20.11.2013 (12:00) • JanAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1062×
Takže, naše povídky budou psány atypickým způsobem. Píšeme jej dvě, jak jste pochopili z množného čísla. Samostatně nás můžete poznat pod jmény Annie Zet a JanieHutcherson. Vždy napíši něco já - Annie, z mého pohledu, a potom Janie. Další zvláštností je, že to, s kým se potkají, jak se ti lidé budou chovat, kam půjdou, co se stane a o všem možném rozhodujete vy formou komentářů. Dostanete na výběr z například čtyř lidí a jednoho určíte. Je to pokus, snad to vyjde.:) Konec okolních keců, jde se na věc.
A ted se ještě představím já :) Jsem Janie a budu v této povídce vystupovat nečekaně jako Janie. Doufám, že se tento typ chytne a budete reagovat v komentářích :) A už mlčím, Ann ;) JDEME NA TO!
Úvod
Jmenuji se Annie Mae Zet, bydlím společně s mojí nejlepší kamarádkou Janie Stacey Pie v jednopokojovém bytě v Las Vegas. Není to nic moc, ale nám to víceméně stačí. Oběma nám táhne na dvacet a náš sen je stát se herečkami.
Už asi po sté kontroluji svůj vzhled v zrcadle. „Jmenuješ se Janie Pie a seš úspěšná mladá žena!" Znovu se propleskám a tím se jako vedlejší účinek dostavuje malé zrudnutí tváří. Hm... A proč vlastně ne? „Annie! Já to nedám!" řvu na ni z koupelny. Potom pomalu a jen obmotaná v ručníku a s mokrou hlavou jdu ven.
Chytnu ji za ramena. „To si piš, že to dáš," lehce s ní zatřepu „jsi přece Janie pomatená Pie," zasměji se a otočím ji. Zezadu se k ní přikloním. „Dám ti radu," odmlčím se, „obleč se," se smíchem ji šťouchnu zpět do koupelny.
Jdu ke skříni. Chvilku se tam přehrabuji.
„Ha!" vykřiknu a hodím po Jan krátké riflové kraťásky s černou košilí bez rukávů. Pozastavím se. Když nad tím tak přemýšlím, tak to zrovna není nejvhodnější oblečení na konkurz. Zvedám hlavu.
„Do riti!" vykřiknu a chytám se za hlavu. Ta polička. Prokleju ji pohledem. Zpátky k problému. Jdeme na konkurz do jednoho z místních divadel. Sama nevím, co si obléct. Mrknu na hodinky. Konkurz začíná v jednu a je deset. Cesta tam trvá, co já vím. Hodinku? Nejsem vysprchovaná, rozmáchnu rukama a ani nic.
„Lásko," promluvím na ni „Ráda bych se do té koupelny taky dostala," hulákám na ni vcelku láskyplně.
„Taky tě miluju!" zařvu na ni a rychle si začnu vysoušet vlasy. Když jsem hotová s vlasy, dám si lehce řasenku a namaluju rty leskem. Moc se nemaluju, nemám to ráda, ale asi je fajn, že chci jít na profesi herečky, kde mě zmalují, že mě nepozná vlastní matka. Vyjdu ven, a když kolem mě projde Annie, plácnu ji po zadku. „Zatím najdu něco na oblečení," mrknu na ni a obleču si spodní prádlo. Černé. Samozřejmě... Vždy musíš být připravená... Tohle mi pořád vtloukala moje babička. Divné, že zrovna ona? Ano, to je. Podívám se na gauč, kde přistály kraťasy a košile. „No to si dělá srandu?" promluvím si pro sebe a podívám se do našeho společného šatníku. Máme podobné velikosti skoro všeho, takže to máme společné. I když já jsem pořád do toho formálnějšího, zatímco Ann do toho stylovějšího. Tím si taky vysvětluju její nabízené oblečení.
Projedu skřín a nakonec vytahuju riflové třičtvrtáky a volné tílko, které začíná u krku bílou a přechází do světle modré. Když nad tím tak přemýšlím, vezmu si k tomu ty světle modré vansky a bude to fajn. Přikývnu si sama pro sebe a jdu se obléct.
Pošlu Jan vzdušnou pusu. Vysvlékám se a dávám si rychlou sprchu. Umyté a mokré vlasy, které mi sahají až těsně nad zadek s konečkami červeně zbarvenými, suším co nejrychleji. Když už jsou jenom krapet vlhké, tak je nechávám dosušit. Vytahuji žehličku, kterou záhy zapínám. V mezičase nanáším řasenku, a tím mé líčení končí. Důkladně si prohlížím obličej v zrcadle. Jelikož nastalo letní období, pihy mi hojně vyskákaly po obličeji. Rozčešu si vlasy a začnu žehlit. Nervózně sleduji hodinky, položené na umyvadle, zdali stále stíháme. Po ukončení všech koupelnových aktivit vycházím ven s růžovým županem, který jsem kdysi dostala od matky. Podívám se na Jan. Jak jsem si myslela. Neoblékla si mnou určené věci.
„Ale sluší ti to," věnuji jí něco mezi úsměvem a šklebem.
Pokrčím rameny. Tak si to obleču já. Proč taky ne. Vybírám si své oblíbené černé spodní prádlo a hážu na sebe věci z gauče. Dívám se do botníku. Sakra. Kde jsou? Dívám se všude kolem. Sjedu pohledem na Janie. Vzpřímím se.
„Tady jsou," ironicky se usměju a ukážu na světle modré vansky, „nevadí," zašeptám a vezmu si boty tvořené černými pásy a klínem. Natahuji se pro tašku a dávám si ji přes rameno.
„Můžeme?" štípnu ji do tváře. „Kdo řídí?" zeptám se a začnu panicky hledat klíče. Ano, klíče. Ty jsou mým největším nepřítelem celý můj středoškolský život. Patřím k nejzapomětlivějším a nejlenivějším lidem vůbec.
„Sakra," rozběhnu se napříč bytem pro hodinky a gumičku do vlasů. Vracím se k Jan a rozpačitě se usměji.
„Kruci!" vykřiknu a tentokrát se vracím pro náramek a náušnice. Živě si představuji, jak za mnou jdou vidět jenom ty červené konečky vlasů. Jěště že jsem zdatná v běhu na podpatcích. Vybíhám z bytu a směji se. Držím dveře pro Jan. Zase se zaseknu. Rukou si přejedu po tváři.
„A ty klíče?" řeknu otráveně.
Koukám na Annie, jak zběsile běhá po bytě. Obléká si, co předtím házela po mně, a chce boty. Uhh... Dělám, že je nemám, ale jí nic nezatajím. Když se dívám na hodiny na svém mobilu, tak je přesně dvanáct. Annie se ještě tak desetkrát vrací do bytu. Co hledá? Náušnice, hodinky, mozek. Jakmile mi podrží dveře, s úsměvem vyjdu ven a zamávám na ni klíčemi, které držím v ruce.
„Jelikož vypadáš, že sis něčeho šnupla, řídím já," stisknu klíče v pěst a jdu po chodbě. Čekám, až Annie dojde za mnou. Mezitím si zastrkuji do zadní kapsy mých kalhot černý Huawei mobil. Ano... Jsem snad jediná, která nemá v mém věku iPhone. Ale nějak mě to nesere, protože já mám svůj mobil ráda.
Na parkovišti už i s Annie po boku zamířím k černému džípu.
Kapitola 1 - My fair lady Las Vegas
S klapotem podpatků kráčím vedle Jan. Přicházíme k naší červené krásce. Sedám si na sedadlo spolujezdce. Janie za volant. Vyrážíme. Konečně. Hm, 12:05, to jde. Pohodlně se usadím a zapnu rádio. What the fox say. Protočím oči, ale začnu mávat rukama do rytmu a zpívat. Já jsem spíš na tanec. Janie na zpěv, a podle toho to taky zní. Cesta proběhla v klidu. Zastavujeme před monstrózní budovou. Vystupuji. Zavírám auto, ale přitom nespouštím oči z té stavby. To bychom mohly zvládnou. Vydechnu a po dlouhé době zíráni upřu pohled na Janie. Strach mi křičí z obličeje. Křečovitě ji chytnu za paže.
„To zvládneme," cukám s ní. Utěšuji ji, ale hlavně sebe. Možná ten stisk bolí, ale jsem opravdu ve stresu.
Nebuď taková! pokárám se a vyjdu schody ke vchodu a Janie se mnou. Nejistě otevírám dveře. Jak jsem si myslela. Spousta lidí. Velká spousta. Zběsile zašmátrám v tašce. Texty? Mám je tady? Uf. Dobrý. Vcházíme dovnitř. Všechny zdravím. Usazujeme se na volná místa. V hlavě si opakuji text a čekám na své jméno. Jak se ta hra vůbec jmenuje? My fair lady z Las Vegas. Ucházím se o roli hlavní protagonistky. Och, asi si udělím cenu největšího zmatkaře. Vytáhnu iPhone. Černý, 4S, zezadu naprosto roztříštěný, zepředu jenom mírně. Janiin Huawei ještě žije a stále v celku. 13:01. Volají prvního účastníka. Abecedně mám ještě dost času. Obracím se na Jan.
„Dáme kafe?" nabídnu.
Poté, co mě Annie doslova dotáhla do sálu, si konečně sedám s textem v ruce. No jo... Někomu to pošlou express domů a někdo si to holt musí sehnat jinak. Ještě že jsem sem nemusela přes hodinu cestovat a řešit to. Mohla jsem se učit od Annie. A taky jsem to dělala. Hlásím se na hlavní roli. Stejně jako moje kamrádka. No jo... Samozřejmě, že jsme se domluvily, že se nebudeme nějak zhazovat, hatovat nebo se spolu snad přestaneme bavit, ale přijímají na tu roli jednu dívku... a jedna je jedna bohužel. Neříkám, že nechci být lepší, ale zároven to přeji Annie. Vím, jak se tvrdě učila, protože jsme to zkoušely spolu. Když sedíme s kafem v ruce a já už poloprázdným, vyvolají Annie.
Zavolají moje jméno. Leknu se, skoro vyleji zbytek kafe. Rychle ho dopíjím.
„Jak vypadám?" zeptám se, ani moc nečekám na odpověď. Schraňuju texty, rvu je do tašky a jdu na plac. Před vchodem se zhluboka nadechnu. Dáš to, dáš to, dáš to.
Vcházím, velký prostor zdobený různými ornamenty doplňují rudé záclony. Odkládám si tašku. Předstupuji před porotu. Hraji úryvek, který nám byl zadán. Vydávám ze sebe to nejlepší. Po pár minutách ze mě opadá velká část nervozity a jde to skoro samo. Dojde na tanec. Co se tance týká, toho se vůbec nebojím. Oddávám se hudbě a v rytmu hip-hopu začínám první kroky. Potřebují i street-dancera, je to novodobá hra. Hudba končí, ukláním se. Zpěv. Trnou mi všechny svaly v těle. Zpívám 21guns od Greenday. Mohli jsme si vybrat, co chceme. Snad byl výběr dobrý. Protože to je jediná píseň, která se ode mě dá poslouchat. Ještě mám něco zahrát, nějakou emoci, kterou mi určí. Smutek a beznaděj. Výborné emoce. Zbytek zkoušky probíhá místy rozpačitě, místy nad mé očekávání dobře. Po půl hodině se loučím a odcházím. Okamžitě objímám Janie.
„Hodně štěstí, věřím, že to budeš ty a já tě třeba budu alternovat," pošeptám jí a pouštím ji.
„Až jsem se zapotila," zasměji se a sedám si na naše místa. Janie jde na plac.
Přicházím a hledím do očí snad šesti až osmi lidem. Začínám připravenou scénou. Dají mi pak ještě jednu, kdy hraju s nějakým chlapíkem, co tam seděl. Když skončím, něco si všichni značí. Přijde řada na tanec. Mozek mi pracuje na plné obrátky a tělo taktéž. Asi tak třikrát ztratím rytmus, ale i tak se nevzdávám. Skončím a zase si začnou něco psát. Když přijde na zpěv, napiju se a psychicky připravím. Jdu tam a díky vlastnímu výběru zazpívám Impossible od Jamese Arthura. A... nečekaně si zase něco zapisují. Nakonec mě posílají si sednout.
Hned objímám Annie a pořád se uklidňuji. Nějaký chlápek, kterého jsem tam viděla, jde na jeviště.
„Tak, vážení, a teď vám řeknu výsledky!" řekne do připraveného mikrofonu.
HLAVNÍ OTÁZKA:
Která z dívek dostane roli?
a) Annie
b) Janie
c) ani jedna
DALŠÍ DÍL:
1) Co se stane v dalším díle?
a) Annie někoho potká
b) Janie si něco udělá
c) ani jedno
2) V dalším díle holky navštíví:
a) zábavní park
b) Českou republiku
c) zůstanou doma
d) natáčení filmu
HLASUJTE V KOMENTÁŘÍCH!
Následující díl »
Autor: JanAnn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Generations 1:
.jpg)
Příběh vypraví o dvou dívkách, začínajících svoji hereckou kariéru. Janie Stacey Pie a Annie Mae Zet žijí v Las Vegas a o jejich osudu budete rozhodovat vy. Více informací v celém článku -Annie a Janie.
Sdílet
ukončuji hlasování, děkujeme všem za účast a za podporu, další kapitola bude, co nejdřív:)
Dobrej nápad 
takže za prvé úžasný nápad 
Pokud se jedná po povídku na pokračování, musí to být zohledněno za názvem (prolog, 1. kapitola, 1. část apod.). Dále - každá přímá řeč musí začínat uvozovkami dole (skutečně dolními uvozovkami, ne např. dvěma čárkami) a řeč každého dalšího účastníka je vždy na novém řádku. Navíc, pokud je příběh vyprávěn napřeskáčku dvěma osobami, je vjodnější mít vše stejným písmem, ale nad nového vypraveče napsat jeho jméno. Až si vše upravíš, opět zaškrtni ´Článek je hotov´. Děkuji.