Helen - 4. Hra na schovávanou • OurStories.cz ~ naše povídky

Jen mezidílek, abych mohla pokračovat dál a mělo to smysl. Ale i tak prosím o komentíky a kritiku. Jo a hotel, který jsem napsala do článku opravdu existuje, tak kdyby jste v něm snad někdo byli třeba již ubytování, byla bych ráda kdyby jste se zmínili.Hodil by se popis pokoje=o)). Dík a přeji pěkné počtení...

17.09.2009 (13:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1364×

Helen – 4. Hra na schovávanou

,, Tak kam to bude?´´ zeptal se stařičký taxikář, hned po té co jsem nasedla do vozu.

,, Do nějakého dobrého hotelu, ale Ritz to být nemusí. ´´ odpověděla jsem s úsměvem a snažila se přemoct zívnutí.

,, Dobrá tedy vezmu vás k Lis. ´´ zahučel taxikář a vjel do londýnského provozu. Cesta netrvala ani zdaleka tak dlouho, jak jsem potřebovala. Doufala jsem, že taxikář si bude chtít vydělat a tak mě vezme někam na kraj města, ale mýlila jsem se. Asi má zákazníku dost. Nebo chce udělat kšeftík majitelce hotelu. Ať už z jakéhokoli důvodu ani ne za pět minut jsme zastavili před malým hotýlkem na kraji ulice.

Poslepu jsem vytáhla peníze z peněženky a podala je taxikáři se slovy:,,To je dobré.´´ a v koutku duše jsem se modlila, aby to bylo dost. Žádnou námitku jsem nezaslechla, takže jsem se asi trefila a dala mu dostatečnou sumu. Pak jsem vylezla z auta, přešla chodník a s velkou námahou otevřela vchodové dveře. Vstoupila jsem do recepce a vydechla úlevou a celé mé tělo se těšilo do teplé postele. Ale tohle moje nadšení trvalo jen vteřinu, jen do té doby, než jsem se nadechla.

Do nosu mě jako boxerská rukavice udeřila silná vůně, nebo spíše lépe řečeno zápach. Zápach květin, vanilky a nějakého dřeva. Vše sladce skombinované. Jestli jsem do té doby myslela jen na spánek, tak teď mě napadlo, uprchnou ze zamořené místnosti na čistý vzduch. Poslechla jsem svoje instinkty, zadržela dech, se otočila na podpatku a vydala se k východu. Jen koutkem oka jsem zahlédla vykulenou recepční za nevelkým stolkem s vázou plnou květin. Otevření dveří mi už nedělalo žádný problém a tak jsem vyšla na ulici, kde jsem se s hlasitou úlevou znovu začala dýchat. Tento malý zážitek, měl však svůj dopad.

V momentě, kdy jsem se přestala soustředit na spánek, se můj mozek probral. Nejspíše to s myšlením zabalil už na nádraží, ale teď byl najednou svěží a čilý. Co na tom, že zbytek těla to tak necítil. Mozek tomu hold velel. Tak jsem chvíli stála na ulici a vydýchávala ten smrádek a můj mozek začal zvesela uvažovat o věcech, co se staly. A to neměl dělat.

V jednu chvíli jsem prostě jen stála a hned v zápětí jsem si uvědomila první chyby, co jsem ve svém improvizovaném útěku udělala. A v zápětí jsem si uvědomila další a pak hned další. ,,Sakra!!´´ nadával hlas v mé hlavě. Byl nepříjemný a uřvaný. ,, Jak jsi mohla udělat takovou pitomost, nechat tam funkční mobil i s posledním volaným číslem...´´ pokračoval a mé tělo zachvacovala panika. ,, Jak dlouho jim asi bude trvat, najít taxikáře, který tě vezl. A on si určitě vzpomene na ustrašenou dívku, kterou vezl na nádraží a ptala se jí jestli, jede spojem do Londýna… ´´ prskal hlas v mé hlavě a já se nezmohla na žádný odpor. Měl prostě pravdu. ,,To jsi jim rovnou mohla nechat mapu´´. pokračoval a nebyl k utišení.

Stála jsem na kraji chodníku, neschopná pohybu. Přemýšlela jsem o svých dalších chybách a nechala hlas v mé hlavě křičet a panikařit. S objevením další chyby se vždy rozeřval hlasitěji. Bylo jasné, že má hlava to nevydrží a začne se bránit. Díky Bohu ne tak, jak by se dalo čekat. Místo toho abych se zhroutila, jsem uslyšela další hlas. Byl o dost klidnější, ale tím více rozhodný.

,, Musíš jít..´´ radil. Ten hlásek jsem znala. Byl to tem samý, který mi napovídal ještě dnes brzo ráno a který mě nutil k útěku. Automaticky jsem ho poslechla a přinutila své nohy k pohybu.

,, Kam myslíš, že jdeš?!?!´´ ozval se panikář v mé hlavě.

,,Kamkoliv´´ odpověděla jsem mu a vydala se rozhodně po ulici.

,,Jen se ztratíš..´´ začal znova, ale na mě to už neplatilo. Z těch dvou rádců jsem si vybrala ten rozhodnější a hlavně klidnější.

,, Mlč!!!´´ přikázala jsem mu a pro jistotu jsem ještě zatřepala hlavou. Sice jsem nevěděla, kam jdu, ale v hlavě se mi začal rodit plán. Došla jsem na první autobusovou zastávku a nasedla na první linku, které přijela. Vždy jsem po pěti zastávkách vystoupila a pokračovala pěšky. A pak zase na nějaký dopravní prostředek a zase cesta pěšky. Takhle jsem blbnula asi 2 hodiny a musela jsem projezdit snad půlku Londýna. Únavu jsem dlouhou dobu nepocítila, ale věděla jsem, že se objeví a proto jsem se začala poohlížet po hotelu nebo ubytovně.

Zrovna jsem vystupovala z autobusu, když jsem ho uviděla. Byl malý a nenápadný, zaklíněný mezi dvěma cihlovými budovami. Na nevelké zelené ceduli bylo zlatým písmem napsáno: Seven Dials Hotel.

Neváhala jsem ani vteřinu a vstoupila do dveří. Byly převážně skleněné, jen rámy byly ze světlého dřeva. Uvnitř mě uvítal malý podsaditý muž.

,, Máte přání??´´zeptal se pomalu a uctivě.

,, Chtěla bych pokoj, nějaký menší…´´ odpověděla jsem mu na jeho otázku.

Muž se usmál, zřejmě ho pobavilo přání malého pokoje. Mělo mi dojít, že hotel, který zdobí na přední straně jen čtyři okna, nebude nijak zvlášť velký a pokoje budou odpovídat budově. Zaplatila jsem směšnou zálohu a s klíčem v ruce se vydala do druhého patra.

Ještě než jsem stačila zasunout klíč do zámku, na mě dolehla únava. Hlava mi začala padat a já jen s velkým úsilím dostala do pokoje. Trvat mi to o minutu déle tak usnu před dveřmi. Nevím ani jak, ale najednou jsem dopadla na měkkou madraci. Neobtěžovala jsem se svlékáním a prostě usnula tak jak jsem dopadla.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování