OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gryphonova dcera 5. kapitola

15.08.2013 (18:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1136×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Zní to velice lákavě. Nejde mi odmítnout, vysoukám ze sebe ano. Je tak lehké to říct, ale tak těžké se s tím smířit. Odvádí mě pryč a já vím, že jsem si to měla více promyslet, že jsem nejspíš udělala špatnou věc a že tohle špatně skončí. Vím, že jsem si to měla více rozmyslet, byla to tak těžké rozhodnutí a já vím, že to ty nejdůležitější jsou. U vchodu do podsvětí mě popadá chlad a nejednou mě halí dým a já klesám hlouběji a hlouběji do temnot...

Jsem v podzemí. Je to podzemní země, nejtemnější a nejhrozivější země z celého vesmíru. Tohle je horší a temnější něž samotné peklo. Kdo sem vešel už se nikdy nevrátil... a já sem jdu s temným tvorem z dýmu, který mi dal nějaký slib. Co když je vlastně tohle peklo? Pak je on ďábel? Nebo snad démon a já ho následuji a plně mu věřím... Věřím mu dokonce víc než svému srdci. Proč se tohle děje!?

Všude plápolá temný oheň a je cítit dusivý dým a jedovatou síru. Vidím miliony zářivých a přesto temných očí, jak stáčí svůj na mě. Co je na mě kruci, tak zvláštního?! Až na to, že jsem cvok, co věří ďáblovi, že jí nerublíží a nechá jít. Že jí pomůže...

Chvěju se... Ne! Už mi to všechno došlo! Tohle není jen tak! Vždy je něco za něco, on přeci říkal, že za mou moc, ale jakou? Vždyť já žádnou nemám a on říkal, že mám a on dokonce říkal, že mám takovou moc, co nikdo. Jenomže já žádnou moc nemám a až to zjistí, zabíjí mě a jestli nějakou mám, zničí mě stejně... Nemůžu dýchat, ale není to tím hustým a jedovatým dýmem, ale strachem. Najednou mám tolik tolik odpovědí a stejně tolik otázek. Jenže jaká patří k čemu?! Já chci pryč! Co se to děje! Co se mnou chtějí udělat!

Moje mysl je v troskách, jsem zoufalá. Cítím jak propadám hysterii, brečím a skoro nic kvůli tomu nevidím. Je tu obrovský oheň, bojovný ryk, smrad, síra, dým, nepřátelé, temnota, nejistota, strach... smrt. Zrozivě kašlám, ale není to protože jsem strachem ani nedýchala, není to ani tím nedostatkem vzduchu, kvůli dýmu, ale mnou samotnou. Ten dým je uvnitř mě a rozdělává mi srdci obrovský požár. Jak jsem blíž požár se stupňuje. Něco se se mnou děje. Už to nejsem já...

Vše cítím nanovo, žár ohně, bojovný ryk, vítězný ryk, zlověstný ryk, smrad, síra, dým, temnota, nejistota, smrt, strach... strach... strach... strach... Všechno vidím v mlze, ale i přesto vidím překvapení a vítězství ve všech tvářích. Dívám se na sebe a vidím, že se něco změnilo. Už to prostě nejsem já... Já... já jsem gryphonka.

Opravdu jsem malé a opeřené stvoření s dvěma křídly. Nechápu to! Co se to kruci děje. Zastavíme se těsně u bezedné propasti s temně černým ohně, plného života a přece smrti, který je zdrojem nejenom toho hrozného dýmu, ale i všeho utrpení... Netrápí mě, že by stačilo jen malinké drknutí a už letím vstříc smrti do ohnivé a temné propasti. Trápí mě ty nezodpovězené otázky.

Ten ďábelský tvor mě, ale s odpovědí předhoní. „No, není to tu úžasné Maleni? Neboj za chvíli toho opeřence z tvého já dostaneme.“ jeho hlas je stále stejně slizký a teď je dokonce až hromový. Nevím, co si mám myslet. Nemám slov. Vím jenom, že to nechci ukončit, cítím nový smysl života. Jsem teď něco víc než pouze malí bezmocný záprtek. Teď jsem Maleni bytost dvojí krve, vílina a gryphonova dcera. Jsem teď něčím výjimečná, jsem jedinečná, dokážu to, co nikdo jiný.

Do žil se mi vlévají další a další dávky adrenalinu, svobody, síly, odhodlání a statečnosti. Tohle jen tak neskončí...

Rozeběhnu se a vyletím, brázdím okolo stropu temné a chladné jeskyně a přece cítím u srdce neskutečné teplo. Moje křídla půvabně rozrážejí dým a já vím, že k tomu jsem byla zrozena. Je to úžasný pocit, jako bych nikdy předtím nežila a žiji teprve teď. Konečně jsem to já. Hledám otvor, abych se z toho temného světa mohla dostat a proletět se mezi mraky. O tom se mi každý sen zdálo, protože teď jsem jako pták, jsem i tak veliká. Tohle je můj osud. Vím, že teď už bude všechno v pořádku... a ani nevím jak seredně se pletu...

Něco mě drapne a já padám...

Pátá kapitola za námi a už nás čekají asi jenom dvě, takže se blížíme závěru (a možná taky ne! :P) No, kdo ví, co nám přinesou další kapči? :D

Dík za přečtení a doufám v hojnost komentíků!

A kdyby si někdo chtěl nakreslit gryphona tak TADY máte, jak na to... :D

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gryphonova dcera 5. kapitola: