OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone girl - 6. kapitola

05.11.2016 (09:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1209×

Drazí GG přátelé. Moc Vám děkuji za podporu v hlasování o povídku měsíce září. Nechtěla jsem tomu věřit, ale jsem moc šťastná, že se Vám má unesená holka stále líbí. Zároveň se omlouvám za více než měsíční neaktivitu. Nástup na VŠ + má totální nechápavost toho, co tam vůbec děláme, vyústila v mou nepřítomnost zde na stránkách. Snad si to trochu vyžehlím tímto dílem ;) Tato kapitola je věnována Ree, zanetě, Maye, Karitse, Anette, Leanně, všem, co pro GG hlasovali, a Fílovi ;)

Během nějaké doby se má šedobílá chladná "cela" změnila na celkem útulnou místnost. Ethan mi, jak slíbil, vyplnil některá z mých přání a donesl mi barevné polštáře, deky, různé ozdůbky, a přidal tak teplo a barvy do mého současného izolovaného světa. Pravidelně za mnou chodil s tácem plným vynikajícího jídla a vždy mě zahřál jeho laskavý úsměv na rtech a dělal mi příjemnou společnost. Na boje, ze kterých viditelně často utržil nějaké ty rány, jsem se ho už neptala. Nechtěla jsem, aby byl zase tak chladný a odměřený jako minule.

Dnes se na interkomu vedle dveří rozsvítilo zelené světýlko, ozvalo se pípnutí, ale dveře se neotevřely. Odhodila jsem deku, ve které jsem byla zachumlaná, a seskočila z postele. Po špičkách jsem došla ke dveřím a přitiskla k nim ucho. Přes masivní dřevo jsem tlumeně slyšela hlasy. Chtěla jsem poslouchat víc a snažit se i něco zachytit, možná i zkusit utéct, kdyby hlasy zmizely, ale dveře se naráz pootevřely, a tak jsem bleskurychle uskočila kousek vedle a "nenápadně" zírala na obrázek, který mi nedávno Ethan donesl. My o vlku... a Ethan se vynořil zpoza dveří. Vypadal celkem ustaraně, ale jakmile mě spatřil, zazubil se jakoby nic. Ovšem do očí se mu ten úsměv nedostal.

„Dobré ráno, Vivienne," pozdravil mě a stoupnul si za mě. Cítila jsem jeho vůni a teplo, které z něj sálalo. Ohlédla jsem se, abych mu pozdrav oplatila, ale zůstala jsem na něj jen němě zírat. Na jeho levé tváři, která nešla ve dveřích vidět, byla od spánku až po bradu zašitá řezná rána. Čerstvě zašitá.

„Co to máš na tváři?" vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Ani jsem se nestačila zastavit. Ethanovi trochu potemněly oči a jen mlčky pokrčil rameny. Otočil se ke mně zády a šel si sednout ke stolečku opodál. Sednul si na nízkou židličku a z kapsy kožené bundy vytáhl čokoládovou tyčinku, kterou položil na stůl.

„Vivienne, už je ti teď teplo?" zeptal se jakoby nic a sledoval, jak se po tyčince hladově vrhám. Zatímco jsem rychle rozbalovala čokoládu, horlivě jsem přikyvovala.

„Jo," potvrdila jsem mu huhlavě s plnou pusou. „Ty deky jsou fakt skvělé, hlavně jsou teploučké. Děkuju ti za ně." Ethan přikývl a s myšlenkami stále někde jinde poklepával prsty o stůl. „Děje se něco, Ethane?" zeptala jsem se ho. Za tu dobu, co jsem tady uvězněná, mi přirostl k srdci, tak jsem měla starosti. Viditelně něco nebylo v pořádku. „Ethane..."

Nestihla jsem ale myšlenku dokončit. Dveře se s prásknutím znovu otevřely a dovnitř vletěl hromotluk Jim. V šoku jsem vykulila oči, koutkem oka jsem zahlédla, jak Ethan ztuhnul a sevřel ruce v pěst. Jim se ale nezastavoval. Přiběhl ke mně, tvář měl tvrdou, chladnou, natáhnul ke mně ruku a do dlaně mi sevřel vlasy. Tvrdě s nimi škubnul, až jsem spadla ze židle. Určitě mi vytrhl několik vlasů. Zoufale a zmateně jsem pohlédla na Ethana s žádostí o pomoc v očích. Ten ale nehnutě seděl dál na židli, pohled upíral na svou sevřenou dlaň. Jen se trochu zamračil. Proč nic nedělá? Proč mi nepomůže?

Jim ale neměl náladu mi nechat čas a prostor na nějaké otázky a opět za vlasy mě postavil na nohy. Dalším škubnutím mi tak zaklonil hlavu, druhou rukou mi chytil ruce za zády a vlekl mě pryč z místnosti.

„Co to má být?" křičela jsem zmateně se slzami od bolesti v očích. „Proč to děláte?" Jim mi ale nic neodpovídal, jen mi víc škubnul s vlasy a dál mě vedl změtí chodeb. Když jsem zakopla, jen znechuceně zavrčel a vztekle mě postavil, abychom mohli co nejrychleji pokračovat.

Dovlekl mě k velkým kovovým dveřím. Ty kopnutím otevřel dokořán a ve mně by se krve nedořezal. Byla to nahrávárna. Ta samá místnost, kde mě bůhví jak dlouho mučili světly. Jim si nevšímal mé hrůzy a vlekl mě doprostřed místnosti. Tam byla opět židle. Na tu mě tvrdě hodil a rychle mě svázal a znehybnil těžkými lany. Poté odstoupil, dal si ruce za záda a zůstal stát jakoby nic. Nehnutě a bez výrazu zíral před sebe.

Za pár vteřin ale zašuměly reproduktory a následně se ozvalo chladné: „Začni."

Jim se v tom okamžiku odlepil ze svého místa a přišel ke kovovému stolku, kterého jsem si předtím nevšimnula. Nestihla jsem si však prohlédnout, co na něm je. Aniž bych tušila, jak je to možné, svrchu nad hlavou na mě dopadla ledová voda a celou mě promočila. Všimla jsem si kostek ledu, které mi zůstaly na oblečení. To se na mě lepilo a až bolestivě mě mrazilo. A já jsem se chladem a strachem začala klepat. Náhle mi na tvář dopadla tvrdá pěst. Bolestí jsem málem omdlela. Vzhlédla jsem a spatřila jsem Jima, napřahujícího se k další ráně. Na pravé ruce měl kovový boxer, který se vzápětí opět setkal s mým obličejem, kousek od oka. Vteřinu poté do mě z druhé strany udeřil obuškem. Ránu jsem schytala do ramene, odkud mi vystřelila bolest do celé paže. Tak mě mlátil po celém těle. Nestačila jsem ani křičet o pomoc, stěží jsem měla čas na trhané nádechy a bolestivé hekání při úderu. Cítila jsem, jak mi z ran od boxeru a z úst teče krev a tvoří se mi modřiny všude po těle. Kosti mi naštěstí zatím držely pohromadě.

Jim ode mě po nekonečně dlouhé době mlácení na chvíli odstoupil. Neměla jsem sílu se na něj podívat, jen jsem svěsila hlavu a snažila se zhluboka nadechnout. Prázdnou místností se ozval kovový zvuk, jak boxer dopadl na kovový stolek. Oddychla jsem si. Už je konec. Mám to za sebou. Ať už to mělo být cokoli, je to pryč. Už mě nechá.

Pravá paže jako by se mi ocitla v ohni. Prohnula jsem se na židli a bolestí zaječela. Vykulila jsem své již opuchající oči a snažila se najít zdroj bolesti. Jim klečel u mé židle a s pečlivostí mi řezal kůži na předloktí chirurgickým nožem. Řez byl hluboký a z rány se ven valila krev. Když začala kapat na zem, Jim se přesunul a skalpelem mi přejel po obličeji. Ječela jsem, řvala, nehty zatínala do lana a snažila se kopat kolem sebe. Marně. Jim beze slova provedl řez od středu čela po ucho. Další na krku. Tam jen povrchově. Tak, aby mě nezabil. Odsunul mi látku od mokrého trička z ramene a provedl tam další řez až ke klíční kosti. Když mě dořezal, tvrdě mě pěstí udeřil do břicha, až jsem vyprskla krev, která mi zůstala na bradě. Sípala jsem, nemohla se pořádně nadechnout, přestávala jsem vidět na jedno oko. Krev ze mě tekla z několika míst a dopadala na studenou podlahu.

Jim najednou ustoupil a spokojeně si mě prohlížel jako své dílo. „Myslím, že můžeme," zavolal letmo přes rameno. Dveře se opět otevřely a na mě dopadlo jasné bílé světlo. Uviděla jsem kšiltováka s kamerou a stativem v ruce.

Oni mě jdou natáčet?

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gone girl - 6. kapitola: