OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 47. kapitola

10.04.2020 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 710×

„Netváříš se moc nadšeně,“ odhadoval Jared při pohledu na mě, protože jsem z toho jeho nečekaného polibku byla opravdu silně v rozpacích. Nedalo se popřít, že mezi námi neproběhlo pár menších momentů, které by se asi mezi přáteli neslušely, ale mezi bývalými partnery a nynějšími kamarády by se nedaly považovat zase tolik za překvapivé. To něco mezi námi stále vězelo, ačkoliv jsme se oba dva shodli na tom, že zůstaneme jen přátelé. Zřejmě něco bude na tom rčení, že z dvou kamarádů se může stát pár, ale že obráceně to lze jenom opravdu těžko. Já ale doteď naprosto věřila tomu, že Jared si je tím rozhodnutím jistý a že ho zvládne dodržet, protože, co si budeme povídat, to já jsem odstavila jeho na druhou kolej, protože na té hlavní u mě vždycky stál Andy. Tenkrát to odhalení sice bylo trochu nedopatřením, ale aspoň jsme tomu nepopiratelnému faktu oba dva naplno stanuli tváří v tvář. Jaredovi se to ale nejspíš v sobě nepovedlo nějak překonat, nebo možná třeba potlačit, protože se nakonec pokusil o tenhle romantický krok. Anebo za to mohl ten alkohol, který s ním pořádně zacvičil, jak na něj nebyl moc zvyklý… Taky možnost. 

„Noooo… to totiž asi nejsem, protože… už se znova nechci vracet do toho stejného kolotoče, víš?“ přitakala jsem mu, přičemž jsem se s ním podělila o kousek svého mínění, které ho zřejmě nepříjemně zaskočilo.

„S Andym spolu ale nejste, ne?“ namítl mi na to pohotově, zatímco se na mě mírně podmračil, protože z jeho úhlu pohledu mu to nejspíš nedávalo smysl, že se tomu bráním. Veškeré okolnosti, o kterých měl celkem dobré povědomí, totiž nasvědčovaly tomu, abych se tomu nebránila.

„Fyzicky sice ne, ale… nic se nezměnilo na tom, že ho miluju, Jayi, a chci s ním být,“ objasnila jsem mu zcela nekompromisně, protože jsem nehodlala dopustit, aby mezi námi došlo k nějakému nedorozumění. A abych se znovu nezapletla do něčeho, o co jsem ve skutečnosti ani nestála. Jo, s Andym jsem o to stála, to jo, s Jaredem už nikoliv... 

„Tak… proč s ním teda nejsi?“ položil mi dost záludnou otázku, která v jeho podání zněla naprosto nepochopitelně, ale já a Andy jsme věděli velmi dobře, proč jsme teď nemohli tvořit pár. Andy to sice donedávna stále popíral, ale vzhledem k tomu, že to byl původně jeho nápad, tak jsem věřila tomu, že o té naší pauze byl vnitřně přesvědčený taktéž.

„Není to tak jednoduchý. S Andym ani snad nikdy nebylo, to už sám moc dobře víš,“ vyhýbala jsem se konkrétním odpovědím, protože jsem to s ním prostě rozebírat nechtěla. Stejně jako s Andym zase Jareda, protože to opravdu ani vůči jednomu nebylo příliš ohleduplné a znamenalo to akorát nepříjemnosti. Přesně jako minule s Andym, kdy jsem k němu byla ohledně Jareda o něco sdílnější a bylo to akorát tak na škodu, protože jeho to naštvalo a dotklo zároveň. Kdybych to věděla, že ho to tak vezme, asi bych si nepustila pusu na špacír. Akorát jsem tím teď riskovala to, že Andy začne zase vyvádět nějaký blbosti.

„Ale mělo by to být jednoduchý,“ odporoval mi, snad jen proto, aby v téhle výměně názorů mohl mít navrch a vyšel z ní jako ten, co má pravdu. Jenomže to sotva mohlo klapnout, když jsme tu každý mluvili víceméně o něčem úplně jiném. Možná na jeho postřezích něco bylo, ale já si svým postojem vůči Andymu byla naprosto jistá. A taky vůči němu. 

„Mezi náma to ale taky nebylo jednoduchý, Jayi… Možná proto to nevyšlo ani nám,“ osvěžila jsem mu jeho paměť, která nejspíš už po té době zkreslovala tehdejší realitu do o něco přívětivějších vzpomínek. Ne že by to tehdy mezi námi bylo nějaké extrémně dramatické, jako v případě Andyho, ale nijak dvakrát dobře nám to taky neklapalo. Jakmile se náš vztah posouval a rozvíjel dál, naráželi jsme neustále na další a další překážky, které se téměř vždy přímo či nepřímo týkaly Andyho. Nám dvěma by to mohlo fungovat asi jedině tehdy, kdyby Andy zmizel z povrchu zemského. Pak bych se Jaredovi mohla celá odevzdat, aniž by nějaká má část pořád závisela na tom vychrtlým, potetovaným bláznovi, který se na mě nezvratitelně podepsal, ať v tom pozitivním slova smyslu, tak i v tom negativním.

„To je… taky pravda. Tak mi to promiň, Is… Nechal jsem se trochu unést. To ten alkohol,“ odvolal se opět na nepřiměřené množství ethanolu, které mu kolovalo v krvi, zatímco se na mě ale tak rozpustile culil.

„No hlavně, když se máš na co vymluvit, co?“ strefila jsem se do něj s nepatrnou škodolibostí, kterou jsem zamaskovala za žert, ale on to i tak odhalil, protože vzápětí lehce přimhouřil obě oči a sledoval mě s nepatrným úšklebkem, kterým mi naznačoval jeho povznesený přístup.

„Kdybych řekl, že jsem tě políbil, protože mě to k tobě pořád dost táhne a protože si myslím, že i tebe ke mně, tak to by sis z toho asi takovou srandu nedělala, co?“ vrátil mi to i s veškerými úroky, načež mi ten ironický úsměv na tváři okamžitě ztuhnul a zmizel. Jared byl vždycky neuvěřitelně všímavý a vnímavý, takže jsem se nemohla divit, že mu ani tohle neušlo. Ale co jsem mu na to asi tak měla říct?

„To protože to sranda není, Jayi. Já tě mám pořád hodně ráda, vážně… Ale nebudu znovu opakovat ty samé chyby. Dopadlo by to totiž úplně stejně jako posledně, a to by… nemuseli bychom to znovu zvládnout, víš? Jsem ráda, že jsme zůstali alespoň přátelé, protože, věř tomu nebo ne, seš v mém životě jedním z těch nejdůležitějších lidí, které mám. Proto bych to mezi náma nerada nějak pokazila, takhle je to… prostě tak, jak má to má být. Aspoň to takhle cítím. Je Nový rok, čas pro nové věci. Čas nechat některé věci už za sebou,“ vypověděla jsem mu svoje pocity poměrně obsáhle, aby mě mohl co nejlépe pochopit. Nechtěla jsem ho nějak urazit nebo mu tím odmítnutím naznačit, že by pro mě snad nebyl dost dobrý, jelikož tak to rozhodně nebylo. Jenom pro mě nebyl ten správný... 

„Ale s Andym jsi to zjevně taky ještě neuzavřela,“ podotkl duchapřítomně, když si mě pátravě prohlížel s obočím o něco zdviženým. Nemálo mě tím znervózňoval, i z toho důvodu, že v tom jeho pohledu bylo něco velmi intenzivního, což mě pálilo až hluboko v podbřišku.

„S Andym se to má trochu jinak. Jsme od sebe, protože to tak oba chceme a věříme tomu, že nám to prospěje,“ rozpovídala jsem se o něco konkrétněji, ale pořád jsem se hlídala, abych nebyla až příliš otevřená. Kdybych se intuitivně nedomnívala, že bych tím mohla Jareda nějak odradit, tak bych držela jazyk za zuby úplně, ale zdálo se mi, že tím v Jaredovi probouzím spíš víc a víc zvídavosti.

„Andy to tak opravdu chtěl, jo? Tomu se mi jako chlapovi fakticky nechce věřit,“ zpochybňoval moje tvrzení, když mě schválně okatě upozornil na to, s čím Andy skutečně určitý problém měl, a to s mužskou potřebou vlastnit. To byla mimochodem jedna z věcí, kterou jsem po něm žádala, aby se ji snažil nějak odbourat. Anebo alespoň zkrotit…

„Jestli narážíš na to, na co myslím, tak ani mně to není úplně jedno, ale… shodli jsme se na tom, že se oba dva potřebujeme postavit na vlastní nohy. Je to celý spíš … nutnost než… nějaký rozmar, chápeš? Protože stejně jako jsem přesvědčená u tebe, že by nám ten druhý pokus nevyšel, tak jsem o to samém přesvědčená i u Andyho. Ty tomu určitě budeš rozumět, když ti řeknu, že… oba musíme nejdřív najít svou vlastní cestu, abysme se pak mohli sejít a vydat se po jedné společné,“ vysvětlovala jsem mu dál, abych mu tím poskytla lepší představu o tom, jak to vlastně spolu s Andym momentálně máme. Jared se na mě po celou dobu díval tak zadumaně, jak o tom v tichosti zjevně skutečně přemýšlel.

„I tak to nemusí vyjít,“ poznamenal pouze skepticky, což ale nebylo nic, nad čím bych už sama neuvažovala a s čím jsem se již smířila. Jít do vztahu je vždycky velký risk, v podstatě 50/50. Buď to vyjde, nebo ne.

„To sice nemusí, ale… to jeden nikdy neví, ne? I tak si myslím, že nám to s Andym jedině pomůže a pak budeme mít alespoň nějakou šanci, protože bez té pauzy bysme neměli vůbec žádnou,“ bránila jsem se před ním, stejně tak i tohle rozhodnutí, které jsem zdánlivě na oko učinila pouze já, ale vlastně pocházelo na popud toho, co tehdy Andy řekl o tom, že musí najít sám sebe. Něco takhle oduševnělého jsem u něj za těch pár let, kdy jsme spolu chodili, doopravdy neslyšela. Byli jsme spolu spoustu let, během nichž jsme spolu zažili opravdu mnohé, několik krizí i krásných období, které se mi vryly hluboko jednak do paměti, ale hlavně do srdce. Do Států jsem se odstěhovala poměrně jako velmi mladá, zanedlouho potom jsem potkala Andyho a nepříliš dlouho na to jsme se dali dohromady, takže by se dalo říct, že jsem dospěla po jeho boku, stejně jako on po tom mém. Proto jsme nikdy neměli ani jeden dostatek prostoru, abychom zjistili, jací skutečně jsme. A kdo vlastně jsme. Jeden bez druhého, bez toho, aniž bychom se nějak výrazně vzájemně ovlivňovali...

„Tak pauza, jo? A mezitím bude jako co?“ provokoval mě nejen svými řečmi, ale také tónem svého hlasu, takže jsem usoudila, že bude lepší to jednou pro vždy uzavřít. Protože jestli fakt platí rčení ,Jak na Nový rok, tak po celý rok‘, tak v tomhle případě mi z toho asi praskne cévka, kdybychom se s Jayem měli neustále dokolečka bavit o tomhle všem.

„Mezitím si nehodlám nechat pomotat hlavu žádným dalším chlapem. Ani tebou ne,“ srozuměla jsem ho naprosto rezolutně a odolala jsem pokušení se na něj ušklíbnout, protože jsem to nechtěla jakkoliv znevažovat.

„Ale ty ji mnou máš určitě pomotanou už dlouho, ne?“ nevzdával se tak snadno, za což zajisté mohlo zčásti to pití, ale u Jareda mi to připadalo takové zvláštní, protože tohle byl spíš Andyho styl. Někdy mě dost udivovalo, jak si tihle dva byli podobní, poněvadž v jiných směrech nemohli být už snad ani více odlišní. Pak se na mě Jay tak sladce usmál, že se nedalo jinak než mu ten úsměv, který jsem tedy obohatila nechápavým kroucením hlavy, oplatit.

„Nic, co bych nezvládla,“ upokojila jsem ho trochu jízlivě, ale jeho ten široký úsměv stejně neopouštěl.

„To se uvidí,“ pronesl, jako že tuhle výzvu přijímá a několikrát u toho zahýbal obočím.

„Ne, Jayi.. Nic takového se neuvidí, nebo se uvidí leda tak to, že už se nebudeme moct vídat, hm?“ varovala jsem ho, ale spíš tak sklíčeně, protože by mě to neskutečně mrzelo, kdyby to takhle muselo dopadnout. Proto jsem mu i ruku položila na rameno, abych tím získala jeho o něco soustředěnější pozornost. „Já to myslím naprosto vážně. Vždycky to byl a bude Andy, ať je, jaký je, ať udělal, co udělal… Dokud si nebudu naprosto jistá tím, že je to s ním úplně ztracený, tak to s ním jen tak nevzdám, rozumíš mi?“ vyjasnila jsem mu snad dostatečně srozumitelně, protože mu přitom ten jeho úsměv postupně zmizel ze rtů. Všimla jsem si toho, že se mu ke konci mého monologu pouze napnula spodní čelist, snad aby se udržel a už nic neříkal. Měla jsem plné pochopení proto, že pro jeho mužské ego, i pro jeho skvělou osobnost, jedinečný charakter a také společenské postavení, to musela být rána, když jsem dala před ním přednost Andymu, který by se dal označit za Jaredův přesný opak. No jo, ale holt… srdci neporučíš, že?

„Dobře… to chápu… V tom případě budu kvůli tobě doufat, aby se Andrew dal do pořádku. Tak jak se zatím předvedl… ty si zasloužíš někoho lepšího, Issie. Ne někoho, kdo tě bude trápit, tak jako on… Ty seš pro něj až moc dobrá,“ popřál mi bez jakýchkoliv známek zesměšnění či ironie, ale zároveň se se mnou podělil o svůj přímočarý názor, který ovšem neobsahoval nic, co by mně samotné neproběhlo myslí a co by netrápilo možná hlavně Andyho než mě. Já jeho slabiny znala dost dobře a většinu jsem byla ochotná přijmout a žít s nimi, ale některé prostě do zdravého vztahu nepatří. Ačkoliv se to nezdálo, Andy měl naopak i spoustu předností, a tak jsem doufala, že jim dá více možností se ukázat. 

„Díky ti, Jayi,“ vystačila jsem si s pouhými slovy díků, protože jsem se v tom dál rýpat nemínila. Jareda jsem přitom zlehka pohladila, načež jsem ho pustila úplně. On mi mezitím o něco posmutněleji hleděl do tváře, ačkoliv se pokoušel tvářit statečně, že ho to až tolik nesebralo. Asi jsem ho nemálo zklamala, ale dát mu další marnou naději by bylo nevyslovitelně horší, a to jsem mu udělat skutečně nemohla.

„Dojdu si pro nějaké pití. Chceš taky něco vzít?“ nabídl mi starostlivě, jakmile jsme nechali odeznít celou tuhle naši důvěrnou konverzaci do ztracena, vstřebali jsme veškeré její příslušné emoce a možná nám nejen kvůli tomu polibku, ale také závažnosti tohohle téma vyschlo v krku, takže jsem jeho návrh hodlala vřele přijmout.

„Dám si klidně něco ostřejšího,“ poradila jsem mu při výběru, protože jsem celou tu naši chvíli potřebovala spláchnout něčím silnějším než pivem. Možná bych se měla trochu opít, abych na to třeba zapomněla.

„Okej, něco ostřejšího, už se to nese… Jo a…. třeba říkej, že… to byla pusa pod jmelím, hm?“ doporučil mi s mrknutím, když se ke mně nepatrně naklonil a šeptl mi to kamsi k uchu. Bylo znát, že už se ke mně nechtěl nějak nebezpečně přibližovat, ale přitom to na mě nechtěl křičet z půl metru.

„Jasně, i když bez toho jmelí, že jo,“ zasmála jsem se naprosto uvolněně, čímž se Jaredovi nepřehlédnutelně ulevilo, když na vlastní oči viděl, že jsem to vzala takhle pohodově. Následně se vypařil pro to pití, zatímco jsem se přestávala chechtat. Bylo mi jasné, že nás při té líbačce pár lidé zaručeně muselo vidět, ale důležité bylo, že to ušlo jak Leně, tak Shannovi, kteří spolu totiž zapáleně diskutovali venku u bazénu, což jsem zjistila o několik desítek minut později, když jsem se vydala na průzkum. Že by se nám tady rodil nějaký nový páreček, hm? Podle toho, jak se na sebe ti dva dívali, by se to klidně mohlo stát… Což by bylo vážně super! A vlastně dost divný zároveň. 

Párty se protáhla do opravdu brzkých ranních hodin, kdy jsme s Lenou odjížděly taxíkem těsně po svítání. Obě už jsme byly slušně vyřízené, jednak zmožené alkoholem, ale také celkovou únavou, proto jsme byly zralé tak akorát na postel. Přesto jsem měla pořád dost energie na to, abych se pustila do křížového výslechu mé nejlepší kamarádky, která z okýnka auta koukala naprosto zasněně, což samo o sobě mluvilo za vše.

„Leno?“ oslovila jsem ji se zájmem, abych si otestovala, jestli vůbec vnímá. Akorát mi nazpět zamručela, že je na příjmu, takže jsem si vzápětí sumírovala, jak se jí na to mám co nejnenápadněji zeptat. „Co ten Shannon? Docela jste si rozuměli, ne? Když jste si vydrželi povídat takovou dobu… A pak ty vaše pohledy,“ zvolila jsem nakonec trochu důmyslnější taktiku, kdy jsem si chtěla otestovat, jestli se na tu zmínku o pohledech chytí, nebo ne. Lena několikrát zamrkala, pak se ale napřímila a celým tělem se natočila ke mně.

„Jaký pohledy?“ přeptala se mě nejistě, ale přitom sama musela moc dobře vědět, na co tím narážím. To by musela být úplně slepá a taky hloupá, kdyby si toho nevšimla.

„Nedělej, že nevíš! Shannovi ses určitě líbila a… přišlo mi, že i on tobě, ne?“ vyřkla jsem svůj úsudek nahlas, protože i z těch chvilkových momentů, kdy jsem ty dva spolu viděla, jsem získala přesně tenhle dojem. Někdy člověk musí umět přiznat přímo to, co vidí, a nekomplikovat to, co je tak prosté.

„No jo, je to jedno, který Leto to je, protože to jsou oba totálně k sežrání!“ poznamenala Lena v žertu, když navíc použila takový nezvyklý výraz, kterým mě nefalšovaně rozesmála. „Jared po tobě navíc pořád kouká… taky tak!“ přidala záhy, čímž mě poněkud zaskočila. Chtěla jsem ji odporovat, ale pak jsem si vybavila ten jeho polibek, takže jsem v tichosti připustila, že na tom možná něco bude. Hm, jasně, nekomplikovat co je tak prosté. Já si taky občas do té pusy nevidím. 

„Nekouká, to bych si všimla.“ Přesto jsem to naprosto nekompromisně odmítla, aby v ní nedostaly žádný prostor další květnaté domněnky, které by se ve všem začaly víc a víc hnípat. Navíc jsem ji nehodlala dát možnost, aby odvedla pozornost někam jinam a zamluvila tak původně moje téma.

„Když se ty nedíváš, tak jo,“ objasnila mi, což by mnohé vysvětlovalo. Která z nás dvou je ta slepá a hloupá teď, že? Ale ne, věděla jsem, že nám oběma s Jaredem občas unikly pohledy, které by mezi kamarády probíhat neměly.

„To je fuk. Nezakecávej to, Leno! Jak to máš s tím Shannem? Taky se ti líbil, ne?“ vrátila jsem nás zpět k tématu ona a starší z bratrů Letů, přičemž se neubránila takovému rozpustilému úsměvu, který ji v tu chvíli nemilosrdně usvědčil, že už nebylo třeba, aby na to odpovídala, ačkoliv jsem to z ní stejně chtěla dostat.

„No jo, jasně, líbil. Který ženský taky ne, že jo? Ale… na tom nesejde. Kolem něj, i Jareda, se každý den motá tolik nádherných holek, takže… by to bylo asi docela absurdní, ne? Že zrovna já... chápeš,“ zatracovala všechno ještě před tím, než se cokoliv mohlo rozběhnout, což byl podle mě naprosto frustrující přístup.

„Absurdní, jo? A… postřehla jsi vůbec, že jsem zrovna já chodila s Jaredem? I když se kolem něj denně motalo tolik krásných holek. Na to jsem mimochodem vůbec nikdy nemyslela a hlavně! Ty jsi taky nádherná holka, Leno. Přestaň se podceňovat a kdyby… kdyby z toho mohlo snad fakt něco být, tak to přestaň bojkotovat už teď a naopak! Měla bys to rozhodně zkusit, co by z toho mohlo nebo nemohlo být!“ vyčinila jsem jí s povzbudivým proslovem, protože mě tenhle její poraženecký přístup naprosto rozčiloval, a především mi přišel absolutně zbytečný. Lena mohla dosáhnout úplně všeho, čeho dosáhnout chtěla. Jenom tomu musela sama uvěřit. To mě alespoň naučili Jared a další inspirativní lidé, které jsem díky němu poznala. 

„Ale no tak, Iso. To už by bylo trochu moc, ne? Kdybys ty ulovila Jareda a já pak jeho bratra. Nejsme v nějakým stupidním romantickým filmu,“ bagatelizovala okamžitě tuhle možnou alternativu, která i mě zněla poněkud pošetile, ale proč ne. Cesty osudu jsou přece nevyzpytatelné, no ne? Tisíce události dennodenně to potvrzují. 

„Já už ale s Jaredem nejsem, jestli ti to náhodou ušlo,“ připomněla jsem jí s neskrývaným rýpnutím, kterému se akorát kysele zašklebila, ale pořád v rámci kamarádského špičkování. „Navíc ani Jaredovi neušlo, že ses Shannovi líbila. A to už něco znamená, ne? Říkal něco o tom, že mají s bráchou zřejmě slabost pro holky z východní Evropy, a co by ne?! Pokud vím, tak i v Evropě se to o východních holkách říká,“ využila jsem té Jaredovy poznámky, kterou původně mířil spíš na mě, ale momentálně se mi skvěle hodila a evidentně Lenu přiměla se nad tím trochu zamyslet. Vyskočila jí u toho ale taková hluboká vráska mezi obočím, podobná té, která se objevovala mnohdy i u Andyho, což nasvědčovalo spíš na starostlivé úvahy.

„To by bylo celý moc ujetý, hele. Líbit se mu můžu, ale aby mu to nevydrželo jen na jednu noc, víš. Žádný kontakt si na mě stejně nevzal,“ srozuměla mě otráveně, z čehož velice pravděpodobně pramenila ta její skeptičnost.

„Lidem se takový ujetý věci stávají běžně. Tak zaprvé, Leno, Shannon takovýhle není, v tom tě můžu ujistit, a zadruhé, je to i na tobě mu dát najevo, že nejseš tenhle typ. Záleží jen na tom, jak si to nastavíš. A to s tím kontaktem je úplná maličkost, když se vídám s Jaredem a číslo na něj mám. Třeba tě o něj nechtěl žádat hned, aby nevypadal, že je moc hrr a tím tě odradit. Jako že fakt netuším, jak Shannon balí holky, v tomhle ti neporadím. Ale jestli mezi váma přeskočila jiskra, nebuď pitomá a klidně se sama trochu přisaď o to, jestli by z toho nemohlo být náhodou něco víc, ano? Myslím to dobře, Leno. Nemarni příležitosti, který ti život nabízí,“ zavalila jsem ji dalšími řečmi, kterými jsem se ji snažila pobízet, aby se zkusila alespoň natáhnout pro to, co jí život podává. Možná nakonec svou nabídku stáhne zpět, ale z mého úhlu pohledu by to byl nesmysl dát svoje ruce za záda, sklopit hlavu dolů a dělat, že nic nevidím. Lepší zkusit a neuspět než si později vyčítat, že jsem nic nezkusila, že?

Lena o tom nepochybně přemýšlela, opět s tou nepřehlédnutelnou brázdou mezi obočím, která se ale kupodivu postupně vytrácela, až se na mě začala letmo culit. „Asi máš pravdu, ale… nechci se mu nějak vnucovat. To určitě dělat nebudu," namítla mi na to, jak si zase hledala nějaké výmluvy, proč do toho nejít. Chronická odmítačka výzev a úspěchů!

„Však to ani nemusíš, ale… dát mu najevo svůj určitý zájem, to je snad v pořádku, ne?“ uklidňovala jsem ji, aby to zase tolik nepřeháněla a určitě se nepodceňovala, protože toho má mnoho co nabídnout i někomu takovému, jako je Shannon. Ona mi to váhavě odkývala, ale bylo na ní znát, že nad tím neustále dumá.

„Abych pak ale nevypadala jako nějaká zlatokopka, Iso. Nic proti tobě, neber si to nijak špatně. Navíc mně je jasný, že se ti Jared líbil od prvního momentu, co jsi ho uviděla, protože je to fakt naprostý zlato. Ale... já jen... Prostě by bylo lepší, kdyby se toho ujal Shannon,“ ohradila se s celkem neprůstřelným argumentem, na který se mi nějaké námitky hledaly už těžko. Navíc po té Jaredově zkušenosti se mnou, kdy jsem se s ním původně přátelila se skrytými postranními úmysly, abych od něj získala nějaké kontakty. Proto jsem jen němě pokrčila rameny a sama jsem se zadívala z okýnka, v čemž mě Lena následovala a nejspíš pokračovala v tom přemýšlení nad Shannonem i ve zbytku naší cesty, protože jsem jí nepochybně nasadila přímo obřího brouka do hlavy. Jinak by se té šance ale dozajista vzdala, káča jedna... 

 Děkuji moc a moc a moc!!! =)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 47. kapitola: