OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - Prolog a 1. kapitola

10.10.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3216×

Prolog

Slunce se již blížilo k horizontu a zalévalo celé údolí rudou barvou. Dodávalo tak ještě děsivější pohled na očouzené stavení, které tu osamoceně stálo. Byl to menší domek se skrovnou zahrádkou, pro Gallu to však byl domov.

Proto jí koš s jablky vypadl z rukou a ona se vrhla kupředu. Ne pro těch pár zdí a nábytek, ale proto, že uvnitř byl ten poslední kdo jí ještě zbyl. Máma umřela, když byla ještě mrně a tak si museli s tátou vystačit sami. Byl nezodpovědný a pro svou práci zapomínal na vše okolo. Byl ale tím posledním člověkem, kterého měla!

Rozrazila dveře domu a vyrazila po schodech nahoru, kde měl svou pracovnu. Chtěla na něj zavolat, mít možnost ještě slyšet jeho hlas. Do plic jí však pronikal nepříjemný popílek, který se snášel všude okolo. Nutil ji kašlat, ale přesto se nevzdávala.

Otcova pracovna byla celá očouzená a plná roztříštěného skla a třísek. Mnohý nábytek byl převrácený. Jeho ale nikde neviděla. Odhodlaně se vrhla do té spouště a odvracela poničený nábytek. Ve změti po chvíli našla jeho botu. Odhodila ji a pátrala dál, než zahlédla kus jeho nohavice čouhat zpod převrhlé knihovny...

1. kapitola

Příjezd na školu

Roztěkaně jsem si uhladila snad po sté sukni a zastrčila pramen hnědých vlasů za ucho. Byla jsem nervózní, že se mi ruce chvěly a potřebovala je nějak zaměstnat. Čekal mě jiný svět. Stála jsem na prahu další etapy svého života a ačkoliv jsem se na ni těšila už jako malá holka, rozhodně jsem si svůj příchod představovala jinak.

Před osmi lety jsem si malovala, jak mě máma políbí na čelo a táta obdaří další ze svých naprosto nepoužitelných rad. Později jsem doufala už jen v tu radu a hrdé poplácání po zádech. A nyní jsem tu stála a nemohla čekat ani jedno.

Pohlédla jsem opět na velkou tepanou bránu Wernsovy akademie, nejlepší školu pro takové jako já - pro čaroděje a čarodějky. Chodil sem už můj táta a také jeho rodiče, bylo to vlastně dědičné a já jsem tu byla zapsaná od chvíle, kdy máma zjistila, že je těhotná. Mnohokrát mi opakoval, že je to výsada naší rodiny. Patřili jsme mezi potomky zakladatelů této školy. Naše historie s ní byla vlastně spjata. Stejně jako tradice sňatků pouze mezi kouzelníky, aby naše schopnosti nezačaly upadat. Při pohledu na otce jsem si vždy říkávala, zda ty manželské svazky nebyly už moc blízké.

„Tohle nám nikdy nemůže projít,” zaskuhrala jsem. Měla jsem chuť se otočit a utéct dřív, než se někdo objeví.

„Přestaň se pořád klepat strachy,” zafuněl mi za zády další hlas.

„Aspoň jeden z nás musí být, tati.” Demonstrativně jsem se na něj otočila a pohled mi ulpěl na klukovi jen o málo vyšším než jsem byla já sama.

„Co ti zase přelétlo přes nos?” zakroutil hlavou a dosedl na těžký kufr, který s vypětím svých sil dovláčel až sem.

„Nic,” odsekla jsem. „Vlastně... Konečně se o tobě může říct, že ses začal chovat na svůj věk.”

Byla jsem napružená od té chvíle, kdy ze mě konečně opadl prvotní šok a děs po otcově nehodě. On však byl v naprosté euforii. Jen představa, kolik toho vlastně může zvládnout, čeho dosáhne díky svým vědomostem ve svém novém těle, ho přiváděla k vytržení. Neviděl co tohle jeho omládnutí mohlo mít za následek. Ne, tohle šlo naprosto mimo něj.

„No tak, holčičko, přestaň se konečně mračit.” Při těch slovech seskočil z kufru a s nově nabitou energií se vydal skrz bránu dále. „A nezapomeň, že mi před ostatními musíš říkat Nede.”

Zaskřípala jsem zuby a vyrazila za ním.

Brzy jsem ale na svůj vztek zapomněla. Jinak to ani nešlo, když jsem kráčela po příjezdové cestě a všude okolo byly sochy význačných osob, které zde studovaly. Objevila jsem mezi nimi i pár svých předků. Když jsem se podívala konečně před sebe. Stál už táta u hlavních dveří a vysíleně visel přes kufr.

Asi bych měla mít špatné svědomí, že jsem mu tam přihodila i sadu litinových kotlíků, které jsme původně měli poslat napřed, ale nic. Moje svědomí naprosto klidně přihlíželo se mnou. Doběhla jsem tedy k tátovi a ten se natáhl k tepané dračí hlavě na dveřích a uhodil klepadlem.

Velké dveře se okamžitě otevřely a mě se odhalil výhled na obrovskou halu.

„Ehm,” ozvalo se kousek od nás. Podívala jsem se na vyzáblého muže v livreji, která okolo něj volně plandala.

„Jsem Galla Gawreová,” vyhrkla jsem okamžitě, „a tohle je Ned.”

„Hawkins,” dodal táta.

Překvapeně jsem se na něj podívala, ale dlouho jeho zdroj inspirace nehledala. Dveřník měl totiž vyzáblý obličej s pichlavýma očima a z něj mu trčel dlouhý zahnutý nos. Když jedl polívku tak si ho snad musel i máčet ve lžíci.

Raději jsem rychle uhnula pohledem.

„Jsem Garmel,” hlesl. „Zavedu vás do pokojů.”

Sotva to dořekl už vyrazil ke schodišti. V jedné ruce už dřímal náš kufr a ani se nezafuněl. Táta našpulil uraženě pusu. Cupitala jsem za nimi a fascinovaně se rozhlížela kolem. Měla jsem co dělat, abych na to nezírala s otevřenou pusou. Zdmi se proháněli duchové, podlahu drhli začarované rýžáky a po sloupcích právě vysela brnění a vyděšeně se dívala na tu vodu a pěnu pod sebou.

Za dalším rohem právě nějaká drobná kouzelnice vyhrožovala hůlkou lampě, která odmítala svítit kam měla. Byl to tady naprostý blázinec. Vlastně už jsem se nedivila, že sen chtěl táta znova. Tady se bude mít jak vepřík v žitě.

Nejnižší ročníky byly ubytovaní v nejnižším patře věže. Zřejmě abysme nerušili starší „vážené„ ročníky. Garmel nás dovedl na naše patro do společenské místnosti.

„Klučičí pokoje jsou támhle,” ukázal napravo a vykročil tím směrem. Táta šel za ním, zatím co já tu počkala. Měla jsem alespoň čas se rozhlédnout. Všechno tady bylo ve dřevě a zelených barvách. Jen kamenné zdi a krb byly samozřejmě šedivé. Spokojeně jsem se rozplácla v křesle a sondovala dál.

Na zdech vyselo pár obrazů s poničenými rámy a stoly u knihovny byly doškrábané s několika vyrytými nápisy. Začínalo mi docházet, proč chtějí mít prváky hezky dole pod dohledem a daleko od sebe.

„Holčičí pokoje jsou támhle,” ozval se mi skřípavý hlas nad hlavou, až jsem vyskočila pěkný kus do vzduchu. Vražedně jsem se po Garmelovi podívalam, až už jsem viděla jen jeho záda mizící v chodbě nalevo. Rozběhla jsem se za ním.

Z krátké chodby vedly patery dveře. Zavedl mě až do těch posledních a otevřel. Prošla jsem okolo něj. Za zády se mi dveře zase s bouchnutím zavřely, ale já to sotva vnímala. Teď jsem tu pusu opravdu otevřenou měla.

Celý pokoj byl tmavě fialový a při obou bočních zdech stálo po dvou postelích. Dřevěných s vyřezávanými sloupky a tmavě fialovými nebesy. U protější zdi stály už jen psací stoly a především dvě velká okna. Dělil je jen dřevěný vyřezávaný sloupek. Přiběhla jsem k nim.

Ten výhled byl snad ještě lepší. Směřoval na pozemky za školou a lez, který je ohraničoval. Rozhlížela jsem se a hltala každý detail, když ticho okolo proťal známý hlas a nadávání. Pak už jen něco hlasitě zařinčelo o podlahu. Značně to připomínalo řinčení litinových kotlíků.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - Prolog a 1. kapitola: