Galla - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Galla myslela, že více se její pobyt na škole zamotat už nemůže, ale to se mýlila - což jí zase tak moc nevadí. ;o)

16.10.2010 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2186×

3. kapitola

Tonoucí

Po rozřazování následovala snídaně. Na stole před námi se objevily mísy s opékanými párečky, kaší, toasty, lívance a ani nevím co ještě. Každý si nabíral na talíř, jako bychom snad týden nejedli. Navršila jsem si na talíř hned tři lívance a zalila je pořádnou dávkou sirupu.

Sotva jsem však tác vrátila zpátky doprostřed stolu, objevily se tam další, jako by snad byl ten tác a ostatní mísy bezedné. Tak tady se mi teda bude rozhodně moc líbit.

Fargas si pro nás došel až byli všichni po jídle a i ostatní studenti se začali trousit ze sálu. Sehnal si nás do poslušného stádečka a vyrazil ke dveřím. Přesto však stihl ještě hodit podrážděný pohled na tátu. Ta frajerská exhibice u Srdce školy se mu ani za mák nelíbila.

Zpražila jsem tátu pohledem. Hned první den a on už si musí znepřátelit našeho vedoucího. No to si teda ještě užijem.

Fargas nás dovedl do haly, kde už stálo šest kantorů a k nim vedla vždycky řada.

„Tak tady se rozřaďte podle skupin a vyzvedněte si rozvrh a učebnice,” popoháněl nás. Zařadila jsem se tedy. Rozhlížela jsem se po Rony, kde právě stojí, když do mě podrážděně šťouchl kluk za mnou.

„Posunuj se!”

„Jo,” zahučela jsem a poslepu se posunula, aniž bych odtrhla pohled od davu. Špatně jsem však odhadla vzdálenost a vrazila do kluka před sebou a ještě mu dupla na nohu. Okamžitě jsem se otočila.

„Pro- miň,” hlesla jsem. Zírala jsem mu ze dvaceti centimetrů do tváře. Z toho pohledu by musela koktat každá. Byl o hlavu vyšší než já a možná tak z třetího ročníku, takže mu mohlo být tak osmnáct devatenáct. Světle hnědé vlasy mu spadaly do šedých očí, které se na mě pobaveně upíraly.

„Nic se nastalo,” usmál se. „Tu nohu budu ale ještě asi potřebovat.”

Podívala jsem se nechápavě dolů a zjistila, že mu na ní pořád ještě stojím.

„Jé,” vyjekla jsem a poskočila zpátky. Vrazila jsem tak do toho otravy za mnou. Což mi však bylo momentálně šumák. Nemohla jsem odtrhnout pohled od těch šedých očí.

„Jsem Roger,” představil se.

„Galla,” hlesla jsem a přijala jeho nabízenou ruku.

„Moc nás na vegetaci není, tak spolu budeme mít asi některé hodiny.”

„Sup... Ehm, budu moc ráda.”

Pořád se tvářil pobaveně a já měla nepříjemné tušení, že je to částečně i proto, že jsem byla rudá až na zadnici.

„Tak zase někdy,” zamumlal a otočil se, byl už na řadě. Byla jsem ještě duchem mimo, když mi do rukou nastrkali stoh těžkých učebnic a navrch položili papír s rozvrhem. Z řady mě pak museli doslova vyšťouchnout, abych se dala vůbec do pohybu.

„Halo! Gallo!” budila mě Rony a máchala mi rukou před obličejem.

Podívala jsem se na ni.

„Asi jsem potkala otce svých dětí,” hlesla jsem.

„Co?!” vykulila na mě oči.

„Bože, ten byl krásnej. Asi jsem se zabouchla.”

Rony protočila oči.

„No rozhodně sis nemohla vybrat lepší dobu.” Hodila po mě pohled, aby zhodnotila jak na tom jsem a pak se jala mě odtláčet pryč.

Vzpamatovala jsem se až na pokoji.

„A jak vypadá?” tahala ze mě Rony.

„Fantasticky.” Její pohled mi jasně naznačil, že tenhle popis je jí akorát tak na dvě věci. „Vysokej, sportovní postava, široká ramena, světle hnědý vlasy a neskutečně hluboký šedý oči.”

„Jo to můžu potvrdit. Skoro jsem ti tam v hale musela dát umělý dýchání,” zaculila se Rony.

„A je taky s vegetace,” oznámila jsem jí šťastně.

„Tak to máš skvělý. Prý je vás na oboru všeho všudy snad jen třicet na celý škole.”

„Ale na škole je nás skoro pět set a z toho je polovina holek!” To už byla o dost horší statistika. Naklonila jsem se a zahleděla na sebe v Clařině zrcadle. No postava celkem ušla, ačkoliv nohy by mohly být trošku delší. Vlnité vlasy jsme měla lesklé a až do půli zad. Jenže rámovaly mi naprosto obyčejný a průměrný obličej. V tom se mi líbily snad akorát tak zelené oči. Jenže nos jsem měla drobný a nahoru a pusu malou, že když jsem se usmála, tak jsem měla ze rtů jen úzké čárky.

Otráveně jsem znova dosedla na postel.

„Hele, mě se náhodou líbíš jaká jsi,” uklidňovala mě Rony.

„Díky,” hlesla jsem.

Raději jsem se zaměřila na ten stoh učebnic, co jsem vyfasovala. Tvářičkou ho teda nezlákám, ale aspoň bych si nemusela trhnout ostudu. Rozevřela jsem tedy nejtlustší z knih. Byl to atlas. Pomalu jsem listovala a na každé stránce byly k dané rostlině nějaké poznámky. Začínalo mě jímat nepříjemné tušení.

„Já se snad picnu!” zahřímala jsem až ke mě Rony vzhlédla. „My se snad budeme muset naučit tohle všechno!”

Podívala se na atlas a pak i na další knihy, které nebyly zas o tolik tenčí a pak na svých pár učebnic co spíše připomínaly sešitky.

„Tak to se teda picneš!”

„Áááá,” zanaříkala jsem a zvrátila se na postel.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování