Helen - 1. Nic než pravda • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo jste četli Vincenta budete určitě vědět, kdo je Helen. A Kdo jste ho nečetli, tak jen prozradím, že Helen je návnada na lov upírů. Bohužel neměla znát určité detaily lovu. Není to pokračování Vincenta, ten už je mrtev,ale je to nové vyprávění a pokud se bude líbit budu v něm pokračovat. Tak please komenty a kritiku.

01.09.2009 (13:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1492×

Nic než pravda

Opilý chlápek se svalil na podlahu pod bar. Byl to nehezký pohled a já byla v duchu ráda, že jsem takový stav nikdy nezažila. Jeho kamarád se probudil a mdle koukal na prázdné místo vedle sebe a při tom se pomalu houpal ze strany na stranu. Pak se s velikým úsilím sehnul a začal tahat kamaráda zpátky na barovou židličku. Ale ani jeden z nich, nevypadal, že se na ní dlouho udrží.

Už jsem je znala, byli to štamgasti. Chodili zde denně, tak jako já. Ale na rozdíl ode mě se málo kdy vraceli střízliví.

,,Sakra Rone, Davide jestli mi zase obhodíte bar, tak už vás tu nikdy nepustím!! ´´ zařvala barmanka. Jmenovala se Ingrid a dělala v tomhle baru od svých šestnácti. Nikdy si nenašla chlapa, kvůli kterému by tohle mizerné místo opustila. Stejně jako já bydlela v bytě nad hospodou. Mělo to své výhody. Bar se nikdo nepokoušel vykrást, protože bylo známo, že Ingrid má přesnou mušku i po pátém pivě. A tak jsem ani já nemusela mít strach z toho, že by mi někdo chtěl vykrást můj malý byteček.

Ingrid chvíli ještě nadávala a planě vyhrožovala. Musela jsem se pousmát jejímu rozčílení, protože bylo každý patek stejné a protože, nikdy svůj slib nedodržela. Všimla si, jak se směji a tak tázavě nadzvedla obočí.

,,No vždyť to říkáš každý týden…´´ pokynula jsem k dvojici a nedokázala jsem se přestat smát.

,,No jo já vím´´ zahučela ,,..ale mám snad jinou jistotu než tebe a ty dva???´´

,, Ne to nemáš...´´potvrdila jsem jí s hraným smutkem.

Ingrid se trpce zasmála a pak se vrátila zpět k pivu, aby z něj neměla kozu. Bar U Trola neměl valnou pověst a místní, včetně policie, se mu raději vyhýbali. Což pro mne bylo dobře.

Zůstala jsem zase sama. V hlavě mi dokola plynula její poslední slova: …Jinou jistotu než ty dva nemám….

Ani neví, jak moc velké štěstí má. Já v tomhle světě nemám žádnou jistotu. Mou jedinou jistotou, je smrt a i ta se někdy zdá nejistá. Samozřejmě mi moje úvahy pokazily náladu, která okamžitě klesla pod bod mrazu. Dopila jsem pivo a zvedala se k odchodu. Chtěla jsem už být v posteli a na nic jiného jsem myslet nemohla.

,, Ty už jdeš??? Není trochu brzo???´´zeptala se překvapeně Ingrid. Nebylo zvykem, abych bar opustila před půlnocí.

,, Jo jsem unavená a ráno jsem chtěla brzo vstávat..´´ odpověděla jsem a snažila jsem se vypadat opravdu unaveně

,, Aha tak dobrou ´´ rozloučila se smutkem v hlase.

Posbírala jsem zbytek svých věcí a vydala se k zamknutým dveřím. Za nimi byly schody do druhého patra a nouzový východ, který vedl do postraní ulice. Než jsem však stačila zasunout klíče do dveří, zazvonil mi mobil. Rychle sem ho vytáhla ze zadní kapsy a naučeným pohybem jsem ho otevřela. Nemusela jsem se ani dívat na jméno volajícího. Nikdo jiný, kromě Viky mi nevolal.

,,Za pět minut bude před barem..´´ řekl známý ženský hlas ,,…doveď ho k popelnici.´´

O odpověď jsem se ani nesnažila. Viky byla známá svým ukvapeným jednáním. Položila jsem kabelku na špinavou podlahu a začala jsem si oblékat bundu. Pak jsem se otočila a vydala se k východu. Klíče jsem schovala do malé kapsičky v kabelce a místo nich jsem vytáhla sluchátka od mobilu, abych mohla poslouchat hudbu. Bylo mi to příjemnější, protože jsem tím zabavila mozek a alespoň nevěděla co se za mnou děje. Na Ingrid jsem se raději nepodívala.

S námahou jsem otevřela vchodové dveře a vyšla na ulici. Došla jsem na kraj chodníku a při tom jsem si rozpustila drdol. Vítr načechral mé vlasy a já se začala rozhlížet do tmy. Nezajímaly mě auta,v tuto hodinu už žádné nejezdily, nýbrž postava za mnou. Teď jsem si jej mohla konečně prohlédnout. Nebyl vysoký, spíše malý. Co však postrádal na výšce, doháněl na svalech. Vypadal jako vzpěrač. Jeho svaly byly vzpomínkou na lidský život, stejně jako jeho měděné vlasy ostříhané na krátko. Jako každý upír měl bledou pleť a tmavé oči, ale něco jej činilo zvláštním. Byl to jeho obličej. Dokonalý, krásný a lidský. Neubránila jsem se úsměvu. Prostě se mi líbil. Ale práce byla přednější.

Vložila jsem si sluchátka do uší, přešla silnici a pak zpomalila do rytmu písně. Doslova jsem se loudala. Jako by to bylo potřeba. Mohla bych běžet a on by mě stejně chytil. Moc dobře jsem znala upíří schopnosti. Ale nač nad tím uvažovat, byli jsme u cíle. Oba.

Malá postranní ulice byla jen mdle osvětlená. Chodec by jí mohl přehlédnout, já však ne. Znala jsem jí až příliš dobře. Byla to slepá ulička, na zdech okolních domů nebyly okna ani vchody a na jejím konci byl rozdělán oheň v popelnici.

Automaticky jsem do ní zahnula a zamířila k ohni. Pro upíra za mnou to byla pozvánka, šance, kterou nemohl odmítnout. Nikdy se mi ještě nestalo, že by některý z nich šel dál. A ani tento nezklamal.

Stála jsem nad popelnicí jako bezdomovec a nechala vypadnou sluchátka. Ruce jsem natáhla nad plameny a ohřívala si promrzlé konečky prstů. Neohlížela jsem se, bylo to lepší. Bylo lepší nevědět, co teď dělá.

,,Není to nebezpečné toulat se nocí sama??´´ ozvalo se ze stínu a já konečně zvedla hlavu. Měl ve tváři žertovný výraz. Chtěl se trochu pobavit.

,, Jak pro koho. ´´odpověděla jsem s úsměvem. Kdyby věděl, co ho čeká, legrácky by mu moc nešly.

,,Neměla by jsi tu být sama ´´ pokračoval a při tom učinil krok vpřed. Nevšiml si, že tu má společnost.

,,Nikdy nejsem sama.´´ prohlásila jsem sebejistě a pohlédla na začátek uličky. Viky tam stála ve vší své dokonalé kráse. Upír jí konečně ucítil a následoval můj pohled. Byl překvapen, možná i zaskočen. Chvíli na ní upíral pohled a pak se otočil zpět ke mně.

Byla jsem klidná, nic mi nehrozilo, Viky už tu byla a Cornelie je jistě za rohem. Vždy byla připravená zasáhnout. Díval se na mě a v jeho očích se objevil zmatek. Nemohl pochopit, proč jsem klidná. Nikdo z nich to nepochopil. Byli všichni stejní. A přesto tenhle byl jiný.

,,Ušlo mi něco ??´´ Zeptal se podrážděně. Nečekal něco takového. Svůj pohled teď zabořil do Viky.

,, Ale no tak Vincente…´´ řekla káravě ,,… nebuď kyselý. Potřebuji si s tebou o něčem promluvit ´´

Vincet , no krásné jméno, pomyslela jsem si. Ani jsem si neuvědomovala, jak o něm přemýšlím. Viky však spatřila můj pohled a rychle pochopila. Až příliš rychle.

,,Děkuji Helen, dnes tě již nebudu potřebovat. Můžeš jít a dávej na sebe pozor. Jsi pro nás velmi důležitá.´´ řekla spěšně a já se konečně pohnula. Schovala jsem si vyhřáté prsty do bundy a zamířila k Viky. Co jsem však neovlivnila, byl můj pohled. Stále jsem se musela dívat na Vincenta, na jeho nechápavou tvář. Naposledy jsem se usmála a přikývla jsem hlavou. Bylo to loučení. Už nikdy ho neuvidím.Projel mnou neznámý pocit. Byl to smutek a strach.

Sotva jsem vyšla z ulice, spatřila jsem Cornelii. Stála a čekala. V ruce držela igelitový pytel. Jejich divadlo měla přesná pravidla, i když jsem ho nikdy neviděla. Viky říkala, že je to moc nebezpečné. A to mi stačilo, tedy až do teď. Nyní jsem chtěla vědět, co se s ním stane, řeknou-li mu všechna jeho obvinění a dají li mu na výběr , tak jak mi vždy tvrdily.Má vůbec šanci na spasení, na nový život? Mé otázky mi vířily v hlavě a chtěly znát odpověď. Pohlédla jsme na Cornelii a snažila se zakrýt zmatek v mých očích. Neúspěšně.

,,Děje se něco??´´ zeptala se okamžitě , v očích jí plálo podezření. Teď bych si měla najít hodně dobrou výmluvu. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla jí do tváře.

,,Skončí to někdy?´´ zeptala jsem se otázkou. Doufám, že jí to odvede od mého ustaraného a smutného obličeje.

,,Asi ne…´´ odpověděla upřímně. Její podezření se ztratilo a v očích jí panoval smutek. Výraz v jejím obličeji mi moc nepomohl a zamotal mé myšlenky ještě víc. Musela to nenávidět, ale jako by jí nic jiného nezbývalo.

Chvíli jsem na ní zírala a snažila se posbírat své myšlenky a zformovat je do otázky. Bohužel mi nezbyl čas je vyslovit. V jednu chvíli přede mnou stála s tváří plnou smutku a pak jí ve vteřině změnila. Její výraz ztvrdnul, rty se semkly do tvrdé linie a volnou dlaň zatnula do pěsti. Pak se pomalu otočila a vydala se k uličce. Šla neslyšně, jen vítr si hrál s krvavě mahagonovými vlasy. Byla to děsivá změna. Při pohledu na ní jsem se zachvěla, ale zůstala stát na místě. Nejspíš to jí donutilo se otočit.

,,Měla by jsi jít! ´´ řekla tvrdě a já jen vyděšeně přikývla. Otočila jsem se a zamířila zpět k baru. Po očku jsem sledovala, kdy Cornelie vejde do uličky za Vincentem a svojí sestrou. Ušla jsem jenom pár metrů, když konečně zmizela v pouličním šeru. Rychle jsem se otočila a po špičkách jsem běžela zpět, k začátku postranní ulice. Zastavila jsem na rohu domu a poslouchala rozhovor.

,, No v revíru, jsi tu škodná. ´´ slyšela jsem promluvit Viky

,,A ten problém?? ´´ ptal se nechápavě Vincent.

,, Jak to říct…´´ odmlčela se Viky ,, …škodná se musí likvidovat.´´ poslední slovo téměř hláskovala.

,, Aha tak to je ta maličkost, ale pořád nechápu, co je tedy za problém??´´Jeho hlas byl nyní pobavený. Vůbec netušil, co jej čeká.

,, Není tu žádný problém, tedy pro nás…´´ ozvala se Cornelie a mnou projela bolest. Divadlo se blížilo ke konci.

,,To si nemyslím…´´pronesl pobaveně a na chvíli se odmlčel. Nepříjemné ticho ukončil až jeho veselý smích.

,,Už vím chceš , abych se potrhal smíchy že...´´ Větu málem nedokončil jak moc se smál. Přes ten smích jsem málem neslyšela Cornelii.

,,To je pravda , polechtám ti bránici..´´ řekla pak úsečně dodala,, Zevnitř!´´

Smích zmizel. Tichem se jen ozval tlumený výbuch a pak odporný trhavý zvuk. Chtěla jsem utéct a víc už neslyšet ale mé tělo paralyzoval strach. Stála jsem za rohem a poslouchala dál děsivé zvuky kroků doprovázené dalším trhavým zvukem. Doufala jsem, že už je konec, ale nebyl. Jako úder kladiva zněl jeho hlas v půlnočním tichu.

,,Za co?? Já si to nevybral…´´

Až teď jsem se konečně mohla pohnout. Nemohla jsem to dále poslouchat. Mou mysl zachvátil vztek a žal. Ptal se. Nevěděl, proč byl odsouzen a při tom mi vždy opakovaly, že všichni jsou si svého hříchu vědomi a že mají právo volby. Bylo mi opakováno , že každý raději volí smrt. Nyní jsem věděla, že je to lež. On si smrt nezvolil , byl k ní odsouzen.

Rozběhla jsem se do tmy a cítila jsem, jak mě slzy pálí do očí. Chtěla jsem jen jediné. Znát pravdu...

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování