OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 8. kapitola

07.11.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2159×

8. kapitola

Návštěva

Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas utíká a dva měsíce byly fuč. Profesoři nám solidárně nedali na víkend žádné úkoly a chodby se doslova leskly čistotou. Tenhle víkend byl totiž vyhraněný pro návštěvy. Většinou se rodina přijela podívat, jak to jejich ratolestem jde.

Dokonce i Rony netrpělivě přecházela po hale a čekala na mamku s taťkou. Jen já jsem měla zaručené, že za mnou nikdo nepřijede. Seděla jsem tam sama na schodech. Dokonce i Roger se někam vytratil.

„Ahoj,” ozvalo se za mnou. Vzápětí už táta seděl vedle mě. „Přece bych tě dneska nenechal samotnou,” dloubl do mě a já se na něj vděčně pousmála. Zároveň bych teď dala nevím co za to, aby tu stál takový jaký měl být a já mu hrdě mohla vyprávět, co jsem tu za ty dva měsíce zažila. Být prostě normální jako ti všichni okolo.

„Copak děcka, zapomněli na vás?” ozvalo se za námi.

„Nemohli přijet pane profesore,” odpověděla jsem.

Dobrosrdečně poplácal tátu po rameni.

„Nebojte, příště jim to určitě vyjde.” Jen co zašel za roh, spustila jsem hlavu na kolena a zaúpěla. Táta na mě jen bezmocně hleděl. Raději jsem se zvedla a vyrazila do svého pokoje. Tam jsem alespoň měla klid a nikdo na mě soucitně nekoukal.

Cestou jsem však zaslechla povědomý hlas. Vyrazila jsem za ním. Roger mi vždycky dokázal zvednout náladu. Vyběhla jsem schody až ke společenské místnosti třeťáků a chtěla otevřít dveře, když jsem zaslechla další hlas. Byl tam s někým dalším.

„Byli jsme prostě zvědaví,” ozval se mužský hlas.

„Co je na tom tak nepochopitelného. Podle Clare sis tu našel nějaké děvče, tak jsme ho chtěli poznat.” Tohle byl rozhodně ženský hlas a mluvila neuvěřitelně melodicky. Téměř jako by ta slova zpívala.

„Myslím, že to je jen moje věc.”

„Tak to se pleteš, jsi náš syn a tak se to týká i nás.” Začínalo mi docházet, že je tam Roger s rodiči a k mému děsu se bavili evidentně o mě. Připadala jsem si jako slídil a tak jsem se raději otočila a seběhla dolů.

Zadumaně jsem si sedla na okno. Pořád mi nějak nebylo jasné, proč mi Roger neřekl, že za ním přijede jeho rodina. Možná aby mi to nebylo líto. Dole jsem zahlédla odcházející rodiče Rony a tak jsem seskočila z okna a vydala se za ní.

Už na chodbě do společenské místnosti jsem však znovu zaslechla jemný melodický hlas. Stanula jsem u vchodu do místnosti a viděla, jak se Clare a Tara vítají s Rogerovou mámou. Byla to vysoká žena se zlatavými blond vlasy stočenými do úhledného uzlu, přes ramena měla přehozený kožešinový šál. Dokonale ladila s mužem za ní ve tmavém padnoucím obleku, vedle něhož stál Roger.

„Zlatíčka, jste den ode dne krásnější,” zacukrovala.

„Děkuji teto,” odpověděly jí téměř současně. Ta se však už rozhlížela okolo.

„Zdá se mi, jako by to tu každým rokem stále více upadalo,” zhodnotila tuhle místnost. Posadila se na okraj křesla a podívala se znovu na dvojčata.

„Ráda bych něco zjistila o té Galle, s níž se můj syn stýká. Z něj však nemůžu vypáčit ani slovo.” Podrážděně přitom na něj pohlédla.

„Vlastně je to obyčejná holka, ničím výjimečná,” pokrčila Clare rameny.

„Studuje s ním na vegetaci, tak snad proto, ale jinak bych ji označila spíše za podprůměrnou,” přikývla Tara. „Vzhledově nic moc, bez vkusu či slušného vychování.”

Začínalo se mi zatmívat před očima. Roger tam jen tak stál a nijak na to nereagovat. Ani pokus se mě zastat. Nic. Začínalo mi docházet, proč nechtěl, abych se s nimi potkala, nebo jim o mě cokoliv říct.

„Je to pravda?!” obrátila se na svého syna. „A hádám že ani její rodina nebude právě nic s čím by se dalo chlubit. Jen mi proboha neříkej, že je ze smíšené rodiny.”

„Nevím,” ozval se konečně i Roger. „Nezajímal jsem se o to.”

„To jsi celý ty!” zakroutila nechápavě hlavou. „Uvědom si ale laskavě, že jsi náš jediný syn a zdědíš jméno naší rodiny. Cokoliv co uděláš na něj může padnout jako stín.”

„Uklidni se Margaret,” položil jí Rogerův otec ruku na rameno. „Je to prostě jen kluk, nech ho užít alespoň studentská léta.”

Přikývla, ale její chladný pohled nezmizel.

„Jen aby,” hlesla varovně.

S tím se konečně zvedla a vplula na chodbu. Dvojčata jejich rodinu samozřejmě doprovázela.

Stála jsem tam jako solný sloup, takže jsem také viděla, jak o okamžik později vešel táta. Na rtech mu pohrával pobavený úsměv. Mířil právě k pokoji, když si mě všiml.

„Tak tos měla slyšet. Potkal jsem toho týpka, jak s ním chodíš na hodiny k Tarrové a to s celou jeho povýšenou familií. Hodnotili jeho holku, bože tak to byla síl... Gallo?!” Konečně si i on všiml, že vůbec nereaguju a jen stále zírám ke dveřím, kudy vyšli. Pak to začalo docházet i jemu.

„Gallo, snad mi nechceš naznačit...”

Jen jsem se na něj podívala.

„Ti nadutí snobi! Jak jsi jim mohla dovolit, aby tak o tobě mluvili?”

„Já... Oni nevěděli, že tu jsem, že to slyším,” zašeptala jsem.

„To je ksakru jedno. Jsi z pořádné rodiny. Máme snad delší rodokmen než oni a na svoje předky můžeme být hrdí. Vždyť celá tahle škola je našim dílem a odkazem. Mělas právo jim klidně i něco omlátit o hlavu.”

„Když, já se nemohla ani hnout,” hlesla jsem. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy.

„No tak, holčičko, on za to přece nestojí,” zašeptal mi a začal mě hladit po vlasech. Objala jsem ho a zarazila mu hlavu pod bradu.

Skoro jsem ani nevnímala tiché vrznutí dveří. Teprve až když táta ztuhl, mě upozornilo, že se něco děje. Otočila jsem se ke dveřím a uviděla Rogera. Probodával tátu pohledem, ale když uviděl moji uslzenou tvář, zarazil se. Viděla jsem, jak mu to začínalo docházet.

„Tys to slyšela,” zkonstatoval.

„Všechno,” zašeptala jsem, že mě snad nemohl ani slyšet.

To už jsem tam však zůstala stát sama. Táta se na něj zuřivě vrhl a praštil ho pěstí. Nic mu nevadilo, že je skoro o hlavu menší a o třetinu lehčí. Jeho vztek tenhle rozdíl naprosto stíral. Roger spadl tou ranou na zem.

„Ty nadutej zmetku!” zařval táta až jsem i já poskočila. Takhle jsem ho neznala.

Hluk zburcoval i další. Do dveří vtrhl Fargas a podrážděně si nás všechny změřil pohledem.

„Hawkinsi, kroťte laskavě své žárlivé výlevy a vy,” obrátil se na Rogera, ještě stále sedícího na zemi, „padejte na své patro. Tohle je společenská místnost prváků,” Netrpělivě čekal dokud opravdu nezmizel s posledním pohledem na mě ve dveřích. Pak se Fargas obrátil i ke mně.

„Gawreová, vy pojďte se mnou.”

Váhavě jsem k němu vykročila. Táta mi pokývnutím naznačil, ať se nebojím. Následovala jsem ho tedy až do jeho kanceláře. Byla to malá tmavá místnost, kde většinu zdí pokrývaly skříně a regály.

„Sedněte si,” ukázal na starší židli. Sám se začal přehrabovat v jedné ze skříní.

„Znal jsem vašeho tátu,” zahuhlal ze skříně. „Prima kluk. Jak se vlastně má?”

Naštěstí nemohl vidět můj výraz, protože jsem na něj nevěřícně zůstala hledět. Vždyť okolo něj před chvíli prošel!

„No, myslím že dobře,” zamumlala jsem. Fargas se v tu chvíli vynořil vítězoslavně ze skříně. S děsem jsem viděla, že v jedné ruce dřímá láhev a v druhé skleničky. Při tom pohledu se mi žaludek znova scvrkl. Měl až moc dobrou paměť, jak to dopadlo posledně.

Během pár vteřin však přede mnou stála sklenka se zelenou tekutinou.

„No tak kopni to do sebe,” pobídl mě. „Tohle pomůže vždycky.”

Vyčkávavě na mě hleděl, něž jsem skleničku opravdu nezvedla. Kopla jsem to do sebe celé naráz, ať už to mám za sebou. Chutnalo to však překvapivě dobře. Po bylinkách.

„Celej táta,” uchechtl se Fargas.

„Jo taky podle toho vždycky dopadl,” neodpustila jsem si. On se tomu však začal smát.

„Koukám, že se ti táta o svých studentských létech pochlubil. Jo jo, s tím nebyla nikdy nuda.”

„A není doteď,” potvrdila jsem.

Vzápětí jsem před sebou měla naplněnou další sklenku.

„Takže na něj!” zvedl ji a já ho napodobila. Znovu jsem ji do sebe obrátila.

„No vidíš, hned vypadáš líp,” zkonstatoval. Taky jsem se tak i cítila. Byla jsem příjemně otupělá. Vděčně jsem se na něj usmála a zvedla se. Fargas překvapivě nebyl takový bručoun, za jakého jsem ho zpočátku považovala. Jen se tak prostě tvářil.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 8. kapitola: