OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Guerrero - kapitola 2

17.02.2013 (07:00) • daniella • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 473×

DÁRKY A NEČEKANÉ SETKÁNÍ

Jako dárek od mamky jsem dostala nádherné letní šaty. Byly modré s květinovým vzorem všech barev, bez ramínek a s roztomilou světle růžovou stuhou v pase.

„To máš do školy, abys aspoň ten první den vypadala slušně, a jako spořádaná holčička.“ Věnovala mi významný pohled a poukázala do skříně, která byla teď pěkně zavřená (díky Bohu). Asi tam viděla ten binec, nedostatek růžové a dalších „dívčích“ barev. Ale jedno jsem jí musela uznat, když chce, má úžasný vkus, až jí ho závidím.

S úsměvem jsem se na ni vrhla, „Děkuju, jsou nádherný, vážně moc.“ Popravdě jsem neměla slov. Byly téměř dokonalé (dokonalé věci podle mě nejsou, a pokud jo, tak jen na určitou chvíli) a pro blondýnku jako stvořené.

„Počkat, počkat. Být tebou, tak s tou reakcí moc nespěchám, ještě jsi neviděla ten můj, teda jenom pokud neumíš číst myšlenky, což asi ne. To teprve oněmíš,“ culila se na mě Minnie, zatímco já byla málem rudá vzteky. Ta si vůbec nedává pozor na jazyk, stačil ještě jeden malý náznak, přešlápnutí, a mamka by začala vyzvídat a určitě by zjistila, co doopravdy jsme!

„Tak jo, sem s ním. Ale koukej, ať je pořádnej,“ hrozila jsem.

Hned jak byl povel vyřčen, začala hrabat pod tou hromadou všehosměsi a balíčků. Asi po minutě se spokojeným výrazem ve tváři mi podala stříbrně černou krabici. No, spíš krabičku. Podle velikosti jsem tipovala bižuterii, aspoň jsem v ni doufala. Asi bych ji zabila, kdyby mi dala něco drahého (z důvodu, že ten můj k jejím narozkám v porovnání s ostatními nebyl nic moc, a tak jen doufám, že to bude stejný, jinak se už fakt půjdu zahrabat), tak bych ji asi uškrtila. Ona by mi to totiž udělala i schválně, potvůrka jedna.

Pod víčkem se nacházely náušnice a náhrdelník, doplněný přívěskem. Oboje, jak náušnice, tak přívěsek, měly stejný tvar, zřejmě ze stejné kolekce. Byly to sovičky. Přenádherné malé sovičky s třpytícíma se očičkama. Ty byly tak moc krásné. Hned jsem s nimi běžela k zrcadlu a vyzkoušela si je. Vypadaly perfektně.

„Ty jsou tak dokonalý!“ rozplývala jsem se nad  svým novým pokladem. Vypadaly tak roztomile a ten přívěšek, jak byl trochu větší, vypadal fakt stylově. Běžela jsem jí poděkovat, protože jinak to ani nešlo. Ted trumfla i ten potápěčský kurz před dvěma lety. Ano, ano, mám ráda potápění a adrenalinové sporty, jsem hold po tátovi. Nesuďte mě!

Náušnice jsem si nechala na sobě, aby až půjdeme ven, lidi praskali závistí. Ale náhrdelník radši ne. Bůh ví, co by se stalo, viděli by mě s tím vším. Ovšem jedno je jasný, určitě bych do několika sekund nevlastnila ani jedno. Takže si ho nechám až do školy. Odvrátila jsem se od svého zjevu v zrcadle a chtěla vrátit zbytek ze soupravy do krabičky. Ale jak jsem ji zvedla a koukla jsem se blíž... Pane bože. Ona se zbláznila. Pamatujete, jak sem vám říkala o tom, že jsem jí dala k narozkám kabelku, která v porovnání s ostatními dary vybledla, až zešedivěla? Tak na té malé, štříbrnočerné krabičce bylo krasopisem vytištěno: „Tiffany“!

Jediný, na co jsem se v tu chvíli zmohla, bylo zírat. Už nevím, jestli jsem zírala skrz krabičku a zkoušela si restartovat mozek, nebo koukala na nápis a přesvědčovala se, že je to pouhý sen. Ona to snad udělala naschvál!

„To si ze mě děláš srandu!?“

Měla jsem co dělat, abych se buď nenaštvala, a že jsem tomu byla zatraceně blízko, anebo abych se hanbou nepropadla do tý nejtemnější jámy světa a žila tam jako krtek.

„Minnie, pojď sem na chvíli,“ řekla jsem na bytost, která se ve zlomku vteřiny snažila zázračně zmenšit a pláchnout prvním emergency exitem.

„No jen pojď.“ Pomalu, ale jistě se ke mně začala blížit mravenčími kroky.

„Co to je?“ 

„No, krabička?“ Tak tohle bylo chabý i na ni.

„Ne, to je Tiffany! Proč takhle zbytečně utrácíš peníze?“

„Tohle není zbytečný, sedmnáct je ti jen jednou za život, ne?“

„Jo, ale stejně tak devět, patnáct a jedenáct, a to neznamená, že se musí vykrást banka, aby se mi mohl koupit nějakej předraženej dárek, nebo snad jo?“ 

„A já si myslela, že se ti to bude líbit,“ fňukla.

„Ale jo, je to téměř dokonalý, přesto jsi nemusela utrácet.“

„Proboha, vždyť bydlíme v tý nejlepší čtvrti v tomhle městě, chodíme do elitní školy a nosíme značkový hadry. Věř mi, tyhle věci nejsou tak drahý, a my si je můžeme dovolit.“ 

„To, že jsme bohatý, ještě neznamená, že hned musíme utrácet. Co když jednoho krásnýho dne mamku vyhodí? Co pak? Hmm? Spíš by sis to měla šetřit na vysokou, nebo na byt, to nikdy neuškodí.“

„Nešil, proboha. Jenom jsem ti chtěla udělat radost, nic víc. Tak promiň, no.“

No super, teď je naštvaná, přitom bych měla zuřit já. Proč mi tohle dělá, ach jo.

„Počkej. Promiň. Nechtěla jsem tě rozčílit, jen jsi mi neměla kupovat nic tak drahýho. Vždyť já ti k narozkám nic moc úžasnýho nedala, tak by to aspoň dávalo  smysl.“

„Ty pořád myslíš na tu věc s mejma narozkama? Ty musíš být fakt blbější, než vypadáš, že jo?“ Zasmála se, oprava, řehonila se! (Až mi to začínalo lízt na nervy) „Už jsem ti přece říkala, že se mi moc líbí, a holky se taky ptaly, odkud ji mám, takže v pohodě. No, spíš je to naopak, dala jsi mi senza dárek a já ti to jen chtěla oplatit, nic víc.“

„Ale jestli to nechceš, tak to klidně ještě můžu jít vrátit. A pak ti koupím nějakou cetku, jestli chceš,“ zeptala se mě nevinně.

„Asi se opakuju, ale bláznila ses? Ani náhodou! Je jich škoda vracet a... už jsi mi je dala, takže teď je ty vlastně vrátit nesmíš, a já to rozhodně nehodlám udělat... Ještě jednou díky, protože kvůli tomuhle jsou tyhle narozky výjimečný, díky tobě.“

„Oukej, jak vidím, dilema vyřešeno, tak se jede dál, ne?“

„Tak jo, teti, vybal to. Schválně, jestli ses tenhle rok trefila.“ 

„No, to se uvidí, ale doufám v to.“

Tak tohle bude zajímavý. Náš druh má tendenci mívat noc před narozeninami sny o našich největších přáních, co bychom chtěli dostat. A má teta se už od mého dětství snaží pomocí našich schopností nahlédnout, zatímco spím, do mé, tehdy ještě kreativní, hlavy. Bohužel se jaksi zjistilo, že mám porouchanej mechanismus, protože teta má problém vlízt mi do hlavy i když spím, natož když jsem vzhůru. Takže se každý rok snaží co nejvíc, aby mé sny odhalila, a párkrát se jí to téměř povedlo, byla už tak blízko, ale ne dost. Je to pro ni něco jako výzva. Ale má to i své výhody. Například nepřátelé mě nemůžou vycítit, nebo, v horším případě, ke kterému doufám nedojde, stopovat.

Ovšem když mi před nos položila pár těch červených jehel z mého snu, oněměla jsem. Byly to dokonalý kopie, lakovaná červená kůže s přezkami, to je sen. Musela jsem se štípnout, jestli ještě nespím, protože jestli jo, tak by to bylo od toho nahoře dost podlé.

„Tak co, shodují se? S tvými vysněnými aspoň trochu?“ 

„Trochu?“ Ona si ze mě utahovala a ani se nepokoušela to skrývat. „To jsou dokonalý kopi z mýho snu, jak jsi je, proboha, sehnala za tak krátkou dobu?“ Tak, a teď jsem porušila své osobní pravidlo, ale čert to vem, ony jsou fakt dokonalé.

„No, to víš, mám své zdroje. Ale bylo zprvu složité to rozlousknout.“ Jasně, takže obvolala každýho z našeho druhu, koho zná, a pověřila je úkolem a podrobným popisem sháněné cennosti. Ty mě budou kvůli tomuhle v budoucnu asi nesnášet. Ale to důležitý je, že moje hlava začíná fungovat, jak má. Hurá.

„Tak to je super. A budou se dokonce dobře vyjímat i s těmi šaty. Pane jo, ja mám teď takovou radost!“

„Jsem ráda, že jsem se trefila, poprvé,“ smála se.

Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo skočit na ni a zuřivě ji objímat, a sem tam pusu na tvář, tak dvěstěkrát by bylo tak akorát. Tak jsem se na ni vrhla a za chvíli jsme se tam smály na zemi obě. Posléze se připojil i můj andílek. A dali jsme si závod, kdo nejvíc zlochtá tetičku.

Jenom mamka na nás užasle zírala s nechápavým pohledem, a mně to došlo. Vždyť já jsem málem vyzradila tajemství naší existence. V duchu jsem děkovala všem svatým, že mamku obdařili při narození trochou té natvrdlosti, jinak by už mnohokrát zjistila, s kým že to obývá ten dům.

Další dárky byly věci nutné do školy, ale přeci jen velmi důležité. Byly to: taška (kabelko-taška), super blok (dobrý na kreslení) a diář, jaký jsem vůbec nečekala, od LV. No věřili byste tomu?)

Po dokonalé oslavě následoval neméně dokonalý nákup všeho a ničeho, co budu při svém studiu potřebovat. Kromě malířských potřeb to taky byly sešity, tužky, ořezávátka, gumy a pera, ty jsme koupily asi všechny, co tam měli. Důvodem bylo hlavně naše neustálé ztrácení těchto věcí, nebo jsme je jednoduše nechávali ve třídách, na lavičkách v parku, v kavárnách, často v Costě, kam jsme měli zrovna já a andílek namířeno.

Naše maminy šly právě obdivovat nějakou novou expozici, co tam měli. A tak jsme se šly rozptýlit i my. A kde jinde, než na místě, kde mají karamelové latte, v Costě. Po tom, co jsme si už objednaly, jsme diskutovaly o tom, co si na první den vezme Minnie. Rozhodovala se mezi malinovými šaty, aby ukázala svou roztomilost, nebo černými, aby vypadala sexy. Dohodly jsme se tak, že ona v ten první den ukáže svou sexy stránku, a já roztomilou, a potom se vše vrátí k normálu. Potom se mě ptala, co si vezmu pak na druhý den, abych ukázala své not cute me. A to jsem sama ještě nevěděla.

„Pravděpodobně první věc, co uvidím.“ Jinak nevím.

„Hele, koukni na ty kluky,“ ukázala na bandu sexy a i celkem cute bandu hromotluků, kteří na sebe řvali smíchy a soutěžili, kdo má víc svalnatější břich. Alias nic pro mě.

„Co má bejt, jsou to úplně normální flákači, který mají na devadesát procent bohatý papínky, a venku budou blokovat parkoviště sporťákama, nechápu, co na nich vidíš. Kromě těla a peněz nemají nic moc. Protože z jejich chování vyplývá, že postrádají jednu velmi důležitou a k životu nezbytnou věc. Mozek.“

„Nebuď tak vybíravá, kdy se ti někdo konečně začne líbit? Jednou je moc ošklivej, podruhý blbej,“ 

„Uznej, že toto jsou dva velmi důležitý faktory.“

„Jo, jenže pak to je rocker, hopper, nedej bože bíbr. Ty si futr nedáš pokoj a hledáš na nich chyby.“

„No, asi proto, že je mají.“

„Tohle ale už začíná být moc, tak jaký je tvůj typ kluka?“

„Co já vím? Asi chytrej, pohlednej, roztomilej, hodnej a milej, co si pamatuje narozky a výročí, je romantickej, něžnej a nespěchá plus láska k umění by neuškodila, ale knihomol by taky stačil.“

Po dobu mého výkladu alá ,,dokonalý muž,, se můj andílek začínal hroutit. Její výraz čím dál tím víc nabýval cynismu a takovýho toho: ,,Je fakt v pohodě? ,, až po ,,Zbláznila se,, nádechu. Zakončila to nevěřícným čuměním s tikem v oku a následným řehocením se uprostřed kavárny, ale jinak to šlo fajn. Jen kdyby na nás nezačali vejrat ti idioti, jak jsem již zmínila, můj andílek je přímo magnetem na takovýhle tipy kluků (prasata, idioti, budižkničemu). Ale ona za to nemůže, ji přitahuje bad guy immage, chudáček ona. Díky bohu máme zákaz na sčuchnutí se s lidmi, takže je aspoň takto chráněna našimi zákony, jinak by ji už tisíckrát ojeli.

Jeden z těch pak od vedlejšího stolu k nám zamířil, zatímco má ,,ségra“ se dál blaženě smála, až se zalykala. Jenže on nekoukal směrem na ni, když se na ni kouknul, tak jen s tázavým pohledem „co jí je“, když k nám došel, postavil se za mě a do ucha a mi řekl: „Ahoj.“.

Něco tak suchýho jsem sice nečekala, ale nejspíš to odpovídalo jeho stupni mozkovýho vývoje, tak jsem se ho pokusila co nejrychleji zbavit, zatímco andílek se snažil uklidnit... Nešlo jí to.

„No nazdar, co chceš?“

„No..“ Nedala jsem mu čas na odpověď, nemohla jsem.

„Hele, jestli jsi jen tak přišel pozdravit, tak ahoj, tak, a je to, ale my už teď musíme jít, než se tady slečna začne dusit smíchy, takže jestli nás omluvíš?“ 

„A co když vás neomluvím?“ postavil se mi do cesty, když jsem chtěla vstát, a nahnul se nade mnou.

„Tvůj názor je ten poslední, co potřebuju znát, a teď dělej a uhni mi z cesty, už toho totiž začínám mít dost!“ Použila jsem na něj náš výhružnej tón hlasu, u našeho druhu se sice používá zřídkakdy, ale já si jím sjednávám respekt furt, plus jsem začala i v normální konverzaci používat něco jako alfa podtón, takže když mluvíme o dominantnosti, není pochyb, že ve škole jsem byla alfa já.

Ten kluk zareagoval defenzivně a o pár kroků ustoupil. Stihla jsem zaregistrovat už jen jeho udivený obličej (s výrazem: co to do p*d*l* je“), jak nás pozoroval, když jsme odcházely.

„To mu patřilo,“ řekla jsem si se zadostiučiněním.

„Hej,.. počkej. Tohle bys neměla, víš, jak se teta zlobila posledně, když jsi to jen tak použila, aniž bys byla v nouzové situaci.“

„Jo, jsem si toho vědoma, ale vidělas, jak se choval, jak byl troufalej? Takhle si aspoň bude pamatovat, kdo sem, a že by se měl radši chovat slušně!“

„Asi máš pravdu, bylo to trochu moc, jak se naklonil, ani tě neznal.“

„Vidělas tu jeho tvář, když jsme odcházely? To bylo něco. Myslela jsem, že se taky začnu smát.“

„Jo, no, vypadal, jako by viděl ducha, než zjistil, že jeho nej kámoš je gay, to je lepší přirovnání.“

„Proč zrovna gay?“

„No, byla jsem u toho, když můj ex zjistil, že jeho nej kámoš je gay a tajně ho miloval, věř mi, ten výraz byl dost podobnej.“ 

Potom jsme se celou cestu domů smály tomu klukovi a jejímu ex, a Minnie pak vyprávěla další zábavný storky ze životů jejich ex, a že jich bylo. (Jak těch ex, tak příběhů.)

Autor: daniella, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Guerrero - kapitola 2: