OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 11. kapitola

17.06.2019 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1036×

Ahoj, Jayi. Mohli bychom se videt, prosim? Odvážila jsem se Jaredovi napsat, zatímco jsem seděla v křesle pod podiem svého oblíbeného místa. Bývalého nacistického divadla, kam jsem se rozhodla zašít. Byl ze mě čerstvý bezdomovec, díky čemuž jsem se cítila ještě mnohem hůř, než bych se cítila po tom hrozném rozchodu s Andym. Ale po sáhodlouhých úvahách jsem usoudila, že raději budu ten bezdomovec, než abych se nacpala k někomu do bytu a byla tak stále v Andyho blízkosti. Neústupně jsem chtěla co nejdál od něj, protože z jeho chování, kterým se vážně vyznamenal, mi bylo neskutečně mizerně. Byla jsem plná negativních emocí jako vzteku, zklamání, ponížení, opovržení či pomstychtivosti a nepochybovala jsem o tom, že kdybych se s ním setkala dřív, než to ze mě nějakým způsobem vyprchá, tak že bych mu byla nejspíš schopná provést vážně ošklivé věci. Jednak za to, že mě několikrát podvedl, ale hlavně proto, že se na mě ten šmejd opovážil vztáhnout ruku a pak mě i regulérně škrtit. Nechtělo se mi věřit tomu, že byl takové příšernosti opravdu schopný. Sice toho měl na své černé listině víceméně dost, ale násilí na ženě bylo odjakživa i pro něj hodně přes čáru. Ale s nějakým sajrajtem, co si nejspíš před koncertem zas vzal, se nakonec neštítil ani tohohle. Ta hrůzná scéna, kdy mě chytil pod krkem, namáčkl na zeď a stále víc zesiloval to sevření, se mi stále dokola přemítala před očima a mně z ní bylo snad čím dál víc úzko. Pokaždé, jako by se mi kolem hrudi, stejně jako jeho pěst na mém hrdle, stáhnul ostnatý drát, který mě řezal hluboko do masa až k samotnému srdci, které při každém úderu plakalo steskem po osobě, kterou stále svou každou jednotlivou buňkou hluboce milovalo. Neuvěřitelně těžce se mi přijímalo, že je takhle z ničeho nic po všem. Že jsem prostě musela od Andyho odejít. Jenomže Andy byl zřejmě někdo úplně jiný, než za koho jsem ho považovala a koho jsem vlastně i milovala. Střet mých ideálů a reality byl pořádně krutý.

Ahoj, Is. Neni to jeste moc brzo potom, co jsme se videli a hlavne si rekli naposledy? Z mého dumání mě vyrušila příchozí textovka, která byla od Jareda. To trápením soužené srdce mi přitom tak podivně povyskočilo. Ani ne tak úlekem a ani ne tím, že jsem Jareda vnímala jako záchranné lano v mé prekérní situaci, ale protože to byl prostě Jared. Stačilo mi jen krátké pomyšlení na něj a hnedka mi bylo o něco lépe.

Jayi, prosim te o to. Na delší a konkrétnější odpověď jsem se nevzmohla. Nechtěla jsem mu přes zprávy vysvětlovat, o co jde, takže jsem jen doufala, že pouze tohle bude vyznívat dostatečně zoufale.

Promin, ale nejsem momentalne ve meste a budu se vracet az za tri dny. Stalo se snad neco? zajímal se ustaraně, ale každopádně mé asi až příliš horlivé očekávání nevyslyšel. Jistěže jsem mu to neměla za zlé, kdovíkde se vůbec aktuálně nacházel, třeba někde na druhé straně planety, ale skutečně jsem teď hrozně moc toužila po tom ho vidět. Jedinou osobu, která neměla nic společného s Andym.

Tak se mi ozvi, az tu budes, jo? reagovala jsem jen na tu první část jeho textovky a chtě nechtě jsem znovu začínala propadat takové nekonečné bezmoci, která mě sžírala zevnitř.

Dobře. Az budu zpatky, tak ti dam vedet. Zatím se mej krasne, Issie, slíbil mi, na což jsem se u něj mohla spolehnout, ale i tak jsem se neubránila lítostivým slzám kvůli tomu, jak tady na tomhle místě přežiju ty další tři dny, než se Jared vrátí a konečně se uvidíme. Měla jsem takový sklíčený pocit, že to prostě nezvládnu. A popravdě jsem to snad ani zvládnout nechtěla. Sama ne… Nutně jsem potřebovala nějakou oporu. Podporu. Pochopení. Povzbuzení. Samozřejmě jsem tyhle věci mohla hledat u někoho jiného, ale já po tom toužila právě u Jareda. Po jeho osobnosti, charakteru a především blízkosti.

Ty tři otřesné dny nakonec nějak přešly, zatímco jsem je trávila toulající se někde venku po městě, abych nebyla zavřená jenom v tom pustém divadle, které mi při mém pobytu připadalo daleko depresivnější, než když jsem ho navštěvovala sporadicky. Jelikož jsem u sebe neměla žádnou hotovost, tak jsem si nemohla dovolit ani obyčejný hostel. Mezitím jsem si aspoň vyřešila komplikace v práci, když jsem Ashleymu oznámila, že si přinejmenším beru na dva týdny volno. Jak jinak než neplacené. Stejně jsem plánovala z klubu odejít, ale dokud si nenajdu jinou práci, tak jsem si bar nechávala jako zadní vrátka. Jasně, v L.A. je nepřeberné množství pracovních nabídek, ale necítila jsem se na to jít okamžitě hledat novou práci, když jsem si připadala, a i jsem vypadala, jako úplná troska. Ret, čelo i krk se mi za ty tři dny pěkně vybarvily a moje vlasy už si žádaly šampon stejně jako moje tělo mýdlo. Tak či onak jsem si musela nechat nějaký oddechový čas pro sebe. Vzpamatovat se z toho a zahojit se po tom, co se stalo. Nejen fyzicky.

Netrpělivě jsem přešlapovala na nejzazším kraji mola v Santa Monice a čekala jsem na Jareda. Vyloženě jsem se ho nemohla dočkat. Na druhou stranu jsem se toho oprávněně obávala, protože moje nynější já bude pro Jareda asi velikým, nemilým překvapením. Jestli mě ovšem vůbec pozná. Teď jsem mnohem víc připomínala takové ty feťácké kreatury, než mladou ženu v plném rozkvětu.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, když vtom jsem Jareda spatřila se prodírat za mnou tím davem lidí, který byl na pláži všudypřítomný dnem i nocí. Byl oslnivě úžasný jako vždy. Tentokrát v modré havajské košili, kraťasech po kolena, žabkách a slamáku se slunečnými brýlemi, takže opět těžce inkognito. Bohužel byl příliš horký den na to, abych se schovala pod nějakou mikinu s kapucí, aby každý nemohl vidět můj zbídačený obličej. Podobně jako Jared jsem využila alespoň kšiltovku, velké sluneční brýle a tenký šátek kolem krku, který alespoň částečně zakryl moje modřiny a který nenuceně kontrastoval s upnutými proužkovanými šaty, které jsem na sebe natáhla jako čisté oblečení. Když byl Jared skoro na dosah, tak jsem na něj mávnula.

„Ahoj, Jarede,“ pozdravila jsem ho, ale ani ne zdaleka tak vesele, jak bych ho vítala za jiných okolností.

„Issie? Já bych tě skoro ani nepoznal! Dneska seš víc inkognito, než bývám obvykle já.“ Spustil na mě plný pozitivní energie, jak mu bylo ostatně zcela vlastní. Potom se ale viditelně zarazil, když měl dostatek prostoru si mě prohlédnout, díky čemuž zjistil, že něco není v pořádku.

„Co se stalo, Iness?“ vypálil ze sebe podezřívavě a nepřestával si mě měřit tím svým pídivým pohledem, který mě téměř až pálil na kůži. Horší jak rentgen. Ta jeho autentická starostlivost mě jednoduše dojímala, a to doslova, protože se mi záhy na to oči zalily slanými slzami. Naštěstí jsem měla ty obrovské brýle, takže to Jared nemohl vidět. Usilovně jsem se musela držet, abych se mu tu nerozbrečela jako malá holka.

„Moc ráda tě vidím, Jayi,“ přiznala jsem upřímně, ale zároveň jsem se tím velmi nápadně vyhnula jeho otázce. Čím delší dobu jsem před ním stála, tím nervóznější jsem byla. Možná proto, že jsem si počínala uvědomovat, že se mezi námi mnohé může změnit tím, jestli se mu se svým trápením svěřím.

„To já tebe taky. Myslel jsem na tebe. Ale teď mi, prosím tě, řekni, o co tady jde, protože i přes ty brýle to na tobě vidím,“ pobídl mě nekompromisně, že se ani nemám snažit se z toho nějak vymlouvat.

„O nic nejde, Jayi. Jsem vážně v pořádku. Prostě jsem tě chtěla jen vidět, to je celý.“ Přesto jsem to musela zkusit nějak odvést jeho pozornost jinam. Samotné mi to bylo divné, protože dokud jsem ho neměla před sebou, tak jsem mu urputně dychtila všechno říct, a teď, když jsem měla tu možnost, tak jsem na to najednou vnímala jako zcela zbytečnou až ostudnou záležitost. Nemluvě o tom, že jsem skutečně nechtěla být za tu fňuknu, která si touhle cestou říká o pomoc. Najednou jsem měla potřebu být za superhrdinku…

„Inesso, ať už se děje cokoliv, tak ty určitě nejsi v pohodě. Proč mi to nechceš říct? Vždyť to kvůli tomu ses se mnou chtěla sejít, ne? Ať je to cokoliv, tak mně to říct můžeš, hm?“ Prokoukl moje nadmíru průhledné záměry, ale podal to natolik shovívavě a chápavě, že jsem dál slzy zadržovat nedokázala. Začaly se mi valit po tvářích zpod brýlí, takže jsem odhodila tu svou rádoby pózu tvrďačky. Prostě jsem se před ním sesypala jako malá holčička, které někdo právě rozšlápl hrad z písku. Jaredova empatie byla obdivuhodná, jelikož vycítil, že teď ze všeho nejvíc potřebuju otevřenou náruč, kterou mi beze slov vzápětí nabídl. Bez zaváhání jsem mu do ní padla a jen jsem se pokoušela zastavit svoje zajíkavé nářky, které se mnou bezmála cloumaly. Křečovitě jsem se ho držela, jako to neodbytné klíště, a nechávala jsem do sebe pomaličku vsáknout ten jeho bezbřehý optimismus. Tak moc jsem se na to soustředila, až jsem skoro úplně vypustila, jak mě Jared něžně držel. Jako by měl v rukou opravdu cenný a křehký poklad. I tenhle postřeh mi pomáhal k tomu, abych se uklidnila.

„P-promiň… nechtěla jsem to takhle zkazit,“ omluvila jsem se mu tím stylem, že jsem mu to zahuhlala někam do té jeho šifonové košile, zatímco jsem mu ji mačkala zaťatými pěstmi.

„Vůbec nic jsi nezkazila, Issie,“ chlácholil mě laskavě a opřel si jemně hlavu o tu mou. To od něj bylo neuvěřitelně milé gesto, a především pro mě to bylo takové nezvykle intimní. Neskrýval se v tom, byť třeba jenom minimálně, nějaký sexuální podtext. Mezi námi se to doposud neslo v takové platonické rovině a já si každou takovou naší společnou chvíli vychutnávala do nejmenšího doušku. I právě teďka, kdy jsem mu máčela rameno svými slzami. Posunulo nás to zase trošku dál.

„Máš pravdu, že se něco stalo a… já ti to vážně hrozně moc chtěla říct, ale teď? Když tu přede mnou stojíš, tak najednou… nechci, aby to vypadalo, jako že jsem si tě zavolala o pomoc. Já tě vážně hlavně chtěla vidět, protože… jsi to prostě ty, Jayi. Jediný člověk, se kterým se cítím tak nějak… líp, ať se děje, co se děje,“ rozvázal se mi poněkud jazyk, ale i tak jsem se zdržela jakýchkoliv konkrétností, o kterých jsem stále uvažovala, zdali je opravdu vynášet na světlo světa.

„Tak mě nech hádat,“ navrhnul mi, načež si mě od sebe opatrně odtáhnul na délku paží. „Tohle ti udělal ten tvůj přítel, že?“ vydedukoval zcela správně, což asi ostatně nebylo nikterak těžké uhodnout. Nato mi zlehka položil špičku palce na kousek od mého rozraženého rtu a pak mi ukazovákem odhrnul vlasy dozadu, aby se lépe dostal k tomu šátku, který maskoval pohmožděný hrtan.

„Bývalý přítel. Podváděl mě a nejspíš začal brát zase nějaký drogy,“ shrnula jsem do jedné velice stručné věty, poněvadž bylo zbytečné to jakkoliv více rozebírat. Takhle prosté to holt bylo…

„A to na tebe ještě vztáhnul ruku?“ užasl Jared zaskočeně a šátkem mi raději opět zahrnul ty modřiny. 

„Rozmlátila jsem mu jeho oblíbenou kytaru,“ dodala jsem, ačkoliv to pro Andyho nebyl ten podnět proto, aby mě chytil pod krkem. Tím podnětem byl právě Jared, který mě hýčkal jen svým laskavým přístupem.

„Zasloužil by si rozmlátit i něco jinýho,“ podotkl naprosto vážně a zakroutil nechápavě hlavou nad chováním mého expartnera, který se nebál překročit tuhle zásadní hranicí mezi tím být hustej frajer anebo totální kretén. Při rychlé vzpomínce na ten strašlivý zážitek se mi po tváři skoulelo dalších pár čirých krůpějí. Byla jsem kvůli tomu plná zloby, ale stejně tak i lítosti, že se to celé takhle šeredně zvrtlo…

„Já už ho nikdy nechci vidět,“ prohlásila jsem zahořkle a rozčileně jsem si setřela ty vlhké cestičky z tváře. Kvůli tomu idiotovi nic z tohohle nemělo žádnou cenu.

„Odešla jsi od něj?“ pátral po detailech mé osobní krize, aby mi pomohl aspoň trochu zmenšit to břímě.

„Před pár dny. A v klubu chci dát taky výpověď, protože nechci být ani v prostředí, kde je on,“ nastínila jsem mu svůj plán, který jsem hodlala zrealizovat jen, co mi to můj stav dovolí. „Jakmile se mi ty rány zahojí, začnu si shánět novou práci i nový bydlení, protože takhle bych asi nejlepší dojem neudělala, viď,“ prohodila jsem s žertovným tónem, ale popravdě řečeno to vyznělo spíš tragicky. To i z toho důvodu, že když jsem všechny ty svoje záměry vyřkla nahlas, tak jsem si tím znovu připomněla, jak na hlubokém a temném dně se právě nacházím.

„Myslím, že je to dobrý nápad, aby sis po tom všem vzala nějaký oddechový čas sama pro sebe. A nejen kvůli těm zraněním... Je mi líto, co se stalo, Issie,“ politoval mě a znovu si mě k sobě vlídně přivinul, aby mi tím vyjádřil svou plnou podporu. Přesně jak jsem skutečně potřebovala…

„Děkuju, Jayi...“ vyjádřila jsem mu svou bezbřehou vděčnost a opět jsem se k němu o něco víc přitiskla, abych tomu přidala na důraznosti. „Že tady jsi… Že vůbec jsi,“ poděkovala jsem znovu za jeho přítomnost, která pro mě rozhodně nebyla samozřejmá. Ne potom, co se mezi námi odehrálo posledně.

„Jsem tady pro tebe rád, Is,“ přiznal mi otevřeně a vlípnul mi letmou pusu na nezraněný spánek.

„Jsi jediný přítel, který mi zůstal. Nechci teď mít s Andym fakt vůbec nic společného, ani ty kamarády ne,“ zopakovala jsem už jednou vyřčené, ale já si to sama musela několikrát nahlas poslechnout, abych si to tak i vnutila. Andy mi i přes to, co provedl, hrozně chyběl. Možná ani ne tak on, jako že mi spíš vadil ten fakt, že jsem zůstala sama, a proto mi Andy chyběl. Kdo se má v těhle psychologických blbostech vlastního mozku vyznat…

„To chápu, ale jinak nemůžeš ze svého života odstřihnout úplně všechno, co máš s Andym společného,“ připomněl mi něco, co jsem si sama velice palčivě uvědomovala, poněvadž jsem zatím nedokázala Andyho vymazat ze své hlavy. Ze svých vzpomínek, kterých jsem s ním měla nepřeberné množství. Mezitím se ode mě Jared odtáhl, aby se mnou mohl mluvit zase z očí do očí. Když pomineme ty sluneční brýle. Akorát jsem si bezradně povzdychla, protože bych byla opravdu neskutečně ráda, kdyby všechno spojené s Andym z mého života šlo, třeba jako lusknutím prstů, jednoduše vymazat. Ale takhle to bohužel nefunguje. Člověk si vždycky to špatné a zlé musí odžít se vším všudy, aby si to dobře zapamatoval a příště se něčemu podobnému moudře vyhnul. A když se náhodou historie opakuje, tak to znamená jediné - že se člověk ještě dostatečně nepoučil.

„Já vím, ale… dočasně to takhle potřebuju,“ připustila jsem, že počítám s tím, že se věčně střetu se světem propojeným s Andym nemůžu vyhýbat. Ale nejspíš ani samotnému Andymu ne.  

„A dočasně zatím bydlíš kde?“ vyrukoval na mě s jedinou otázkou, které jsem se vyloženě bála, že od něj uslyším. A stalo se. Nechtěla jsem mu lhát do očí o tom, kde jsem právě přežívala, ale nechtěla jsem se mu s tím ani přiznávat, protože to bylo příšerně trapné. Nemluvě o tom, že by mi pak stoprocentně nabídl bydlení u sebe a já bych kvůli té jeho neoblomné štědrosti nabídku přijala a potom bych měla pocit, že jsem ho tím využila. Ale ne že by se mi to nelíbilo bydlet u něj a mít ho pořád u sebe…

„Issie?“ oslovil mě, když už jsem asi příliš dlouho mlčela a hloubala ve své mysli, co vlastně říct.

„No, víš…“ zaváhala jsem na moment, zdali chodit kolem horké kaše, nebo to strhnout jako náplast. „Jsem teď v tom divadle, které jsem ti ukazovala. Jen na chvíli, než seženu peníze a bydlení,“ vychrlila jsem to na něj raději hned, ale zavřela jsem při tom na konci věty oči, abych neviděla, jak se na to tváří.

„Cože? Ty bydlíš v tom divadle? To nemyslíš vážně, že ne? Nemáš kam jinam jít? Vůbec nikoho, kdo by tě k sobě vzal?“ zhrozil se dočista, ale i tak mě zahrnul kupou dalších dotazů, jejichž počátek jsem již pro to množství zapomněla. Trochu vyjeveně jsem na něj zírala a nevěděla jsem, na co odvětit dřív.

„No nemám, pořád bych byla na blízku Andymu a nemám žádný prachy, abych si mohla zaplatit nějaký hostel nebo tak. Všechno má taky ten šmejd,“ zabručela jsem otráveně a v duchu si nadávala, že to byla děsně debilní rozhodnutí nechávat finance na starost pouze Andymu. Za který si mohl klidně kupovat ty drogy! Jenomže přes Andyho šly kolikrát i takové kšefty, o kterých jsem rozhodně nechtěla nic vědět a určitě jsem s nimi nechtěla mít ani nic společného. Když jsem nějaké peníze potřebovala, tak mi je jednoduše bez řečí dal, a to mi docela vyhovovalo. Každopádně díky tomu jsem teď byla bez jediného dolaru.

„No tak půjdeš ke mně, je to vyřešený,“ navrhl mi tím stylem, že to za mě v podstatě rozhodl. Ne že bych to nečekala, přece jenom už jsem ho trošku poznala.

„Jarede, ne! To nemůžu! Nechtěla jsem ti to říkat přesně z tohohle důvodu, protože jsem věděla, že mi to navrhneš a já… nechci tě využívat, okej?“ odmítla jsem ho možná příliš razantně, ale proti jeho tvrdohlavosti to pořád nic nebylo a nejspíš budu muset ještě víc zabojovat podle toho, jak rezolutně se zatvářil.

„No vždyť mě nevyužíváš, byl to přece můj nápad, ne? Sakra, Issie, já tě prostě nemůžu nechat se vrátit zpátky na to místo, když seš takhle zřízená,“ argumentoval náhodou velice obstojně a mně se při té představě teplé a měkké postele téměř podlomila kolena. Potřebovala jsem se nutně vyspat. A najíst. A vysprchovat. Však já vymyslím nějaký způsob, jak mu to všechno vrátit. Měla bych i jeden moc dobrý nápad!

„Já to mám v divadle ráda,“ hlesla jsem rezignovaně, protože nemělo asi smysl se s ním nějak přít.

„To já vím, ale k bydlení to tam rozhodně není. Půjdeš ke mně a pak se uvidí, co dál, jo? Konec debaty,“ zakončil nás rozhovor absolutně nekompromisně a nedal mi ani prostor k žádným dalším námitkám, protože mě iniciativně vzal kolem pasu a rozplánoval nám zbytek dnešního dne: „Teď si zajdeme do stánku pro nějakou dobrou zmrzlinu a pak ti zajedeme do divadla pro věci, jo? Po cestě se stavíme někde pro jídlo, protože já mám doma ledničku jednak prázdnou a taky neumím vařit. No a na večer bychom si mohli půjčit nějaký dobrý film, co myslíš?“ Já jsem se nevzmohla na nic jiného, než souhlasné přikyvování hlavou a pobavený smích, protože Jared byl jednoduše úžasný. Budu mít asi co dělat, abych se na něj hned ten dnešní večer při filmu nevrhla. Dokonalejšího muže jsem ještě nepotkala… Můj hrdina!

Děkuji mnohokrát všem vytrvalým fanouškům! =) Povídka se přehoupla přes první desítku a už teď Vám můžu prozradit, že Vás čeká minimálně ještě jedna. Aktuálně pracuji na 25. kapitole, takže tu GA ještě nějakou chvíli strašit bude. :D

A ani tentokrát nevynechám zvláštní dík pro nejzapálenější čtenářky, které ani jeden týden nezapomenou zanechat pod kapitolou milý komentář, který mě krásně hřeje u srdíčka a skvěle odměňuje mou snahu při psaní. 

Děkuji, děkuji, děkuji Vám, Flu a Mayo!!! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 11. kapitola: