OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Guerrero - Prolog + Kapitola 1.

12.08.2012 (07:00) • daniella • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 547×

Prolog

Nemám ráda stěhování. Proč? Je to celkem jednoduchý, ne jen že se musíte loučit se vším, co máte rádi, kamarádkami, vzpomínkami. Loučíte se školou, s lidmi, kteří vás už znají. Ale taky je tu to otravné vybalování, které se zdá být nekonečné, jelikož se vždy najde něco, na co jsme zapomněli. A věřte, že u mě to problém rozhodně je. Se svojí sbírkou CD, knih a jiný veteše jsem všem v mým starým městě světoznámá. Bohužel jsme se já, má sestřenice a mamka s tetou stěhovaly do jakéhosi, v porovnání s Atlantick City, miniměstečka. Do Portlandu. Malý nudný město. A nejhorší je, že jsme ve čtvrti s takovými těmi, na můj vkus, přeslazenými baráčky. Jinak zbytek města celkem ušel, obchody tu jsou a nějaká ta pláž taky.

Kapitola 1.

Tak takový boty sem ještě neviděla. Upoutaly mě už ve výloze. Kožené jehly s přezkami. A teď to nejlepší, jsou rudý jako krev. Ty boty musím mít! Ať to stojí co to stojí. Jenže jsem nebyla jediná, kdo si jich všimnul.

Před výlohou stály nejmíň dva tucty slintajících holek, připravených mi je vzít. Ovšem při mém putování dovnitř mě zarazila cedule CLOSED. Tak sem se aspoň, jako správná holka bránící své děťátko, postavila přede dveře, abych vstoupila jako první. Věřte mi, že nikdo nikdy by nemohl být ready na to, co se dělo dál.

Jen co prodavačka otočila tabulku na OPEN začala válka. Dívčí válka. Při tom všem sem vyběhla a hnala se nelidskou rychlostí v před za jehlami, když v tom mě nějaká čůza chytla za vlasy a škubla.

Ta mrcha mi vyrvala úctyhodný chomáč mých přenádherných vlasů. No co, život de dál. Já musím hlavně koupit ty boty...

Po několika vzájemných podkopnutí nohou a malé rvačce, jsem jim byla na dosah. Téměř jsem se jich dotýkala, cítila tu jemnou kůži . Když v tom: „Angelo, vstávej." No jo, mamka si to umí načasovat . Ale někdy se to hodí . Například při nočních můrách se nemohu buzení dočkat.

„Ang! Vstávej, musíš nám pomoct nosit věci." Jak říkám, nenávidím stěhování. Což je celkem vtipný vzhledem k tomu, že tohle je naše třetí město za dva roky.

„Dělej , hoď sebou, nemůžem tu na tebe čekat celej den." Ajaj , mamka je už netrpělivá. Ta se ani nesnaží pochopit za ty roky, že dokud se neoblíknu neučešu a dokud neusoudím, že vypadám jako člověk, tak ze svýho pokoje nevylezu ani kdyby měl bejt konec světa. Věřte mi, víc lidí by umřelo pohledem na mě po ránu neupravenou, než vinou apokalypsy.

„Už jdu. " Sice řvu jak idiot ale co, aspoň si mě v sousedství všimnou. Stěhováci tu asi čekali truchu dýl, něž chtěli. Bylo to vidět na jejich tváři. A pak sem se rozhlídla.

Kolem baráku byly tři stěhovací vozy. A k tomu ještě po okraj zatopený nábytkem a kufry. Nejradši bych se zahrabala pod zem a změnila se v krtka.

„To je vtip? " zeptala sem se mamky očekávajíc, že každou chvíli vykřikne apríl. Bohužel se nic nedělo, namísto toho přikývla a řekla: „Jdi pomoct Mirandě s těmi kufry. Stejnak jsou to většinou tvoje věci."

„No jo , už jdu."

„A trochu života do toho umírání , jo?" Na to jsem neměla co říct. Tak jsem šla.

Miranda stála u jednoho z vozů, připravená pobrat co nejvíc . V tu chvíli mi jí bylo líto. Stejně to jsou moje krámy. Měla bych je tahat sama. Miranda je má sestřenice, je to typ holky, co nepodvádí, nelže, jen v NP (naléhavé případy) týkající se v devadesáti procentech mě. Dá se říct, že mi kryje záda.

Nemohla jsem ji nechat to táhnout jako mulu. Vážně, naložila si, že by pod tím vším chcípla i ta mula.

„Počkej. Dej to sem, já to beru. Ty vezmi ty dvě krabice tam nahoře." Ukázala jsem směrem k nevelikým bednám s filmy a knihami, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Ne, to je dobrý. Už jsem si to hezky naložila, tak abych si to i odnesla ne?" Jak to jen někdo může říct jako vtip? Neopomenula jsem fakt, že je nesobecká a milá? Protože jestli jo, tak to radši zopakuju. Nepotkáte nikoho lepšího, hodnějšího a obětavějšího, něž je ona. Škoda, že všichni kluci, co se na ni lepí, jsou líný hovada a idioti. No jo život není peříčko, já bych to mela setsakramensky dobře vědět. Tak jo, teď hlavně už dostěhovat.

Popadla jsem krabice a nějaké kytky a vydala se za ní.

Víte, ať už vyměníte bydliště, nebo ne. Smůla si vás najde. Věřte mi. V mé minulosti nenastal den bez úrazu, ať je to zakopnutí, schody nebo vypadnout z okna (pokoj jsem měla ve druhém patře). Můj osud to vše asi shledává stejně bolestivé, což se celkem plete.

Cesta do mé svatyně mě stála tři pády. Dvě zakopnutí a jedno převážení. Nejdřív, jako správný smolař, jsem nemohla nepadnout na prahu domu, pak incident se schody a na konec uklouznutí způsobené převážením a spojené s vyleštěnou podlahou.

Dobrej start dne, co? Modřiny mě neminou. A co jsem tomuhle světu udělala? Nic, absolutně nic. Možná maximálně to, že existuju. Nikoho jsem nezabila a při testech nepodváděla. Co víc chtít? Nejsem sice dokonalý dítě, ale faktem je, že to nikdo (Miranda se nepočítá).

Konečně. Pokoj. Konečná zastávka, prosíme vyložte bedny. Při mým pokusu o oddych se dostavil alarm. Mamka. Jako by měla šestý smysl!

„Ange! Tos tam umřela, nebo co, že nemůžeš pomáhat s nošením?"

„Skoro jsem s tím nošením natáhla dvakrát bačkory, takže pozor s přáními." Pomalu jsem se zvedala a šla pomoct.

Druhá přenosná škatule byla plná nábytku. Což připomnělo našim dovozcům, že jsme ženy. Tak to všechno hezky nanosili a rozestavěli sami. Pak tu byla ta třetí bedna. Plná matčiny a tetiny achillovy paty. Kdyby jste to viděli. Vypadalo to jako by matka vykradla starožitnictví a teta posilovnu. Ještě, že ten barák je tak veliký.

Když byly práce hotový a na dveřích visel nápis „Nerušit šprtám!" tak jsem byla spokojená sama sebou. Rozložení nábytku je dokonalé. Když vejdete, napravo je obrovská skříň z černého dřeva se zrcadlem. Po celé pravé stěně jsou police a hned kousek za ní mám rohový pracovní stůl s počítačem a košem. Naproti je krásný na stůl, ale takový stoleček se čtyřmi zásuvkami a postraními plochami. To vše na kosmetiku a bižuterii.

Jelikož jsem dcera své matky  vévodilo tomu všemu zrcadlo do oválu, trochu širší než normálně a už teď polepené fotkami.

Nalevo je postel s nočním stolkem. Nesměla chybět televize (samsung , plazmová) a sedačky plněné miniaturními kuličkami. To vše v takovém elegantním starožitném, ale přesto moderně působícím provedení. Nebylo tam nic zbytečného. A vše v oblíbených barvách (černá, bílá a krémově růžová).

Druhý den

Ten den se mi nezdálo nic moc. A kupodivu, mě nikdo ani nevzbudil, což mělo své následky. Spaní mi zabralo do půl jedné a já při tom zjištění málem vylítla. Honem. Musím si pospíšit. Učesat se, oblíknout, umýt a upravit.

Asi za tři dny jdu do školy a ještě nemám nakoupeno. Po chvíli si všimnu něčeho divného. Opomenu-li, že tu pobíhám jako fúrie, tak je tu až moc velký klid.

Kde všichni jsou?

Potichu nakouknu do pokoje Myný (Mirandy), a co nevidím. Pusto prázdno. Což je definice použitelná i na pokoje našich mamin. To odjely beze mě? To by mi neudělaly. Nebo snad jo? Doufám, že jsem mámu nenaštvala natolik. S celkem blbou náladou jsem se vrátila do pokoje. Což bylo osudové. Ten šok byl nepopsatelný.

Vy otevřete dveře s pocitem kůlu v plotě, a v tom se na vás sesypou jako špatně zajištěné hračky na skříní. Povalily mě na zem a přitom zpívaly píseň „Hodně štěstí, zdraví." Wow. Takže, zatímco jsem byla na průzkumné misi s cíle zjistit jejich polohu, ony se uvelebily v mém pokoji a zkrášlovaly ho konfetami, dortem, hromadou zabalených balíčků a nápisy „Vše nej." Tak TOHLE jsem nečekala. Vlastně jsem na svůj slavný příchod na svět úplně zapomněla.

Autor: daniella, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Guerrero - Prolog + Kapitola 1.: