OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 33. kapitola

27.12.2019 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 800×

Seděla jsem na promenádě ve Venice a jen tak tupě jsem zírala do vln moře, které přicházely ke břehu v nepravidelných intervalech, ale přesto vytvářely dokonale uklidňující zvukovou kulisu. Myšlenkami jsem se totiž důkladně zaobírala tím, jak jsem se všemi těmi svými rozhodnutími dostala až do tohohle bodu. Během poměrně krátké doby jsem znovu přišla o střechu nad hlavou. A co hůř, také i o milovanou osobu. Protože jsem byla příliš hrdá, a asi už dokonce i zhýčkaná, na to, abych se nechala ubytovat někde v azylu pro podobné nešťastníky, přemýšlela jsem nad tím, že se prostě vrátím do baru a zkusím Lenu, ačkoliv její byt byl malý i pro ni samotnou. Anebo prostě zkusím Andyho, jestli by mě nevzal k sobě, ačkoliv by to pro mě bylo nesmírně potupné a taky asi zoufalé. Nicméně bych u něj asi našla i potřebnou oporu, která by mě trochu povzbudila a potom, co jsem pro něj všechno udělala, bych si snad nocleh na pár dní přinejmenším zasloužila. 

Nemohla jsem si pomoct, ale má poslední setkání s těma dvěma pro mě byla přinejmenším hodně zvláštní. Oba dva totiž nečekaně otočili a já z toho v závěru měla takový dojem, jako by si snad nevyměnili role. Andy se choval spíš jako Jared, čímž si mě vlastně tolik získal za posledních pár dní, a naopak Jared mi daleko víc připomínal Andyho, od kterého jsem raději odešla. Samotné mi to sice znělo absurdně, ale prostě jsem to takhle nějak navnímala.

Ten můj odchod od Jareda byl možná dost ukvapený a chladný, ale v tomhle případě už nebylo co řešit. Jared se sám rozhodl, ačkoliv mi to nebyl schopný říct rovnou do očí, z jeho slov to ale zřetelně vyplynulo. Rozchod s Andym pro mě byl sice značně emotivnější, ale ani tam pak už nebylo o čem spekulovat. Nemohla jsem s ním zůstat po tom, co mi provedl, a stejně tak Jared nemohl být se mnou poté, co jsem ho tak zklamala a vlastně mu i ublížila. Holt někdy ani láska nestačí k tomu, aby spolu dva lidi zůstali. Ve vztahu je zapotřebí daleko, daleko víc, a když to v něm chybí, nemůže to mezi dvěma správně fungovat. S Andym to pro mě celé bylo daleko těžší, protože se mezi námi jednak odehrály hodně ošklivé věci, ale taky jsme spolu zažili mnoho hezkého, a hlavně jsme spolu strávili bok po boku spoustu let, což se změnilo ve skutečně silný zvyk. A má láska k němu byla odjakživa jednoduše dechberoucí. Naprosto si mě získal, i přes to všechno, jaký ve skutečnosti byl a co vyváděl. Jared byl jeho přesným opakem, a to mě dostalo do kolen stejně tak. Nakonec jsem se do něj podobně bláznivě zamilovala, ale naše láska bohužel neměla tolik prostoru a příležitostí k tomu, aby dosáhla takové míry. I přes to, že jsme tvořili pár pouze chvíli a měli jsme si spíš užívat jeden druhého, toho opojného pocitu čerstvé zamilovanosti, řešili jsme až příliš často nějaké problémy, což bylo pochopitelně špatně.

Celé jsem to asi příliš uspěchala. Z jedné mužské náruče jsem utekla rovnou do druhé, aniž bych si vzala nějaký čas pro sebe a dostatečně se z toho těžkého rozchodu s Andym vyléčila. Zvolila jsem naivně tu jednodušší cestu a nahradila jsem svůj osudový vztah kvapem jiným, od kterého jsem nejspíš očekávala až moc. A to, že zacelí to prázdno ve mně po mém minulém vztahu. Andyho jsem pouze vyměnila za Jareda, což prostě fungovat nemohlo. Měla jsem k sobě být vnímavější a upřímnější, stejně tak k Jaredovi. Ač se mi to těžko přiznává, byla jsem sobecká a bezohledná, ani jsem nedomyslela důsledky, které zákonitě musely přijít. Doplatila jsem na to nejen já, ale především Jared, který si to odnesl mnohem hůř. 

Ovšem ani Jared nebyl ve svých citech zcela bezelstný a nezištný. Říkal jedno a přitom myslel druhé. Nedokázal mě přijmout takovou, jaká jsem. I s tím vším, co mě dovedlo k tomu, jaká jsem. Zdál se vždycky tak neuvěřitelně chápavý a tolerantní, ale přitom v sobě dusil to, co ho štvalo, což nakonec muselo bouchnout a smést nás to oba dva. Kdo ví, jakou měl o mně vlastně představu a taky o tom našem vztahu, protože to celé takhle snadno vzalo za své. Rozejít se byla momentálně ta jediná možnost, protože jsme se ani jeden nenacházeli v takovém bodě, kdy by nám to spolu mohlo klapat, přestože jsme si pošetile namlouvali něco jiného. Dřív, nebo později musel nastat ten zlomový okamžik, kdy by jeden z nás nakonec prozřel a řekl dost. A mohlo se to stát v mnohem méně vhodné životní etapě, takže na druhou stranu bych asi měla být vděčná, že to přišlo teď…

Obvinit z toho všeho Andyho by bylo nespravedlivé, protože za nic z tohohle v podstatě přímo nemohl. Že jsem se od něj nezvládla oprostit a přestat ho milovat, to nebyla jeho vina, přestože to jeho nepřetržité vměšování se do mého nového života bez něj si už zvolil on sám a mělo to na mě zajisté určitý vliv. Víceméně. To, že si hrál na oběť našeho rozchodu a řešil to tou nejhorší možnou cestou, která vyústila až v drogovou závislost, která ho málem stála krk, tak to byl ten nejvíc slabošský postoj, který k tomu mohl zaujmout. Tedy až potom, co mi hrál na city a prosil mě o návrat. Celkově to jeho porozchodové chování nedávalo mnohdy příliš velký smysl, protože se pravděpodobně odvíjelo především od jeho nálady a stavu zakázaných látek v jeho krevním oběhu. I za běžných okolností jsem občas měla problém se v něm vyznat, natož potom takhle. Pokud se ale v té jeho poblázněné hlavě opravdu něco změnilo poté, co si prožil ty traumatizující události, mohl by se z něj stát vážně skvělý chlap, který si mě kolem prstu obmotá ještě víc než dosud. Popravdě jsem s Andym nechtěla přerušit kontakt, ať už jsme se jakkoliv srdceryvně rozloučili. Ono mě to k němu totiž nějakým záhadným způsobem táhlo daleko silněji než kdy předtím. Nejspíš jsem asi jen chtěla být přímým svědkem té jeho osobností proměny, abych jí skutečně mohla uvěřit, ale taky mi prostě neustále scházela jeho přítomnost.

A proto, když jsem se konečně zvedla z té lavičky, odhodlaně jsem se vydala na místo svého bývalého zaměstnání, kde pobýval i můj nezapomenutelný bývalý přítel. Jak se to říkává? Že dobří holubi se vracejí?… No to jo.

„Ahoj, Leno,“ pozdravila jsem ji s mírným úsměvem, zatímco stáčela pivo do většího džbánu. Radostně ke mně zvedla hlavu s nepatrně udiveným výrazem, že mě tu po takové krátké době vidí. Pak se ovšem zadumaně podmračila, jak jí záhy došlo, co pravděpodobně předcházelo tomu, co mě sem nakonec přivedlo.

„Tak s tím Jaredem to nevyšlo, jo?“ přeptala se kontrolně, jestli její dedukce byla trefná. Zavrtěla jsem pouze hlavou, že ne, díky čemuž jsem si vysloužila její soucitný pohled. „Tak to mě mrzí, Iso,“ vyjádřila mi svou lítost nad tím, že to mezi mnou a Jayem nevyšlo, ale já už jsem si pro tenhle moment byla jistá tím, že to tak bylo jedině dobře. Pochopitelně jsem kvůli tomu byla smutná a bolelo to jako čert, akorát se to dalo mnohem lépe přijmout, když jsem věděla, že to bylo správné rozhodnutí.

„Je to tak lepší,“ připustila jsem s takovým trochu nuceným tónem hlasu, protože přeci jenom mi to zatím úplně přes ústa nešlo. Bylo to stále ještě moc čerstvé…

„Vážně? Myslela jsem, že to chceš dát s Jaredem do pořádku,“ připomněla mi trochu váhavě, protože se zřejmě obávala toho, aby nešťourala do vosího hnízda. Neměla jsem kdoví jak dobrou náladu, ale ani jsem nebyla nijak podrážděná, že bych se snad chtěla hádat a vybíjet si svou frustraci na ní.

„To jsem sice chtěla, ale… stalo se něco, co mě přesvědčilo o tom, že to nemá cenu,“ nastínila jsem jí opravdu jenom nepatrně, protože se mi to nechtělo nijak detailně rozebírat. Stalo se, co se stalo a nic se na tom měnit nebude.

„A Jared to viděl stejně?“ zajímala se, což dělávala vždycky s maximálním zájmem a upřímností.

„Bylo to oboustranné,“ potvrdila jsem jí naprosto diplomaticky, čemuž se jenom slabě pousmála, aby to zas nepůsobilo příliš nepatřičně.

„No a co teď budeš dělat? Máš kde zůstat?“ vyptávala se trochu zaskočeně, když ji po chvilce napadly úplně stejné otázky, které jsem si do zblbnutí opakovala i já, co jsem opustila bezpečné zázemí Jaredovy vilky. Nato jsem si bezděčně povzdechla, poněvadž jsem netušila, jak mám odpovědět, protože jsem prostě zatím neměla nejmenší ponětí, jak to budu řešit dál. Tím, že se vrátím sem a zajdu za Andym, jsem skončila. Pořád jsem se točila v bludném kruhu. Nejlépe bych asi udělala, kdybych to všechno hodila za hlavu a šla dál, jenže na to jsem asi byla moc velký srab. Bála jsem se udělat ten velký krok do neznáma, který by mě klidně mohl zavést na lepší cestu…

„To zatím nevím… Poslyš, je… je nahoře Andy?“ položila jsem ji pro změnu dotaz já a Lena o něco zbystřila.

„Jdeš za ním, jo? Hmm, myslím si, že je. Podle mě nevyšel ven z bytu, jak jsi odešla pryč,“ informovala mě naštěstí k mému potěšení, díky němuž jsem doslova pookřála. Trochu se mi ulevilo a na druhou stranu se mě jalo jisté rozjaření, když jsem se s ním měla zanedlouho setkat. Vlastně se mi zachtělo jít hned a ne tady takhle plytce vykládat.

„Tak já… půjdu se za ním podívat,“ pronesla jsem trochu rozpačitě a slezla jsem dolů z barové židle.

„No to běž, určitě tě rád uvidí,“ rýpla si do mě čistě kamarádsky, přestože si sama s Andym zažila menší románek, který ji zasáhl podstatně víc než Andyho, který si zase někde hledal náhradu za mě. Je to až směšné, jak jsme v tomhle s Andym postupovali stejně. A že jsme vlastně i po rozchodu nemohli být jeden bez druhého a stále jsme jeden druhého vyhledávali.

„Tím bych si teda nebyla úplně tak jistá,“ ohradila jsem se významně, poněvadž po tom, co jsme si s Andym všechno řekli včera a předevčírem, jsem o tom značně pochybovala. Lena se na mě zadívala pobaveně, že vůbec něco takového vypouštím z pusy. A tak jsem na ni mávla a pomalými, rozvážnými kroky jsem se vydala nahoru za Andym. Před dveřmi jsem se na chvíli zastavila a přemítala jsem nad tím, co mu vlastně říct k tomu, že zas stojím na jeho prahu. Pár důvtipných poznámek mi prolétlo myslí, ale jakmile jsem zaťukala na dveře a po několika napínavých vteřinách se přede mnou zjevil Andy, kterého má přítomnost neskrývaně konsternovala, dočista jsem oněměla.

„To jsi beze mě teda moc dlouho nevydržela,“ poznamenal s tou svou typickou ironií, ale pak se na mě tak sladce usmál, že mě opět vidí, že jsem mu ten potěšený úsměv okamžitě vrátila.

„Taky tě ráda vidím,“ přiznala jsem bez nějakých povídaček okolo, což ho zjevně příjemně překvapilo. „Víš, já… nevěděla jsem, kam jinam jít,“ hlesla jsem s bezradným tónem hlasu a kdyby to nestačilo, tak jsem ještě pokrčila rameny. Andy nemusel nikterak dlouho dumat nad tím, co mě k mé návštěvě vedlo.

„Takže je konec?“ přeptal se kontrolně, jestli si i on vyvodil ten správný závěr. 

„Jo, rozešli jsme se,“ potvrdila jsem mu stručně a protáhla jsem obličej nespokojeně dolů, jak mě to opakování oné drsné pravdy naplňovalo čím dál větší beznadějí.

„No tak já mu to teda půjdu vysvětlit, ne?“ Chytil se ihned toho svého vážně nevážného slibu, přičemž měl ve tváři takový drsný výraz, jako že tím vysvětlováním myslí spíš ruční domluvu, až mě tou svou celkovou komičností rozesmál a hnedka mi bylo o vlásek líp. „Tak pojď dál,“ pozval mě vzápětí a gestem ruky mi naznačil pohyb vpřed.

„Děkuju,“ hlesla jsem potichu a vklouzla jsem téměř neslyšně dovnitř.

„Tak jak ti je, hm?“ staral se i on o můj psychicky stav, který byl rozhodně po rozchodu s Jaredem nesrovnatelně vyrovnanější, nežli potom, co jsem to skončila s ním.

„Není to tak zlý, jako když jsme se rozešli my dva,“ neodpustila jsem si jedno ošemetné porovnání, které vzal s naprostým přehledem, ale kyselému úšklebku se přesto neubránil. Jakmile jsem se zastavila asi metr od postele, což pro mě byl vždy takový středobod bytu a kde jsme s Andym spolu trávili stejně nejvíc času, porozhlédla jsem se kolem. Měl tu nezvykle uklizeno a po nějakých návykových látkách tu nikde nebyla ani stopa. Dokonce zmizely i popelníky a krabičky od cigaret, které se běžně válely naprosto všude…Zřejmě to myslel naprosto vážně.

„Nevim, jestli mám být rád anebo být uražený,“ nepřestával s tím rozveselováním mě, což mu fakt vycházelo na výbornou. Navíc jsem měla jednoduše radost z toho, že ho mám zase ve své blízkosti a že s ním můžu mluvit.

„Asi něco mezi,“ poradila jsem mu se smíchem a vyhledala jsem opětovně jeho oči, ve kterých se po hodně dlouhé době nacházel takový bezbřehý klid, který se s každou další vteřinou přeléval i do mě a buňku po buňce mě naplňoval pokojnou smířeností, jež přebíjela všechny ty negativní pocity po těch nemilých zážitcích s Jaredem.

„Nedáš si něco k pití?“ nabídl mi ochotně a už pádil do kuchyně pro něco na uhašení žízně. Za okamžik se vrátil s obyčejnou minerálkou, čímž mě úplně odrovnal. Čekala jsem nějakou whiskey, a tu bych možná uvítala spíš, ale ani minerálkou jsem nepohrdla. Po tom půl dni na promenádě jsem byla slušně dehydrovaná…

„Teď se budeš starat ty o mě?“ užasla jsem nad ním a s díkem vepsaným na rtech jsem přijala plnou skleničku průhledné tekutiny se spoustou bublinek.

„To je to nejmenší po tom všem, co jsi pro mě udělala,“ uznal zcela vážně, ale mírně to odlehčil roztomilým úsměvem, že bych si od něj právě teď asi vzala naprosto cokoliv. Pořád jsem nechápala, že mohl takhle najednou otočit a změnit se v úplně jiného člověka, ale neskutečně mi tím imponoval a byla to taková neuvěřitelně vítaná změna, která mě k němu nečekaně táhla přímo magneticky zpátky.

„Udělala bych to kdykoliv znovu,“ dušovala jsem se před ním, ale rozhodně jsem si nevymýšlela. Byla jsem přesvědčená o tom, že bych Andymu pomocnou ruku podala kdykoliv by to potřeboval.

„Já vím, takže… Jestli ti to budu moct nějak oplatit, stačí říct, jo?“ upozornil mě vstřícně a mrkl na mě. Jeho nevídaná laskavost mě nejprve jaksi vykolejila, ale protože jsem kdesi vzadu v hlavě stále řešila ten problém s noclehem, a především jsem se tak trochu vypočítavě šla s tím, že by mi něco takového mohl nabídnout, vyslechla jsem si to s opravdovým nadšením.

„Víš, já… vlastně jsem sem kvůli tomu přišla, tak trochu,“ doznala jsem se zcela dobrovolně, abych si zbytečně nevymýšlela nějaké pohádky o tom, proč tu jsem. Navíc mu to muselo být tak jako tak jasné, když jsem se mu svěřila o tom našem problému s Jaredem, který nepřímo zapříčinil on sám. Byla jsem si jistá tím, že kdyby si neprošel tou zásadní osobností proměnou, tak by tuhle mou novinku přijal zcela odlišně. Koukal na mě podobně lítostivě jako Lena, zatímco ještě před nějakým týdnem a něco by tu euforicky jásal, že mě ten neočekávaný zvrat ve vztahu s Jaredem opět přivedl k němu.

„Napadlo mě to. To ti ani nedal nějaký čas, aby sis našla něco k bydlení? Tak to muselo bejt asi dost zlý,“ tipoval si trochu odvážně, což nebyla úplně scestná úvaha, ale pravdě se nijak dvakrát nepřibližovala. S Jaredem jsme to ukončili poměrně klidně, ačkoliv se do mě Jay dost nevybíravě strefoval pokaždé, kdy měl tu možnost. Omlouvalo ho pouze to, že jsem svou nemístnou poznámkou v posteli zranila jeho vlastní hrdost a asi jsem tím i zničila veškeré jeho naděje na záchranu naše vztahu, což si kompenzoval takovým nešťastným způsobem.

„No, víš... v posteli jsem křičela tvoje jméno, což pro Jareda byla asi ta poslední kapka,“ objasnila jsem mu bez nějakých rozpaků, což jeho naopak evidentně vyvedlo z míry, ale rozpustilému úsměvu, který odrážel jeho uspokojené ego, se nevyhnul.

„A to tě mám jako teďka nechat tady u sebe?“ vypadlo z něj s afektovaným pohoršením, kterým narážel na tu mou přímočarost, v níž jsem zmínila něco tolik choulostivého.

„Vždyť už mě stejně nechceš,“ uklidňovala jsem ho ledabyle, ale samozřejmě stále v rámci našeho vzájemného popichování. Tenhle styl komunikace mi děsně chyběl. S Andym jsme se uměli skvěle špičkovat, což vždycky našemu vztahu dodávalo takovou hravou formu, která ten obyčejný denní stereotyp mnohdy příjemně zpestřovala.

„Takhle jsem to určitě neřekl,“ zamítl naprosto rezolutně a důležitě na mě pohlédl, abych o něčem takovém už nikdy víc nepochybovala.

„Nebudu tě tady rozptylovat moc dlouho, to se neboj,“ ubezpečila jsem ho, že se tu nemíním nějak zdržet. Byla jsem zcela odhodlaná udělat konečně něco proto, abych se osamostatnila. S Jaredem jsem to úplně zazdila a opět jsem svou nezávislost upozadila před pohodlným a rádoby bezstarostným životem ve vztahu. Stejně jako měl Andy svůj osobní cíl stát se lepším mužem, i já jsem si vzala za úkol se sebou něco udělat. Najít si svůj byt, nějakou pořádnou práci a být soběstačná, aby pak jakýkoliv další můj vztah byl pouhým obohacením a ne vyloženě nutností k přežití. O to už jsem vážně nestála…

„Rozptylovat mě, to jsi řekla moc pěkně,“ ocenil mou květnatou volbu slov, zatímco na mě vrhl takový vyzývavý pohled, že jsem se začala okamžitě červenat, protože se mi kvůli němu v mysli prohnaly opravdu nestydaté myšlenky, a tak jsem se raději podívala někam jinam, aby mě už víc nepokoušel. S tím Jaredem to včera nevyšlo, takže mé tělo dál sužovaly hříšné touhy, které se mnou cloumaly už jen při jejich zmínce. 

„Myslím to vážně, Andy,“ upozornila jsem ho, aby bral má slova v potaz, což rázným pokývnutím hlavy záhy provedl. Pak ještě několikrát zavrtěl hlavou ze strany na stranu, abych viděla, že nic mezi námi nemíní pokoušet.

„Já taky. Vím, že by to mezi náma nedopadlo dobře, kdybysme to dali znovu dohromady, a to fakt nechci. Oběma nám prospěje si dát chvíli pauzu,“ nastínil mi svůj náhled na věc, který byl naprosto rozumný a vyzrálý a nedalo se proti němu cokoliv namítnout. Přesto mě to lehce mrzelo, protože mě tenhle nový Andy prostě přitahoval.

„V tom s tebou souhlasím. Semlelo se toho tolik, že bysme si měli chvíli odpočinout a vstřebat to,“ přidala jsem i já svou troškou, abych mu tím dokázala, jak moc jsem s ním zajedno.

„Ale na blízku jeden druhýmu můžeme být, ne? To není nic zakázanýho, že jo?“ navrhl mi nepatrně nesměle, čímž mě téměř dojal a současně jsem byla šťastná, že s takovým nápadem vůbec přišel. Mně samotné by to asi přišlo moc troufalé, kdybych to měla nahlas vyslovit já, ale takhle jsem vnitřně dočista slavila. Navenek jsem se na něj alespoň vděčně usmála a pro změnu jsem z něj nemohla spustit svůj zrak plný úžasu. Jak jsme se v tom společným vnitřním sjednocením naprosto shodli…

„Tohle naštěstí není,“ šeptla jsem úlevně a nemohla jsem se na něj přestat přihlouple culit. Když už mi to ale připadalo poněkud nepatřičné, uvědoměle jsem si odkašlala a trochu rozpačitě jsem se podívala kolem sebe. „Tak… můžu si dojít pro věci, hm? Nechala jsem je dole u Leny,“ tázala jsem se o výslovné povolení toho, že si sem můžu napakovat svoje věci, které jsem odsud teprve nedávno odnesla. Tohle by člověk vážně jen tak nevymyslel… Andyho jsem tím svým dotazem ovšem nefalšovaně rozesmála.

„Ty jsi věděla, že tě neodmítnu, viď?“ rýpl si do mě bez nějakých známek jízlivosti, protože se bavil nad tou celkovou ironií osudu. Jak se věci děsivě rychle měnily. Jak se postupně vyvíjely. Ani jeden z nás by se asi neodvážil po tom rozchodu tvrdit, že znovu skončíme spolu. Nebo možná… směřovalo to právě přesně do tohohle bodu?

„Trochu jsem s tím počítala,“ zabrblala jsem si sotva na půl pusy, ale jemu to i tak neuniklo, takže se zas smál na celé kolo. Bylo to neuvěřitelně osvěžující se s ním s takovou lehkostí a nezávazností bavit, na rozdíl od těch všech psychicky vyčerpávajících rozhovorů po tom našem ošklivém rozchodu. To ze mě vysával energii už jen tím, že jsem ho měla na blízku. Teď mě ovšem jeho blízkost naplňovala elánem a veselou náladou…

„Kdybych tě neměl tolik rád, tak ti zabouchnu dveře před nosem,“ utahoval si ze mě a kulil nad mou drzostí své velké, nebesky modré oči, ve kterých se odrážela taková nebetyčná pokora jako snad ještě nikdy dřív.

„Tak je raději nech otevřené, než se vrátím z baru, jo?“ požádala jsem ho v podobně žertovném duchu, čímž jsem ho zajisté opětovně pobavila, ale schválně se na mě tak zaškaredil, když jsem si dovolila mu něco nakazovat. Než jsem opustila zázemí jeho bytu, s mrknutím jsem se na něj otočila přes rameno, díky čemuž mi neušel jeho unešený pohled na mé pozadí, které zřejmě shledával k nakousnutí, když si sám přikousl spodní ret. Ach jo… pobývat teď u něj bude spíš za trest, než jako moje spásná záchrana. Zakázané ovoce vždycky chutná nejlépe, že...

 Moc všem vděčně děkuju! Jste úžasní čtenáří! :)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 33. kapitola: