OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gryphonova dcera 6. kapitola

24.08.2013 (09:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1134×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Rozeběhnu se a vyletím, brázdím okolo stropu temné a chladné jeskyně a přece cítím u srdce neskutečné teplo. Moje křídla půvabně rozrážejí dým a já vím, že k tomu jsem byla zrozena. Je to úžasný pocit, jako bych nikdy předtím nežila a žiji teprve teď. Konečně jsem to já. Hledám otvor, abych se z toho temného světa mohla dostat a proletět se mezi mraky. O tom se mi každý sen zdálo, protože teď jsem jako pták, jsem i tak veliká. Tohle je můj osud. Vím, že teď už bude všechno v pořádku... a ani nevím jak seredně se pletu...

Něco mě drapne a já padám...

***

Pohltí mě temnota, ale jiná než kterou jsem zažila. Není to temnota plná démonů, není tu žádný dým, není tu nic nepřátelského, jen je tu tma jako v pytli. Nebojím se, je to moc příjemná tma. Znovu usínám a zdají se mi dost zvláštní sny, které si zase nemůžu vybavit. Vím, že nebyli hrozivé. Znovu si připadám jako dítě, které si jednoduše sní a ničím se nezatěžuje...

Probouzím se na něčem měkkém, je to... peří? A opravdu jsem v útulné jeskyňce vystlaném jemným chmýřím, je to moc příjemné. Jdu po světle a najedenou to vidím... Ta malá jeskyňka je na vrcholku skály a dole jsou snad všechny krásy světa v jedné malé lesní zemi. Jak se jmenuje? A co je zač? Proč jsem o ní ještě neslyšela?

Zase tolik otázek a žádná odpověď... Ach jo... A pak ho uvidím jak letí vstříc kouzelnému západu slunce. Je to gryphon. Ve slunečním světle to vypadá jako v pohádce. Všechno tohle... je jako pohádka a tak... kouzelné....

Poslední zářivé paprsky si pohrávají s leskem listí stromů. Větřík opatrně hraje na stébla trávy. Potůček mu k tomu jemně přizvukuje a ptáci si prospěvují tak nádhernou melodii. Mám chuť vlétnout a proč by ne. Dojdu na okraj vysoké skály a pak mi dojde, že nevím, jak to udělat...

Něco mě v tu chvíli k smrti vyděsí. Ten gryphon, kterého jsem viděla. Na kterého jsem vždy čekala, který mě zachránil. Můj táta gryphon jménem Tares. Dívám se a vím, že je vše v pořádku. Vše je jak má být. Je to můj život a jak se ke všemu postavím je v mých rukou. Nic nebude špatně, nic nebude dobře. Vše bude prostě takové, jaké nám to život připraví...

„Ahoj, tati...“ hlesnu potichu a nejistě čekám, co se bude dít dál. Táta se na mě mile usměje. „Ahoj, Maleni, stýskalo se mi. Promiň, ale dřív jsem se objevit nemohl, někdo mě prozradil...“ vím, že už to má u mě dávno vyžehlené. Můj táta je můj hrdina!

„Odpuštěno... No a kde to vlastně jsem?“ jo, je čas odpovědí.

„Jmenuje se to tady, Gryphoniusion Landion Veligion, jinak známé jako Griffinie, rodná země všech gryfů a předchůdců draků.“ páni! Otevírám pusu dokořán, ale rychle jí zase zaklapnu, aby si ji nějaký gryphon nespletl s vchodem do jeskyně. Tak tohle je země gryphonů, těch kouzelných tvorů... Všichni říkají, že tahle země je tmavá a krutá, plná harpyí, ale pletou se. Tohle je ta nejkouzelnější, nejnádhernější a nejúžasnější země pod sluncem! Tohle je i můj domov. Usmívám se, nikdy jsem nebyla šťastnější a spokojenější....

Tatínek mě obejme svými mohutnými křídly, připadám si tak v bezpečí. Už mě netrápí žádné nezodpovězené otázky, vše je jak má být.

„Nikdo jen tak obyčejný se sem nedostane, ale ty ano. Rada mě ihned jak se o tvé přeměně dozvěděla mě vyslala tě zachránit. I když... Já bych šel stejně i bez jejich dovolení. Přece bych nenechal svou malou holčičku v nesnázích.“ ještě víc se k tatínkovi přitulím a společně se díváme jak se z oblohy ztrácejí poslední paprsky slunce. Je to taková klidná, radostná a bezstarostná chvíle. A pak mi to dojde...

„Tati? Maminka má o mě jistě starost. Musím se vrátit.“ musím, cítím jak mi maminka hrozně chybí. Tatínek se smutně, ale chápavě zatváří.

„Já vím, Maleni, zítra za ní poletíme, teď spi a ničím se nezatěžuj.“ zaševelím něco ve smyslu dobře a potom hlasitě zívnu. To je docela divné, když jsem se před chvíli probudila... Vím se tím, ale nezatěžuji a spokojeně odplouvám do říše spánku...

***

Probouzím se a venku je ještě noc a tak jdu ještě spát. Najednou mi, ale dochází, že tady táta není, je tu tma jak v ranci a příšerná zima. Chci zavolat tátu, ale něco mě předhoní.

„Maleni...“ někdo slizce zasyčí mé jméno. Nejsem sama. Srdce se mi zastaví, krev tuhne v žilách... Tohle ještě neskončilo...

Jo, já vím, jak jsem vám to jenom mohla udělat? Já vlastně nevím. Tahle kapitola o tomto ani být neměla, ale je. Já doufám, že bude dost komentíků! :D

A kdyby si někdo chtěl nakreslit gryphona tak TADY máte, jak na to... :D

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gryphonova dcera 6. kapitola: