OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony epilog

29.05.2020 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 914×

GOODBYE AGONY - EPILOG

„Slečno Syanovsky, máte tu návštěvu. Přišla se za vámi podívat vaše kamarádka Lena. Zavolala jsem jí, když se vám teď udělalo o něco líp,“ sdělila mi sestra vcelku veselým hlasem, když vešla do mého pokoje. I když stála pár metrů přede mnou, její hlas jsem slyšela zastřený, jako kdyby ke mně mluvila z daleko větší dálky. Jako bych ho slyšela zpoza nějaké zdi, zpod vodní hladiny, nebo tak něco. Velmi pomalu jsem se na ni otočila, protože jsem doteď zasněně zírala ven z okna a celá jsem se díky té dobré zprávě rozzářila. Lena za mnou přišla!

Staniční sestra mě převedla do společenské místnosti, kde probíhaly veškeré návštěvy a kde na mě už čekala Lena, která se tvářila poněkud nervózně a jaksi nejistě si prohlížela zdejší prostředí. Bylo studené, šedé a depresivní, ale většina lidí zde to stejně ani nevnímala. Sestra mě posadila k Leně, která se na mě trochu křečovitě usmívala. Bylo na ní snadno znát, že je velmi nesvá. 

„Ahoj, Leno,“ pozdravila jsem ji nadšeně a natáhla jsem se k ní pro jedno vřelé objetí, které mi ihned opětovala.

„Ahoj, zlatíčko. Tak jak ti je? Jak se daří?“ zahrnula mě starostlivými dotazy, jakmile jsem se od ní zase odtáhla. Ona mě ale pořád držela za ruce, které mi mnula ve svých dlaních, a dívala se na mě takovým pohledem, jako kdyby sledovala zraněné zvířátko, které bojuje o svůj holý život.

„Právě teď je mi skvěle. Díky, že jsi za mnou přišla,“ ocenila jsem její přítomnost a usmála jsem se na ni veskrze vděčně.

„Už je to nějaká doba, kdy jsem tu byla naposledy,“ zmínila s omluvou, ale já jsem nad tím pouze ledabyle mávla rukou. Většinou jsem ani vůbec nevnímala tok času, hodiny jsem na pokoji taky neměla, takže pro mě byl čas pouze jakýsi abstraktivní pojem.

„Nemám ponětí, jak dlouho to mohlo být,“ přiznala jsem zcela bezstarostně a rozesmála jsem se zplna hrdla na celé kolo, protože mi to připadalo natolik jednak legrační, ale také ironické a vlastně v neposlední řadě docela i smutné. Lenu ten můj nezřízený a částečně afektovaný smích evidentně rozhodil, protože na mě docela zmateně mrkala a asi mlčky hodnotila, jestli je tenhle výlev v normách, anebo jestli by se o mě měla strachovat.

„Představ si, že skoro dva měsíce,“ prozradila mi s hlasem rozverným, jak se asi snažila to trochu nadlehčit, ale vyvolala tím u mě akorát další záchvat smíchu, což jí k uvolnění taktéž moc nepomohlo. 

„N-netuším… c-co to vla-stně… zna-znamená,“ řehtala jsem se jako šílená, což jsem ve své podstatě vlastně byla.

„Issie? Zlato? Uklidni se, prosím,“ požádala mě znepokojeně a pohladila mě po vlasech, aby se o to pokusila nějak ona sama, než se obrátí pro pomoc na někoho jiného, když jsem na to nijak nereagovala. Ale z ničeho nic jsem přepnula a přestala se jako na povel smát. Uvědomila jsem si, že na tom vážně není nic k smíchu, ba naopak. Jsem pěkně v hajzlu... 

„Jak se mám uklidnit, když jsem zavřená tady?!“ zeptala jsem se jí nechápavě a rozhodila jsem bezděčně ruce do stran, ale uvnitř sebe jsem cítila jistý tlak a hlavně se mi prudce rozbušilo srdce, jak se mě naplno zmocnila panika kvůli tomu, co se mi to dělo. 

„Je to pro tvoje dobro, Issie, to přece víš, ne?“ domlouvala mi s co nejpokornějším hlasem, aby mě nějak dál nerozrušovala, ale na to už bylo asi pozdě. Ten tlak se mi přesunul až ke spánkům, kde mě ochromoval takovým způsobem, že se mi dělaly až mžitky před očima. Cítila jsem se momentálně natolik mátožně, unaveně a slabě, že kdybych neseděla na lavičce, asi bych se neudržela a skončila přímo na zemi. Moje hlava i tělo si se mnou zahrávaly, jak se jim zachtělo, a já s tím nedokázala vůbec nic udělat. 

„To slyším tak často, že to prostě nemůže být pravda!“ odsekla jsem naprosto nekompromisně, protože jsem tomu prostě nevěřila. Jako ostatně ničemu v téhle proklaté budově. Pochopitelně, když jsem nabyla opět trochu příčetnosti... 

„Proto tu právě seš, zlato. Protože teď úplně nevíš, co je a co není pravda,“ osvěžila mi mou zamženou paměť, která až příliš často vypovídala svou službu kvůli všem těm práškům, které tu do mě každý den horem pádem cpali a které mě značně tlumily i pro tuhle chvíli, ale alespoň částečně jsem byla při smyslech. Akorát jsem si frustrovaně povzdechla a usoudila jsem, že bude lepší otočit na další stránku než se vrtat v něčem, čemu stejně pořádně nerozumím. 

„Jak to jde v baru, co?“ zajímala jsem se tentokrát o ni, abychom nemluvily jenom o mně, protože jsem vlastně stejně nemělo moc co říct. 

„Pořád stejné, nic se nezměnilo. Držím tam místo pro tebe, až se vrátíš,“ pronesla v pozitivním přání a s určitým povznesením nad touhle mou situací, což jsem přešla s pobaveným úsměškem, protože jsem si vůbec nebyla jistá tím, jestli si kvůli tomu farmaceutickému koktejlu v mém krevním oběhu uvědomuji naplno její závažnost.

„A co Andy? Jak se má on?“ nedalo mi to a zeptala jsem se na svého někdejšího přítele, než jsem skončila tady. Lena ale rázem zbledla jako ta stěna a na sucho polkla, jak pro mě asi neměla žádné dobré zprávy. Pochopitelně mě to zaskočilo, jestli se mu třeba něco nestalo. Andy byl magnet na průšvihy a každou chvíli v nějakém lítal.

„Issie, zlatíčko, na to ti nemám co říct,“ upozornila mě Lena shovívavě a hlavně nekonkrétně, takže jsem na ni značně skepticky pohlédla, protože jsem jí přece položila velmi jednoduchou otázku, na kterou mi ovšem evidentně nechtěla odpovědět, a to mi bylo značně podezřelé. Zase tolik jsem po ní nechtěla. 

„Co? Proč? Stalo se něco?“ vypadlo ze mě konsternovaně a trochu jsem se na ni zamračila.

„Ty si to nepamatuješ, Is?“ opáčila v otázce s obočím povytaženým o něco výš a sledovala mě s bezbřehým soucitem, o kterém jsem netušila, kam jím přesně směřovala. Pouze jsem zavrtěla hlavou, že nevím, o čem to mluví, ale uvnitř sebe jsem zaznamenala takový podivný neklid velmi hraničící až se strachem. Pak se Lena zadívala kamsi ke dveřím, kde nás nejspíš sledovala sestra, aby měla naše setkání nějak pod kontrolou.

„Andy přece… Tenkrát tu přestřelku…“ soukala ze sebe opravdu váhavě, ale já velmi rychle pochopila, kam tím mířila.

„Opovaž se to doříct, Leno! To se nestalo!“ obořila jsem se na ni výhrůžně a dost znechuceně jsem se zatvářila, když se mi opovážila naznačovat takový nesmysl.

„Byla jsi u toho, Is. Natalii se ho nepodařilo zachránit… Je to už půl roku, co Andy umřel,“ podsouvala mi tuhle blbost, kterou jsem kategoricky zamítla, a proto jsem několikrát dost rázně zavrtěla hlavou. Lena viditelně posmutněla a pohladila mě po hřbetu ruky, který jsem jí ale vytrhla ze sevření. Opět se o mě začínal pokoušet panický záchvat, kdy jsem zrychleně dýchala, ale přitom jsem stejně nemohla popadnout dech, jak jsem měla hrudník stažený jako ostnatým drátem. V hlavě mi přitom tupě bušilo a snad jsem i cítila, jak se mi do ní hrne krev, která mi způsobila nepříjemné pískání v uchu.

„T-to… není pravda. Andy není mrtvý! Proč mi říkáš něco takového? Takové hnusné lži! Proč to děláš?! Co z toho máš?“ spustila jsem na ni vztekle a téměř až nenávistně jsem si ji přeměřovala přimhouřeným pohledem.

„Issie, ztiš se trošku, hm? … Vždyť ty sama nejlíp víš, jak to bylo. Proč jsi skončila až tady,“ přemlouvala mě dál, díky čemuž jsem se postupně propadala vstříc dalšímu stavu nepříčetnosti. Vjela do mě taková obří zlost, když mi říkala něco takového, že jsem měla sto chutí jí jednu vrazit, aby to už znovu nemohla zopakovat. 

„Andy je naprosto v pořádku! Začal malovat, píše poezii, zpívá a… a…“ umlkla jsem, když mi na mysl vytanulo několik chaotických útržků vzpomínek, které mi připomněly tehdejší události. Jak jsem Andyho po té přestřelce s těmi gangstery přivezla do klubu. Jak jsme ho s Ashleym a Lenou dostali do pokoje. Jak mi Natalie se slzami v očích oznamuje, že to Andy nezvládl. Spatřila jsem Andyho mrtvolně bledé tělo ležící na posteli nasáklé jeho krví. A pak jsem se z toho potom naprosto zhroutila a že to šlo se mnou jenom prudce z kopce, přičemž mi vůbec nikdo nedokázal pomoct, abych neskončila tady v psychiatrické léčebně.

„A co, Issie? Co sis ještě vymyslela, abys nemusela přijmout to, co se ve skutečnosti stalo?“ položila mi zoufale otázku, která mě hluboce zasáhla. Najednou jsem se začala po celém těle třást a do výhledu mi vstoupila slzavá hradba, která se okamžitě hrnula v přívalech ven. Lenu ta má blesková reakce jaksi zaskočila, takže následně bezradným pohledem volala staniční sestru za dveřmi o pomoc. Ta se vzápětí nahrnula dovnitř, ale když uviděla, že zase tolik na jejich poměry nevyšiluju, tak se uklidnila, ale zůstala pro jistotu v místnosti, kdyby bylo potřeba jejího neprodleného zásahu. 

„To je lež, Leno! Odporná lež! Andy je v pořádku! Je živý a zdravý a úspěšný. Dělá na svojí umělecký kariéře, dal se nakonec dohromady a je z něj ten nejlepší chlap pod sluncem!“ stála jsem si za svým a použila jsem k tomu veškerou důraznost a hlasitost svého hlasu. Energicky jsem vyskočila na nohy, kdy jsem měla nesnesitelně napjatý snad každý sval v těle, a výhružně jsem na ni hrozila prstem, aby znovu ty hlouposti nevyslovovala. 

„A proč ty seš potom tady? Proč nejsi s ním?“ deptala mě dalšími všetečnými dotazy, na které jsem prostě neměla odpověď, což mě oprávněně frustrovalo. Znovu jsem ve své mysli uviděla Andyho sinavou tvář s otevřenýma očima, ze kterých dávno vyprchal život. Bože, Andy je mrtvý!

„Já jsem pořád s ním!“ zakřičela jsem na ni absolutně zdrceně, když se mi na hrudi ještě víc přitížilo, jak moje srdce již velmi dobře vědělo, kde se ta neúprosná pravda ukrývá. Vzápětí mnou prošla taková paralyzující slabost, protože ta příšerná bolest se nedala vydržet, a kterou jsem nedokázala unést, stejně jako moje nohy mě. Proto jsem se vzápětí řítila nezastavitelně na zem, přičemž jsem upadla tak nešikovně přímo spánkem na hranu lavice a ztratila jsem kvůli tomu vědomí. Což bylo v tenhle moment trýznivého uvědomění zcela vítané a především úlevné... Kéž bych se už raději nikdy neprobudila... 

Vešla jsem do velkého sálu, kde mě obklopila všudypřítomná tma. Přímo přede mnou se rozprostíralo obrovské plátno, na kterém se chystal nějaký film, ale prozatím jsem netušila jaký. Jakmile si mé oči trochu přivykly na to přítmí, zaregistrovala jsem v kinosále sedět pouze jednu jedinou osobu, která měla velmi tmavé vlasy, nejspíš černé. Pochopitelně mě ihned napadlo, že by to mohl být Andy, proto jsem se mu trochu rozvážným krokem vydala vstříc, protože jsem stále v té tmě špatně viděla. Seděl mírně vlevo, asi odhadem v prostřední řadě a soustředěně zíral před sebe na to plátno, jak trpělivě čekal na snímek, který se bude nejspíš brzy promítat. Možná to byla dokonce jeho tvorba, když tu seděl takhle sám bez jediného jiného diváka. 

Když jsem k oné osobě přišla blíž, bezpečně jsem poznala, že je to on. Široce jsem se usmála a div jsem se k němu radostně nerozeběhla. Andy si mě také všiml, když pomalu otočil hlavu mým směrem, jak jsem se k němu neomylně a nadšeně přibližovala. Jakmile se naše oči střetly, naprosto kouzelně se na mě usmál a vstal, aby mě, svou pyšnou snoubenku, mohl přivítat tak, jak se sluší a patří. Měl na sobě bílou košili, u krku zavázaný motýlek, kšandy na ramenou a černé smokingové kalhoty. Nepředstavitelně mu to slušelo, ostatně jako vždycky, v čemkoliv. Navíc ten pohled, kterým mě neskrývaně zahrnoval a obdivoval mě jím, ten mě neuvěřitelně hřál u srdce, které patřilo pouze jemu a nikomu jinému. Tolik jsem ho milovala. To se ani slovy vyjádřit nedalo... 

„Issie, lásko moje, čekám tu na tebe,“ oznámil mi a naklonil se ke mně pro něžný polibek, kterým mi rozvířil v břiše tisíce drobných motýlků. Pevně jsem ho objala a vychutnávala si horko jeho útlého těla. Do nosu jsem také opatrně nasála jeho omamnou vůni, která dokonale podtrhovala jeho podstatu. Byla jedinečná, podmanivá a záhadná... 

„Už jsem konečně tady. Na co se to budeme dívat?“ vyzvídala jsem, zatímco jsme se posadili vedle sebe do dvojsedačky. Andy mě okamžitě objal kolem ramen a schoval si mě do své bezpečné náruče, která mě příjemně uklidňovala.

„To uvidíš, miláčku,“ pravil tajemně a vlípnul mi láskyplnou pusu do vlasů.

„Mně je to vlastně jedno. Hlavně, že jsme spolu,“ pronesla jsem s neochvějným přesvědčením a opřela jsem si hlavu o jeho rameno, které tu pro mě vždy bylo, když jsem ho potřebovala. Bylo mi s Andym tak moc dobře, že mi bylo skutečně naprosto lhostejné, jak spolu budeme trávit čas. Stěžejní pro mě bylo, že jsme si mohli společně užívat každou minutu vzájemné blízkosti, která byla prosycena snad stále větší zamilovaností. 

„Miluju tě, hvězdo,“ vyznal se mi ze své nekonečné lásky, o které jsem dávno neměla jediný důvod pochybovat.

„A já tebe, tygře,“ vrátila jsem mu oddaně a tentokrát jsem si já ukradla z těch jeho sladkých rtů další sametový polibek, kterého jsem se sotva dovedla nabažit. Poté si ovšem naši pozornost získal onen film, jehož název se na plátně objevil během pár okamžiků. Inessa a Andy, ze dna až ke hvězdám, ve kterém jsme oba dva přihlíželi našemu společnému životu od jeho úplných začátků až po náš šťastný konec, který jsme si vysnili a který jsme si především zasloužili. Hvězdy nás svedly dohromady a hvězdy nás dovedly až k našemu společnému konci…

Miřte na měsíc. I když jej minete, skončíte mezi hvězdami. - Les Brown

 Všem, kterým se líbil ten předešlý happy end se upřímně omlouvám, ale koneckonců se k téhle povídce moc nehodil, když to má být Sbohem utrpení. Komu se víc zamlouvala první verze, tak může dělat, jako že ten epilog neexistuje anebo že to je jen alternativní konec pro ty, kteří si naopak potrpí na tragédie. Já osobně jsem taky spíš pro první variantu konce, ale když ke mně přišel tenhle nápad, nemohla jsem ho prostě nechat ladem a nepodělit se o něj. :)) 

Moc Vám všem ještě jednou děkuji, nesmírně si vážím, že jste došli až ke konci tohohle příběhu společně s jeho hlavními aktéry.

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony epilog: