OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 9. kapitola

13.11.2010 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2297×

9. kapitola

Historie

Další dny jsem se snažila Rogerovi vyhnout. Na hodiny mě znovu doprovázel táta a tomu se raději vyhýbal. Obličej mu totiž zdobila celkem slušná modřina. O hodinách to bylo horší. Seděla jsem nejdále co to šlo a ignorovala ho. Jenže on se po mě pořád díval a vypadal, že jen čeká, kdy bude mít příležitost se mnou mluvit osamotě.

Bála jsem se toho. Věděla jsem, že se bude všemožně vymlouvat, ale pravda byla prostě taková, že mě zatajoval před svou rodinou a když mě uráželi, tak proti tomu neřekl ani jediné slovo. Možná si i myslel to samé jako oni.

Abych na to pořád nemusela myslet, vrhla jsem se raději do učení. Potřebovala jsem zaměstnat mozek, abych pořád nepřemítala nad každým slovem co tenkrát padlo.

„Gallo, jestli to takhle půjde dál, tak vás budu muset přeřadit mezi třeťáky,” zajásala Tarrová, když opravovala naše testy. Její nadšení jsem rozhodně nesdílela.

„To nebude potřeba,” hlesla jsem okamžitě. „Mě to v mé skupině naprosto vyhovuje.”

„No jak myslíte,” pokrčila rameny.

Sklonila se nad dalším testem a já se mimoděk podívala Rogerovým směrem. Naštvaně hleděl přímo na mě. Cukla jsem sebou a raději začala listovat v knize. Jeho pohledy mě znervózňovaly. Po hodině, když jsem se chtěla okolo něj protáhnout na chodbu, mě chytil za paži. Nechtěla jsem dělat scény před ostatními a tak jsem počkala.

Stála jsem k němu bokem a odmítala se na něj podívat.

„Gallo,” zavrčel. „Mluv se mnou, klidně na mě řvi, nebo mě prašti něčím po hlavě jako ten tvůj bratranec, ale přestaň mě konečně ignorovat!”

„Myslím, že už bylo všechno řečeno,” zašeptala jsem a sklopila hlavu. Chtěla jsem odtud.

„Řečeno?! Snad bys nevěřila tomu, co říkali.”

Konečně jsem se odhodlala na něho podívat. Chtěla jsem na vlastní oči vidět jeho reakci.

„Nepopřels z toho ani slovo.”

Pustil moji paži a zoufale rozhodil rukama.

„A mělo by to snad cenu? Ty je neznáš...”

„Pro mě by to cenu mělo. A ne neznám je, ale znám sebe a doufala jsem, že snad i tebe.”

S tím jsem vyrazila ze třídy.

Bylo to naposledy, co se mnou zkoušel promluvit.

V jedno chladné sychravé ráno jsme se všichni prváci sešli ve vstupní hale. S Rony jsme byly zabambušené od hlavy k patě. Když jsem však zahlídla tátu jen v mikině, zakroutila jsem beznadějně hlavou.

„Vítám vás na dnešní společné hodině,” ozval se hlas ředitelky a my se všichni otočili po jeho zvuku. „Brzy budete probírat ochranu a tak jsme vám chtěli ukázat jednu z jejich podob, štít této školy.”

Rukou nám naznačila k hlavním dveřím. Začali jsme se tedy trousit a jen co se pak prodrala naším davem, následovali jsme ji až na konec pozemku, kde stála pomyslná hranice. Pomyslná tedy pro některé.

„Ochranná kouzla jsou velmi různorodá, ale jedním z těch nejúčinějších je energetická bariéra,” rozezníval se ředitelčin hlas nad našimi hlavami. Stačil mi jediný pohled na tátu, klepajícího se vedle mě zimou a podala jsem mu svoji bundu. Měla jsem pod ní ještě dva tlusté svetry. Rony se jen zaksichtila, že je to marný případ.

„Jelikož potenciál, který ve vás dřímá, považujeme za jedno z našich nejcennějších bohatství, chrání tuto školu právě tato bariéra...”

Táta se ke mně přitulil a já myslela, že je to zimou, ale na místo toho jsem uslyšela jeho tichý hlas u ucha.

„Tady máš důkaz o historii naší rodiny. Tuhle bariéru vytvořil tvůj praprapra... no prostě hodně dávný děda. Když umíral, tak dal poslední zbytek svého života, a tím i svou schopnost, do těch kamenů, které lemují celý tento pozemek. Kdykoliv je teď škola v ohrožení, aktivuje se štít z jeho moci, a věř, že byl vážně hodně nadaný. Nikdo tím štítem nedokáže projít. Jen my, jeho krev, protože jsme stále jeho součástí.”

Vzhlédla jsem k němu s doširoka otevřenýma očima. Kdysi mi tenhle příběh už vyprávěl, ale to jsem byla jen dítě, které to úplně nechápalo.

„Chci ti tím říct, že rozhodně máš důvod být hrdá na to kým jsi, na svou rodinu.”

Usmála jsem se na něj. I přes ty jeho neustálé průšvihy a nesamostatnost to byl ten nejlepší táta na světě. To nejdůležitější pro něj byla jeho rodina - já.

„Co si to tam šeptáte?” ozvala se Rony.

„Prasárničky, jako obvykle,” ušklíbl se na ni táta.

Místo odpovědi na něj vyplázla jazyk. V tu chvíli jsem náhle netušila kdo z nich je vlastně horší...

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 9. kapitola: