Gone girl - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Šok, můry a antidepresivní štěně.

21.03.2021 (10:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 485×

S Nathanem jsem celou cestu domů nepromluvila jediné slovo. Jen jsem tiše seděla a hladila spící štěně na mém klíně. Až kovový zvuk cvaknutí brány mě probral z drobného transu a já odlepila pohled od štěněte. Dům po tmě vypadal impozantně, skoro jako prezidentský Bílý dům. Se skřípěním štěrku pod pneumatikami jsme zastavili přímo u dveří. Ty se v tu ránu otevřely a k autu přispěchal majordomus s dekou v ruce, aby mě do ní zabalil, sotva jsem stihla vystoupit. Poděkovala jsem mu jen pokývnutím hlavy, na mluvení jsem ještě neměla náladu. Stále jsem měla před očima blýskající se čepel nože a slyšela ten drsný hlas.

„Vivienne!“ Bill se vynořil zpoza dveří, objal mě paží kolem ramen a vedl mě rychle do domu. Hned za dveřmi mě otočil k sobě a uchopil mi tvář do dlaní, zatímco bedlivě prohlížel, zda nejsem někde zraněná. Všimnul si štěněte v mém náručí a lehce mu v úsměvu cuknul koutek úst. Když uznal, že mi fyzicky nikdo neublížil, zadíval se mi do očí. „Asi ti padne vhod hrnek horké čokolády, co?“ Rychle pokynul hlavou směrem k majordomovi, který se odebral do kuchyně dřív, než dořekl větu.

Bill mě něžně posadil k oknu do vnitřní tropické zahrady. Vrátil se zpět ke dveřím, kde čekal Nathan, napřímený, ruce za zády, hleděl upřeně před sebe, zkrátka jako voják čekající na rozkazy. Bill na něj vrhl jen jediný ostrý pohled a Nathan ho mlčky následoval do vedlejší místnosti.

Za oknem zahrady se objevil opičák Monty a opřel se ručkama o sklo.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak se to mohlo stát?“ ozvalo se z pokoje vedle.

Monty se zvědavě nakláněl na jednu a na druhou stranu, aby nahlédl, co se mi to skrývá po rukou.

„Jak je možné, že tam byla sama?“

Nadzvedla jsem štěně a přiblížila jej ke sklu. To vykulilo na opici očička a na sklo přitisklo čenich.

„Bylo to jen na pár minut, pane.“

Monty začal přes sklo dělat obličeje a štěně hravě vrtělo ocasem a olízlo sklo.

„Za co tě sakra platím?“

Štěně začalo u okna vesele bláznit s opicí. Zpoza rohu se objevil majordomus s hrnkem horké čokolády a já jsem tedy pro jistotu znovu uchopila štěně do náručí, aby se zklidnilo a aby nikdo nepřišel k úrazu.

„Už se to nestane, pane.“

Vstala jsem z křesla, převzala horký hrnek od majordoma a vydala se za hlasy.

„To bych ti radil. Jinak jsi skončil.“ Bill opravdu zuřil.

„Nathan za to nemohl,“ ozvala jsem se, když jsem se opřela o rám dveří. „Měla jsem hlad, ale nechtělo se mi mezi lidi. Tak jsem zůstala venku.“ Malá lež, ale třeba Nathanovi pomůže.

„Tak proč jsi nepočkala v autě?“ blýskl Bill naštvaným pohledem po mně. Na Nathana jsem se raději nedívala.

„Čekala jsem v autě. Ale uviděla jsem tady mrňouse a toho jsem tam nemohla nechat samotného.“ Pokynula jsem hlavou k malému ďáblíkovi v mé ruce, který mi zuřivě kousal vlasy. Asi pomsta za ukončení hry s Montym. „Byla to moje chyba. Omlouvám se.“ Bill vrhnul pohled na Nathana a zase zpět na mě. Já jeho pohled neustála, a tak se zadívala na zem. „Nenapadlo mě, že se něco může stát.“

Chvíli bylo ticho, ale nakonec se ozvalo Billovo povzdechnutí. „Naštěstí jsi v pořádku a nic se ti nestalo.“ Vyšel ze dveří. „Příště buď opatrnější.“

Nathan mě mlčky doprovázel spletitými chodbami k mému pokoji. V jedné ruce nesl svetr po mé mámě, v druhé nakoupené knihy. Štěně spokojeně cupitalo chodbou a zvědavě čmuchalo ke každým dveřím, které jsme minuli. Když jsme došli k mým dveřím, lehce jsem na něj mlaskla a ono se hned vrátilo zpět a vydalo se zkoumat zákoutí mého pokoje. Nathan odložil svetr a knihy na stůl a já k nim odložila nedotčenou horkou čokoládu.

Posadila jsem se na postel a složila hlavu do dlaní. Bylo toho na mě dnes moc. Nejdřív ty nahrávky z mučení, pak ten šílenec s nožem v uličce. Jak teď mám usnout? To teď bude nebezpečí číhat za každým rohem? Už nikdy nebudu moct jít jen tak ven, na večírek, na návštěvu, do obchodu… ani nic jiného? Vypadá to, že doslova za každým rohem je teď skryté nějaké nebezpečí. Někdo, kdo mi chce ublížit. Takový teď očividně bude můj každodenní život. Plný obav, paranoie a nebezpečí. Ale třeba to přepadení v uličce opravdu byla jen hloupá náhoda. Třeba jsem byla jen ve špatný čas na špatném místě.

„Děkuji ti,“ ozval se Nathan. Úplně jsem zapomněla, že v tom pokoji je se mnou. „Nemusela jsi staříkovi lhát. Nebylo to nic, co bych neustál.“ Ach, ta mužská hrdost.

„Ty jsi za to nemohl,“ zakroutila jsem hlavou. „Navíc jsi mě zachránil. Já bych ti měla děkovat.“

Nathan se ušklíbl. „To nic nebylo. Ani jsem se nezadýchal,“ snažil se mě rozveselit. „Nemusíš se ale bát.“ Opět zvážněl. „Ten chlap je za mřížemi a taky si za nimi pobude dost dlouho, jak znám naše právníky. Nic ti nehrozí,“ ujistil mě.

Zmoženě jsem se svalila na záda do postele. „Jsem tak unavená. Dneska toho na mě bylo moc,“ přiznala jsem. Nathan si prohrábnul své černé vlasy.

„Neboj, zítra máš volný den. Odpočineš si.“ Usmál se na mě a otevřel dveře z mého pokoje.

„Děkuji ti, Nathane,“ zopakovala jsem.

„Jako vždycky budu za dveřmi na chodbě, kdybys mě potřebovala…“ rozloučil se a zavřel dveře. Spí ten chlap vůbec někdy?

Nakonec jsem se ještě přiměla vstát z postele, protože malé štěně mělo hlad. Zavolala jsem telefonem dolů do kuchyně, jestli by pro něj něco nenašli. Slíbili, že něco přinesou a čekání na psí jídlo jsem se rozhodla zkrátit očistou sebe i malého špinavého stvoření. Za dveřmi jej nakonec čekaly kousky syrového masa a nějaká zelenina, a to vše zmizelo přímo závratnou rychlostí ve štěněcí tlamičce.

Nakonec mi mokré štěně spokojeně s plným bříškem usnulo v posteli a mně bylo úplně jedno, že bude polovina postele smočená. Konečně ten dlouhý den skončil.

V noci jsem se pořád budila a převalovala. Nakonec jsem se s trhnutím probudila, když se mi ve snu objevila kombinace mučení a přepadení v uličce. Poté už jsem usnout nedokázala, a tak jsem jemně hladila štěně po bříšku a přemýšlela, co udělám s volným dnem.

V šest hodin už mi začalo hlady kručet v břiše. Hodila jsem na sebe nějaké šedé tepláky, černou mikinu a potichu otevřela dveře z mé ložnice.

Nathan nikde nebyl. Že by opravdu někdy chodil spát? Se štěnětem za patami jsem se vydala najít kuchyň.

A to se mi povedlo celkem rychle. Stihla jsem se jen dvakrát ztratit. Naštěstí když mi chodby, do kterých jsem se dostala, nebyly ani trochu povědomé, tak jsem se vrátila. Příště už trefím napoprvé. Snad…

V kuchyni jsem si ukradla jablko a do misky smíchala jogurt a nějaké vločky. Rozhodla jsem se posnídat s uklidňujícím pohledem na skleník.

Ranní slunce prosvítalo mezi listy vysokých rostlin a přes orosená skla vrhalo duhu na podlahu kolem mě. Bylo to kouzelné. Ale něco tomu chybělo. Zvuk. Šla jsem tedy podél skla různými chodbami, až jsem našla dveře dovnitř. Štěně proklouzlo dveřmi také a rozutíkalo se nejbližší stezkou mezi rostliny chytat motýly. Měla jsem plné ruce své snídaně, a tak jsem se rozhodla Montymu nebrat jeho sušenku. Snad mi to odpustí. Vydala jsem se za štěkotem a našla psíka poskakovat u točitého schodiště. Ze zábradlí dolů visel Monty, přesně v takové výšce, aby na něj štěně nedosáhlo, a škádlivě na něj syčel.

„Ty provokatére!“ vyčinila jsem mu na oko a posadila se na kovové schody. Monty se zřejmě slitoval, když si štěně sedlo a začalo nešťastně kňučet, a seskočil dolů. Malý chlupáč neváhal a rozběhl se za ním. Monty s dovádivým skřekem utíkal pryč, štěně za ním a zmizeli mi z dohledu. Se smíchem jsem spokojeně pokračovala ve snídani a poslouchala šustění vody a listí, sem tam protknuté křikem papoušků.

„Tak tady jsi.“

Škubnutím jsem se otočila a uviděla Nathana. Vůbec jsem ho neslyšela přijít.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ Nejistě si projede rukou vlasy a posadí se vedle mě.

„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se s opět plnou pusou. Nathan pokrčil rameny.

„Nebylo to zas tak těžké. Zatím nevíš o moc místech, kam tady jít. Tak jsem to zkusil.“

Hmm... to dává smysl.

Z blízkého křoví se vyřítily dvě šmouhy a zmizely o pár metrů dál, v jiném křoví. Nathan se zasmál. „Ti jsou dobrá dvojka.“ Líbí se mi, jak se směje. Není to u něj moc obvyklé. „Už jsi mu vymyslela jméno?“

„Ještě ne. Chci mu vymyslet nějaké, které se k němu bude hodit.“

„Co Smeťák?“ ušklíbá se a já ho drcnu loktem do boku.

„Fakt vtipné,“ řekla jsem ironicky.

„Nebo Smraďoch? Myslím, že se to k němu hodí, když po něm smrdí auto ještě teď.“

„To přežiješ,“ smála jsem se. Když jsem začala jíst jablko, chlupatá dvojice se přihnala. Monty vyskočil Nathanovi na rameno a štěně se s jazykem ven svalilo na kamennou zem, aby se ochladilo.

Opičák se z Nathanova ramena natahoval směrem ke mně a na dálku očichával mé jablko. „Tak na,“ slitovala jsem se a podala mu nakousnuté jablko. Monty neváhal, popadnul ho a zmizel po zábradlí vzhůru do korun palem.

„Co budeme dnes dělat?“

„Říkala jsem si, že bys mi mohl udělat prohlídku okolo sídla.“

„Jo, to zní fajn.“ Zvedne se a opráší si kalhoty. „Vezmi si s sebou plavky.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování