OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 36. kapitola

22.01.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 786×

Shannon si mě podezíravě přeměřoval svým důrazným pohledem, kterým mi jednoznačně sděloval, že se mnou zase tolik za dobře není. Okamžitě mě tím znervóznil, protože když i Jared se přes ten náš rozchod nějak přenesl, celkem mě zaskočilo, že Shannon se tvářil takhle nepřístupně.

„Ahoj, Shanne,“ zkusila jsem ho opatrně pozdravit, protože stejně už nebylo zbytí.

„No ahoj, Is. Tebe bych tady fakt nečekal. Něco sis tady nechala?“ zajímal se sice se skoupou dávkou sarkasmu, ale i tak ji nešlo přeslechnout. Jen mi zacukal pravý koutek, jak mě to jeho rýpnutí zasáhlo do citlivého místečka.

„Ale ne, Jared mi vracel moje návrhy, které jsem měla u Alessandra,“ uvedla jsem na pravou míru a dál jsem to raději nerozváděla. Shannon obešel auto kolem přední kapoty až na chodník, aby mohl kdykoliv snadno prchnout, kdyby mu tahle napjatá konverzace začínala být proti srsti.

„Fajn, já už se lekl, jestli toho ňoumu nenapadlo začít škemrat, ať se k němu vrátíš,“ zabručel opovržlivě a nakonec si jako třešinku na dortu pobaveně odfrkl. Za to já jsem na něj vyvalila oči, protože jeho poznámka mě dost zarazila. Byla značně v rozporu s tím, jak se ke mně Jared doopravdy choval, ale zároveň mi nedávalo smysl, že by takhle svého bráchu schválně shazoval.

„Proč by měl škemrat? Jared je úplně v pohodě,“ ohradila jsem se dotčeně a s mírným podmračením jsem se na něj intenzivně zadívala.

„Tys asi zapomněla, že je to herec, co?“ usadil mě kousavě a zatvářil se značně škodolibě. Touhle věcnou připomínkou mi vzal vítr z plachet, poněvadž jsem v následujících několika předlouhých vteřinách netušila, co mu na to mám vlastně namítnout. Jen jsem na něj hloupě zírala a střídavě otvírala a zavírala pusu.

„Nemyslím si, že by na mě něco hrál,“ pronesla jsem rezolutně, poněvadž jsem za celý rozhovor s Jayem nezaregistrovala jedinou indicii toho, že by se snad přetvařoval. Hlavně nechápu, co by z toho měl a čeho by chtěl dosáhnout, když by se mnou zůstal v kontaktu, kromě toho, že by akorát rozdmýchával rozjitřené porozchodové emoce. Jared takový masochista snad není…

„No to svědčí o tom, jak vnímavá seš. Bodejť by to mezi váma pak skončilo jinak.“ Vůbec se se mnou nemazlil, což jsem na jednu stranu chápala, ale na tu druhou jsem nerozuměla tomu, proč je ke mně Shannon takový drsný, zatímco Jared se ke mně choval náhodou mile, přestože by měl plné právo na mě být přesně takovýhle.

„Shanne, uber trochu, jo? Já chápu, že tě asi naštvalo, jak to mezi náma s Jayem dopadlo, ale podíl jsme si na tom odnesli oba a nejenom já, tak se ke mně takhle nechovej! Jestli ti jde o ty peníze, co ti dlužím, tak ty ti samozřejmě vrátím. Mrzí mě, že jsem tě v tom obešla a ty peníze z tebe dostala pod falešnou záminkou, ale tenkrát jsem byla v dost špatné situaci a nevěděla jsem kudy kam, což… vím, to mě neomlouvá, já to vím. Celé mě to moc mrzí, ale stalo se už a s tím bohužel nic víc neudělám, kromě upřímné omluvy a srovnání toho dluhu. Jared mi to, zdá se aspoň, odpustil, mohl bys i ty, prosím? Když ne, tak to vážně pochopím, ale ulevilo by se mi, kdybys na mě přestal být naštvaný. Záleží mi na tom, protože i za tu docela krátkou dobu jsem si tě oblíbila a štve mě, že jsem tě zklamala, Shanne. I tvýho bráchu,“ spustila jsem na něj sáhodlouhé vysvětlování a omlouvání za to, co se stalo a po čas toho monologu se Shannon postupně přestával mračit a působil dokonce i chápavě. Já jsem naopak nechápala, kde se ve mně vzala taková asertivní odvaha se mu postavit a hájit sebe samu, protože jsem si před ním připadala opravdu hodně maličká. V tom přeneseném slova smyslu, samozřejmě. Výškově Shannon spadal asi do takového průměru.

„Ty peníze neřeš, na těch mi fakt nesejde, Issie. Mně vadí, že jsi mi kvůli nim lhala přímo do očí, abys zachránila prdel tomu tvýmu pošahanýmu bejvalýmu, který se sem vloupal a ohrožoval nás zbraní! Ty musíš bejt taky šílená, když ses mu snažila pomoct a ještě jsi ho kryla!“ nasadil znovu ten vyčítavý tón, který byl v tomto případě zcela na místě. Proto se tomu jeho nařčení nedalo nijak odporovat, protože měl v zásadě pravdu.

„Nechtěla jsem vás do toho namočit, Shanne, a nějak vás tím vystavovat nebezpečí. Ti lichváři byli pěkní šmejdi a nakonec Andyho stejně málem umlátili k smrti,“ přiznala jsem mu otevřeně, aby si lépe dovedl představit, o čem to vlastně vynáší takovéto jednostranné soudy. Shannona to ale zjevně nikterak neobměkčilo, protože se akorát odmítavě zamračil ještě víc.

„Hádám, že si o to určitě koledoval a taky si to rozhodně zasloužil,“ vyslovil poměrně chladně, až mě tím svým lhostejným postojem docela zarazil. Je sice pravda, že Andy tvrdil úplně to samé a od něj mě to také nemálo šokovalo, ale slyšet to ještě z dalších úst, navíc od někoho, kdo se s Andym setkal pouze jednou, to mě dostalo ještě o něco víc.

„To, jak dopadl Andy, si nezaslouží fakt nikdo, Shannone,“ vyvedla jsem ho z omylu, protože to já jsem byla u toho, když ho tak šeredně zbili, když jsem se ho snažila dostat do nemocnice, pak jsem ho převezla do baru a částečně i u toho, jak mu pomohla Natalie z toho nejhoršího a byl to vážně dost traumatický zážitek. Andy to ale naštěstí zvládl a pak se hned na to svedl poprat také s odvykačkou, která mu dala řádně zabrat, stejně jako mně. Všechny tyhle hrůzné zkušenosti ho ale přivedly na práh životního procitnutí, které zapříčinilo jeho odhodlání k zásadním změnám, které jsem mu skutečně věřila a ráda bych byla také u jejich dosažení.

„Stejně jako brácha nechápu, proč toho Andyho furt omlouváš, bráníš nebo zlehčuješ jeho činy. I když i mně se po tobě stýská, protože jsem si tě taky dost oblíbil, tak jsem jinak za bráchu rád, že jste se rozešli. Ani já bych to na jeho místě nerozdejchal,“ dorazil mě posledními kousavými slovy, která mě slušně sejmula. Konsternovaně jsem zalapala po dechu, ale pak jsem usoudila, že bude lepší to nekomentovat.

„Jo, bylo to správné rozhodnutí. No nic, musím už jet, tak… se měj, Shanne. Ať se ti daří a… snad se na mě jednou přestaneš zlobit,“ rozloučila jsem se s ním kvapně, ani jsem nepočkala na jeho reakci a raději jsem rovnou zalezla do auta a regulérně jsem ujela od všeho tohohle ponížení a nepochopení. Čekala mě ještě čtyřhodinová směna venčení, což byla stejně daleko lepší vidina, než se tady nechávat od Shannona srážet. Hlavně už jsem se těšila zpátky za Andym, který mi zaručeně zvedne náladu ze všech a ze všeho nejlépe. Ačkoliv mu budu muset dřív, nebo později říct, že se od něj příští týden odstěhuju, což určitě nebude snadné. Pro mě ani pro něj…

Celá uřícená jsem se dopotácela do bytu, kde jsem Andyho výjimečně nenašla s tužkou nebo uhlem v ruce, nýbrž s kytarou. Krom té, co jsem mu tehdy rozmlátila o zeď, měl doma ještě jednu, obyčejnou španělku, kterou sice moc často nevyužíval, ale když už ano, tak na ni hrál ty nejhezčí věci.

„Ahoj, Andy,“ pozdravila jsem ho asi ne tolik nadšeně, jak bych chtěla, ale byla jsem opravdu utahaná. Doslova.

„Ahoj, Issie,“ vrátil mi Andy pozdrav daleko energičtěji a vylepšil ho o rozzářený úsměv, jakmile ke mně zvedl svůj zrak, jen co otevřel oči. Většinou když takhle hrál s očima zavřenýma, tak to hraní hluboce prožíval i ve svém nitru. Proto mě trochu zamrzelo, že jsem ho v té jeho rituální terapii vyrušila, ale zas se ani trochu netvářil, že by mu to snad vadilo. Dosunula jsem se k němu na postel, kde si pohodlně seděl a brnkal na struny.

„Jako rád tě zas vidím, ale… teda ten psí odér je fakt síla,“ dobíral si mě hnedka, jakmile jsem se vedle něj znaveně zhroutila, ale zároveň jsem se zhluboka nadechla, abych se proti jeho poznámce ohradila.

„No dovol,“ procedila jsem skrz zuby, ale rty jsem o sebe odlepila do pobaveného úsměvu. „Ty bys taky nevoněl po fialkách, kdyby ses celé odpoledne honil po parku se smečkou psích rebelů,“ bránila jsem se jeho nařčení, které sice bylo pravdivé, takže právě proto by si ho mohl nechat pro sebe. Já už ten zápach ze sebe ani necítila, jak jsem jím byla obklopená několik hodin v kuse. To je stejné jako s parfémem, za chvíli už ho člověk na sobě taky necítí…

„Ještě že tu jen celý den sedím a hraju si,“ poznamenal škodolibě a culil se na mě jako to pako.

„To se někdo má,“ sykla jsem dopáleně, ale to jen samozřejmě naoko, protože jsem byla jinak nesmírně ráda, že je ohleduplnější ke svému zdraví a dbá na řádnou rekonvalescenci.

„Když si to někdo umí zařídit,“ podotkl významně a několikrát důležitě zahýbal obočím nahoru a dolů.

„No, v tom máš pravdu. Jen tak někoho nepostřelí a nezmlátí až do bezvědomí,“ přisadila jsem si ještě, když mi takhle šikovně nahrál. To Andyho regulérně rozesmálo, ačkoliv to ještě nebyla zase taková dávná historie, že by ty rány už ani fyzicky necítil.

„Běž se raději vysprchovat, jo? Sranda tě sice nepřejde, ale aspoň ten smrad by mohl,“ odkázal mě rovnou do koupelny, zatímco se u toho pořád pochechtával. Možná ještě mému vtipu, ale teď určitě i tomu svému. Dotčeně a opět teatrálně jsem ho zlehka praštila rukou přes rameno, samozřejmě do toho druhého, než u kterého se nacházela stopa po kulce, čímž jsem ho rozesmála o to víc. Pak jsem se opět postavila na nohy a než jsem odkráčela pryč z místnosti, neodpustila jsem si ho uraženě nařknout z toho, že je sprostý, což u něj způsobilo jen další nával smíchu. S ledabylým mávnutím ruky jsem zmizela v koupelně, kde jsem si užila dlouhou, uvolňující a uklidňující sprchu, po které jsem se vrátila zpět jako znovuzrozená.

„Mám pár novinek, Andy. Dneska jsem měla docela zajímavý den,“ vybalila jsem na něj, jakmile jsem se znovu zjevila před Andym, který momentálně zíral na display mobilu a kdo ví co tam hledal za moudra. Jako na povel se od svého mobilu odtrhl a svou plnou pozornost věnoval mně.

„A o jaký novinky jde?“ ptal se zvídavě a na posteli se posadil o něco výš, aby se se mnou nebavil téměř vleže.

„Dneska jsem se viděla s Jaredem…“ Dramaticky jsem se odmlčela a mezitím jsem se opět posadila vedle něj, ale tentokrát už jsem mu snad voněla pod nos, protože jsem se raději třikrát přemydlila sprchovým gelem s vůní maracuji a jasmínu, abych ten psí zápach stoprocentně přebila. „Doufám, že teď už se můžu posadit, když jsem se důkladně umyla,“ přeskočila jsem záměrně na jiné téma, abych si do něj ještě lehce rýpla za to, jak se mi posmíval za ten odér. Andy na to zareagoval svým typickým mimickým posunkem, když protočil své modravé oči v sloup a pak se na mě kysele zašklebil.

„I kdybys smrděla po psím lejně, tak bych si toho nevšímal, protože teď jsi mě zaujala úplně něčím jiným, Is. A co se… o co šlo s Jaredem?“ vyzvídal aktivně, zatímco se u toho snažil tvářit, že je naprosto nad věcí.

„Vrátil mi ten skicák, který u sebe měl Alessandro. A mimochodem, stihla jsem s ním probrat i nějaké jiné věci... Velké plus pro tebe, protože ty peníze, které jsi Jaredovi ukradl, vrátit nechce. A ani Shannon ne, takže jsi tímhle ušetřil osm set babek, i když já jsem se u toho málem propadla hanbou,“ vybalila jsem na něj jako první zprávu tohle, protože se týkala přímo jeho a určitě by o tom měl vědět. Andymu vyskočilo obočí vysoko nahoru, ale pak se na mě mírně zamračil, jak si to nechal projít hlavou i s těmi možnými alternativami, které se mu dost možná nelíbily. A taky se mu asi nemuselo zrovna dvakrát zamlouvat, jak jsem mu tu zprávu podala, protože jsem použila celkem nevybíravé výrazy, které se ho mohly třeba i dotknout. Což mi samozřejmě došlo až pozdě…

„Ty ses s ním bavila zrovna o tomhle?“ podivil se nad tím zcela otevřeně a soustředěně na mě hleděl.

„No jo. Byla to dobrá příležitost, jak některé věci vyřešit a napravit, tak jsem toho využila,“ potvrdila jsem mu to i se svým logickým úsudkem, který zřejmě pochopil, když se mu to stažené obočí o něco uvolnilo.

„Já jim ty peníze ale vrátím,“ prohlásil odhodlaně a spodní čelist se mu podivně vypjala.

„Ale už nemusíš, Andy. Vždyť ti to říkám, že ani jeden o ty peníze nestojí,“ zopakovala jsem mu o něco důrazněji, aby to vzal v potaz a nestál si umanutě za tím, což vůbec nebylo potřeba. Ačkoliv já jsem s tím měla taktéž dost zásadní problém a Jaredovi dalo zabrat, aby mě přiměl z mého přesvědčení nakonec svolit.

„Pro mě je to stejná hanba jako pro tebe, Inesso. Jednou jsem je sám ukradl a podruhý jsem donutil tebe, aby sis je půjčila… Je to jedna z mnoha věcí, na který fakt nejsem hrdej, ale je to naštěstí jedna z věcí, kterou alespoň můžu napravit zas já a taky že to udělám a je mi přitom fuk, jestli o to Leto jedna nebo Leto dva stojí. Ty prachy jim vrátím i s úroky, jasné? Abych se aspoň za tohle nemusel stydět a i ty za mě,“ podělil se se mnou o svoje myšlenky, které byly zcela pochopitelné a ze kterých se mi ani v nejmenším nechtělo ho zrazovat. Potřeboval pro sebe udělat něco takového, aby sám sebe ve svých očích zdvihnul zas o něco výš. Potřeboval nějakou takovou satisfakci za to, co provedl…

„Neber si to osobně, prosím. Takhle jsem to...“

„Nesnaž se to nějak zlehčovat, Is. I tohle jsem solidně podělal a měl bych se to pokusit nějak napravit, abych si alespoň tohle mohl odškrtnout. Mrzí mě, že jsem tě i do toho takhle namočil...“

„Andy, dost! Nech si ty omlouvací proslovy, to už máme za sebou, jo? Málem jsi za to všechno zaplatil tu nejvyšší daň a… víš, já věřím tomu, že se vážně snažíš změnit a to mi naprosto stačí. Jestli jim chceš ty peníze vrátit pro svůj lepší pocit, tak to klidně udělej, hm? Já chápu ten důvod proč a plně tě v tom podporuju. Ale protože jsi část peněz utratil kvůli mně, tak tu zase splatím já v tom případě,“ ujala jsem se slova nakonec já, když jsme si dosud spíš jen skákali do řeči, jak jsme ani jeden nechtěli slyšet to, co ten druhý říká. Andy po celou dobu mého monologu pouze vrtěl odmítavě hlavou, a poněvadž byl sám tvrdohlavý jako mezek, domluva s ním zajisté nebude snadná. Ale z mého úhlu pohledu tohle byla férová nabídka, kterou by měl rozhodně přijmout, jestliže odhodí svoje ego někam stranou…

„Inesso, ne, je to má vina, a proto nehodlám dopustit, abys na ni ty doplácela. Ty se teď navíc snažíš postavit na vlastní nohy a s takovým dluhem by to trvalo akorát o to dýl,“ přesvědčoval mě těmi stejnými argumenty jako Jared, což pro mě bylo lehce znepokojující, když mě oba vnímali jako jistou chudinku, která by snad takovou situaci nebyla schopná zvládnout. Proto jsem se na něj tentokrát docela pohoršeně zamračila já. Ale než jsem se nadechla, abych se ostentativně ohradila, tak mě Andy pohotově předběhl s dalšími neprůstřelnými důvody, proč se mu nesnažit pomoct s tím jeho dluhem: „A ještě snad posíláš peníze své babičce, ne? Isso, já… fakt tě dost obdivuju za to, že mi po tom všem chceš ještě takhle pomáhat a vážím si toho, ale už jsi toho pro mě udělala vážně hodně. Mnohem víc, než jsi musela. Ty jsi mi doslova zachránila život a přiměla jsi mě se změnit. Seš fakt neuvěřitelná, Issie, víš to? Proto už po tobě nemůžu chtít víc, nikdy… Sám se taky potřebuju postavit na vlastní nohy, a tohle je jedna z těch možností, tak to nech na mně, prosim.“ A na závěr svého proslovu se na mě nepatrně pousmál s vidinou očekávání, že mu v téhle žádosti velkoryse ustoupím. No co mám jako dělat? Ty jeho psí oči se nedají jen tak ignorovat! 

Během toho svého monologu se na mě Andy nepřetržitě díval a jen střídal pohledy, ve kterých jsem snadno vyčetla jednak užaslost, pak vděčnost a nakonec také prosbu, přičemž se téhle kombinaci prostě nedalo odolat, takže jsem jen nakonec uvědoměle přikývla, že jeho žádost beru plně na vědomí. Andy ke mně pak natáhl ruku, vzal tu mou do dlaní, aby ji vzápětí mohl ve vřelém gestu políbit na hřbet a znovu mi obdivně zopakovat: „Jak říkám, neuvěřitelná.“

„Nepřeháněj, Andy,“ napomenula jsem ho, ale přitom jsem měla co dělat, abych se nezačala regulérně červenat.

„Nepřeháním, jen… se nechápu, že jsem to předtím takhle neviděl. Musel jsem o tebe nejdřív přijít, abych si to uvědomil.“ Vrtěl sám nad svou vlastní hloupostí hlavou, zatímco mně o něco pevněji sevřel dlaň v té své.

„Určitě nejsi první ani poslední, kdo to takhle má. Důležité je, že sis to nakonec uvědomil, ne?“ pronesla jsem s notnou dávkou optimismu, čímž jsem ten moment poněkud zlehčila, jinak bych tutově zrudla jako ten rak. Andy se na mě potutelně usmál a sklopil oči dolů, přičemž vypadal tak sladce, že bych se na něj fakticky nejraději vrhla a pustila se do něj. Všemi možnými způsoby…

„Ale ohledně toho, že se snažím osamostatnit, tak… Jared mi od Alessandra vyřídil vzkaz, že by pro mě možná měl práci v módním průmyslu, takže kdyby to vyšlo, neměla bych takový problém Jaredovi vrátit ty peníze,“ oznámila jsem mu další velkou novotu, a ještě jsem se přitom stačila vrátit obloukem k předešlé debatě o splacení dluhu, ale dala jsem si záležet na dostatečně nadneseném tónu hlasu, který už hraničil se žertem. Andy na tohle ale nijak nereagoval, protože už oněměl při té zmínce, že je tu šance, že by se mi splnil sen, kdy mu lehce poklesla čelist a své velké oči na mě konsternovaně vyvalil.

„No páni, Issie! To by bylo fakt skvělý!“ nadchnul se i za mě a najednou úplně celý zářil. „Vážně ti přeju, aby ti to vyšlo. Zasloužíš si to, po tom všem rozhodně,“ dodal záhy a plný radosti se na mě usmíval, přičemž jsem nepochybovala o tom, že by svá slova nemyslel upřímně.

„Díky, Andy. Ale… není to jisté, uvidíme, co z toho bude,“ připomněla jsem mu věcně, protože takové veselí bylo zatím příliš předčasné a vlastně nebylo opodstatněné, protože zde vězela padesáti procentní možnost, že to vyjde stejně tak, jako že to nevyjde. Andy se ale stále nadšeně zubil a vypadal, že tu zprávu prožíval ještě o něco víc než já, když mi ji Jared sdělil. Možná to bylo i tím, že jsem tomu pořád nemohla uvěřit…

„I tak je to úspěch, ne? Po tolika letech, co tu seš a jen dřeš, pak přijde takováhle šance!“ neopouštěl ho ten nebývalý entuziasmus, který byl svým způsobem inspirativní. Opravdu se Andy změnil, a to dost zásadně…

„Když to bereš takhle, tak jo, je to úspěch,“ připustila jsem nakonec a neubránila jsem se stejně širokému úsměvu, kterým mě posledních několik minut bez ustání oblažoval. Už jenom díky tomu jsem pociťovala, že to ve mně probouzí o něco větší potěšení a také vděk za to, že vůbec tahle příležitost přišla. Díky Andymu a společně s ním jsem si mohla pořádně vychutnat to, co mi život nově nabídl. Ale to nebylo to jediné…

„A to ještě není všechno, Andy… Vyšlo mi to s tím bydlením, budu se stěhovat,“ podělila jsem se s ním do třetice o další novinku, která mi zbývala jako poslední. Ačkoliv se na mě Andy pořád usmíval, nedalo se přehlédnout, že mu ten úsměv jaksi zamrznul a oči mu v tu chvíli tak nějak pohasly. Taky mě po poměrně dlouhé době zase pustil a trochu se odtáhl dál ode mě, ale jen tím, že se posadil rovně, takže o nic vlastně nešlo. Pouze o to nápadné načasování.

„Tak to je taky dobrá zpráva, že? Jsem rád, že ti to s tou garsonkou klaplo, Issie. A… kdy, kdy se budeš teda stěhovat?“ nedalo mu to se nezeptat na to, kdy se sbalím a odejdu odsud pryč. I když se Andy pokoušel, aby na jeho hlase nebylo poznat, že ho to celkem zaskočilo, ten drobný rozdíl i tak nešlo nepostřehnout.

„Od příští středy už budu pryč,“ přiznala jsem mu bez nějakých okolků, když se mě takhle na rovinu zeptal. Kdo ví proč, ale nedokázala jsem se u toho na něj dívat, takže jsem mu to řekla se zrakem upřeným kamsi k mým nohám.

„Budeš mi chybět, Is,“ poznamenal trochu sklesle, ale nevzdával se toho statečného úsměvu.

„Věděli jsme, že to přijde,“ prohlásila jsem s přehnanou vážností, která ho vzápětí rozesmála, když se naše lehce zděšené pohledy střetly, jestli jsem opravdu řekla to, co jsem řekla. A svým smíchem vyvolal smích i u mě, takže jsme se oba chechtali mé směšné hlášce, která zazněla v nejednom filmu. „Bydlet u tebe bylo jen dočasné řešení, na tom jsme se přece hned dohodli a já jsem moc ráda, že jsi mě tady u sebe nechal. Nevím jinak, co bych dělala. Bylo mi tady s tebou moc fajn, ale… už se, popravdě řečeno, těším do svého. Oba dva si od tohohle všeho potřebujeme… odpočinout,“ pokračovala jsem, jakmile jsem se opět uklidnila, ačkoliv se takhle od srdce zasmát bylo opravdu osvěžující.

„To máš pravdu… A taky se musíme konečně jeden od druhýho odstřihnout,“ přidal svou troškou do mlýna i on, přičemž poznamenal tento zřetelný fakt, který se dal jenom těžko opomenout. Po té naší dlouhé společné historii nastal čas, kdy se od sebe budeme muset konečně odpoutat, což nám ale dozajista oběma prospěje. Oba dva se musíme naučit fungovat samostatně, najít sami sebe a přijmout se takoví, jací jsme. Musíme zahojit své jizvy z minulosti a mít svůj vlastní spokojený a šťastný život, do něhož si někoho pozveme pro jeho obohacení, nikoliv z nutnosti, abychom zaplnili nějakou naši niterní ránu, která nás pálí. A to samo o sobě nebude žádná krátkodobá výzva, poněvadž jsme oba dva tak nějak poškozené zboží…

„Jo, to po tom všem musíme…“ odsouhlasila jsem mu to, ale ani to se mi neříkalo úplně snadno, natož pak samotný odchod. To bude pořádný oříšek, protože ani když jsem po tom skutečně toužila, tak se mi to nedařilo, a co teprve teď, když je mi v jeho společnosti tak příjemně? I mně se po něm bude stýskat, a to hodně… Andy na to už nijak nereagoval a svým nepřítomným pohledem se zadíval kamsi stranou, zatímco já jsem s lehkým povzdechnutím sklopila hlavu dolů. Tohle blížící se loučení s Andym bude podstatně těžší než posledně…

 Velmi pokorně všem děkuji! Jste vážně skvělí! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 36. kapitola: