OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 50. kapitola

08.05.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 744×

Seděla jsem na baru v klubu, kde měla zrovna Lena večerní směnu, abych nebyla doma sama. To bych se totiž jinak užírala tím vším, co se přihodilo Andymu, což mě většinou přivádělo do stavů silně depresivních, a to mi vůči Andymu nepřipadalo vůbec férové, když to on seděl natvrdo za mřížemi. Ale nemohla jsem si prostě pomoct a brala jsem to vážně zřejmě víc tragicky než samotný Andy. Pokaždé, když jsem si začala představovat, co by se mu tam třeba mohlo stát, byla jsem hrůzou úplně bez sebe. Toho jsem se bála asi ze všeho nejvíc. A pak taky jestli to Andy vážně psychicky zvládne a nějak negativně se na něm takhle zkušenost nepodepíše. Nicméně Andy si dokázal najít dost pozitivních důvodů na tom, proč to nebude tak zlé, že následující dva roky bude trávit v lochu, a to jsem si vždy snažila připomínat, když jsem v sobě začínala opět cítit tu beznadějnou zoufalost. To, jak se k tomu všemu postavil, jsem považovala opravdu za statečné a nejspíš bych to od něj sama ani neočekávala, protože poslední dobou, jak sám i řekl, opět sklouzával do těch starých, toxických kolejí, které na něj měly tolik neblahý vliv. Svým přístupem mě hodně příjemně překvapil. 

Andy už měl pár dní po soudu, kam jsem po nepříliš dlouhém uvažování šla nakonec taky, společně s Lenou, Ashleym, Oliverem a Natalií, a Chris to nakonec taky stihl, aby Andyho při stání podpořil alespoň svou přítomností. Netrvalo to nijak dvakrát dlouho, protože vlastně nebylo moc o čem diskutovat při tom soudu. Andymu přečetli seznam jeho prokázaných prohřešků a přestupků, odůvodnili tak délku jeho trestu v konečné výši dvaceti šesti měsíců, odklepli mu to, když Andyho právník, jak jinak než přidělený státem, tento rozsudek oficiálně Andyho jménem přijal, načež ho v poutech odvedli pryč, aniž bychom s Andym mohli prohodit alespoň slůvko. Ten se po celou dobu stání tvářil zcela netečně, taktéž smířeně s tím výrokem, a nakonec dokonce soudu bez nějaké ironie poděkoval. A když procházel kolem nás, nezapomněl na mě rozpustile mrknout, čímž mě chtěl pravděpodobně povzbudit, ale já celou dobu těžko skrývala uslzené oči, jak pro mě celé to dění nebylo vůbec snadné pozorovat. I vzhledem k tomu, co všechno předcházelo tomuhle vyústění, protože si toho Andy minulý rok prožil opravdu mnoho, což by nejednoho člověka úplně položilo. Když to hodně přeženu, tak si v tom vězení po těch všech šílenostech alespoň pořádně odpočine, tedy za toho předpokladu, že ten jeho nedobrovolný pobyt bude probíhat bez problémů.

„Netvař se pořád takhle kysele, Is,“ napomenula mě Lena příkře, protože poslední dny jsem působila jako tělo bez duše, úplná hromádka neštěstí, a na to se Leně zrovna dvakrát dobře nekoukalo. 

„To se snadněji řekne, než udělá,“ poznamenala jsem věcně, ačkoliv jsem byla natolik mrzutá, že mě až zaskočilo, že jsem jí odpověděla ještě relativně klidně. Nechtěla jsem si na nikom vybíjet svoje aktuální duševní rozpoložení, které jinak brojilo proti komukoliv a čemukoliv, jak jsem měla stále na mysli, že Andymu je drtivá většina z úplně běžných, základních věcí na předlouhé měsíce odepřena, což mě samotnou děsně štvalo. 

„Andy to tam zvládne v pohodě, Is. Ty to všechno vidíš moc černě, ale zkus se na to dívat jako on. Pro něj je to příležitost a ne nějaký trest. Tak se konečně seber, Iso! Pro tebe to prostě nemůže bejt horší než pro něj, když ty na svobodě můžeš v podstatě cokoliv. To by bylo hodně na pováženou, nemyslíš? Přesně jak to říkal Andy, běž a žij!“ domlouvala mi Lena celkem důrazně, abych nezapomínala na Andyho slova, která jsem jí krátce po té návštěvě ve věznici, první i poslední zároveň, parafrázovala co nejpřesněji jsem dovedla. „Ty děláš, jako by snad Andy umřel, ale on si teď akorát holt nějakou dobu posedí za mřížema a pak se zase vrátí. Není to konec světa, ani pro tebe, ani pro něj. Jen menší pauzička, kterou jste si stejně plánovali, tak ji aspoň teď nikdo z vás neporuší,“ pokračovala v tom poměrně svérázném psychickém podporování, jak už se zřejmě sama nemohla dívat na to, jak jí tu furt naříkám a fňukám. To by nebavilo nikoho, že... 

„Ty taky víš co říct, abys člověka povzbudila, viď,“ pronesla jsem trochu sarkasticky, ale když jsem se nad jejími radami trochu zamyslela, nemohla jsem popřít, že by snad neměla pravdu. Ale ani pro mě ten předešlý rok nebyl vůbec snadný a tahle další jobovka už pro mě prostě byla příliš. Holt jsem asi potřebovala být chvíli nešťastná nad tím, co se Andymu stalo, abych se z toho mohla postupně vzpamatovat a pak se zase vrátit do normálního života. Možná to na mě teď celé dolehlo o to víc, protože předtím jsem neměla úplně dostatek prostoru to plnohodnotně zpracovat, a proto mě to momentálně tolik válcovalo. 

„Protože se v tom hrozně plácáš, Iso! Takhle v háji jsem tě snad ještě nikdy neviděla, a to s tebou život zametal nejrůznějšíma způsobama. Přece se pak nenecháš zdrbnout něčím, co vlastně… ani není tvůj problém. Já vím, že to zní hnusně, ale musíš se od toho trochu odtrhnout! Andy to zvládne, neboj se. Dostal se i přes horší věci, tak mu trochu věř,“ nebrala si se mnou servítky, což možná mohlo vypadat na první pohled trochu drsně, ale nepochybovala jsem o tom, že by to se mnou nemyslela snad dobře.

„Máš pravdu, Leno. Já to vím… Jen už toho je na mě trochu moc po tom všem. Ta poslední kapka, znáš to,“ uznala jsem a velmi skoupě jsem se s ní podělila o svůj názor, který mi jako jediný připadal logický, a především výmluvný, k tomu mému slabošskému přístupu.

„To chápu, Is, zažila sis toho minulý rok tolik, že se tomu vážně nikdo nemůže divit, že to teď bereš takhle, ale… akorát mi slib, že se tím nenecháš zdrbnout, hm? Musíš pokračovat prostě dál, ano?“ pobídla mě, abych s ní uzavřela sesterskou malíčkovou dohodu a nezasekla se v tomhle mizerném bodě lidského bytí, kdy se mi ráno nechtělo vstávat z postele a v noci jsem zase nemohla kloudně spát. Pak se přes bar natáhla s tím malíčkem a nekompromisním výrazem ve tváři, že jí ten svůj podám, jinak že mi nedá pokoj. Nenechala jsem se dvakrát přemlouvat a tu ústní domluvu jsem stvrdila, čímž mě i slabě rozesmála. Něco takového jsem teď přesně potřebovala…

„Hodná holka,“ pochválila mě za mou aktivní spolupráci a mrkla na mě, načež mi vzápětí přihrála skleničku whiskey, abych to konečně ze sebe spláchla pryč.

„Díky, Leno. Seš skvělá kamarádka,“ vysekla jsem jí poklonu za její neutuchající snahu mě držet nad vodou. A aktuálně i pro tu sklenku, kterou jsem potřebovala jako sůl. 

„Ty taky, takže nepočítej s tím, že se budu dívat na to, jak se pořád trápíš! Ani náhodou. Musíš fungovat dál, Is, i kvůli tvojí práci, na který ti tak moc záleží. Nenech se tím zlomit. A Andyho to taky nakonec jedině posílí, uvidíš!“ zahrnovala mě pravidelnými dávkami optimismu, což se velmi pěkně poslouchalo, ale moje mysl proti tomu ihned v tichosti protestovala. Zatím jsem prostě nebyla připravená na to, abych mohla věřit tomu, že to nakonec bude dobrý. A samozřejmě jsem možná tak trochu předtím, než Andyho zavřeli, počítala s tím, že se naše cesty protnou třeba o něco dřív, než až za dva roky. Že se zase dáme dohromady a budeme spolu konečně žít tak, jak jsme si plánovali. Jo, to jsou ta očekávání, že? Pak je člověk o to víc zklamaný, když to podle nich nevyjde. Evidentně.

„Tím si nejsem úplně jistá, Leno… Nevím, co si mám myslet. Navíc když ho ani nemůžu navštěvovat,“ postěžovala jsem si zcela nepokrytě, protože jsem toho měla na seznamu víc než dost. 

„On to myslí dobře, Issie, ale znáš Andyho, že mu to v hlavě šrotuje trochu jinak. Tak prostě poslechni to, co ti radil, když mu na tom tolik záleží. Tím mu svým podivným způsobem asi taky trochu pomůžeš. A budeme za ním chodit aspoň my, takže budeš vědět o tom, co se u něj bude dít, neboj,“ argumentovala čím dál obstojněji, čemuž se čím dál hůř oponovalo.

„To bych byla ráda, aspoň za nějaký informace, protože to jinak fakt nevydržím… Musím se s tím nějak srovnat, ale není to vůbec jednoduchý,“ sdělila jsem jí s povzdechem, načež jsem se jedním velkým lokem napila zlatavého moku, až ve mně málem úplně celý obsah skleničky zmizel.

„To věřím, že není, ale nakonec to zvládneš. Stejně jako Andy. O tom vůbec nepochybuju,“ prohlásila rezolutně a mrkla na mě, čímž to trochu odlehčila a vyvolala tím u mě další menší úsměv, který mi opět nepatrně ulevil. Pak mi znovu přihrála další skleničku whiskey ještě dřív, než jsem dopila tu první, ale pak s omluvou opět vyrazila na plac, kde si ji vyžádali s kýblem piva a který průběžně točila, když se se mnou bavila. Jakmile odešla, otočila jsem do sebe zbytek první skleničky a pak vzápětí i tu druhou.

„Ale, ale… copak to tu sedí za trosku, která do sebe leje všechno, co teče?“ zaslechla jsem za sebou Ashleyho vysmívavý hlas, načež se postavil vedle mě, opřel se loktem suverénně o bar a nefalšovaně se nade mnou u toho bavil.

„Klidně si přisedni. Víš, jak se to říká, že vrána k vráně sedá,“ vrátila jsem mu to ostře a vrhla jsem na něj dostatečně varovný pohled, aby mě zbytečně neprovokoval. Při pohledu na něj mi okamžitě naskočilo to moje krátce nabyté podezření, že Ashley k Andymu chová více než jenom přátelské pocity, což by vysvětlovalo opravdu mnoho věcí, které mi předtím nedávaly úplně smysl. O jeho orientaci mám pochybnosti už delší dobu.

„Tak to není zas tak hrozný, když dokážeš bejt pořád takhle jízlivá,“ rýpnul si do mě škodolibě a opovržlivě si mě prohlížel, protože mě prostě nemohl nechat v klidu.

„No, vzala jsem si v tomhle za příklad tebe, takže tím bych si úplně nebyla jistá,“ bránila jsem se jeho nevybíravým verbálním útokům, které mu byly tolik vlastní, že už by se daly možná považovat i za poruchu osobnosti. Nikdy jsem ho neviděla se s někým rvát, ale tyhle jeho slovní ataky u něj byly v podstatě na denním pořádku.

„Hm, bod pro tebe, krasotinko… A jaký to vůbec bylo u Andyho na návštěvě v jeho novým bejváku?“ položil mi otázku s hraným zájmem, protože jeho primárním cílem zajisté bylo mě tím ranit, což se mu taky povedlo.

„No jak tam asi mohlo bejt, Ashley?! Na blbý otázky jsou jenom blbý odpovědi. Takhle to skoro vypadá, že z toho máš srandu, že Andy skončil ve vězení,“ podělila jsem se s ním o svůj nemilý postřeh, který ale Ashleyho vůbec nevyvedl z míry, ba naopak se nad tím pouze pobaveně šklebil.

„Z toho srandu fakticky nemám, ale jak znám Andyho, tak vím, že to není nic, co by nezvládl. Ale z tebe srandu mám, protože vypadáš přesně na to, že víš, jakou vinou se na tom ty sama podílíš,“ obrátil to hnedka proti mně, v čemž byl Ashley naprosto nepřekonatelný. Málokdy se mu někdo dokázal dostat na kobylku. To musel mít jedině ty správné páky, ale Ashleyho se opravdu jen tak něco nedotklo…

„Fakt mě dojímáš tím, jak si myslíš, že všemu rozumíš nejlíp a že do všeho vidíš. Přitom víš uplný hovno, jak to mezi mnou a Andym bylo a je! S Andym jste nikdy nebyli žádný extra velký kámoši, aby se ti svěřoval, takže co to neustále meleš za kraviny! Drž už raději chvíli tu svou nevymáchanou hubu!“ opřela jsem se do něj hodně ošklivě, ještě horším stylem než tím jeho, protože jsem na něj doopravdy neměla ani tu nejmenší náladu.

„Nerozčiluj se tak, Inesso. Pro pravdu se člověk přece vždycky nejvíc sere, takže v tom případě bych řekl, že jsem přesně uhodil hřebíček na hlavičku, ne?“ neustával v tom deptání mě, což byla jedna z jeho oblíbených zábav. Když mě fyzicky neobtěžoval, od čehož naštěstí dávno upustil, tak mě psychicky deptal. Jedna větší výhra jak druhá…

„A proč ty máš neustále potřebu na mě házet všechno špatný, co se kolem Andyho děje? Proč to všechno tak moc hrotíš?!“ vyptávala jsem se ho zadumaně, protože to podle mě opravdu dost přeháněl. Jo, jasně, to já teďka taky, ale já k tomu měla oprávněný důvod, zatímco Ashley vyváděl kdo ví proč. 

„No možná proto, že s ním vedu tenhle podnik a protože máme taky společnou kapelu a tam i tam nám bude Andy docela dost chybět,“ setřel mě pohotově, ačkoliv než na mě vyrukoval s tímhle důvtipným argumentem, nakrátko zaváhal a očima se ztratil kdesi u barového pultu. Proto jsem došla k takové dedukci, že si hledal jenom nějaké racionální odůvodnění, kterým by mě úspěšně umlčel.

„Andy nikdy nebyl žádný svatoušek, už předtím, než jsme se my dva poznali! A nevšimla jsem si, že bys ho kvůli tomu nějak buzeroval jako pak mě za všechno, co kdy provedl,“ zapátrala jsem v paměti, když se mi teď hodilo vytáhnout tahle stará fakta, což ale Ashleymu nebylo ani trochu po chuti.

„No jasně, protože vždycky když chlap začne vyšilovat, může za to nějaká takováhle flundra, jako seš ty. Vždycky za to může ženská!“ procedil skrz zaťaté zuby a doslova mě spaloval nenávistnýma očima, až jsem se málem zhrozila. Takovou neskutečnou zášť bych u chlapa nejspíš neočekávala, ale napovídalo mi to, že se možná u Ashleyho jedná o nějaký hlubší problém a nejspíš o nějakou dost smutnou zkušenost. Někde v tom hněvivém podtónu jsem zaslechla náznak čiré bolesti, která díky mně mohla znovu vyjít na povrch a být o to víc zraňující. Pro mě i pro něj…

„Co máš, do háje, za problém, Ashley?! Proč mě tak hrozně moc nesnášíš? Co jsem ti udělala, že se ke mně takhle chováš? Protože mě fakt nic nenapadá, čím bych ti mohla tak ublížit, abych si tohle zasloužila! Co se ti kdy proboha stalo, že máš takový problém s ženskýma?!“ vyjela jsem na něj nechápavě a vrtěla jsem nad tím bezradně hlavou, protože ať jsem se naší společnou historií probírala jakkoliv, nepřišla jsem na nic, co by se ho mohlo natolik dotknout, aby mi to pak mohl dávat takhle drsně sežrat. Ashley se na mě trochu rozpačitě podíval, protože dotazy tohoto typu nejspíš nečekal, jenomže mě už ty naše věčné dohady skutečně nebavily a v téhle situaci ještě víc unavovaly. Schválně jsem se na barové židli natočila směrem k němu, abych na něj mohla zpříma pohlédnout, což se mu zřejmě nelíbilo, protože se na mě nesouhlasně zamračil. Ash se trochu ostentativně napřímil, aby mi nedal možnost spatřit jeho náhlou slabost, kterou jsem odhalila spíš nedopatřením, než že bych věděla, jakým směrem jsem se v naší konverzaci vydala, ale nejspíš jsem to díky pověstné ženské intuici prostě trefila.

„Fakt tě vůbec nic nenapadá?!“ zaprskal popuzeně, zatímco mě dál žhnoucím pohledem drtil na jednotlivé neurony. Akorát jsem pokrčila nejapně rameny, ačkoliv jsem nějaké svoje teorie měla. Jako že jsem mu třeba přebrala kluka, že jo. „Nedělej ze sebe krávu!!“ zavrčel vztekle a díval se na mě natolik znechuceně, že si hraju na hloupou, čímž definitivně potvrdil moji domněnku o tom, že se zakoukal do Andyho. Vtom se k nám přiřítila z placu Lena, která jakmile nás uviděla, jak se očima vzájemně vraždíme na tisíc způsobů, zaujala korektní pózu neviditelné šedé myšky, ale pro Ashleyho to znamenalo konec naší konverzace odhalující další nejasnosti, které jsem ve vztahu k Ashovi měla. Rukou jsem ho chytla za rukáv, abych ho včas zastavila, ale on se mi prudkým trhnutím ruky vyvlíkl a rázně odpochodoval kamsi do útrob podniku.

„Co se děje?“ starala se hnedka zvídavě Lena, když mohla již libovolně mluvit. Já jsem jen mávla rukou, ať to neřeší a na místo toho jsem vystřelila za Ashleym, protože jsem to nehodlala nechat takhle otevřené. Rozhodně jsem k tomu ještě měla co říct, protože toho teroru jsem si od něj zakusila tolik, že se to jenom tak hodit za hlavu vážně nedalo.

„To nemůžeš myslet vážně, Ashley!“ dohonila jsem ho těsně před jeho stolem, když jsem mu skočila do zorného pole a valila jsem na něj u toho konsternovaně oči.

„Co bych nemohl,“ odsekl otráveně, že jsem se nemohla spokojit s tím nevysloveným potvrzením.

„To jsi mě celou tu dobu deptal jenom proto, že ses zamiloval do někoho, koho bys stejně nikdy nemohl mít?!“ vyslovila jsem nahlas tuhle absurdní otázku, která ho viditelně rozčílila, protože jsme si oba dva vybavovali útržky těch všelijakých šíleností, které na mě Ashley za ty roky zkoušel. Některé o jeho lásce k Andymu svědčily víc, jako že se ho snažil chránit, když jsem se scházela s Jaredem, stejně jako když mu chtěl pomoct, když věděl, že je na tom Andy špatně se svou závislostí. Něco ovšem nasvědčovalo spíš o opaku, a to třeba když mě jednu dobu až sexuálně obtěžoval, což ale mohlo mít dalekosáhlejší úmysl, jako že by nás to s Andym mohlo nějak hádkami rozdělit, na což je Ashley dostatečně mazaný. Někdy stačí zasít menší semínko větru, aby pak mohl sklidit bouři, no ne?

„Nikdy neříkej nikdy,“ zasyčel s takovou bezbřehou trpkostí, která jasně ukazovala, že si je toho sám moc dobře vědom. Ashley se na mě už ale ani nepodíval, jak se možná styděl za to, že tohle jeho tajemství vyšlo najevo zrovna přede mnou. Možná by pro něj bylo únosnější, kdyby to prasklo před kýmkoliv jiným než přede mnou, ale alespoň to tolik věcí osvětlilo.

„To jsi prostě nemohl Andymu přát, že si našel někoho, koho miluje a s kým je šťastný?“ divila jsem se nad jeho egoistickými pohnutkami, protože za všechny ty jeho intriky mohla jedině jeho zlomyslná povaha. Těžko se mi hledalo pochopení a soucit, ačkoliv měl poměrně nebohý osud, ale ten snadno trumfovalo to vědomí, že se raději rozhodl být nepřejícný a sobecký.

„A to jako tebe? Když ses při první příležitosti spustila s někým jiným, kdo je slavný a má prachy?!“ předhodil mi opět, což si zajisté do rámečku nedám ještě nějakou dobu i u Andyho.

„Udělala jsem chybu, proboha! To se lidem občas stává, ale nakonec jsem si uvědomila, že ten pravý je pro mě Andy. Laskavě si zameť nejdřív před svým prahem, když chceš někoho soudit! Ty jsi nám škodil, kde jsi mohl, Ashley!“ zpražila jsem ho sebejistě, ačkoliv mě chtěl těmi svými slovními ataky asi rozhodit. V tomhle případě jsem měla pocit, že jsem spíš v právu já než zrovna Ashley, který nám poměrně dlouho ubližoval vypočítavě a nenápadně. Já se do Jareda prostě zamilovala, v tomhle si člověk úplně nevybírá.

„Jo, jasně, kvůli mýmu škodění Andy skončil v lochu,“ zmínil znovu něco, co tu vážně ještě dlouho nebylo, což mi nepochybně napovědělo, že se naše konverzace již počínala točit v kruzích, takže jsem usoudila, že bude lepší ji pro dobro nás obou ukončit. Za chvíli bych ho stejně musela asi proplesknout, aby se z té své zabedněnosti konečně probudil, protože to jeho rádoby neposkvrněné svědomí byla pouhá jeho egocentrická sugesce.

„Tohle nemá smysl, Ashley. Mysli si, co chceš, říkej si, co chceš, je mi to fuk. Dál předstírej, že seš naprosto bezchybnej, ať se ti v noci dobře spí,“ pronesla jsem kousavě, ačkoliv jsem se v duchu skutečně zařekla, že s tímhle člověkem jsem tímhle definitivně skončila. O takovýhle typy lidí ve svém životě už fakt nestojím…

„Mně se v noci dobře spí a co tobě?“ posmíval se mi dál, ale tím mě už nemohl nijak rozladit, protože jsem již nepochybovala o tom, že Ashleyho charakter je skrz na skrz zkažený.

„To mluví za vše, Ashi,“ hlesla jsem jaksi zarmouceně, protože to na jednu stranu bylo smutné, že si vůbec nebyl ochotný připustit, jak špatně se k ostatním, i k sobě, chová. „A ještě jedna rada pro tebe, Ashi. Příště si vybírej podle toho, na co máš, a ne podle toho, co chceš, hm? Buď aspoň trochu soudnej,“ ujala jsem šance na poslední sladkou tečku za tímhle bláznivým rozhovorem, který mě bude ještě několik dalších dní vířit v mysli.

„No to ty taky, zlatíčko,“ využil té nahrávky, kterou jsem mu nevědomky poskytla, ale nehodlala jsem se s ním zdržovat o další drahocenné sekundy navíc, které bych na něj marně plýtvala.

„Trhni si,“ zabrblala jsem si pro sebe a s výrazem právoplatného vítězství jsem se vydala zpátky za Lenou. Ash se na mě pouze radostně zaculil, že už ho nadále nebudu oblažovat svou maličkostí a s tím pohledem v mých zádech mě vyprovodil k baru. Tam jsem si musela dát dalšího panáka, abych to zapila, protože tohle zjištění, jak moc je Ashley pošahaný, pro mě byla celkem síla, a proto jsem i pevně doufala, že už se s ním víckrát nepotkám. Považovala jsem to tímhle mezi námi za uzavřené a že už není potřeba se někdy vidět. Ať si škodí někomu jinému, magor jeden… Však ono se to jednou vrátí i jemu... 

 Juhůů, gratuluju všem, kteří se prokousali až k páté desítce! Máte můj neskonalý obdiv! Jak je vidno, příběh se nám postupně uzavírá, takže je celkem nasnadě, koho všeho se to ještě bude týkat. =) 

Děkuju všem vytrvalým čtenářům za neutuchající zájem! Jste skvělí!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 50. kapitola: