OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 7. kapitola

27.10.2010 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2139×

7. kapitola

Noční oslava

Večer jsem se potichu vyplížila z postele. Dvojčata už spala, nebo jsem v to alespoň doufala. Bylo to těžký rozpoznat, protože přes půl obličeje měli připlácnuté škrabošky či co. Prý proti otokům pod očima. Pche.

Rony mi jen naznačila zvednutým palce, že je všechno v cajku a já zmizela na chodbu. Ve společenské místnosti naštěstí plápolal v krbu oheň a bylo tu teplo. Táta už tu byl a seděl na zemi před ním. Nadšeně zamával jen co mě uviděl. Kecla jsem si tedy vedle něj.

Na tváři mu pohrával nadšený úsměv a mě hned došlo proč. Z poza zad vytáhl nějakou láhev. Uvnitř se přelévala jakási tmavě rudá tekutina.

„Když slavit, tak se vším všudy,” zazubil se.

„Z toho bude průšvih,” hlesla jsem.

„Nebude, sralbotko, co oči nevidí to srdce nebolí.”

Jenže vývrtku samozřejmě neměl. Musel tedy špunt zatlačit dovnitř. Pak si slastně čichl a spokojeně se zašklebil.

„Takže na moji holčičku,” usmál se pyšně a vrazil mi láhev do ruky.

Ještě trochu váhavě jsem ji přiložila ke rtům a trochu si lokla. Jen co mi to začalo téct do krku, rozkašlala jsem se a začala prskat. Naprskala jsem i do krbu a na nás se vyvalily zdivočelé plameny. Jako bych tam naprskala podpalovač či co.

„Co to k čertu je?” hekla jsem se slzami v očích.

„Studentský pití,” odpověděl nevině a lokl si taky. Jen trochu vypoulil oči a odfrkl si. „Šmankote, ani jsem nevěděl, jak mi tohle chybí.”

„Ne příbuzenská plemenitba, ale školní utrejchy,” zakroutila jsem hlavou v konečném objasnění zdroje tátova šílenství. Jen se na mě však zaksichtil a lokl si znova. Svorně jsme koukali do plamenů.

„Jo tohle jsem vždycky zbožňoval. Posezení u ohně, jen my dva, jako když jsi byla malá.” Raději jsem nepoukazovala, že jsem pořád stejná, jen on se jaksi smrsknul.

„Jo, to jsem ale u toho pila vždycky jahodový čaj.”

„Hm, v tomhle možná taky nějaká ta jahoda bude,” zašilhal dovnitř zkoumavým pohledem.

„Co? Jak možná?! Ty nevíš co to je?!”

„Klídek,” máchl na mě rukou. „Jakmile je to už v tomhle požehnaně tekutým stavu, tak už vyjde nastejno z čeho to vlastně je.” Na důkaz toho si znova přihnul.

Na pokoj jsem se vpotácela ani nevím v kolik. Všechno jsem viděla šejdrem a tak jsem skoro vítězně zajásala, když jsem se úspěšně trefila na postel. No, jen to skuhrání pode mnou tam nějak nepasovalo.

„Je... tu... někdo?” šeptala jsem namáhavě, jak se mi jazyk plantal v puse.

„Slez ze mě!” sykla mi Rony zpátky. Okamžitě jsem ji poslechla. Jenže jsem tak slezla nejen z ní, ale i z postele - a to dost hlasitě.

Tara se vztyčila na posteli. Doslova jak mumie, jen ty ruce ještě před sebe. Odtáhla si škrabošku z obličeje a rozhlédla se zmateně okolo. Já se naštěstí právě válela na zemi a pod postelí ji sledovala. Tara si tedy škrabošku znova plácla zpátky a ulehla do sarg... eh, postele.

„Ty pako, co tu blbneš?!” sykla na mě za chvilku Rony. Svezla s z postele a začala mě stavět na nohy.

„Jé díky,” šeptla jsem jí do tváře. Tu to málem povalilo na zem.

„No potěš koště,” zasyčela a uhnula před mým dechem. Pod mou vahou se jí nožky klepaly jak rachitické babičce, ale táhla mě odhodlaně dál. Shodila mě až na moji postel a přehodila přese mě deku. Měla jsem drobet podezření, že jako izolaci mého odéru. Něco nade mnou ještě zamumlala, ale to už jsem jí nerozuměla a propadla se do úplné tmy.

Následující ráno bylo vůbec první, kdy jsem z budíčku neměla psychickou újmu. Rozezněl se totiž až dlouho po tom, co jsem vystřelila z postele. Měla jsem pocit, jako by mi někdo převrátil orgány naruby. Do záchodové mísy šel veškerý obsah mého žaludku a snad i nějaké ty bonusy navíc.

„Jak je?” ozvala se zvenku Rony. Místo odpovědi se však dočkala zvukové ukázky. O chvíli později už mi pode dveřmi podstrčila alespoň gumičku do vlasů.

„Díky,” hlesla jsem. Na nic víc jsem se nevzmohla. Bylo mi strašně.

Když Rony vyšla na chodbu, pořád se ještě naštvaně mračila. Brzy se jí však čelo vyjasnilo. Všichni měli dnes ráno evidentně stejné téma. Neda prý v noci museli odvést na ošetřovnu a ještě teď mu pumpují žaludek. Věděla, že její kamarádce to moc nepomůže, ale alespoň pocítila zadostiučinění.

Pak si všimla Rogera. Stál tam a čekal.

„Galla dneska dorazí později,” houkla na něj a vyrazila dále chodbou.

„Jak to?” zarazil ji zmateně. Rony se vrátila zpátky.

„Protože to do ní ten kretén nalil taky.”

„Je v pořádku?” Rony se musela usmát, když se vyděsil. Rozhodně mu na ní záleželo.

„Jo,” uklidnila ho. „Ta si už čistí žaludek hezky postaru.”

Pak už se znovu rozběhla do třídy. Stačí, že bude mít průšvih jedna z nich.

Do třídy jsem se doploužila až o hodinu později. Profesorka se už už nadechla, že mě seřve, ale stačil jí jediný pohled na můj ještě stále nazelenalý nádech a raději pokračovala ve výkladu. Sesunula jsem se na židli a jediné na co jsem se vzmohla byl připitomnělý pohled před sebe.

„Jak ti je?” šeptl ke mně Roger přes uličku.

„Bude i hůř.”

To ho docela vyděsilo. Pohled na mě tedy musela stát za to.

„Až Neda vlastníma rukama zardousím!” dodala jsem na vysvětlenou. Trochu si oddechl a dokonce se tomu uchechtl.

Přesto jsem o polední pause místo oběda zamířila na ošetřovnu. Táta tam ležel bílý jako stěna a jen co mě zmerčil, tak snad chytl ve tvářích i nafialovělý odstín.

„Mrzí mě to,” šeptl.

„Tak to by mělo,” zavrčela jsem na něj. „Celý ráno jsem vedla monolog se záchodovou mísou.”

„Už je ti líp?” zeptala jsem se a sedla na okraj postele.

Přikývl, moc na to ale nevypadal. Seděla jsem tam do konce polední pausy a pak se vydala přímo na hodinu.

„Tak co, žije?” zeptala se mě Rony, jak mě uviděla.

„Jo, ale vypadá strašně.”

„Jako ještě hůř než ty? To jde?” vyvalila na mě oči a v předstíraném úžasu. Pak jsme se začaly chechtat.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 7. kapitola: