OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 49. kapitola

27.04.2020 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 773×

Dojela jsem do vězení v západním Hollywoodu, kde jsem se ohlásila u ostrahy na vrátnici, kde pro mě nechali zavolat dva strážce zákona, aby mě zavedli tam, kam jsem potřebovala. Tedy přesněji jednu dozorkyni a jednoho dozorce. Musela jsem nejprve vyplnit nějakou potřebnou dokumentaci, aby mou návštěvu měli oficiálně zapsanou a podloženou. Jo jo, byrokracie hýbe dnešním světem… Až teprve poté o mé přítomnosti informovali Andyho, který se nakonec vůbec nebránil tomu, aby mě viděl, což mi celé připadalo ještě prapodivnější. Vzali nás do společenské místnosti, ve které nás naštěstí nechali o samotě, ačkoliv zvenku hlídali dva jiní statní příslušníci, kteří veškeré dění uvnitř mohli sledovat přes malou skleněnou výlohu. Naštěstí nás poslali sem a ne do těch klasických kójí, kdy návštěva byla od trestance oddělena odhlučněným plexisklem. Možná proto, že Andy nebyl ještě pravomocně odsouzen, protože stání u soudu ho čekalo v nejbližších dnech. Ale jinak jsme měli relativní soukromí, takže jsme mohli mluvit víceméně o ledasčem. I tak jsem se tady cítila dost tísnivě, ale to už k tomuhle prostředí asi holt patřilo. A co teprve potom, jak se musel cítit Andy, když ho tu čekalo několik nekonečných měsíců... 

Seděla jsem naproti Andymu a hledala jsem vhodná slova, kterými bych začala, ale při každém pohledu do jeho smutných očí jsem měla v hlavě úplně vymeteno. Andy seděl na židli jako hromádka neštěstí a zřejmě taky netušil, co mi má k tomu vlastně říct. Netvářil se, že by o mou společnost snad nestál, ale spíš jsem měla pocit, že tohle byla taková situace, při níž asi bylo lepší prostě jen mlčet s tím vědomím, že jsme si alespoň jeden druhému nablízku. Možná že Andymu stačila jenom takováhle forma podpory, protože jinak velmi dobře věděl, že si za tohle mohl bohužel jedině on sám.

„Nemusela jsi chodit,“ hlesl Andy sotva slyšitelně, když mi krátce, plaše pohlédl do očí.

„Ashley mi říkal, že si nepřeješ, abych sem chodila,“ parafrázovala jsem Ashleyho slova, která měl prý přímo od Andyho. Ten se lehce zamračil, ale k odpovědi se přesto neměl. „Jak bych ale nemohla přijít? V takovéhle situaci. Nechat tě v tom, jako by mi to bylo snad jedno?“ položila jsem mu několik řečnických otázek, které v něm vyvolaly o něco silnější podmračení. Jen jsem si slabě povzdechla, protože už takhle to nebylo ani trochu snadné a on mi to ještě takhle ztěžoval.

„Já hlavně nechtěl, aby ti to Ashley říkal. Bylo by lepší, kdybys o tom vůbec nevěděla,“ zabručel mrzutě, což nepatřilo ani tak mně, jako spíš Ashleymu, který zjevně neuposlechl Andyho přání. Za to jsem Ashovi výjimečně byla na druhou stranu vděčná, protože nic nevědět o tom, že Andyho zavřeli do vězení, by mi sice dopřálo lepší spánek, ale nechala bych v tom Andyho úplně samotného, a to bych si pak nadosmrti vyčítala. Nerozuměla jsem Ashleyho počínání, že Andyho výrok naprosto pokroutil a podal jinak, než měl, což jsem logicky přikládala té jeho averzi vůči mně a celkové škodolibosti, kterou přiživoval jen, jak se dalo. Možná mi prostě chtěl dát sežrat to, co mi dával za vinu, protože moc dobře věděl, že se tím pak sama budu trápit až do úmoru.

„Ale proč, Andy? Co to je zase za blbost?!“ pohoršovala jsem se nad těmi jeho scestnými úvahami, které by ve finále nijak nepřispěly ani mně a ani jemu.

„Co proč? Rozešli jsme se, každý jsme si šli svou vlastní cestou, takže proč bys o tom měla něco vědět?“ osvěžil mi paměť poněkud vyčítavě, což se mu teď samozřejmě náramně hodilo a nemohl této možnosti mi to předhodit odolat. Vykulila jsem na něj oči, protože mě překvapil tím, že si takhle zahrával s fakty podle toho, jak se mu to hodilo a že to vytahoval zrovna teď.

„Tohle nemůžeš myslet vážně, že ne? Zas kolem sebe jenom kopeš, tak jako to děláš vždycky! Ještě mi řekni, že za tohle můžu já, že jsi skončil ve vězení a bude to komplet všechno!“ usadila jsem ho docela ostře, aby se trochu zamyslel nad tím, jak se ke mně zase pro jednou chová. Znovu víc a víc zapadal do starých kolejí tím, čím víc času ubíhalo od toho zlomového okamžiku jeho osobnostního  osvícení. Neušlo mi, jak se Andy u té mé poslední poznámky ironicky ušklíbl, čímž mi jednoznačně naznačil, jak to doopravdy bylo.

„Co to jako mělo být?!“ osočila jsem se na něj podezřívavě, když jen protáhl ústa dolů na náznak toho, že netuší, co tím mám na mysli, přestože zajisté věděl moc dobře. „Proč jsi jel opilej autem, Andy? To seš fakticky tak pitomej, že jsi to riskoval?! Kruci, proč někdy nepoužíváš mozek a nemyslíš na následky toho, co děláš!“ spustila jsem na něj zhurta, když mi tím vědomým popřením akorát slušně hnul žlučí. Hlavně teď nemělo absolutně žádný smysl cokoliv zastírat, když měl už celu v podstatě jistou. Ale nemělo ani žádnou cenu ho tu takhle vyčítavě osočovat, protože on si musel svou vinu uvědomovat na plné čáře, když ho dostala až na tohle místo. Byla jsem uvnitř tak vystrašená a bezradná, panikařila jsem kvůli němu, takže jsem prostě nevěděla, jak se k tomu mám správně postavit…

„Chlastal jsem právě proto, abych ten mozek používat nemusel a neřídil jsem ožralej, ale se zbytkáčem!“ uvedl na pravou míru poměrně důrazně, abych mu snad nekřivdila. I když bych to ráda smetla pod stůl, měl v tom pravdu, protože v tom byl docela rozdíl. Nezachoval se vyloženě nezodpovědně, ale spíše lehkomyslně… Jeho narážka mi pochopitelně neušla, a protože už jsem velice dobře znala jeho myšlenkové pochody, tak jsem nemusela nijak dvakrát dumat nad tím, proč měl zřejmě potřebu se opít. Ta dedukce byla nasnadě, když náš poslední rozhovor dopadl tak, jak dopadl.

„To je jedno… Nakonec jsi stejně skončil tady,“ konstatovala jsem úzkostně, protože za tu svou nerozvážnost zaplatí docela vysokou daň. Kvůli takové klukovské hlouposti skončí za mřížemi.

„Přesně tak, skončil jsem tady já, takže ty tu vůbec nemusíš ztrácet čas. Můžeš si dál chodit na párty a bavit se a dělat jako že nic, protože se tě to stejně netýká,“ oznámil mi s nepřeslechnutelným podtónem jízlivosti, který adresoval na účet mého přátelství s Jaredem. Jenom jsem se do něj zabodla pohledem, protože mě tenhle jeho dětinský přístup nemálo iritoval. Možná jenom mohl být sám na sebe naštvaný za to, jak si to zase kolosálně podělal. Možná byl naštvaný i na mě, že jsem se pořád vídala s někým, koho, asi ještě stále, považoval za konkurenta. Ale tak jako tak se nemusel zase zachovat jako úplný idiot. Jasně, když jsem na něj takhle přísně nastoupila, třeba se jen bránil, což u něj taktéž nebylo nijak neobvyklé, ale tohle jednoduše až moc hrotil.

„Tohle už přeháníš, Andrew. Víš moc dobře, proč jsem tady, tak mě od sebe takhle neodháněj, když potřebuješ přesný opak,“ napomenula jsem ho káravě, ale když se jeho oči zatoulaly kamsi k podlaze, regulérně jsem se nad ním zželela. Mluvil se mnou sice dost nevybíravým způsobem, ale tentokrát jsem přesně odhadla, co se skrývalo pod povrchem.

„Ale já o tvou návštěvu nestál,“ odsekl s takovou odměřeností, kterou ale podkopávaly jeho oči plné zoufalosti a bezradnosti. Muselo pro něj bejt strašně těžké to přijmout…

„A stejně jsem tady a budu sem za tebou chodit, kdykoliv to jen půjde,“ slíbila jsem mu rezolutně, protože jsem o tomhle nehodlala ani sekundu diskutovat. On akorát odmítavě zavrtěl hlavou, přičemž se nad tím tak sarkasticky ušklíbl, anebo nad tím, co mu proběhlo tou jeho roztěkanou myslí.

„Neobtěžuj se, Iso. Choď si tam, kde budeš vítaná. Oba víme, kde to je,“ pokračoval v tom necitlivém rýpání, když se nejspíš cítil zrazený a obelhaný, což byla pouze jeho mylná domněnka, které zřejmě bohužel opět bezmezně věřil.

„Nechovej se jako vůl, Andy! Zase sis vzal něco do ty svý tvrdohlavý palice a přitom to ani není pravda! A podívej se, kam tě to nakonec dostalo?! Deptal ses něčím, co sis sám vymyslel, a tak tě to ovlivnilo, až jsi kvůli tomu skončil tady. Napadlo tě to vůbec?“ předhodila jsem mu bez nějakých okolků, protože mě přestávalo bavit, jak si opět liboval v té své oblíbené roli oběti. Oběti bludů ve své šílené makovici!

„Fajn, fajn… Ty se jen tak nevzdáš, že?...  Já tohle všechno už vím, to se neboj. V zadržovací cele jsem měl dost času se nad tím zamyslet, jak jsem to celý zas akorát posral...“ ubezpečil mě znenadání takovým přátelštějším tónem hlasu, že si stávající situaci probral od začátku až do konce a že si uvědomoval svoje pochybení.

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem, jak najednou otočil, ale u Andyho člověk opravdu někdy absolutně netušil, na čem vlastně je. Rozpačitě jsem na něj mrkala a netrpělivě jsem čekala, až se se mnou podělí o své vysvětlení.

„Tak, že… jsem ti fakt vděčnej, že jsi přišla, a ano, jasně že vím, proč jsi přišla. Taky tě miluju, Issie, ale… vážně nechci, abys mě sem chodila navštěvovat.“ Stál si ovšem pořád za svým, ačkoliv to podal o něco smířlivěji. Celkově z něj z ničeho nic opadl ten postoj zraněného drsňáka, protože jsem v něm najednou opět spatřovala toho pokorného, uvědomělého Andyho, do kterého jsem se znovu teprve nedávno zamilovala až po uši a se kterým jsem toužila strávit zbytek svého života.

„Ale proč?“ zaúpěla jsem bezradně a rozhodila jsem bezděčně ruce do stran.

„Protože tě přece nemusim neustále zatahovat do každýho svýho průseru, který se mi přihodí! Bylo mi jasný, že se tím budeš užírat daleko víc než já sám. Právě proto jsem nechtěl, abys o tom věděla! Tohle je zase jen a jen moje blbost, a proto si zasloužím všechno to, co kvůli tomu přijde. Tuhle další lekci zřejmě nutně potřebuju, protože jinak… zas bych pravděpodobně skončil tam, kde jsem byl předtím. Už jsem k tomu měl totiž solidně nakročeno, ale naštěstí něco, nebo někdo, tomu zabránil a já skončil tady… Podle mě je to tak jedině dobře, protože… sem po tom všem tak nějak vlastně patřím, ne? Takže vůbec neztrácej čas tím, že mě budeš litovat, Iso. Zapomeň na mě, odejdi odsud a žij svůj život, ano?“ rozpovídal se horečně a já mu celý ten jeho proslov hltala až do posledního písmene. Doslova jsem žasla nad tím, jak se k tomu postavil a jak tuhle svou neradostnou situaci vnímal. Bylo to opravdu vyzrálé a obdivuhodné, takže jak ho pak můžu jako nelitovat? Nesouhlasila jsem s tím, že by si zasloužil až takovouhle drsnou lekci, protože ve vězení to vůbec nebude mít lehké nebude. Natož ještě když vypadá tak, jak vypadá. Proboha! Na tohle jsem ještě ani nepomyslela! Co když mu tady někdo ublíží?! Ale ne… to ne…

„Přestaň říkat takový blbosti, Andrew! Rozhodně tě v tomhle samotnýho nenechám!“ odporovala jsem jeho dobromyslné radě, která pro mě vůbec nepřipadala v úvahu, i přestože ji vyslovil jedině v dobré víře, za což jsem ho zbožňovala zase o něco víc. 

„Ale já v tom jsem sám. Nechci, abys sem chodila a vězela někde mezi tím, co je venku, a tím, co je tady, protože tady tě fakt nic nečeká. Prostě sem nechoď a zapomeň na to, že vůbec existuju. Prosím tě o to, Issie. Alespoň jednou jedinkrát mě v něčem poslechni!“ přemlouval mě úzkostlivě a tvářil se u toho tak nesmlouvavě, do čehož se evidentně nutil, protože jeho oči se jinak tak lítostivě leskly, jak mu nejspíš lámalo srdce, že mi něco takového říkal.

„Chápeš vůbec, co to po mně vlastně chceš? Jak mám jako zapomenout? To přece nejde!“ odmítala jsem dál jeho žádost, kterou jsem si ani nedovedla představit. Bylo to pro mě natolik absurdní, že se mi nad nimi chtělo smát, kdybych neměla hrdlo bolestně stažené, že jsem ani téměř nemohla polykat.

„To zvládneš, stejně jako jsi ode mě zvládla odejít,“ připomněl mi, bez nějaké známky výčitky nebo zloby, ale když jsem se na něj trochu rozpačitě podívala, vzápětí k tomu dodal: „Ty na to máš dostatečně silnou vůli.“ Povzbuzoval mě v něčem, co jsem celou svou bytostí kategoricky odmítala a nehodlala jsem se nechat zviklat. Nemohla jsem něco takového Andymu udělat, ačkoliv on si na tom sám trval. Chápala jsem jeho čestný a dobrý úmysl a musela jsem uznat, že to od Andyho bylo šlechetné, ačkoliv naprosto pošetilé.

„To možná mám, ale neudělám to. Prostě ne! Miluju tě, Andy, ale… konečně na mě přestaň zkoušet ty svoje psychologický hrátky! Už jsem ti několikrát říkala, že to na mě neplatí! Prostě ke mně buď upřímný místo tý nabubřelosti, že si myslíš, že víš líp než já, co je pro mě lepší! Nerozhoduj za mě, Andrew!“ zpražila jsem ho na dvě doby, protože mě tímhle svým božským syndromem, který se u něj sice projevil teprve nedávno, neuvěřitelně vytáčel. Jasně, nepochybovala jsem o tom, že to myslel pouze v mém zájmu a na jednu stranu to od něj bylo skutečně laskavé, dojemné a ochranitelské, ale nejdřív mě rozčílil tím, že úplně vytěsnil moje pocity a můj názor. Mohlo to vypadat, jako že se mi nezavděčí ničím, co pro mě udělá, ale když s ním to bylo ode zdi ke zdi. Z extrému do extrému. Až nebo spíš jestli najde ten správný střed, bude to ideální…

„Promiň, Issie, já… nemyslel jsem to špatně,“ omlouval se mi obratně, když mi z očí šlehaly hromy s blesky, jak se mě tímhle chybným úsudkem částečně i dotkl. Nechtěla jsem to ovšem nijak zvlášť nafukovat vzhledem k tomu, že to on se tu nacházel v takové nezáviděníhodné situaci, ale tímhle mě tak hrozně moc dopálil.

„Ty nikdy nemyslíš nic špatně, a jak to pak dopadá, že jo,“ vylítlo ze mě s nepatrným obviněním navzdory mým soucitným tichým myšlenkám, což se mi někdy prostě stávalo, že s nimi prostě můj jazyk nespolupracoval.

„Issie, já chápu, že… seš na mě kvůli tomu naštvaná, protože po tom všem, co jsem provedl, je tohle už asi dost přes čáru, ale… zkus se na to podívat mým pohledem, hm? Pro mě to fakt není tak hrozný, jak to může vypadat. Možná na tom může být i něco trochu pozitivního, ne?“ zkoušel mě uklidnit, zatímco na mě smířlivě pomrkával, abych na něj už znovu nenasazovala. Jeho snaha o to mi poskytnout svůj úhel pohledu a zároveň předejít tomu, abych se dál rozčilovala, ta mi přišla přinejmenším sladká. Přesto jsem se nedokázala ubránit tomu, že ten svůj entuziasmus si trochu pletl s naivitou, na což jsem ho chtě nechtě musela upozornit.

„Stihl ses vůbec zamyslet nad tím, že to není až taková sranda být ve vězení?“ uhodila jsem na něj pohoršeně, když se zdál až příliš optimistický v tom, co se mu právě přihodilo.

„To jsem náhodou taky stihl. Jestli se o mě bojíš třeba kvůli tomu, že vypadám jako vychrtlá, potetovaná mánička, tak to nemusíš, protože kvůli svým prohřeškům nebudu v části věznice s tou nejpřísnější ostrahou, kde jsou i vrazi, pedofilové, kanibalové a nevím, na co ty všechno asi tak můžeš myslet. Jestli tam nenaštvu nějakýho hodně drsnýho sňatkovýho podvodníka, tak bych to měl přežít bez nějaký újmy, Issie, vážně,“ ubezpečoval mě s tím svým nepatřičným zlehčováním, kterým by mě asi jinak regulérně rozesmál, ale teď by to bylo opravdu krajně nevhodné. Proto jsem se na něj pouze mírně zamračila, poněvadž mě s tím vědomím, že se těm nejnebezpečnějším trestancům zde naštěstí vyhne, současně taktéž velice uklidnil. Zdálo se, že se na veškeré potřebné informace už vyzeptal, aby mohl uklidňovat také další vyděšené návštěvníky, kteří sem přijdou po mně.

„Fakt? Je to tak? Neříkáš mi to jenom proto, abych ještě víc nevyšilovala?“ pochybovala jsem nad jeho výrokem, jestli opět víc nemyslel na mě než sám na sebe, což by aktuálně bylo zcela na místě, ale měla bych mu to pořád stejně za zlé, kdyby mě jakkoliv oblboval jenom proto, abych to jeho uvěznění nebrala tolik tragicky.

„No fakt, Is. Trochu se uklidni, párkrát se zhluboka nadechni a zamysli se nad tím sama, že by to bylo trochu divný, kdybych byl na cele s nějakým masovým vrahem. Já, kterej jsem párkrát něco šlohnul, občas jsem se s někým porval, veřejně pohoršoval, anebo jel se zbytkovým alkoholem. To se nedá moc srovnávat, ne? Proto budu v tý jižní části věznice, kde jsou podobní hříšnici jako já… Většina z nich stejně bude jen banda nezodpovědných debilů, kteří si namachrovaně mysleli, že jim to projde, ale karma je nakonec dohnala... Tak jako vždycky. Stejně jako mě,“ probíral se tím svým odsouzením poměrně zevrubně, abych se přestala zbytečně obávat něčeho, co mu ani reálně nemohlo hrozit. Samozřejmě mi hlavou střídavě běhaly nejrůznější útržky z všelijakých filmů z přesně tohoto prostředí, kde se vězni vzájemně bodali ve sprchách ručně vyráběnými kudlami a tak dále. Takového materiálu bylo opravdu hodně…

„Fajn, dobře… teď se mi trochu ulevilo, ale… nechápu, že to můžeš brát s takovým nadhledem. Děláš, jako bys jel někam na tábor a přitom tě zavřou za mříže. Představil sis vůbec, jaký to asi bude?“ nepřestávala jsem v tom negativním zaujetí, protože tentokrát jsem opravdu neměla pochopení pro jeho úhel pohledu. I ve mně se emoce stále praly jedna přes druhou, přičemž každá chvíli přímo ovlivňovala moje chování, takže jsem s ním nejdřív mluvila naštvaně, vyčítavě, pak zase soucitně až lítostivě. Ale podle Andyho přístupu jsem měla dojem, i jak on sám říkal, že jsem z toho byla daleko víc zničená než samotný Andy.

„Já si myslím, že mi to jedině prospěje… Tady mě totiž nemůže rozptylovat nic zvenčí. Nic, co by mě stahovalo zase zpátky ke svýmu starýmu já. Ani chlast, ani drogy nebo… ty, Is,“ ubral znatelně na hlasitosti, když zmínil konkrétně mě a raději se podíval někam jinam, jak nechtěl čelit dalšímu mému konsternování.

„Co? Já?“ vypadlo ze mě stručně, protože mě to opravdu silně zaskočilo.

„Neber to špatně, ale… víme to oba dva moc dobře, že mám problém se závislostmi, ať jsou v jakýkoliv formě, a tou největší seš pro mě ty. Vždycky jsi byla... Proto jsem ten náš rozchod nesl tak hrozně špatně, proto jsem po něm vletěl natvrdo hned do fetu, a proto mě to znovu začalo všechno lákat, když ses ode mě odstěhovala. Já jsem věděl, že je to správný krok a že to potřebujeme, ale tak moc jsem o tebe zas nechtěl přijít, protože jsem se prostě bál, že zas do něčeho spadnu... Že to prostě nezvládnu. Proto jsem při tom tvým odchodu tak vyváděl, vymýšlel všechny ty blbosti a choval se tak, jak jsem se choval… Pak už jsem to fakt nemohl vydržet a musel jsem tě vidět, něco jako připomínku toho, proč to vlastně dělám. Proč se snažím všemu odolat a udržet se. No... heh, ale pak když jsi mi řekla, že se zase scházíš s Jaredem, tak to už na mě bylo moc, že jsem to začal zas řešit chlastem, začal jsem zase kouřit a občas jsem si i zahulil. Strašně mě to žralo, protože mi to přišlo, jako že se ta naše historie zase opakuje. Nemohl jsem si pomoct, ať jsi říkala, co jsi říkala. Ať jsem to měl v hlavě srovnaný stejně jako ty, bylo mi to úplně jedno nakonec… Ale tady mě nic z tohohle všeho už nebude pokoušet, takže… pro mě je to svým způsobem celkem velká úleva,“ rozpovídal se opět sáhodlouze, aby mi co nejvíce přiblížil jeho tehdejší i nynější myšlenky, jenž na ty veškeré události vrhly zase o něco odlišné světlo. Ovšem jenom proto, že mi tehdy Andy nemohl prostě na rovinu říct, co si myslí a co cítí. Možná se za to styděl, ale nakonec to způsobilo další zbytečné komplikace, které vůbec nemusely být. To je takový pako... 

„To… jsem vážně netušila, Andy. Ale mohl jsi mi to přece říct. Kdykoliv mi můžeš cokoliv říct. Ale ty máš takový blbý zlozvyk, že to uděláš vždycky pozdě...“ připomněla jsem mu to znovu, když tenhle důležitý vztahový pilíř opět naprosto zazdil. Bez komunikace to jednoduše mezi dvěma nemůže dobře fungovat…

„A pak by ses ode mě odstěhovala? Tak to sotva, Iso... Jak tě znám, akorát by ses o mě strachovala a pak bys raději zůstala se mnou, než abys riskovala mou další recidivu. Nemohl jsem ti přiznat, že se cejtím jako ten největší slaboch na světě, že se tím naším dalším odloučením nechám zas takhle ničit, ale… miluju tě tak moc, Is. Tak moc… Až moc... Jak už jsem říkal, musím najít sám sebe, svůj směr, jinak budu úplně stejně marnej jako dřív… a to už znovu nechci. Hlavně kvůli sobě, ale i kvůli tobě. A tady by to mohlo konečně vyjít, ne? Kde jinde taky, že jo. Tady mě žádná z těch mých neřestí nedostane, budu to jenom já a moje myšlenky, a to je přesně to, co tak nutně potřebuju,“ argumentoval natolik horlivě a natolik obstojně, že jsem se sotva zmohla na nějaké námitky. No a především na těch jeho argumentech něco bylo. Věděla jsem, že je to pouze pravda pravdoucí a cítila jsem jistou vděčnost, že si Andy opět našel svůj osobní mentální cíl, kterého chce neodkladně dosáhnout. Byť v tomhle prostředí, které mu nejspíš poskytne ty absolutně nejlepší podmínky, ačkoliv zároveň potlačí veškeré jeho základní svobody…

„Ach jo, Andy… Když to říkáš takhle, tak začínám mít pocit, že je to snad dobře, ale… máš tu strávit přes dva roky. To je přece jenom hodně času, i na to tvoje přemítání nad svým životem,“ hlesla jsem veskrze skepticky, protože jsem si představovala, jak mu ta přemíra času se svými vlastními myšlenkami pak zas spíš poleze na mozek.

„Mají tu nějaký pracovní programy pro vězně, takže když se nebudu chtít nudit, tak se snad nudit nebudu. A za dobrý chování mě třeba pustí dřív, kdo ví,“ udržoval se na vlně optimismu dál, což byl asi zdravější přístup než ten můj, ale já ještě stále měla potíž s tím uvěřit tomu, že Andy opravdu skončí ve vězení. Jako by nějaká má nejapná část doufala, že ho třeba pustí na kauci nebo mu to u soudu prominou, ale to ke mně promlouvalo to mé přihlouplé já ovlivněné všemi těmi kinematografickými snímky, kde se takové zázraky občas stávaly, v realitě zcela neproveditelné. 

„Hlavně na sebe buď opatrný, zlato. Kdyby se ti něco stalo, tak to bych nezvládla já… Do ničeho se nemotej, ať si tě nikdo nevšímá a pokud by ses zvládl chovat tak dobře, aby tě pustili dřív, tak budu stát jako první před věznicí a vítat tě s otevřenou náručí.“ Povznesla jsem se nad to celé trochu já sama, protože už jsem se nabědovala až až a jemu to jeho elán beztak ani v nejmenším neubralo.

„To je moc dobrá motivace,“ uznal s nepatrným pousmátím, které mi pomohlo trochu pookřát.

„To doufám,“ vrátila jsem mu ten letmý úsměv a nejraději bych se k němu vrhla pro jedno hřejivé objetí, ale neměla jsem ponětí, jestli je fyzický kontakt takhle dovolený. „Víš vůbec, kdy máš mít ten soud?“ přešla jsem k těm praktickým informacím, když už jsme to z toho psychologického hlediska rozpitvali snad do nejmenšího detailu.

„Pozítří, nějak kolem deseti dopoledne,“ odpověděl mi ve stručnosti. „Mimochodem, někde na policejním parkovišti je moje auto. Nahlásil jsem, že si ho vyzvedneš ty, takže… se mi o něj pěkně starej, než odsud vypadnu pryč. Máš mou plnou důvěru,“ sdělil mi již v žertovném duchu, čemuž se nedalo odolávat, takže jsem na to hned důvtipně reagovala: „Jako ten nejcennější poklad, neboj.“

„Ten seš pro mě jedině ty, proto… právě proto si nepřeju, abys za mnou sem chodila a ztrácela tady čas. Moc tě prosím o to, abys v tomhle dala na mě a… žij svůj život naplno tam venku a až mě pustí zas ven, tak se potkáme a uvidíme, kam jsme se za tu dobu posunuli, hm?“ vrátil se k té své značně nekompromisní žádosti, kterou tedy až teď pojal jako přání. Pořád mi to ale bylo pochopitelně proti vůli, protože jsem to vnímala tak, že když ho sem nebudu chodit navštěvovat, tak že ho opustím v té nejtěžší životní etapě, a to jsem mu prostě nemohla udělat.

„Andrew… tohle je…“ Uprostřed monologu jsem utichla, protože jsem jednoduše neměla slov.

„Nenuť mě, abych tě musel nahlásit jako nežádoucí osobu, ale udělám to, jestli mi nedáš jinak na výběr,“ varoval mě rezolutním tónem a podíval se na mě co nejvýhrůžněji, abych se jeho prosbě přestala konečně vzpouzet. Já si akorát frustrovaně povzdechla, protože jsem na něm jasně viděla, jak moc důležité to pro něj evidentně je, a já mu spíš toužila nějak ulehčit než naopak, což zřejmě znamenalo se s ním po celou dobu jeho uvěznění přestat stýkat. Tím alespoň se vším všudy dodržíme tu naši dohodu, kterou Andy evidentně tedy přijal...

„No dobře, dobře! Co mám s tebou teda jinak dělat, i když fakt nechápu, proč na tom trváš! Co by se jako stalo, kdybych se za tebou občas přijela podívat?“ rezignovala jsem nad jeho nátlakem, kterému tímhle varováním nasadil už úplnou korunu.

„Protože bys tu trávila svou každou volnou chvíli a nesnaž se mi tvrdit, že ne,“ odhadl mě naprosto trefně, jak mě už velmi dobře znal, takže jsem se na něj jen kysele ušklíbla, ale víc jsem mu neodporovala.

„Takhle nad tebou budu přemýšlet každou volnou chvíli, co tady asi děláš, jak se máš, a tak, takže je to úplně jedno,“ namítla jsem mu na to pohotově, nad čímž protočil panenky, jak to ostatně pravidelně dělával. Když jsem si uvědomila, že tohle jeho typické mimické gesto neuvidím nekonečné měsíce, nebo spíš roky, do očí se mi nekontrolovatelně vtěsnaly žalostné slzy. Andy na to už nestačil nic říct, protože vtom se v místnosti objevil jeden příslušník modré uniformy s oznámením, že bohužel musí ukončit mou návštěvu, z nejmenovaných důvodů, takže mě prosí o neprodlený odchod.

„Můžeme se aspoň rozloučit?“ opáčila jsem popuzeně, když nám takhle neohlášeně přerušili náš rozhovor, aniž by nám prozradili proč.

„V rychlosti,“ povolil mi, zatímco se postavil ke dveřím čelem, aby zachoval alespoň nějakou iluzi soukromí. Na nic jsem nečekala a ihned jsem vyskočila na nohy, protože bez objetí a polibku jsem odsud odmítla odejít. Andy naštěstí nebyl sešněrován želízky, vzhledem k jeho přestupkům, takže mě mohl vzápětí napodobit, abychom si oba mohli padnout do srdceryvného objetí. Pevně jsem se k němu tiskla a on mě zase skálopevně mačkal pažemi blíž k sobě, až jsem sotva mohla dýchat, ale to nebylo nic oproti tomu, že jsem se ho mohla dotknout naposledy na několik dalších let. To už se mi slzy kutálely po tvářích v proudech a neměla jsem nejmenší snahu jim jakkoliv bránit.

„Budeš mi tak chybět, zlato,“ úpěla jsem mu truchlivě do ucha, zatímco jsem do sebe přejímala to příjemné teplo jeho útlého těla.

„Nějak to přežijem, ty i já. Zvládli jsme přece horší věci,“ povzbuzoval mě s upomínkou toho, čím jsme si my dva už prošli a že nás nic z toho nerozdělilo. To už jsem regulérně natahovala a slzy jsem mu utírala do oranžového vězeňského mundúru, který bude nosit dennodenně dva roky a dva měsíce v kuse. Jestli to zvládne on, tak to musím i já!

„Počkám na tebe,“ zakňourala jsem, přičemž jsem na konci věty slyšitelně popotáhla.

„Nečekej, Is, prostě žij,“ pobídl mě a pak se ode mě odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí, ale nejdřív mi dlaněmi odkryl vlasy z obličeje, který teď hrál všemi barvami a postupně pláčem opuchal. Na jeho tváři se ale objevil takový něžný úsměv, který mě rozesmutňoval snad ještě víc. On mě mezitím hladil palci přes spodní čelist a já bych se momentálně nejraději viděla na druhé straně planety, jak mi bylo trapně, že jsem se chovala spíš jako bych skončila v tom vězení já.

„Bez tebe? Jak?“ kvílela jsem jako poraněné zvíře, na což Andy nijak neodpověděl a místo toho si mě k sobě dlaněmi přitáhl a dlouze mě políbil na čelo, ale jakmile povolil, okamžitě jsem vyrazila pro jeho rty, které jsem si zajala pro sebe. Ten polibek byl asi jeden z nejdelších, který jsem s ním zažila, a zároveň ten nejkratší, protože jsem se od něj nechtěla ani za nic odtáhnout. V tom polibku se promítlo naprosto všechno. Co jsme prožívali teď, co jsme prožili a hlavně to, co jsme ještě chtěli prožít.

„Opatruj se, tygře,“ pípla jsem tiše, když jsem se od něj chtě nechtě musela odtrhnout, protože se mi nedostávalo již potřebného kyslíku.

„Až ke hvězdám, lásko,“ zopakoval mi tuhle naši společnou frázi, která pro nás kdysi znamenala celičký svět. A opět znamenat bude! Podívala jsem se na něj u toho pohledem, kterým jsem mu přislíbila, že na tohle jaktěživ nezapomenu, protože to by po tom všem ani už nebylo možné. Andy se na mě přitom stále lehce usmíval, což už jsem téměř nebyla schopná rozpoznat, přes tu plnou hradbu slaných slz, které se záhy spustily dolů. Pak jsem se s tím největším donucením a sebezapřením od něj odlepila a se sklopenou hlavou jsem zmizela pryč za doprovodu policejního služebníka, aniž bych se na něj znovu ohlídla, protože to už bych neunesla. Musela jsem tam odsud zmizet co nejrychleji, protože jsem neodkladně potřebovala na čerstvý vzduch. Tak tímhle jsme s Andym definitivně uzavřeli naši jednu společnou kapitolu… Snad tu druhou zas otevřeme, jak to jen půjde.

 Díky, díky, díky všem, kteří se dostali až sem. Jste skvělí! =) 

A nebojte, Andy se nakonec ještě vrátí.  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 49. kapitola: