OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 5 kapitola

19.10.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2269×

5. kapitola

Táta šmírák

Stále jsem si nemohla pomoct a snažila se odhadnout, jestli Roger tuší pravdu. Naše komunikace se však smrskla na pouhé „Ahoj” nebo „Čau”. Stále jsem se bála, že to praskne, ale představa, že by na to přišel přímo on, mě děsila ještě víc. Jestli měl s tátou co do činění a teď zjistí ten podraz!

„No, já na to sice nejsem zrovna expert,” drcla do mě Rony loktem o týden později, „ale pokud chceš někoho sbalit, tak by ses na něj měla tvářit asi trochu jinak.”

Nechápavě jsem se na ni otočila.

„No,” pokrčila nevině rameny. „Pořád se na něj mračíš a sleduješ ho, jako bys ho podezírala, že ti nakreslil do učebnice sprostý obrázky.”

Vyvalila jsem na ni bulvy.

„Ačkoliv, on se netváří o moc líp,” uznala na mou obranu.

Měla pravdu. Moje nadšení z jeho přítomnosti z velké části většinou zastínilo podezření, jestli to opravdu ví. Konečně jsem na razila, na kluka, který se mi líbil a takhle to jde do kytek!

Musela jsem nad svým přístupem přemýšlet celý den. Třeba kdybych se přestala chovat tak podezíravě, tak by se ke mně choval zase normálně i on. Dumala jsem o tom ještě večer ve sprše. Přerušil mě až ryk dvojčat. Obě se okolo mojí sprchy s jekotem mihly a vyletěly ven. Zvědavě jsem se vyklonila ven.

Podívala jsem se nejprve ke dveřím, kudy prchly a pak i na druhou stranu, přímo oknu. Zaostřila jsem a opravdu, něco se tam mihlo na stromě. Omotala jsem se ručníkem a vyrazila tam.

Na jedné z větví seděli ti vypatlaní prváci co se s nima bavil táta. A co hůř, on tam s nima byl taky! Jenže na rozdíl od nich se tak vesele netvářil, když zmerčil, že jsem ve sprchách i já.

Vztek se mnou zacloumal. Nejen, že mi tu dělá ze života peklo, ale ještě mě bude šmírovat?! Netušila jsem ani jak jsem to provedla, ale najednou se strom pohnul. Větev, na které seděli, sebou prudce máchla dolů.

Z venku se ozval řev a pak několikeré žuchnutí. Naštvaně jsem si to vykráčela ze sprch, zatím co venku se neslo skuhrání a hekání.

Ještě ráno jsem byla vytočená, ale pohled na tu domlácenou bandu mi to trochu vynahrazoval. Táta se na mě jen rychle podíval, než uhnul pohledem. To kde přišel k té bouli a sedřené ruce raději urputně mlžil.

Ještě v ráži jsem dorazila do třídy na hodinu zpracování bylin. Opět jsme měli profesorku Tarrovou a ta jen pozvedla překvapeně obočí, když mě zahlédla. Raději jsem se s nikým nebavila, nemuselo by to ten den dopadnout dobře. No prostě bych asi byla příjemná jako zralej vřed na zadnici.

„Drahoušku, pozor při tom drcení,” brzdila mě profesorka, když jsem se snažila svoji podrážděnost vybít na nebohých semenech ve hmoždíři.

„Larsone, vy už jste hotový, běžte raději slečně Gawreové pomoct. Semena paličky jsou jedovatá a nemuselo by to dopadnout dobře.”

„Asi bys měla zpomalit,” ozvalo se mi o chvíli později nad hlavou. Překvapeně jsem sebou cukla, když jsem poznala Rogerův hlas. Málem jsem obsah rozsypala po stole.

„Zpomalit, ne úplně zastavit,” zasmál se pobaveně. Jo, jemu se to mluvilo, ale slyšet momentálně moji tepovou frekvenci, tak volá zdravotnici.

„Vypadáš naštvaně,” zkonstatoval, tiše, když jsem pořád mlčela.

Přikývla jsem, ale pak už to moje mlčení bylo otravné i mě.

„Ned mě naštval.”

„Všiml jsem si,” zamumlal. Jo a to je právě ten problém. To jak tátu pořád zkoumal. Znovu jsem začala naštvaně drtit semínka na prach.

„Zpomal,” snažil se mě zklidnit. „Ty s ním chodíš?” zeptal se tiše. Díkybohu za jeho rychlé reflexy. Hmoždíř chytil na poslední chvíli, protože jsem na něj vykulila oči a začala se dusit.

„Co?!” hekla jsem a snažila se nabrat dech.

Neměl však šanci na jakoukoliv reakci, protože to už se k nám hnala profesorka.

„Ona to spolkla?!” začala panikařit. „Hned musí na ošetř...”

„Ne,” zabrzdil ji Roger naštěstí včas.

„Zaplať pánbůh,” oddechla si a přiložila si dlaň na hruď, kde ji určitě ještě rozrušením bušilo srdce. „Takhle mě už, drahoušku, prosím neděs.”

Hleděla jsem ještě chvíli na ni lapajíc po dechu. Pak jsem se teprve podívala znovu na Rogera.

„Ne, nechodím.” Po zarudlé tváři mi stekla slza jako poslední památka na můj záchvat.

„Fajn,” usmál se a začal drtit semínka v mém hmoždíři.

Stále jsem na něj ještě vykolejeně hleděla.

Na konci hodiny nás profesorka Tarrová pochválila, že se nám podařilo paličku rozdrtit opravdu na jemňoučký prach.

„Tak se uvidíme odpoledne,” rozloučil se se mnou Roger na chodbě a já se vzmohla za ním jen zůstat zírat. Na tváři mu opět hrál lehký úsměv. Ani stopa po tom upřeném pátravém pohledu. Dokonce ani když se minul s tátou.

„Takový lidi nesnáším, ty nenapravitelný optimisty,” zavrčel jen co ke mně dopajdal a pohodil hlavou k Rogerovi za sebou. Teď, když už jsem si připadala naprosto fantasticky, tu byl za bručouna on.

„Můžeš si za to sám,” odbyla jsem ho.

„No, když už jsme u toho a ty se nezlobíš...” nadhodil. „Opravdu se ti to včera povedlo, netušil jsem že tohle umíš. Jen bys mě mohla příště varovat předem víš? Už mám svý léta.”

„Vážně?” zvedla jsem obočí. „Že jsem si včera nevšimla, když jsi tam jak puberťák lozil po stromech a šmíroval náctiletý.”

S tím jsem přidala do kroku a on zůstal pajdat někde daleko za mnou.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 5 kapitola: