OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 10. Práce šlechtí

01.12.2011 (11:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1116×

„Dobře, těším se na odpověď. Nashledanou!“ švitořím extra milým hlasem do telefonu a na mém seznamu odškrtnu další položku.

Poslechla jsem Patrikovu radu a už dva dny se honím za fenoménem jménem byt a práce. A je to kupodivu větší legrace, než moje první pokusy o líčení. Jen já se tedy moc královsky nebavím, ale kdyby kolem mě bylo nějaké blízké okolí, garantuji vám, že by se svíjelo ve smrtelných křečích a mezi záchvaty smíchu by se elegantně dusilo. Myslela jsem si totiž, jaká to bude pohodička, ale má naivita je nekonečná. Už jenom najít slušnou střechu nad hlavou, je nemožné, a jestli se mě štěstí dřív drželo, tak teď si odletělo někam s mojí kreditkou.

Obešla jsem už osm nabídek na pronájem bytu, ale jen z šesti jsem zatím neměla nutkání se pozvracet. Ty dva nechávaly mé žaludeční šťávy v klidu, ale to bylo jediné pozitivum. Absence okenních tabulí uprostřed podzimu by se zalíbila málokomu, ať si majitel tvrdí, co chce. Takže jsem na chvíli zanevřela na ubytování a porozhlížela se po práci. V tomto směru, to vypadá mnohem lépe, i když platově jsou o ničem. Musela jsem se hold smířit s tím, že pokud chci pracovat oblečená, tak nic lepšího než post číšnice v kavárně, nebo pomocná síla v kuchyni nenajdu. Teď obvolávám všechny tyto nabídky a modlím se, aby se mi někdo ozval zpět. Ne, že by se moje finanční zásoby tenčily, myslím si, že pokud si nebudu chtít v příštím měsíci pořídit Ferrari, tak klidně mohu žít i dva roky a nehnout prstem. Ale, co když budu ten obnos potřebovat na rychlé stěhování? Respektive, co když mě ty dvě objeví a já budu muset prásknout do bot. Pak by se mi mohly dost hodit a já si chci tyhle zadní vrátka udržet, co možná nejdéle.

Proto ten náhlý zájem o práci. Dříve jsem Ingrid pomáhala v baru, takže s obsluhou mám zkušeností více než dost a v této branži většinou kašlou na tituly, ale koukají po šikovných rukách.

Trpělivě proto vytočím další telefonní číslo a opět naučeným pozdravem se hlásím o práci. A o pět minut později málem vyskočím dva metry vysoko, když mi ženský hlas nabídne, ať se ještě dnes zastavím, že servírku potřebují jako sůl a že mě rovnou vyzkouší. Okamžitě se začnu otáčet kolem sebe a hledat všechny důležité věci a jen zběžným pohledem zkontroluji můj dnešní výtvor na obličeji. Pak se konečně vyřítím z hotelového pokoje a za chvíli už mávám na taxi, aby mě odvezlo na kýženou adresu.

Když pak stojím před malou restaurací, která navenek vypadá docela slušně, nebojím se vstoupit dovnitř a okamžitě se hlásit u baru. Moment na to se vyřítí asi třicetiletá majitelka a okamžitě mě vítá.

„Dobré odpoledne! Vy jste určitě slečna Tracová,“ pozdraví mě a natáhne ke mně ruku, kterou hned přijmu.

„Dobré odpoledne,“ odpovím a snažím se nevypadat tak nervózně. Jde to ztěžka, ale není výhry bez boje a tak do pozdravu přimíchám i milý úsměv. Když si mě však jako ostříž začne prohlížet, mé snažení je v tahu a já tuším velmi nepříjemnou palbu otázek. A nemýlím se.

„Takže vy byste u nás chtěla pracovat,“ začne a já jen s těží polknu. „Mohu se zeptat na předchozí zaměstnání… A nějak jsem přeslechla věk… A co že vlastně děláte v Londýně?“ pálí jako ostrostřelec a já mám chuť odejít. To jsem si zase naběhla. Ale nedá se nic dělat a já odpovídám naučenou pohádku o smrti matky o vyřizování pozůstalosti a o postavení se na vlastní nohy. Věk jí řeknu pravdivý, tedy dvacet let a čekám, kdy konečně přistoupíme k ukázce mých praktických zkušeností. Díky bohu ji to taky napadne a konečně mi podá zástěru a rychle vysvětlí, co je potřeba a já se dalších osm hodin honím mezi hosty a snažím se vypadat profesionálně.

Když konečně skončím, je mi nějak jedno, že mi záludně řekne, že se, co nejdříve ozve a do rukou mi strčí nějakou almužnu za mou dnešní práci. Cítím se totiž, jako zpráskaný pes. Opravdu mě nešetřila a já už vím, že i kdyby se zítra ozvala, že mě bere, odmítla bych. Už ten výslech byl nepříjemný a když jsem pak navíc viděla a hlavně slyšela to sekýrování ostatních zaměstnanců, udělala jsem si jasný obrázek. Těch osm hodin mi stačilo a teď už chápu, proč tu nikdo nevydrží.

Celá šťastná vypluji na ulici, ale úsměv se mi rychle ztratí z tváře. Venku je už tma, jak v pytli, nikde ani živáčka a hodiny na mobilu ukazují půl jedenácté. Okamžitě mě polije studený pot a já se jen stěží donutím k pohybu. Jsem zrovna v zapadlejší části Londýna, kde má fantazie okamžitě vykouzlí bandu překupníků, vrahů a taky upírů. A moje úžasná krev je pro ně jako magnet a pozvánka k večeři v jednom.

Rychle se dám do kroku a modlím se, aby kolem projelo nějaké taxi a já se konečně dostala do bezpečí hotelového pokoje, ale neujdu ani dvě stě metrů a už za sebou slyším kroky. Můj mozek okamžitě zavelí ještě zrychlit, ale osoba za mnou udělá to samé. Málem už běžím a připravuji se na zběsilý sprint, když se za mnou ozve zacinkání klíčů a postava náhle zmizí ve dveřích blízkého domu.

Oddychnu si, zanadávám si do šíleného posery a znovu se rozejdu neurčitým směrem.  Nevšímám si ničeho a to se mi pekelně vymstí. Kolem mého hrdla a úst se náhle obtočí dvě smradlavé ruce a já mizím v zapadlé uličce.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 10. Práce šlechtí: