OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 41. kapitola

01.03.2020 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 760×

Vracela jsem se zrovna z dalšího, už posledního pohovoru. Tentokrát od značky Dior, kde jsem sice nepodala svůj nejzářivější výkon, tedy nejlepší dojem, protože jsem prostě nebyla ve své kůži od toho, co jsem se odstěhovala od Andyho. Bylo to už devět dní a mezitím jsme se vzájemně ani jednou nekontaktovali. Bylo to tak lepší, potřebovali jsme od sebe mít určitý odstup. Obzvlášť po těch našich neshodách, se kterými jsme se bohužel tak nešťastně rozloučili. Myslela jsem na něj úplně každý den, protože jsem z paměti nedokázala vyhnat ten jeho zlomený pohled, se kterým odešel pryč z bytu. Nedalo se popřít, že to Andy nesl špatně a že ho to hodně vzalo. Svou nelibost mi dal najevo několikrát, takže jsem věděla, že ten můj odchod nebude snadný, ale ten jeho pohled na závěr mě prostě úplně odrovnal. 

Hrozně moc jsem mu chtěla napsat nebo zavolat, ale věděla jsem, že tím bych to ještě zkomplikovala a my jsme šli od sebe hlavně proto, abychom si to co nejvíce zjednodušili. Abychom se dali každý sám dohromady, abychom to pak mohli případně dát dohromady spolu. Možná jsme to oba příliš hrotili, i když v úplně protichůdných snahách, ale pro mě celá ta radikální odluka měla nepopiratelný smysl a věřila jsem tomu, že to k něčemu bude. Andy pro mě znamenal všechno, milovala jsem ho k zbláznění, ale konečně jsem pochopila, že je důležité, abychom se nejprve zaměřili sami na sebe, než se znovu pokusíme o nějaký vztah. Jestli o to tedy Andy bude mít vůbec zájem, protože podle jeho posledních slov pochyboval o tom, jestli věří tomu, že jsem k němu byla ve svých citech upřímná. Rozhodně jsem mu nezatajovala něco takového, jako že mu třeba nevěřím…

Protože jsem se myšlenkami stále toulala u Andyho, alespoň jsem se snažila se zaměstnat nějak v práci. Venčit jsem chodila dvojité směny, zatímco doma jsem dumala nad tím, kterému módnímu domu dám přednost. Ve hlavním duelu zůstali po mých pohovorech Chanel a Prada, o ty jsem měla největší zájem, takže šlo jen o to se rozhoupat a tam nebo tam zavolat, že bych měla zájem nejprve o stáž ve firmě, později třeba i o něco víc. Když jsem toho všeho přemýšlení měla dost, snažila jsem se být produktivní a tvořit nové věci do svého portfolia. Problém ovšem byl, že bych nejraději tvořila i reálně, tedy ve 3D, a nejen na papír. Proto jsem dostala jeden z dalších svých troufalých nápadů…

Zvedla jsem proto telefon, abych směle vytočila Jaredovo číslo a domluvila si s ním na pozítří rychlou schůzku u něj doma, kam mě opět velkoryse pozval, jen co zaslechl, že mám zájem se s ním po nějaké době zase vidět. Rovnou jsem ho srozuměla s tím, že to nebude z mé strany úplně nezištné, ale to mu nejspíš došlo hned, když viděl mé jméno na displayi. I tak radostně souhlasil, abych ho u nich v Hollywood Hills zase navštívila s tím, že se na mě už těší. Obratem jsem si vzpomněla na to, jak mi Shannon na bráchu práskl, že by mě chtěl Jared zpátky, přestože to tak při našem znovushledání absolutně nevypadalo, takže jsem před sebou měla další skvělou příležitost tohle nedorozumění nějak objasnit, ačkoliv by možná bylo rozumnější to celé nechat úplně být. Jenomže to já tak nějak neumím, že?

S vlídným poděkováním jsem odvolala taxikáře k dalším kšeftům a s taškou plnou jídla jsem si to mířila ke vstupní bráně do vily bratrů Letových. Bylo mi hloupé přijít jen tak s prázdnou, když jsem měla na Jareda navíc takovou velkou prosbu, kterou jsem si na něj nachystala, takže jsem alespoň nakoupila nějaké dobré jídlo, které jsme si mohli společně dát. Vzala jsem nějaké čínské krabičky a k tomu Jaredovy oblibené poké misky. Nezapomněla jsem ani na sladký dezert, kdyby se do nás ještě vešlo skvělé domácí tiramisu, které měl Jared moc rád. K tomu jsem koupila i skvělou domácí zázvorovo-pomerančovou limonádu, abych měla také něco na žízeň, což možná do sebe chutově úplně nezapadalo, ale svůj základní účel to snad splní.

Jakmile jsem zazvonila, Jared se mi obratem ozval a pustil mě dovnitř. Celá rozesmátá, a to i z toho důvodu, že jsem včera zavolala do Chanelu, kde mě nadšeně přijali na tříměsíční stáž, jsem si to s dvěma taškami v rukou vesele šinula po chodníku jako Kevin McCallister ze Sám doma, než se mu z obou tašek vysypal všechen obsah na zem. Mně se to naštěstí nestalo, a tak jsem se mohla se stejně rozesmátým Jaredem přivítat včetně toho mého menšího úplatku v rukou.

„Ahoj, Issie! Rád tě vidím,“ vítal mě Jared vřele a nenuceným gestem ruky mě pozval dovnitř.

„I já tebe, Jayi. Jak se máš?“ přešla jsem ihned ke zdvořilostním frázím, které protentokrát nebyly pouhou konverzační vycpávkou, ale protože jsem se skutečně zajímala. Nedalo mi to a musela jsem si ho zkoumavě projet očima od hlavy až po paty, abych mohla zjistit, že mu to v těch otrhaných, sepraných jeansech a svém oblíbeném bílém tričku s francouzským nápisem o bohatých deprimovaných dětech děsně slušelo. Ale jemu to slušelo vždy a ve všem, i když byl navlečený do těch nejšílenějších módních kreací, protože byl jednoduše a prostě sám o sobě sexy.

„Moc dobře se mám! Plánování tour je v plném proudu a už se s bráchou nemůžeme dočkat, až zas vyrazíme mezi naše lidi. Bude to skvělý. No a co ty? Dohodil ti Alessandro něco?“ otočil pozornost zase ke mně, aby ode mě taky něco vyzvěděl, načež jsem se na něj začala hloupě culit. Jared z toho správně vypochopil odpověď na svou otázku, takže se na mě obratem culil taky.

„Od pondělí nastupuju jako stážistka do Chanel,“ pochlubila jsem se mu pyšně a div jsem u toho nepraskla. Byla jsem díky té zprávě opravdu šťastná a já se zas pro změnu nemohla dočkat toho, až oficiálně vstoupím do budovy jako její zaměstnankyně. Dobře, zatím jen jako stážistka, pěkně postupně.

„To zní úžasně, Issie?! Tak to ti gratuluju!“ jásal za mě a z ničeho nic se mi vrhl kolem krku, což v závěru zaskočilo nejenom mě, ale i jeho. Přesto jsem to jeho spontánní objetí přijala a ještě jsem se k němu o trochu víc přitiskla. Mezitím jsem slabě pípla, že mu děkuju a velmi urputně jsem se u toho snažila ve své hlavě potlačit ty choré myšlenky na to, jak jsme spolu skotačili snad na všech místech po celém domě, které na mě z ničeho nic vyskakovaly z všemožných zákoutí mé mysli. Pak si Jared trochu rozpačitě odkašlal a odstoupil ode mě s pohledem upřeným kamsi mimo mě. Fajn, tak trapnou chvilku bychom měli za sebou.

„Ale ty stáže… ty jsou snad zadarmo, ne?“ navázal na předešlé téma, jakmile v sobě našel dostatek odvahy se mi opět po té lehce intimní chvilce podívat do očí.

„Hmm, no jo, jsou, ale mně to nevadí, víš. Je to zas o krok blíž k mému snu, a to je hlavní. Když budu pořádně makat, tak se dostanu dál a pak třeba ještě dál a… O to jde především. Záleží to jen na mně, co všechno udělám pro úspěch,“ rozpovídala jsem se zapáleně, když zavedl řeč zpátky k mé budoucí práci, že to nepříjemné napětí z nevhodného doteku bylo bleskově to tam.

„Tak to máš pravdu. Záleží jen na tom, jak ty sama o to zabojuješ. Když začneš takhle od ničeho, tak budeš vědět, že každý tvůj i sebemenší úspěch, bude jen a jen tvoje zásluha. Bude to prostě tvoje,“ motivoval mě svými povzbudivými výroky, které na mě skvěle fungovaly, abych měla o to víc odhodlání v té práci zamakat.

„A to přesně chci,“ potvrdila jsem mu a zasněně jsem se usmívala, protože má fantazie byla plně v proudu.

„A co to s sebou vlastně neseš?“ povšiml si zvídavě a hlavou pohodil směrem k těm taškám, které jsem měla prozatím položené u nohou, protože dát je na kuchyňskou linku jsem ještě nestihla.

„Nesu jídlo! Bylo mi hloupé přijít bez ničeho a navíc je kolem poledne, takže ideální čas na něco dobrého, ne?“ přiznala jsem bez mučení, načež jsem zvedla obě tašky do vzduchu a ostentativně jsem s nimi párkrát zakývala. Škoda, že tím pohybem nešla cítit i ta vůně.

„To jsi nemusela, Is. Ale je to od tebe milé a vlastně jsem rád, protože tady nejspíš nic v ledničce stejně nemám. Znáš to,“ ocenil můj potravinový přínos do zdejší domácnosti a gentlemansky si ty tašky ode mě převzal.

„Jo, to moc dobře znám,“ odsouhlasila jsem se smíchem a v rychlosti jsem mu zrekapitulovala, co všechno se nachází v těch taškách: „Vzala jsem čínu, pak ty tvoje oblíbené poke misky s rýží, zeleninou a sojovými kostkami osmaženými na sezamovém oleji, no a vzala jsem nakonec ještě domácí vegan tiramisu, kdyby toho bylo málo a chybělo sladké.“

„Tak to zní skvěle,“ prohlásil Jared nedočkavě a vzápětí zamířil do kuchyně, aby se po pár vteřinách vrátil se dvěma talíři, vidličkami a ubrousky. Z toho jsem snadno pochopila, že se hodlá najíst neprodleně, což vlastně dávalo smysl, když ty krabičky s čínskými vegetariánskými nudlemi byly ještě docela teplé. Nijak jsem neprotestovala a poslušně jsem zasedla na gauč, kde se ke mně Jay ihned přidal. Kdo by to byl řekl, že tady spolu nakonec takhle budeme sedět a budeme se společně cpát nudlema… Život je fakt nepředvídatelný.

„Vybrala jsi fakt dobře,“ huhlal Jared s plnou pusou, jak urputně zpracovával ty nudle.

„Jsem ráda, že ti chutná. Příště zas něco přinesu,“ bavila jsem se nad ním, ale zároveň mě těšilo, že mě přijal takhle vstřícně a že jsme se spolu dokázali takhle pokojně vycházet.

„Bude nějaké příště?“ přeptal se kontrolně a na chvíli ustal i s tím přežvykováním.

„No… za mě klidně... Když v té nové práci budu potkávat pořád nějaké nové tváře, tak pak docela uvítám, když budu moct občas vídat staré známé. Ale nechci tě do ničeho nutit, Jayi. Navíc vím, že toho máte se Shannonem taky hodně v plánu, takže… i podle časových možností a tak,“ zamotala jsem se do toho trochu, protože jsem jaksi netušila, jak mu kulantně sdělit, že bych se s ním chtěla pravidelně vídat, ale jedině v tom přátelském duchu.

„Ne, nenutíš, vždyť… sám jsem ti to předtím navrhoval a myslím si, že je to fajn nápad,“ odsouhlasil mi pohotově a tvářil se u toho, že mu na tom opravdu záleží. To mě přivedlo zpět k tomu, co tuhle nadhodil Shannon.

„Ale… Jayi, nebudeš si od toho nic slibovat, že ne?“ přeptala jsem se ho naprosto bezprostředně a na rovinu, protože nemělo smysl kolem toho opatrně obcházet. On na mě nejdřív překvapeně vyvalil oči a pak mu regulérně zaskočilo, jak nesprávně polkl, takže se nato začal téměř až dávit, přičemž se šíleně rozkašlal. To jsem ho hodně zaskočila… Když se ne a ne uklidnit, tak jsem mu podle tradičních laických postupů dala jednu herdu do zad a to jako zázrakem pomohlo, takže se začal pomaličku v tom kuckání umírňovat.

„Jak jsi… na to přišla?“ vypadlo z něj konsternovaně a oči měl chudák plné slz, jak se málem udávil kvůli mému nekompromisnímu dotazu, který ode mě zřejmě ani v nejmenším nečekal.

„Já bych na to sama nepřišla, protože mě to tak vůbec nepřipadalo, ale… tvůj brácha mi minule něco naznačoval, když jsem ho potkala, jak jsem odsud odcházela,“ vyložila jsem karty na stůl, které ve své podstatě stejně nebyly moje, takže jsem neměla až takový problém s jejich odhalením. Tohle ať si spolu jinak vyřídí oni dva…

„Co ti jako naznačoval?! To je vůl, proboha!“ ulevil si, když ho jeho vlastní sourozenec, který tolik usiloval o bráchovo štěstí, svým trochu bezohledným chováním přivedl do téhle extrémně potupné situace. Dokonce odložil i krabičku s jídlem stranou, protože ho nejspíš přešla chuť. Že já si to ale umím načasovat, fakticky…

„No… říkal něco o tom, že… bys mě chtěl zpátky?“ lezlo to ze mě opravdu komicky pomalým tempem, ale nechtěla jsem se ho ještě víc dotknout. Už takhle jsem se s ním bavila poměrně otevřeně a uvolněně, na to, že to bylo teprve naše druhé setkání po tom rozchodu, ale krom těch několika hádek jsme spolu vycházeli naprosto skvěle a nebylo zase tak těžké k tomu sklouznout zpět, když jsme se po těch nepovedených výměnách názorů oba dva oklepali a vstřebali je. Jared si na to mé přiznání akorát zhluboka povzdechl a v té sedačce si trochu nervózně poposedl.

„Tak zpátky, jo?“ zopakoval po mně jaksi nevrle, ale věděla jsem, že tu nepatřilo mně, nýbrž jeho bráchovi.

„No jo,“ odkvitovala jsem mu polohlasem, načež zavrtěl odmítavě hlavou.

„Hele, tak jo… Po tom našem rozchodu jsem měl chvíli takovou krizi, že… Jo, přiznávám, chtěl jsem tě zpátky a docela jsem se kvůli tomu užíral, no a brácha byl u toho všeho a viděl mě, jak to zvládám… nebo spíš nezvládám, ale pak když jsme se nakonec potkali a já tě zase viděl, tak mi došlo, že by to byla hloupost. Je lepší, že jsme se rozešli a že to dopadlo tak, jak to dopadlo. A budu rád, když zůstaneme přáteli, protože… to by nám mohlo jít líp než vztah, ne?“ svěřil se mi nepříliš ochotně a taktéž poměrně nejasně, ale já jsem si upřímně vážila toho, že se mi to rozhodl objasnit a současně s tím tak vyjasnit i to menší nedorozumění, které mezi námi třemi vzniklo. Docela dost se mi tím ulevilo, když mi Jared vyvrátil to mé nepatrné podezření, a tak jsem se na něj vděčně usmála.

„Jo, to by nám mohlo jít líp,“ přidala jsem se k jeho tipu a tvářila jsem se zase úplně bezstarostně.

„Takže se nemusíš bát, že bych na tebe zkoušel nějaký důmyslný taktiky pro to, abych tě získal zpátky. Nejsem jako Andy, že bych se s rozchodem nedokázal smířit a zkoušel bych všechno možný a nemožný, jen abych to změnil,“ ubezpečoval mě s lehkou ironií v hlase, které neunikl ani tehdy ještě psychicky nevyrovnaný Andy. Z mého pohledu si Andy nezasloužil být středem posměchu, ale chápala jsem, že to Jared přesně takhle vnímal.

„Dobře, dobře… Docela se mi ulevilo,“ pronesla jsem v žertu, kterému se naštěstí Jared zasmál a taktéž tím znovu získal na apetitu, protože si vzal krabičku s nudlemi zase k sobě a pokračoval v hodování.

„Je to trochu divný, co?“ pronesl najednou a loupl po mně tak vyjeveně očima, že mě tím rozesmál na celé kolo. Jareda to trochu zrozpačitělo, protože nemohl vědět, čemu se tak řehním, ale stejně se na mě roztomile usmíval. Než jsem se patřičně uklidnila, měla jsem dost času si na jazyk sesumírovat, co bych k tomu sama chtěla trefného dodat.

„Co by mělo být divný? Že jsme spolu ještě nedávno chodili, pak jsme se docela ošklivě pohádali a rozešli, no, a že tady teď spolu sedíme, jíme, povídáme si a smějeme se, jako by se vlastně nic nestalo? Tak to je přímo ujetý, Jarede! Já… sama to zatím nějak zpracovávám, protože když nad tím přemýšlím, tak jo… je to fakt hodně divný, ale… když nad tím nijak nepřemýšlím a prostě tady s tebou jen jsem, tak… mám pocit, že je to tak správně, víš? Cítím se dobře a pocitově mi nepřipadá, že by na tom bylo něco zvláštního,“ rozpovídala jsem se obsáhle, jak jsem k tomu měla vážně hodně co říct a Jared mi to soustavným pokyvováním hlavy rovnou potvrzoval. „Tohle jsi myslel, ne?“ přeptala jsem se na úplný závěr pro jistotu, čímž jsem pro změnu rozchechtala na celou místnost já jeho.

„Jo, tohle… Přesně jsi to všechno vystihla. Líp bych to neřekl.“ Vysmekl přímou poklonu mým vyjadřovacím schopnostem, které sice v v tomhle mém monologu jaksi pokulhávaly, ale nakonec jsem ze sebe vymáčkla vše, co jsem považovala za vhodné.

„Možná jsme u těch přátel měli zůstat hned, když jsme se potkali. Ušetřili bychom se spoustu zbytečných věcí, které někomu z nás ublížily,“ podotkla jsem zamyšleně, ale nezapomněla jsem to okořenit o notnou dávku ironie.

„To je dobrý postřeh, jen už je na něj pozdě,“ přidal svou ironickou dávkou do mlýna, čemuž jsem se pouze ušklíbla. Automaticky mi na mysl vytanula ta Andyho poznámka o tom, že kdybych se nespustila s Jaredem, tak by se nic z toho, co nám tolik nepříjemně ovlivnilo životy, pravděpodobně vůbec nestalo. Stačilo se jenom držet tohohle moudrého postřehu, a nejspíš bychom s Andym spolu dál spokojeně žili, aniž by nás od sebe něco odloučilo. No, spokojeně. Před Jaredem jsme s Andym zase takový zamilovaný, bezstarostný páreček nebyli, protože jinak by nás Jared tak snadno nerozdělil. I když… Páni, vždyť je to přece Jared Leto! 

Nejspíš by mě ale pak Andy nezačal podvádět, nevztáhl by na mě ruku, nepřiměl by mě ho kvůli tomu opustit, on by pak nezačal zas brát drogy, já se nedala dohromady s Jaredem, Andy by se kvůli drogám nezapletl s gangem, ti by ho pak neumlátili skoro až k smrti kvůli tomu dluhu, co u nich měl, já bych se ho z toho pak nesnažila dostat ven, nepomohla bych mu s odvykačkou, což by nezapříčinilo to, že bych zklamala Jareda natolik, aby se se mnou v konečném důsledku rozešel, což by mě nepřivedlo zpátky k Andymu, kterého definitivně a neodvolatelně miluju a kterému bych se za určitých podmínek určitě vrátila. Hm, takhle v kostce… Je to naprosto dokonalý destrukční domino efekt. Jo, pravda, vyústil sice v něco pozitivního, ale nakonec jsme to celé stejně museli odsunout na dobu neurčitou až do odvolání.

„Hodně pozdě,“ zamrmlala jsem si pod nos, ale Jaredovi to i tak neušlo, přestože dál tolik usilovně žvýkal, když mu jedno obočí o trochu povyskočilo výš.

„A… s Andym to není dobrý? Jestli teda… se můžu ptát. I tohle je trochu divný,“ připustil s takovým kyselým obličejem, že něco takového opravdu vypustil z pusy a dobrovolně se mě ptal na Andyho, ale protože to trefil s tím, že je to divný, nemínila jsem se v tom nějak detailně pitvat. Na to mám svou kamarádku Lenu…

„Tohle je mnohem divnější, než že se spolu normálně bavíme. O tomhle bych asi raději pomlčela,“ upozornila jsem ho velmi pokorně, ačkoliv mě to uvnitř tak podivně popuzovalo.

„Promiň, já vím, že mi do toho nic není, ale jsem… jsem asi prostě zvědavý, protože… v podstatě kvůli němu jsme se rozešli, tak mě jenom zajímá, jestli spolu teda jste, nebo ne,“ objasnil mi svoje vyptávání se na takovou choulostivou věc, aspoň co se nás dvou týče. Chápala jsem to, ale stejně mi to bylo značně proti srsti. Nicméně vzhledem k tomu, že nás svým způsobem Andy stál vztah, tak by si možná Jared zasloužil vědět, jak to s námi taktéž podobně nevalně dopadlo.

„No… hm… S Andym se naše cesty na nějakou dobu rozešly. Potřebujeme to nutně oba dva, abychom se oba mezitím postavili na vlastní nohy. Po tom všem, co se stalo… Shodli jsme se na tom, že se znovu pouštět do vztahu by se nám nemuselo vyplatit, takže… jsem teď samostatná singl žena, která se soustředí na svou vlastní kariéru,“ zakončila jsem svůj proslov s teatrální důležitostí, která ho pobavila, protože se na mě vesele zubil.

„To mě mrzí, že vám to nakonec stejně nevyšlo,“ vyjádřil mi bezelstně svou lítost nad tím, že nám to s Andym neklaplo, a to jsem ještě navíc vynechala tu podstatnou informaci, že jsem do Andyho stále šíleně zamilovaná.

„Díky, Jayi… No, jestli spolu máme být, tak spolu skončíme a jestli ne, tak… prostě ne,“ zahlásila jsem rezolutním tónem hlasu, čímž jsem si chtěla asi zdánlivě dodat víry, že to nějak unesu, když nám to s Andym nakonec krachne. Tak hrozně moc jsem si přála, aby se naše cesty znovu proťaly a stala se z ní jedna společná, která nás dovede až k jejímu konci. Myslela jsem na to úplně každý den, co jsem se od Andyho odstěhovala. Toužila jsem po tom snad víc, než po úspěšné kariéře v módním průmyslu. Tak moc se mi Andy zapsal do života a především do srdce... 

„Asi tak. Co nemá být, tak to nedopadne, ani kdyby ses kvůli tomu přetrhla. Tak už to chodí, ostatně my jsme toho živým důkazem, ne?“ vztáhl šikovně na nás dva ty moje přemoudřelé komentáře, se kterými sice svou životní filozofií souzněl, ale nebyla jsem si jistá, jestli to byl skutečně náš případ.

„Vážně? Myslíš, že jsme se oba přetrhli pro to, aby nám to vyšlo?“ poukázala jsem na to, jestli jsme se oba dva opravdu tolik snažili. U mě a u Andyho tam nebylo o čem diskutovat, tam jsme ze sebe oba vydali asi úplné maximum. Jared se na mě tázavě podíval, a abych ho nějak nenapínala, vzápětí jsem s určitým nadhledem dodala: „Myslím, že jsme to spíš oba dva raději vzdali." 

„Když jsme oba uznali, že to nemá dál smysl,“ poopravil můj úsudek věcně, což jsem mu musela uvědoměle odkvitovat, protože to poznamenal velmi výstižně. Pak jsme se bez dalších řečí pustili do jídla, které jsme si náramně vychutnali, a protože byl Jared zřejmě hladový, tak se pustil i do té poke misky, kterou jsem já vynechala, protože jsem si dělala v žaludku místečko pro to lahodné tiramisu, které později Jared vyměnil za tu zdravou variantu, jelikož se takovému výbornému zákusku prostě nedalo odolat. Takhle byl skvěle psychicky připravený na tu mou drzou žádost...

Všem Vám hrozně moc děkuji! Jste skvělí čtenáři!  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 41. kapitola: