jen na jedno ucho. Sledovala jsem tátu, jak naprosto klidně přišel k Srdci školy a postavil se nalevo od něj. Pak na něj teprve položil svou dlaň. Sálem se zablýsklo a z kamene vyšlehl blesk. Těsně tátu minul.

Zamračeně jsem ho sledovala, jak se rovnou vydal k našemu stolu a Fargas už jen k jeho zádům zahalekal „Energie!”.

Táta si sedl naproti a vesele mrkl na kluka vedle sebe. Ten ho jen zpražil pohledem z umouněného obličeje a snažil se zkrotit vlasy, co mu trčely na všechny strany.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 2. kapitola: