OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone girl - 5. kapitola

07.09.2016 (09:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1278×

Ahojte, GG fandové! Jsem tady s dalším dílem, doufám, že se Vám bude i nadále líbit. Děkuju moc za krásné komentáře, jste úžasní

I když mi Ethan slíbil návštěvu hned na další den, nechal mě čekat celé tři dny. Nebo alespoň jsem myslela. V místnosti nebyla žádná okna, tak jsem se spoléhala na pravidelné cykly, kdy mi rozsvěcovali a zhasínali světlo v místnosti. I s mým lehkým spánkem mě nikdy nevzbudil příchod nějakého člověka, který by mi nosil jídlo a vodu. To jsem pokaždé nalezla po probuzení na stolku. Nikdy jsem se v noci nevzbudila, takže jsem usoudila, že mi spánek regulují nějakým plynem. Ten nejspíše přicházel odvětrávací šachtou vysoko u stropu.

Jinak jsem nikdy nikoho neviděla. Po rozbitém zrcadle zůstaly na zdi jen díry po drátech, někdo ho musel sundat a uklidit koupelnu, když jsem spala.

Pak ale Ethan došel. Otevřel dveře, vešel do místnosti jakoby nic a donesl mi tác s mým obědem. Ten položil na stůl a sednul si vedle mě na postel.

„Jsi připravená?“ zeptal se mě a koukal do země.

„Na co?“ Nemusel ale ani odpovídat a za námi do místnosti vešli mí staří známí, kšiltovák se svou kamerou na stativu, hromotluk Jim, který se znuděně opřel o zeď vedle dveří, a následoval je i černovlasý. Ten za sebou zavřel dveře a sedl si na mou dřevěnou židli.

„Clarksone, zatím si to nachystej,“ pokynul kšiltovákovi Ethan. Clarkson si narazil kšiltovku hlouběji do očí a začal naproti mně nastavovat stativ. „Vivienne, zkusíme znova natočit to video. Prosím tě, spolupracuj,“ žádal mě Ethan. Při pohledu do jeho naléhavých očí jsem si uvědomila všechny důsledky případné nespolupráce – navrácení zpět do nahrávárny a mučení, tentokrát nejspíš ještě krutější. Zhluboka jsem se tedy nadechla a s očima upřenýma na podlahu jsem kývla.

Po chvilce vrzání a šumění při práci chystané kamery se Clarkson narovnal a ohlédl se na černovlasého. Ten mu pokynul rukou, ať začne, Ethan ode mě odstoupil. „Víš, co máš dělat, Crumpetová,“ oslovil mě kšiltovák mým druhým, pravým příjmením. Nato jsem se jen naštvaně zahleděla do čočky kamery. Pamatovala jsem si každé slovo, které po mně chtěli. Na boku kamery jsem viděla svítit červené světýlko, takže jsem věděla, že natáčíme.

„Jmenuji se Vivienne Crumpetová. Jsem dcerou známého obchodníka Williama Crumpeta. Tati, mám strach.“ Byla to pravda. Když jsem začala mluvit, cítila jsem slzy strachu v očích. Krátce jsem se podívala na černovlasého, ten mi pokynul rukou, abych pokračovala. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala: „Potřebuju pomoct, tatínku. Byla jsem unesena, teď mě drží jako vězně. Prosím, dostaň mě odsud.“ To už  mi slzy stékaly po tvářích. „Nevím, co po tobě chtějí, ale prosím, dej jim cokoli. Zachraň mě.“

Po krátké odmlce jsem vzhlédla od kamery a pohledem se setkala s tím Ethanovým. Ten ale pohled hned zase sklopil, aby se mi nemusel dívat do očí. Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. Byl to černovlasý, který přistoupil ke Clarksonovi u kamery a něco mu šeptal. Kšiltovák němě přikývnul a černovlasý se úspěšně usmál.

„Bezva. Tak to bychom měli. Zbytek doděláme v zázemí,“ řekl černovlasý a pokynul Jimovi, aby ho doprovodil ke dveřím. Clarkson si mezitím začal balit své vybavení. Nakonec popadnul své věci jen pod paži a spěchal ke dveřím, kde čekali černovlasý s hromotlukem. „Bráško, jdeš s námi? Máme práci,“ zavolal nenuceně černovlasý na Ethana. Překvapeně jsem se zadívala na Ethana a až teď si všimla podobných rysů ve tváři a podobné stavby těla. A také šrámu na jeho pravé paži. Předtím ho skryl, protože byl ode mě pravou stranou odkloněný.

„Zůstanu chvilku tady,“ odpověděl Ethan a sednul si vedle mě. Černovlasý a zbytek týmu odešli z místnosti, po zavřených dveřích šlo jen slyšet tiché pípnutí, jak se zajistily kódem.

„Vy jste sourozenci?“ nedalo mi a zeptala jsem se.

„Jo, jsme,“ odpověděl a s obličejem v dlaních se zapřel o kolena a povzdechl si. „S bráchou je to někdy složité, ale když mu dáš to, co chce, dokáže být i milý.“ Při těch slovech jsem si vzpomněla, jak mi s černovlasým bylo dobře na procházce u nočního jezera, předtím, než mě unesli. „Dobře jsi to natočila. Do pár hodin to kluci zpracují a hned nato bude video kolovat v každé televizi, na každém monitoru nebo obrazovce v celé Louisianě. Jakmile nám za tebe Crumpet zaplatí, pustíme tě.“

„A jste si jistí, že zaplatí? Vždyť mě ani nezná…“

„Jsem si téměř jistý, že zaplatí. Vždyť jsi jeho dcera.“ Jak to, že to každý kromě mě věděl?

„A když nezaplatí?“

„Tak tu s námi zůstaneš, tady dole pod zámkem. Ale opravdu se nemusíš bát. On zaplatí,“ řekl jistě. Hlady mi zakručelo v břiše. „Teď se v klidu najez,“ pobídl mě směrem k tácu s jídlem na stole. Mým obědem byly chutně vypadající špagety a rajská polévka. Ať jim vařil kdokoli, jídlo bylo skvělé.

Bezděky jsem se uchechtla a Ethan ke mně tázavě vzhlédl. „Jen jsem si nikdy nemyslela, že se obětím únosů vaří tak dobře,“ řekla jsem mu a vzala si misku se stále horkou polévkou. Rozesmál se. Ať chtěl, nebo ne, Ethan se mi v zajetí stal spojencem a něco jako přítelem. Pohodlně se posadil dál na postel a opřel se o její rám. Nohy si vyhodil nahoru na postel, těžké boty ale nechal viset ve vzduchu, aby mi ji nezašpinil.

„Nechybí ti něco?“ zeptal se mě a relaxoval se zavřenýma očima.

„Jen pár drobností. Od čeho máš ten šrám na ruce?“ nedala mi zvědavost.

Ethan zase otevřel oči a pobaveně mě sledoval. „Odpovím ti na tvou otázku, když ty nejdříve odpovíš na mou.“

„Kromě svobody, prostoru a přátel?“ hořce jsem se usmála.

„Chceš unést i je, aby tě tu zabavili?“ snažil se mě rozveselit.

„Samozřejmě, že ne.“ Povzdechla jsem si a pomalu foukala a ujídala polévku. „Šlo by tu nějak přidat barvy? Je to tu strašně smutné. Všude jen bílá a šedá. A taky mi občas bývá zima. A strašně se nudím.“ Kdo by řekl, že toto budou hlavní starosti uneseného?

„Dobrá, zkusím to zařídit,“ a znovu zavřel oči a uvolnil tvář. Já jsem v tichosti pokračovala s jídlem.

„Něco za něco. Co ta paže?“ vzpomněla jsem si.

Ethan ani neotevřel oči a pokrčil rameny. „Z boje. To se občas stává,“ řekl nenuceně.

„Z boje? S kým jsi bojoval?“ ptala jsem se zvědavě a naléhavě.

„To je jedno,“ řekl neochotně a vstal. „Zkusím něco udělat s tvými přáními. Zatím ahoj.“

A než jsem se vzpamatovala, odešel z místnosti a nechal mě tu opět o samotě. 

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gone girl - 5. kapitola: