OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 22. kapitola

08.09.2019 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 905×

Seděla jsem v autě vedle Jareda a ještě jsem si znovu nejistě promýšlela, zdali je to vážně dobrý nápad na tu Ashleyho prosbu reagovat. Ačkoliv jsem sice nevěděla, proč si mě Ash vyžádal, měla jsem jisté tušení, že se to beztak bude týkat Andyho. Ale jakási má část, která s Andym stále soucítila, a také ta část, která k němu stále uchovávala nějaké zbytky náklonnosti, to pro něj prostě chtěla udělat. Alespoň to zkusit. Nepočítala jsem s tím, že by se moje snaha a starost měla setkat s nějakým úspěchem, jestliže Andy zase lítal v závislosti na kdejakých drogách. Většinou nejel jenom v jednom konkrétním druhu, ale všelijak to mixoval. Popravdě jsem ani neočekávala, že by po tom našem posledním rozhovoru vítal mé rady nějak nadšeně. Ani mou osobu. 

„Počkáš tady na mě teda, prosím?“ požádala jsem Jareda pokorně a nesměle jsem se na něj pousmála. 

„No, jestli vážně nechceš, abych tam s tebou šel, tak zůstanu tady,“ vyhověl mi velkoryse, ale nebylo těžké na něm poznat, že se mu to ani v nejmenším nezamlouvá. Na čele měl hlubokou nesouhlasnou vrásku a rty podivně zkroucené, jak mu to bylo celé evidentně proti dobré vůli. 

„Raději ne, zlato. Neboj, já to zvládnu, jako vždycky. Ale kdyby něco, tak buď na příjmu, prosím,“ nařídila jsem mu s určitou neodkladností, poněvadž jsem sama osobně toužila po tom mít ho jako svého ochránce. Nemluvě o tom, že pro něj jako pro muže to bylo výsadní právo, které mu hezky povznášelo ego. Chytila jsem ho za ruku, abych tomu dodala o něco větší naléhavosti, načež mi to Jared neprodleně odkýval. 

„No, dobře, ale kdyby něco, tak mi hned volej,“ zabručel rozmrzele, ale bylo mi jasné, že to bylo pouze tím, že se o mě především strachoval. 

„Bude to v pohodě. Vždyť ani nevíme, o co vlastně jde. A víš, co se říká? Že 90 % našich nejhorších obav se vůbec nevyplní, a když náhodou jo, tak nejsou z 99,9 % tak zlé, jak je původně očekáváme,“ uklidňovala jsem ho s jedním velice zajímavým průzkumem, který byl psychologicky podložený a který jednoznačně povzbuzoval určitou dávkou pozitivismu. Svůj nešťastný sklon k potvrzování zákonu schválnosti jsem pro jistotu nezmiňovala a raději jsem na něj ani nemyslela, aby se mu nechtělo se projevit v tu nejnevhodnější chvíli třeba. Zákon přitažlivosti v těchto případech funguje taky skvěle. Když intenzivně myslíme na to, co nechceme, tak se tomu většinou schválně nevyhneme. 

„Ty jsi četla moje časopisy, co?“ prohlásil jednak pobaveně, ale i s nepatrným nádechem škodolibosti. 

„Mám hodně času, no,“ houkla jsem nejapně a párkrát jsem pokrčila rameny nahoru a dolů. „Každopádně ti děkuju, že jsi tady se mnou,“ ocenila jsem jeho podporu, která pro mě znamenala opravdu hodně. Vůbec tu se mnou vlastně nemusel dřepět, nebo k tomu mohl zaujmout nekompromisně odmítavý postoj. On ale namísto toho úplně otočil a zachoval se jako skutečný partner, který pro mě dřív existoval pouze v romantických filmech. A já ho k mému užaslému překvapení potkala i v reálném životě!

„Takhle budu o něco klidnější,“ odůvodnil svou přítomnost, která pouze potvrzovala to, že je pro muže zcela přirozený instinkt bránit a pečovat o ženu svého srdce. 

„Já taky,“ odsouhlasila jsem mu, pak jsem se k němu natáhla pro vděčný polibek a ještě jsem ho něžně pohladila po tváři jako poslední poděkování předtím, než jsem opustila bezpečí jeho auta.

Jakmile jsem vešla dovnitř baru a zorientovala jsem se ve ztemnělé místnosti zamlžené cigaretovým kouřem, spatřila jsem za barem stát Lenu. Jednu ze tří osob, které jsem už nikdy víc nechtěla vidět. Bohužel tu byla teď dopoledne jako jediná z provozních, takže jsem se jí chtě nechtě musela jít zeptat, jestli něco neví o Ashleym. Stáhla jsem svůj kyselý obličej do naprosto neutrálního a rázným krokem jsem si to namířila k baru. Nastoupila jsem přímo před Lenu, aniž bych ji pozdravila, protože jsem na ni měla stále pifku po tom, jak mi s Andym vrazili nůž do zad. Jistěže jsem o tom nemínila korektně mlčet, ale v příhodném momentu jsem si hodlala mileráda rýpnout. 

„I-Inesso? Co… co tu děláš? Myslela jsem, že už tě tady neuvidím,“ divila se Lena naprosto zaskočeně, až dokonce přestala na chvíli leštit umyté sklo. 

„To jsem si myslela taky, ale bohužel. Ashley se po mně sháněl u Jareda, ale byli jsme spolu zrovna v Milánu, takže jsem teď tady a doufám, že je tu i on, když mě tak nutně potřeboval,“ vychrlila jsem ze sebe takovým neosobním tónem hlasu, aby si Lena nemyslela, že jsem se na ni snad přestala zlobit. Záměrně jsem ze svého monologu nevynechala ani tu poznámku o našem výletu s Jaredem do Evropy, protože jsem moc dobře věděla o tom, že i ona ze srdce touží po cestování, zatímco bezradně trčí tady v tom kumbálu nad barem. 

„Jo… jo… Ashley je u svýho stolu.“ Měla pro mě naštěstí dobré zprávy, že jsem sem nevážila cestu jen tak pro nic za nic. Znovu už bych ji nepodstupovala. 

„Poslyš, Isso, chtěla bych...“ 

„S tím vůbec nezačínej, Leno. Jsem pořád dost naštvaná na to, abych to s tebou řešila. Navíc jsem sem nepřišla za tebou, ale za Ashem, takže zase ahoj,“ skočila jsem jí do řeči, abych nemusela poslouchat žádné srdceryvné omluvy, které mě momentálně z její strany stejně absolutně nezajímaly. Proto jsem se lhostejně otočila a odkráčela jsem od baru pryč, abych si konečně mohla promluvit s tím Ashleym. Jak Lena tvrdila, seděl u svého oblíbeného stolu s notebookem před sebou a cosi do něj ťukal. Vedle něj měl na stole sklenici nějaká whiskey a nemohla mu u toho chybět ani zapálená cigareta. Životospráva naprosto nulová. Asi tak jako všech ostatních, kteří navštěvovali takovéhle podniky. 

„Inesso? Tak jsi přece jen přišla!“ zahlásal Ashley přemožen tím nečekaným překvapením, čemuž nasvědčovalo i to vysoko zdvižené obočí. Ani jeden jsme se neobtěžovali s takovými zdvořilostními konverzačními obraty, jakými jsou třeba obyčejný pozdrav nebo otázka, jak se daří. 

„No, musí jít asi o něco vážného, když jsi kvůli tomu jel až k Letům, a prosil jsi, ať se tu zastavím. Tak co se děje?“ vybídla jsem ho, aby přešel rovnou k jádru věci, abych se tu případně zbytečně nezdržovala. 

„No jo, a ty sis mezitím užívala někde v Itálii. Se ti vyplatilo vlézt tomu zpěváčkovi do postele, co? Já jsem přesně věděl, že to takhle dopadne,“ pronesl velice jedovatě a teď jsem na něj valila konsternovaně oči já. Na to, že ode mě s největší pravděpodobností něco chtěl, se choval skutečně troufale, a díky tomu jsem měla sto chutí se jednoduše otočit a odejít odsud pryč. Nemíním se kvůli někomu z těchto lidí jakkoliv rozčilovat. Za to mi jaksi nestojí… 

„To myslíš jako vážně, Ashley? Ty ode mě zřejmě něco chceš, ale budeš mě nejdřív urážet?!“ vyjela jsem po něm zostra a nevynechala jsem z hlasu jasně varovný tón, který on přešel s teatrálním úšklebkem. 

„A není to snad pravda? Vždyť sis dost polepšila, když ses vykašlala na Andyho a utekla jsi k němu,“ přisadil si ještě a tvářil se u toho tak blahosklonně, že jsem měla najednou neodbytné nutkání mu jednu rovnou natankovat. Pouze jsem nad tím jeho sprostým chováním vrtěla nechápavě hlavou a snažila se povolit zaťatou pravačku. Takhle idiotsky se uměl předvést jedině Ashley. Ačkoliv jsem musela uznat, že Andy mu byl v tomto směru bohužel docela podobný a že i on míval tyhle svoje hulvátské momentky téměř denně ve svém harmonogramu. 

„Tohle já nemám zapotřebí, Ashley. Ať už jde o cokoliv, jdi s tím někam, jo? Sbohem.“ Rozhodla jsem se tuhle neurvalou konverzaci raději neprodleně utnout, poněvadž by mi z něj zanedlouho ruply nervy. 

„Já taky nemám zapotřebí napravovat to, co jsi podělala, a věř mi, že kdybych už nebyl s nápady úplně v prdeli, tak tě z toho vynechám, ale na druhou stranu… Měla bys vidět, cos Andymu provedla. Celý je to jen tvoje vina, tak bys s tím měla něco udělat, ne?!“ vmetl mi s ledovým klidem přímo do obličeje, ale jeho slova mě pálila hluboko v žaludku. Přestože jsem mu to nemínila přiznat, a ani sobě jsem vlastně nechtěla, věděla jsem, že na tom alespoň část pravdy bude. Taky mi tím dal odpověď na otázku, proč tu vlastně jsem. Moje tušení tak bylo správné. Ach jo… 

„Takže o tohle teda jde. Ty po mně chceš, abych šla Andymu promluvit do duše, že jo? A ty si jako myslíš, že mě bude poslouchat? Zrovna mě?! Sám tvrdíš, že je to moje vina! A co vím já, tak posledně, co jsem Andyho viděla, se měl náhodou moc dobře. Lena mu k tomu dost pomohla,“ vyvracela jsem mu jeho mylnou domněnku, že bych snad pro Andyho mohla něco udělat. Nevyvarovala jsem se přitom tomu, abych s notnou dávkou jízlivosti narazila na to, co jsem tu naposledy já sama viděla. Ashley si nad tím pouze odmítavě odfrknul, aby mi dal najevo, že to asi moc hrotím. 

„Sice za to můžeš ty, ale podle mě jsi taky jediná, která mu může pomoct,“ pravil významně své upřímné přesvědčení, kvůli němuž si mě doslova vyžádal. Pojednou nezněl tolik ofenzivně, ale naopak smířlivě a svým způsobem i beznadějně. To automaticky přimělo i mě o něco ubrat, protože jsem se sem nepřišla dohadovat o tom, kdo za co může a jak to může nebo nemůže napravit. 

„A proč si nehraje na spasitelku raději Lena? To, že jsem minule měla na Andyho nějaký vliv, bylo dost možná tím, že jsme byli spolu, ale to dneska už neplatí,“ mírnila jsem jeho až příliš nadnesené ideje, které při střetu s realitou mohly být diametrálně odlišné. 

„Možná, že už spolu nejste, ale ten idiot tě pořád miluje, Inesso,“ připomněl mi s takovou neochvějnou samozřejmostí a ještě nad tím schválně protočil panenky v sloup, že to jako pro mě vůbec musí vyslovovat nahlas. 

„No fajn, zkusím to aspoň, jinak mi stejně nedáš pokoj, co? Je Andy nahoře?“ ustoupila jsem nakonec jeho nátlaku a rezignovaně jsem si povzdechla. 

„Jo, už pár dní odtamtud nevytáhl paty,“ informoval mě neradostně, abych se na to včas psychicky připravila. Odhodlaně jsem kývla hlavou a vydala se nahoru za Andym. Čím víc schodů jsem vystoupala, tím méně se mi za ním chtělo. Opravdu jsem se bála toho, co tam uvidím. Lidskou trosku zlomenou nejen drogama, ale i nešťastnou láskou. Při vstupu do bytu mě přivítal nejenže opravdu silný a nepříjemný odér směsi nejrůznějších pachů, ale také žalostný pohled na mého bývalého přítele, který ve špinavých teplácích seděl před televizí a hrál playstation. Nebo do něj spíš tupě zíral. Podobně jako Ashley měl vedle sebe ovšem celou flašku tvrdého alkoholu, který beztak bral dole na baru, potom musel mít pochopitelně po ruce i popelník, který se mu fest vršil a všude možně se kolem něj válely krabičky od cigaret. No, a na nočním stolku měl neskrytě vystavené náčiní potřebné k aplikaci drog, dokonce na nejrůznější způsoby. I když jsem o tom předem věděla, přesto to pro mě bylo děsivé potvrzení toho, že si Andy zase ujíždí na drogách. 

„Andy?“ oslovila jsem ho nanejvýš měkce, abych ho nevylekala. A nejspíš byl i teď pod vlivem nějaké drogy, protože se na mě tak zpomaleně otočil a poměrně dlouhou dobu se na mě zaměřoval pohledem. Že by heroin? 

„Inesso? Co… Ty… Tys za mnou přišla?“ vysoukal ze sebe konsternovaně a nakonec se mu na rtech objevil potěšený úsměv. „Já… Myslel jsem si, že… už tě nikdy neuvidím. Já tě tak hrozně rád vidím,“ vítal mě nadšeně a jaksi ztěžka se zvedl na nohy, aby se mnou nekomunikoval ze země. Přišel ke mně o trošku blíž, ale dostatečně natolik, abych viděla, že měl na rukách modřiny od vpichů jehel, protože začal brát i nitrožilně. 

„Hmm... že ty jsi tu proto, abys mi domluvila, že s tím mám přestat, co?“ odhadnul velice prostě moje úmysly, které jsem tak, jako všichni ostatní, myslela naprosto v dobrém. Bála jsem se o něj stejně tak, jako všichni ostatní. Rozhodně jsem nestála o to, aby to s ním skončilo špatně, i když mezi námi proběhlo to, co proběhlo. 

„Máme o tebe strach, Andy,“ řekla jsem naprosto vážně a soucitně jsem se na něj dívala. On se tomu pouze pobaveně ušklíbl, čímž mi jasně dokázal, že tomu nepřikládá víceméně žádnou váhu. „Když budeš takhle pokračovat dál, tak to s tebou dopadne špatně. To ty ale dobře víš, protože to není poprvý, co v tom lítáš. Nech si pomoct, prosím tě!“ promlouvala jsem k němu poměrně příkře, protože to jeho zlehčování své situace bylo naprosto nezodpovědné. 

„Ale já nechci pomoct, Inesso! Přestaň se starat o něco, do čeho ti nic není,“ smetl nekompromisně můj pokus a usadil se poněkud vláčně na postel, kde se zmoženě opřel lokty o svá vystouplá kolena.

„Jak mi do toho nic není? Sám jsi mi řekl, že za tohle můžu v podstatě já, a proto prostě nebudu přihlížet tomu, jak se ničíš. Nevezmu si na triko, jestli se ti něco stane. Mám tě pořád ráda, Andy, a vážně mi není jedno, co se s tebou děje. Všechno mě to vážně mrzí, ani nevíš jak moc,“ přiznala jsem posmutněle, protože to opravdu nebylo snadné se dívat na to, jak si Andy úmyslně ubližuje. Kvůli mně…

„Vrať se zpátky ke svýmu bohatýmu hezounkovi a na mě se vykašli. Mně je takhle dobře,“ odmítal dál mou pomoc, i když jsem se mu svěřila s tím, že mi na něm stále záleží, což byl jednoduše ryzí fakt.

„Dobře ti být asi moc nemůže, když bereš drogy. To je akorát tak tvůj únik před realitou,“ konstatovala jsem s absolutním přesvědčením, protože jiný důvod mi nepřipadal příliš pravděpodobný.

„Jo, a zatím to takhle bez problému funguje, takže na tom nehodlám nic měnit.“ Stál si neoblomně za svým rozhodnutím a zřejmě ho nemohlo nic přimět k opaku. On si přesně uvědomuje, co dělá a prostě to tak chce.

„A co když to jednou nevychytáš a přeženeš to? Andy, vždyť ty si zas pícháš! Stačí málo a předávkuješ se!“ strašila jsem ho tím největším kalibrem, který se dal vůbec použít. Andyho to ale zřejmě ani v nejmenším nevyvedlo z míry a jedinou jeho reakcí bylo rezignované pokrčení ramen.

„Tak se předávkuju, no a co. Je mi to jedno, Inesso, chápeš?“ vyjasnil mi svůj lehkovážný postoj ke své situaci, do které se dobrovolně dostal a jejíž možné fatální vyústění s ním absolutně nic nedělalo. Zjevně mu to bylo jedno...

„Tohle neříkej ani ze srandy, Andy,“ vypadlo ze mě konsternovaně, protože tahle jeho nulová chuť k životu u něj byla silně alarmující. Zejména proto, že tím podnětem jsem byla já, a kdyby se náhodou opravdu předávkoval, s tím vědomím, že bych za to, sice nepřímo, mohla já, s tím by se mi žilo asi zatraceně těžce.

„Ale já si nedělám srandu. Inesso… já teď prostě nemám proč žít. Ty jsi byla ten hlavní důvod, proč jsem každý ráno vstal z postele a proč jsem se do ní večer zas vracel. Byla jsi celý můj svět, a když jsi odešla pryč, tak všechno odešlo s tebou. Teď už mi na ničem nezáleží a je mi fakt jedno, co se mnou bude. Uvízl jsem v mrtvým bodě, ze kterýho nevidím cestu ven. Já jsem vlastně už mrtvej, uvnitř mě nic nezbylo, jen tohle tělo… tahle schránka, kdo ví proč ještě furt dejchá… No a když přestane, tak co... zeměkoule se kvůli tomu točit nepřestane,“ nastínil mi svoje myšlenky, které byly daleko víc depresivní a frustrující, než by se mohlo na první pohled zdát. Popravdě řečeno mě to dostalo natolik, že se mi do očí až natlačily slzy. Andy byl totálně psychicky na dně, jako ještě nikdy dřív.

„Andy,“ hlesla jsem vyjeveně, protože jsem na sobě cítila, jak mám nejistý hlas a kvůli tomu Andyho proslovu vyjadřujícím jeho lhostejnost k vlastnímu bytí, v krku mi vyrostl obří knedlík. Vzmohla jsem se pouze na to, že jsem si k němu přisedla na postel a objala jsem ho. Andy na to ale nijak nereagoval, dál seděl zcela netečný a tupě zíral před sebe. Ani já jsem už nemohla udělat nic s tím, co se mu dělo.

„Tak někoho nech, aby ti tu cestu ven pomohl najít. Třeba mě, hm?“ nabízela jsem mu svou pomoc až úzkostně, protože mě těmi svými drsnými řečmi neuvěřitelně vyděsil. Věřila jsem mu každé slovo.

„A jak? Chceš se ke mně snad vrátit?“ vyrukoval na mě s takovou sebetrýznivou ironií, která žalostně kontrastovala s tím, co si z hloubi své duše přál a o čem věděl, že se nestane. Sotva jsem si dokázala představit, jak ta situace pro něj musela být bezútěšná, ale i tak z něj prostupovala taková neskutečně hutná a surová sklíčenost, která se vsakovala i do mě a s každou další minutou jsem se tu cítila čím dál bezmocněji.

„To s tím přece nijak nesouvisí,“ upozornila jsem ho, aby si nechal tyhle svoje manipulativní pokusy o citové vydírání. Ačkoliv byl psychicky na dně, i tak byl stále dostatečně vychytralý na to, aby vhodně volil svá slova tak, aby na mě měly co největší vliv.

„Pomoct se mi už snažil kde kdo, Inesso. Ashley mi třeba vyhrožoval s tím, že mi vezme půlku klubu a přestal mi dokonce posílat peníze, abych si neměl za co kupovat. Oliver je zas celej podělanej z toho, co bude s kapelou, takže shání jinýho kytaristu a myslí si, že mi to asi bude vadit. Lena se taky chvíli pokoušela hrát si na spasitelku, ale když jí došlo, že ona není ty, tak to honem rychle vzdala. Co máš jako ty za argument, který by mě měl přesvědčit, abych s tím přestal?“ Svým pobaveným tónem hlasu se doslova vysmíval mé snaze ho z těch sraček, do kterých se naplno ponořil, nějak dostat ven. Já se ale spíš zaměřila na tu část jeho komentáře, kdy zmínil, že Lena není já. V tom mi to došlo, co zřejmě měla celá ta aféra s Lenou znamenat a proč se vlastně vůbec stala.

„A ty ses zas snažil nahradit mě Lenou, že?“ vypadlo ze mě zaraženě, protože mi to můj rozum nebral. Vůbec jsem nereagovala na jeho otázku, protože tohle mě zaujalo mnohem intenzivněji.

„Nevim, co mě to napadlo… Možná proto, že máte takový podobný východoevropský přízvuk… Já sám nevím. Poslední dobou jsem většinu času stejně totálně sjetej,“ vymlouval se ze svých scestných rozhodnutích, které sice dost možná učinil pod vlivem nějakých drog, ale stejně očividně věděl, že to bylo hloupé. Zajímavé ovšem je, že tenkrát vůbec nevypadal, že by nebyl střízlivý a uvědomělý. Naopak se mi zdál maximálně smířený s tím vším, co se stalo. Ale asi to mělo být jenom divadlo pro mě, abych nezjistila, jak moc špatně na tom je. To s Lenou mohl být pouhý pošetilý pokus o zdánlivou záchranu, protože od té doby to s ním šlo nejspíš opravdu prudce dolů.

„Takže místo toho, abys byl chlap a sebral se z toho, tak si budeš dál hrát na chudinku? Nejseš první, komu se něco takovýho stalo! Každou chvíli se někdo rozchází, ale málokdo se potom ničí takovýmhle způsobem!“ vyčetla jsem mu přísně a silně jsem se na něj zamračila. Nechtěla jsem na něj být zlá, když byl v takovém bídném stavu, ale napadlo mě, že by tenhle nekompromisně rázný přístup mohl zabrat spíš než nějaký soucit nebo lítost.

„Ani tohle nezabere, jasný? Raději se na to vyser,“ zabručel otráveně a zvedl se, aby si došel pro krabičku cigaret a jednu si rovnou zapálil.

„Chováš se jako kretén, Andy! Už zase! Abys věděl, tak jsem fakt ráda, že jsem od tebe odešla! Netuším, co ti v tý makovici přeskočilo a proč, ale s takovým člověkem, který se z tebe stal, bych nikdy nebyla, protože bych se do tebe nikdy nezamilovala! Dělej si, co chceš! Ale věř mi, že tohle je poslední příležitost, kdy se ti snažím pomoct a že mě tímhle vidíš naposledy! A budu jen doufat, že si jednou nedáš zlatou. Sbohem!“ spustila jsem na něj pěkně zhurta a ani teď jsem v hlase nepotlačila nevybíravý tón výtky, protože mi regulérně ruply nervy. Zpražila jsem ho rozčileným pohledem od hlavy až k patě a zafuněla jsem jak vzteklý býk někde v aréně na koridě. Andy akorát protáhl nevědomě obličej, jako by se ho to snad ani netýkalo a úlevně si potáhl z cigarety.

„Pozdravuj ode mě toho svýho zpěváčka. Určitě bude mít velkou radost z toho, že jsi běžela zachraňovat svýho bývalýho v nouzi.“ Zasmál se sám nad svým uštěpačným vtipem a jaksi vratce se držel na těch svých dlouhých vychrtlých nohou. Pak se ode mě odvrátil zády a pomalým krokem se asi chtěl odebrat do jiné místnosti, ale já jsem nehodlala nechat poslední slovo jemu, natož když byl takový sarkastický. 

„Jared na mě čeká venku v autě. Na rozdíl do tebe mě podporuje! Ty umíš akorát tak dělat naschvály anebo všechno totálně obrátit vzhůru nohama! Ale teď už to je to jenom tvůj boj, Andy,“ pronesla jsem rezolutně, a aniž bych počkala na nějakou jeho i sebemenší odezvu, důležitě jsem se otočila na patě a raději jsem odsud urychleně vypadla pryč. Jinak bych snad asi musela proplesknout, jak mně hnul žlučí. Člověk mu nabízí pomocnou ruku a on jí ještě takhle sprostě pohrdá. Tohle byla ta absolutně poslední kapka, která dovršila pohár mé trpělivosti ohledně Andyho. Pro mě to byl definitivní konec. Ať už se s Andym bude dít cokoliv…

„Tak jak to šlo?“ vyzvídal Ashley okamžitě, jakmile jsem vstrčila nohu do baru. Nejspíš tam na mě někde i číhal, což udělal dobře, protože já bych jinak z tohohle proklatého místa zmizela beze slova.

„Jestli ho chceš z těch sraček vytáhnout, tak ho prašť něčím po hlavě a pak ho odvez někam na odvykačku. Jinak se ten vůl ufetuje k smrti.“ Na místo odpovědi jsem mu rovnou udělila cennou radu, která byla asi z praktického hlediska jako jediná proveditelná.

„On poslal do háje i tebe?“ podivil se nechápavě a zdálo se, že tím byl opravdu zklamaný. Nejspíš naivně počítal s tím, že já, jakožto poslední záchrana, skutečně zaberu. No tak bohužel…

„A co sis jako myslel? Já ti to přece říkala předem, Ashley. To je fuk… Jestli chcete Andymu pomoct, tak se ho o ni neproste. On o ni vážně nestojí. No, a já už nestojím o to být součástí tohohle šílenství, takže mě už z toho konečně jednou pro vždy vynechte, jo?“ nakázala jsem mu nesmlouvavě a pro zdůraznění svého požadavku jsem na něj varovně namířila ukazovákem. On se akorát ledabyle ušklíbl.

„Tak o tom nepochybuj. Stejně jsi tady ničemu nepomohla,“ ujistil mě odhodlaně a zakroutil nade mnou hlavou.

„Běž do hajzlu, Ashley. Všichni tady běžte do hajzlu!“ zvýšila jsem na něj rozzuřeně hlas, a když se na mě akorát provokativně zasmál, znovu jsem přistoupila k úprku bez dalších zbytečných komentářů, nebo bych si tu svou zlost musela vybít aspoň na tomhle idiotovi. Měla jsem tady toho všeho už prostě dost! Nejvyšší čas to nechat konečně za sebou.

 Děkuji moc všem!!! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 22. kapitola: