OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 37. kapitola

24.01.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 715×

Mířila jsem zrovna do restaurace Providence, což byl prestižní podnik přímo v srdci Hollywoodu, který získal již podruhé dvě michelinské hvězdy a kam mě štědře pozval Alessandro na oběd, když jsme si domluvili schůzku ohledně té mé možné pracovní nabídky. Proto jsem si na sebe vzala ty nejhezčí šaty, které jsem ve svém šatníku měla. Byly sice značky Givenchy, ale kupovala jsem je tehdy z druhé ruky, ačkoliv to na nich nebylo vůbec znát. Černé šaty na tělo s délkou nad kolena s decentním páskem, který skvěle zvýrazňoval ženské křivky, a v horní části šatů, včetně rukávů a v oblasti dekoltu až téměř k pupíku, byly z pevné černé krajky, která odhalovala tak akorát dost kůže. Na nohy jsem natáhla jednoduché černé lodičky, do ruky jsem vzala zlaté psaníčko, které ladilo s páskem šatů, a proto jsem také volila zlaté doplňky. V těch šatech jsem se vždycky cítila sexy a sebevědomá, což, jak jsem usoudila, byla vhodná kombinace na to setkání s Alessandrem.

„No páni! Vypadáš úžasně, Inesso!“ vítal mě Alessandro v pozoru vedle stolu a s fascinovaným pohledem pevně přikovaným na mých šatech. No já věděla, proč je z té skříně zase po čase vytáhnout…

„Ahoj, Alessandro, moc ráda tě zas vidím,“ pozdravila jsem ho radostně, zatímco jsem se před ním zastavila a nechávala si své ženské ego masírovat jeho nefalšovaným obdivem, který ještě umocnil tím, když mě vzal za ruku a začal se mnou otáčet ze strany na stranu, aby si mohl pohled na mě vychutnat co nejvíce. Tím mě rozesmál, protože jsem si před ním najednou připadala jako nějaká obletovaná celebrita, což bylo nemálo příjemné.

„I já tebe, krásko. Fakt ti to hrozně moc sluší. Ty šaty, ten střih a materiál… Seš prostě hvězda,“ zahrnoval mě komplimenty a na závěr jeho vřelého uvítání mně dvakrát vtiskl pusu na obě tváře.

„Nepřeháněj zase tolik, vždyť se budu červenat. Tak když už jsme se sešli v takovéhle restauraci, řekla jsem si, že by se to chtělo trochu lépe obléknout,“ podělila jsem se s ním o svoje myšlenky, které mě přiměly se takhle vystrojit. Sám Alessandro na sobě měl červený rolák, modré sako s výšivkami červených růží a černé smokingové kalhoty s červeným proužkem po stranách. Všechno mu k sobě dokonale ladilo, stejně tak i černé mokasíny naopak s modrými výšivkami. Že bylo venku přes dvacet pět stupňů, to byla vedlejší věc…

„No a i ty jsi opět chick, tak jako obvykle,“ pochválila jsem také já jeho, protože i jeho outfit mu skvěle padl. Also to jen přešel s potutelným úsměvem a jako správný gentleman mě gestem ruky vyzval, aby mě mohl sám usadit ke stolu.

„Jak se vůbec máš, Issie? Vím, že jste se s Jaredem rozešli mezitím, co jsme se viděli naposled, což mě mimochodem mrzí, byli jste krásný pár,“ přešel k základním zdvořilostním otázkám, přes něž se nakonec dostaneme až k hlavnímu bodu našeho setkání. Neptal se mě z povinnosti, ale ze zřejmého zájmu a jeho politování nad tím, jak dopadl náš vztah s Jaredem, jsem brala jako důkaz jeho bezprostřední povahy. Bylo znát, že nebyl rodilý Američan, nýbrž Ital.

„Děkuju… No, bohužel to nevyšlo, ale to se občas stává. Zůstaneme s Jaredem alespoň přátelé, což je pořád lepší, než kdybychom spolu byli v nefungujícím vztahu. Až na tohle se mám jinak moc dobře. No a co ty? Jak se máš ty, Alessandro?“ shrnula jsem ve vší stručnosti, abychom se tím moc nezdržovali, protože jsem se nemohla dočkat toho, až mi poví, co pro mě vlastně má.

„Já se mám skvěle! Sice nevím, co dřív, ale jak já já rád říkám, lepší se nezastavit, než nevědět co by. Na nudu podle mě nemají dospělý lidi absolutně nárok, to je leda tak výsada dětí,“ podělil se se mnou o své osobní motto, které rozhodně mělo co do sebe, takže jsem mu ho souhlasně odkývala.

„Tak v tom máš pravdu. Neměla jsem ještě kdy ti říct, že ta přehlídka v Milánu byla naprosto fantastická! Tvoje modely byly rozhodně jedny z nejnápaditějších. I kdyby tam bylo dalších sto návrhářů, tak tvoje věci vždycky bezpečně poznám, protože ta originalita a jedinečnost z nich přímo křičí. Nikdo nemá takový styl jako ty, Also. Bylo mi vážně ctí na té přehlídce být a mít tu možnost všechny ty věci vidět. Musím přiznat, že to pro mě bylo velikou inspirací a motivací tvořit. Přesně něco takového jsem potřebovala, aby mě to nakoplo a snažila jsem se dál,“ rozpovídala jsem se horlivě, protože mluvit o něčem takovém ve mně vyvolávalo tolik energie a nadšení, které jsem v tomhle případě prostě nedokázala krotit. Alessandrovi to ale zřejmě ani v nejmenším nevadilo, protože se celou dobu mile pousmíval.

„To se náhodou poslouchá moc dobře, Iso. Jsem rád, že ta přehlídka ti byla něčím přínosná, a taky děkuju za takový pozitivní ohlas, ale… prostě dělám to, co umím, a to, co mě baví, pak to jde samo,“ ocenil tu mou chválu na jeden z největších zážitků, které jsem dosud ve svém životě měla. Vymykalo se to dokonce i všem nejlepším romantickým momentům, které jsem kdy zažila, ale to se spolu vlastně ani nedalo kloudně srovnávat.

„A je to znát. Je štěstí živit se svým nejoblíbenějším koníčkem. Pak to člověk nebere ani jako práci,“ pronesla jsem těsně před tím, než nám číšník donesl lahev prvotřídního šampaňského a rozlil nám ho do patřičných skleniček.

„Byl jsem tady o něco dřív, tak jsem už objednal jídlo, jestli to nevadí. Na doporučení jsem zvolil nejoblíbenější jídla tohohle podniku a neboj, nezapomněl jsem, že jsi vegetarián.“ Ohromil mě svou iniciativou a vědomostí, že od jisté doby nejím maso. Alessandro byl fakticky přírodní úkaz…

„Ale ne, vůbec to nevadí. Alespoň přeskočíme to mé nekonečné vybírání si z jídelního lístku. Vždycky se nemůžu rozhodnout,“ uklidnila jsem ho a současně s tím jsem ocenila to, že mě ušetřil mé nepříliš oblíbené činnosti. Neměla jsem obavy z toho, že by mi tu snad jídlo nechutnalo, protože jsme přeci jenom měli stůl v jedné z nejlepších restaurací v celém Los Angeles. Díky Jaredovi jsem si zvykla jíst trochu jinak než s Andym, kdy jsme se spíš jen tím jídlem odbývali a nijak dvakrát ho neřešili, takže jsem se nesmírně těšila na to, co tu ochutnám. Navíc jsem téměř počítala s tím, že tady budou moje chuťové pohárky zmírat blahem.

„Typická ženská,“ pronesl v žertu, ale tím trefným poznamenáním mě rozesmál. „Ale co se týče módy, tak jsi rozhodně dost nápaditá a kreativní, což ve většině módních domů chtějí a v dnešní konkurenci i potřebují. Z těch tvých návrhů jsem byl fakt nadšený. Ještě o dost víc než Jared, protože, co si budeme povídat, ten tomu zase tak moc nerozumí. Ale ten tvůj talent je potřeba někde využít, a tak jsem projel pár svých kontaktů a zkusil jsem tě jim prodat.“ Zničehonic přešel k tomu zásadnímu tématu, že jsem se na to ani nestačila nějak připravit. Sice zpočátku chodil kolem horké kaše, a kterou mě tedy dosyta nakrmil, protože mi tím zároveň i lichotil, ale svůj monolog zakončil v tu nejvíc napínavou chvíli, která mi málem způsobila infarkt. Tohle mi snad dělá naschvál, prevít jeden…

„A jak to dopadlo?“ vybídla jsem ho, aby mi řekl finální verdikt, protože to napětí se fakt nedalo dlouho vydržet.

„No takhle… Protože zatím nemáš nikde žádnou praxi a tvoje jméno ještě není známý, nebylo to úplně jednoduchý. Ale protože jsem tě osobně doporučil, to už celkem zafungovalo, takže pro tebe mám několik míst, většinou jako asistentka, ale zas pro docela slavná jména, což do začátku není vůbec špatný,“ odhalil mi výsledek svého snažení, kterým mě totálně nadchnul. Sice jsem nevěděla, o čem konkrétně mluví, ale už jenom to, že jsem měla na výběr, mě uvrhlo do víru bezbřehé radosti. Měla jsem sto chutí začít výskat, křičet, tančit a zpívat a nějak ze sebe to absolutní štěstí dostat, ale kvůli nóbl prostředí, ve kterém jsem se nacházela, to nebylo možné, takž jsem na něj jen němě zírala s očima skoro až na vrch hlavy a pusou dokořán, protože jsem tomu skoro ani nemohla uvěřit.

„To ne! Vážně? Ne! To je… To je fakt skvělý! Já-já ani… nemám slov. Nevím, co na to mám říct. To je prostě skvělý! Ty seš skvělej!“ zakoktávala jsem se pod tím návalem všech emocí, které mě naplno pohltily. Zubila jsem se od ucha k uchu a na místě jsem neustále poposedávala, jak jsem byla doslova u vytržení z těch výborných zpráv.

„Ještě se moc neraduj, možná jsem měl začít asi tím, že většina těch míst není placená, alespoň první tři měsíce ne. Znáš to, zkušební doba, ale když se jim osvědčíš a ukážeš, co v tobě je, tak tě potom určitě náležitě ocení, o tom nepochybuju. A jestli ti můžu doporučit, zkus buď Pradu, Dior, Chanel anebo Valentino, tam bys svým stylem zapadla podle mě úplně nejlépe,“ prozradil mi druhou část svého sdělení, která přeci jenom nebyla tolik přívětivá jako ta předchozí. Na druhou stranu mi poskytl své upřímné doporučení, což podle mě byla rada nad zlato a já se jí hodlala nezlomně držet. Až seberu dostatek odvahy zavolat do tak významných módních domů! Ale jak jsem byla v tom entuziastickém rozpoložení, stejně mi to nesmazalo úsměv z tváře a naopak to ve mně probudilo odhodlaní, že to všechno prostě nějak zvládnu. Že si zavolám pro svou novou práci a nějak překlepu ty tři měsíce. Za můj splněný sen to rozhodně stálo! Ještě to není zase taková tragédie. Sice možná nebudu mít ani na chleba a budu běhat jak křeček v kole mezi útulkem, asistencí a postelí, ale v tom případě aspoň zhubnu a bude se mi dobře spát. Jestli mi nová verze Andyho ukázala něco nového, tak to, že na všem se dá najít něco pozitivního.

„Tři měsíce jsou nic oproti tomu, když budu pak moct po zbytek života konečně dělat to, co miluju,“ pravila jsem moudře, s takovým rezolutním přesvědčením a ještě jsem navíc důrazně kývla hlavou, abych to jak Alessandrovi, tak i sobě stvrdila.

„Máš ten správný přístup! Ani já jsem neměl jednoduché začátky, ale dostal jsem se přes ně, i když jsem to chtěl asi tak tisíckrát vzdát. To jsem naštěstí neudělal a pak už to bylo pořád jen lepší a lepší a kde jsem teď? Tam, kde jsem ani nikdy nedoufal, že se dostanu. Život ti dá mnohem víc, než si přeješ, když si to zasloužíš,“ ponoukal mě dál svými vlastními zkušenostmi, které dalece přesáhly jeho očekávání. Alessandro kdysi zasadil semínko a až po takové době začal sklízet sladké plody svého úspěchu, což svědčilo jednak o jeho tvrdé píli a také nebetyčné trpělivosti. I já je v sobě budu muset někde nalézt, abych to mohla dotáhnout alespoň podobně daleko.

„Víš, Also... já se momentálně nacházím v takové životní fázi, kde začínám všechno úplně od samého začátku, takže proč ne i v práci. Potřebuju si všechno vybudovat od úplných základů, abych si byla jistá tím, že je to všechno čistě mojí zásluhou,“ svěřila jsem se mu se svojí nejniternější touhou, která začínala pohánět veškeré mé snahy, přání a cíle. Chtěla jsem si vystavět svou vlastní pevnost, a to doslova kámen po kameni.

„Lepší načasování už jsi mít nemohla, Is. Chytni tu příležitost pevně za pačesy a vytřes z ní naprosto vše, co se jen dá. Ty to zvládneš, tím jsem si jistý. Na pracovitý lidi já mám čuch,“ povzbuzoval mě zcela nepokrytě, jak zřejmě celým svým já důvěřoval mým doposud skrytým schopnostem, které jsem se teprve chystala probudit ve jménu splnění mých největších snů. Jeho oči u toho přímo žhnuly, jak se mě pro to sám snažil o to víc podnítit, což mimochodem bravurně fungovalo. Veškeré jeho motivační řeči mě velmi silně povzbuzovaly a přiměly mě si to alespoň už připustit.

„Budu se snažit tě nezklamat, Alessandro,“ zapřísáhla jsem se mu velkodušně a moje tvář byla kamenně nehnutá, jak jsem to brala absolutně smrtelně vážně. Alessandro se na mě shovívavě pousmál a pak se natáhl pro skleničku šampaňského, abychom si slavnostně přiťukli.

„Tak na tebe, Iso, a na tvou kariéru módní návrhářky,“ pravil vyzývavě a lišácky na mě u toho mrkl.

„Zatím jen asistentky,“ krotila jsem jeho sebevědomé prohlášení, když jsem mu připomněla na jakém místě budu teprve ztěžka začínat, než si vybojuju lepší pozice. Ale já si je vybojuju!

„Když si nepřipustíš že bys mohla neuspět, tak je zaručené, že uspěješ a tou návrhářkou se nakonec staneš,“ upozornil mě jednou velmi zajímavou větou, která mi hlodala v hlavě jako neodbytný brouk po celou dobu našeho poledního oběda. Jednou jedinou hlubokomyslnou poznámkou mi odhalil celé zázračné kouzlo toho, jak dosáhnout svého, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Alessandro mi pomohl posunout se blíž ke svému snu o neuvěřitelně dlouhý krok. Pořád jsem tomu ve svých myšlenkách nemohla uvěřit, protože to pro moje ještě poměrně omezené chápaní bylo natolik absurdní, že jsem měla pocit, že se mi to snad musí vážně jenom zdát. Navenek jsem se to pokoušela nedávat najevo a s Alessandrem jsem si užila velmi příjemnou schůzku, jejíž zbytek jsme proklábosili tak nějak nad ničím. Ke konci schůzky jsme se vrátili zpět k mé nastávající práci, když mi dal veškeré své kontakty, u kterých jsem měla šanci na slibnou kariéru, a zbytek už pochopitelně závisel na mně. Na úplný závěr jsem Alessandra zahrnula nekonečnými díky a objetím překypujícím vděkem, který Alessandro přijal svým osobitým způsobem, kdy mě plácl po zadku, vlípl mi pusu na tvář a rozloučil se se mnou jako s jednou z jeho kočiček. Těch dvounohých samozřejmě.

Cestou domů jsem rozdýchávala to, co se na tom setkání odehrálo a co všechno to pro mě vlastně znamenalo. Kvůli tomu jsem uvnitř sebe měla takový neuvěřitelný koktejl pocitů, u nějž byla jen otázka času, než vybuchne v devastující explozi. Ale byla to směs jen těch dobrých emocí, díky nimž jsem se koupala v oáze nevyslovitelného blaha, jen tak tak se v něm utopit. Jenže právě kvůli tomu opojnému pocitu jsem byla ještě o to víc dychtivá ho dostat víc…

„Andy?“ zvolala jsem do tichého bytu, což zase nebyla taková výjimka, protože Andy se od toho zlomového bodu, kdy málem umřel, celkově tak nějak zklidnil. Ani už hudbu neposlouchal na plné pecky, tak jak měl ve zvyku, ačkoliv jeho hudební vkus to nijak neovlivnilo.

„Andy?!“ vzkřikla jsem o něco hlasitěji a neodkladněji, protože jsem se nemohla dočkat, až se mu pochlubím s tou velkou novinkou. Při pohledu na stůl, kde měl položený mobilní telefon, jsem jistě věděla, že někde v bytě určitě je.

„Co se děje? Stalo se něco?“ Andy celý vyděšeně doslova vyběhl z koupelny, omotaný pouze v ručníku kolem pasu a s vlasy mokrými, jak evidentně kvůli mně vyskočil rovnou zpod teplé sprchy. Když si mě kontrolně sjel očima od hlavy až po paty a zjistil, že jsem v pořádku, ihned se viditelně uklidnil.

„Jo, stalo! Vyšlo to! Mám to!“ ječela jsem jako praštěná a s tou vší přebytečnou energií mě nenapadlo nic jiného, než mu jako nějaký tajfun vlítnout přímo do náruče. Nejprve ho to zřetelně překvapilo, protože zůstal stát na místě jako opařený, ale jakmile se z toho trochu vzpamatoval, tak si kolem mě obmotal své ruce a schoval si mě do vřelého objetí. „Dokonce si můžu vybírat místa, kam budu chtít!“ veselila jsem se takovým dětinským způsobem, kdy jsem sebou neustále šila a tím pádem jsem lomcovala i se samotným Andym, ale jemu to zřejmě vůbec nijak nepřekáželo, a naopak se s pobaveným smíchem přidal k mému tajtrlíkování, když pochytil podobný rytmus.

„Tak to ti moc gratuluju, Issie. To zní dobře,“ pronesl užasle a trochu se od mě odtáhl, aby se mi u toho mohl podívat rovnou do očí a já v nich tak mohla vidět tu nepředstíranou radost, kterou ze mě měl.

„Sice budu prvních pár měsíců dělat zadarmo, ale víš co? Mně je to úplně jedno, protože to znamená, že budu nakonec dělat to, o čem jsem tak dlouho jen snila!“ prozradila jsem mu na rovinu, co mě čeká, ale jeho to ani trochu nezaskočilo a jen se na mě i nadále sladce usmíval.

„A to je náhodou skvělý, Issie,“ uznal obdivně a nemohl se na mě vynadívat, jak jsem tak spontánně bláznila.

„To je! A taky dost šílený, ne? Že se to fakt děje, chápeš?! Já totiž ne, ale je to prostě skvělý!“ plácala jsem jedno přes druhé, čímž jsem Andyho znovu rozesmála a následně jsem se k němu znovu pevně přitiskla a užívala si naplno, jak vítězně jsem se momentálně cítila. Andyho těsná blízkost to celé pouze ještě podstatně umocňovala.

„Jestli teď ustoupíš, Iso, tak ten ručník skončí rovnou na zemi.“ Prolomil to mé opojné rozjímaní svou komickou poznámkou, která ve mně vyvolala regulérní řehot na celé kolo. Vzápětí mě pustil a bleskově své teplé ruce přemístil z mých zad ke svému pasu, kde si včas zachytil lem ručníku, než mu sjel dolů k nohám. Asi o půl kroku jsem od něj ustoupila, aby se mi s ním lépe mluvilo, a i dál jsem se mu řehnila. Ani nevím, co mi na tom přišlo tak hrozně vtipné...

„Děláš, jako bych tě nahýho neviděla asi tak tisíckrát. Ještě si všechno vybavuju do nejmenších detailů,“ rýpla jsem si do něj hodně směle a nepřestávala jsem se smát, protože Andy po mně tak neotřele loupl pohledem, jak tu mou odvážnou provokaci zřejmě přijal jako určitou výzvu. No už ta samotná situace k tomu zcela vybízela a bylo předem zákonitě dané, že toho Andy určitě nějak využije, protože to bylo vyloženě jeho. Smysl pro humor se u něj naštěstí ani v nejmenším nezměnil, protože ten jsem na něm milovala odjakživa. To byla jedna z prvních věcí, která mě na něm zaujala. První byla samozřejmě jeho nepřehlédnutelná rocková image a ty jeho obrovské, nebesky modré oči…

„No právě proto! Nerad bych tě pokoušel, víš,“ objasnil mi, proč mi to takhle ohlašoval předem. „A vlastně ani sebe. V těch šatech seš naprosto dokonalá,“ dodal vzápětí a nepatrně přimhouřil oči, které tím pádem nabraly o dost větší intenzitu, která se mi dostala až k podbřišku, ve kterém mě záhy na to začalo tak příjemně pálit. Nejvyšší čas od něj odstoupit do bezpečnější vzdálenosti.

„Díky, Andy,“ poděkovala jsem zdvořile a ještě jsem o pár kroků ucouvla, čímž jsem ale získala podstatně lepší výhled na jeho polonahé tělo, po kterém mu stékaly krůpěje vody z těch jeho mokrých vlasů a vytvářely si tak lesklé cestičky po jeho potetované kůži, čímž si nevybíravě přitahovaly mou pozornost. „Ale… já se umím ovládat,“ podotkla jsem jakoby automaticky, což byla taková má myšlenka, která mi prolétla myslí ještě před tím, než mě tolik upoutal. Na podvědomé úrovni jsem věděla, že tohle byl ten správný přístup, ale vizuální vjemy, sexuální půst a především ta vzájemná chemie se mnou pořádně cvičily.

„Jo, jasně, a proto ze mě ten ručník svlíkáš aspoň očima,“ vrátil mi ty mé jízlivůstky i s úroky, čímž zároveň poukázal na mé nestydaté zírání, ale ani to mi nezabránilo v tom nestoudně pokračovat. A to jisté okouzlení, které bych přesněji nazvala spíše posednutím, mi nejspíš dočista zamlžilo mozek, protože mi to najednou vůbec nepřišlo jako zas takový špatný nápad tomu pokušení přece jenom podlehnout.

„No… tak se ovládat asi neumím,“ opravila jsem se jaksi zmámeným hlasem, přestala jsem konečně otálet a jedním bleskovým pohybem jsem mezi námi zrušila ten nepatrný odstup, když jsem se k němu znovu na těsno přitiskla. Následně jsem se hladově vrhla po jeho rtech, na které jsem vtiskla roztoužený polibek, který vykolejeného Andyho vrátil zpět do reality. Pohotově mi vzal obličej do svých dlaní a ještě si mě k sobě o trošku přitáhl, aby mohl náš polibek o to vášnivěji prohloubit. Div se mi z něj nezamotala hlava a nepodlomila kolena, což jsem si prozíravě pojistila tím, když jsem mu ruce zahákla za krkem a doslova se na něj pověsila. Proto Andy nechal své dlaně sklouznout po mých oblých tvarech o něco níž, kde mě popadl za boky a tlačil si mě jimi k sobě. A jen tohle jeho naléhavé gesto mi stačilo k tomu, aby mě tím vzrušil až na neúnosnou hranici, kdy jsem jednoznačně věděla, že již není cesty zpět. Časovaná bomba byla úspěšně odjištěna a připravena k devastující explozi…

Zatímco se naše hravé jazyky spolu prolínaly ve žhavém tanci, moje zvídavé ruce se rozhodly prozkoumat ty kresbami zkrášlené centimetry holé kůže, která mě ještě před malou chvíli tak fascinovala. Dotýkala jsem se ho s krajní žádostivostí, až jsem ho celkem silně mačkala a málem i bolestivě škrábala, jenomže jsem se čím dál hůř ovládala, jak se ve mně vzdouval čím dál větší chtíč po uspokojení. Proto jsem ho zakrátko zbavila toho ručníku, který stejně jenom překážel, ale to znamenalo, že já jsem na sobě pořád měla trestuhodně moc oblečení, které mi ho znemožňovalo opravdu vnímat. Všemi smysly…

„Sundej to ze mě… Chci tě cítit,“ zašeptala jsem zadýchaně, když se mi od něj povedlo se odtrhnout, protože jak divoce jsme se líbali, nestíhali jsem přitom doplňovat potřebný vzduch. Na potvrzení své nesmlouvavé žádosti jsem se k němu otočila zády, abych se mu mohla správně nastavit se zipem před očima, který bez problémů rozepnul a trochu těm šatům pomohl sklouznout na podlahu. Zůstala jsem prozatím ve spodním prádle, ale zdálo se, že si mě v něm chtěl chvíli užít, protože se ho ze mě ještě nechystal stáhnout dolů. Místo toho ke mně zezadu přistoupil, rukou mi odhrnul vlasy na pravou stranu, aby měl volný prostor k mému oblíbenému laskání krku, šíje a ramene. Tiše jsem u toho předla jako ta kočka a instinktivně jsem se o něj opřela, ale jistou stabilitu mi zajistil i tím, že mě rukama objal a od mého plochého bříška nechal každou utéct jiným směrem. Jeho levačka si našla mé levé ňadro, u nějž se okamžitě pustil do jemného promačkávání, ale svou pravačku nasměroval k mému klínu, který dráždil sice jen přes tenkou látku kalhotek, ale i tak mě tím přiměl několikrát zalapat po dechu. Vůbec jsem netušila, na co se mám soustředit dřív, protože vše, co se mnou prováděl, se mi nesmírně líbilo, ale dohromady mě tím přiváděl do naprosté zoufalosti, protože jsem měla vážně co dělat, abych se udržela. A to jsme teprve začali…

„Pokračuj, Andy,“ zavzdychala jsem téměř prosebně, načež jsem se k němu zase otočila čelem, abych mu mohla zpříma pohlédnout do jeho jiskřivých očí a ještě to tak zdůraznit. Andy se pochopitelně nedal nijak dvakrát přemlouvat, drapl mě pod zadkem a prostým pohybem mě na sebe nechal obkročmo vyskočit. Jeho sebekontrola zřejmě byla na mnohem lepší úrovni než ta má, protože se pořád ovládal a jeho chlouba vyčkávala na vhodnější moment, kdy přejít do pozoru. Pochopila jsem po pár uběhlých vteřinách, kdy se mnou obtočenou kolem svého trupu, jako nějaká popínavá rostlina, skončil volným pádem v měkkých peřinách postele a zůstal poklidně mezi mými stehny.

„Seš si tím fakt jistá?“ přeptal se mě s lehkými obavami, které mě téměř dojaly. Dřív by se mě Andy na něco takového nezeptal, ani by ho to nejspíš nenapadlo a nezajímalo by ho to. Prostě by si vzal, co chtěl a tím by to skončilo. Ale tahle ohleduplná otázka pro mě byla nepopiratelným důkazem toho, že mu na mně skutečně záleží. Na tom, co si myslím a co cítím. A že mi nechtěl jakkoliv ublížit…

„Víc než jistá,“ ubezpečila jsem ho neoblomným tónem, přestože jsem na něj pouze smyslně šeptala. Když jsem se na něj potom povzbudivě usmála, oplatil mi to ještě roztomilejším úsměvem, po němž jsem si ho k sobě musela ihned přitáhnout a opět se ponořit do těch jeho omamných rtů té nejlahodnější chuti. Tak ono k tomu vážně nakonec dojde… Jsem jediná, která to nečekala? 

 Ano, určitě už víte, co Vás v další kapitole čeká. :D 3:) Tak si na to chvíli počkejte :-P :D

Děkuju velmi pěkně všem! Jste naprosto skvělí! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 37. kapitola: