OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, destiny and hope - 1. kapitola

Moje nová povídka :) Snad se bude líbit :) Příběh o devatenáctileté Jane, která jednu noc přišla o všechno. Začíná od samého začátku, ale uvidíme, jestli se jí to podaří. Dá přednost starému, co jí zůstalo, nebo novému, co se jí nabízí? A přijde na to, kdo jim to udělal? To všechno v této povídce.

07.10.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1061×

„Občas si říkám, že člověk dokáže klesnout hodně hluboko. Volný pád. Ale vzestup je těžší. Težší, než cokoliv na světě. Srdce jako orgán sice necítíme, ale když bolí, tak bolí pořádně. Alespon u mě," sestupuji po schůdcích a sedám si do druhé řady úplně u zdi. Jsem poslední. Sedíme podle pořadí. Podle toho, jak nás vytáhli. V každé řadě sedí pět lidí. Já a devět dalších. Jen devět...

 

„Postupem času se to zlepšuje,"

 

„A jak?" Koukám na své boty. Červené vansky. Fascinující. „Jane?"

 

„Hm?" zvedám hlavu.

 

„Jak se to zlepšuje?" ptá se. Neznám odpověd. Jako vždy. „Už se ti nezdají ty sny? Nebo nevidíš vzpomínky, když vidíš podobné věci?"

 

„Vlastně ani jedno." Psycholožka si dost halsitě povzdychne a zaklapne notes. „Pro dnes končíme. Dobrou noc." Stoupám si a jako zombii odcházím ven. Bez pozdarvu, beze všeho. 

 

Courám se a míjím lidi. Hodně, míň a postupně nikoho. Mířím na jedno určité místo. Hřbitov. Už vím, kam jdu. Rovně, nahoru po schodech, doprava a pak až dozadu k úzkému chodníčku. Po každé straně šest hrobů. Vzadu na lavičku. Odtud je krásný rozhled na všechny. Postupně přejíždím po jednom jménu jednotlivě. Míjí se mi před obličem jejich pohledy a chování. Chůze a vyjadřování. Smích. Zastavuju se. Annie. Cítím slzu. Jako vždy. Rychle ji rukou utřu. Čekám do devíti hodin a pak se zase seberu a jdu domů. Když příjdu, shodím ze sebe boty a bundu s taškou. Klíče hodím na stolek a jdu se převléct. Šedé tepláky a modré tílko. Nazouvám si domácí šedé kecky a jdu do obýváku, který je spojený s kuchyní. Po cestě si udělám drdol a rovnou mířím k ledničce. Vytáhnu mlíko, salát a pak si jdu pro rohlík, a tím končím. Sedám si a vidličkou začínám odlupovat jednotlivé kousky zelených listů. Ozve se pípnutí tabletu na stole. Otevírám ho pomocí jednoduchého tažení a najíždím an příchozí zprávu. Nick: 

 

- Ahoj :)

 

- Čau

 

- Kde jsi celý den??

 

- U psycholožky

 

- Nezajdem na pozdní večeři?

 

- Jsem vyčerpaná

 

- Aha.

 

- Dojdu k tobě a objednáme si čínu?

 

- Jsem poblíž :)

 

- OK

 

Rychle se zvedám a schovávám zbytek salátu. Rozpouštím si vlasy a uklízím věci z podlahy. Až na boty, samozřejmě. Přesně v momentě, kdy se narovnám, se ozvou klíče a otevřou se dvěře. Ustoupím jim, a jakmile mezi mnou a Nickem proběhne informace, že se vidíme, tak mě silně obejme. Cítit zase to známé teplo je fajn. Pouštím ho a couvám. Dává klíče vedle mých a pak se vyzouvá a vysvléká bundu. Oděn do hnědých kalhot, černého trička s potiskem a bundy. Zase mu to slušelo. Ohromně. Řekněme. že jsem spolu měli určitý vztah, který však nejde popsat ani jako kamarádi, ani jako partněři. Takoví kamarádi s výhodami, ale ani to možná ne.

 

Sedáme si na gauč a jíme dovezenou čínu.

 

„Jak bylo dneska u psycholožky?" zeptá se.

 

„Nic moc. Jako vždycky nuda," naberu si nudle a sním. „Kdy ty máš sezení?"

 

„Pondělí." Přikývnu. Vím to, ale teď se to nově měnilo. Pokaždé jsem měla v pátek, a teď mám ve středu. Máme to rozházené přes týden. Hned po mně je Jessica Smithová. Holka na druhém místě. „Nebyla jsi v úterý na společným sezení." Polknu.

 

„Já vím." Odložím dojedenou krabičku. Po chvíli udělá totéž.

 

„Kde jsi byla?" ptá se opatrně.

 

„Tady. Co se tam dělo?"

 

„Řešili jsme vztahy. Mezi náma. A mezi... ostatníma." Kouknu na něj. „Spojovali nás spolu."

 

„Nemáme závažnej vztah." Ne. On měl holku a já kluka. A pořád. I když se jeden den líbáme a druhej ho vidím s jinou, chápu to. i když mě to ubíjí. „Jen se líbáme." Cítím, jak se po té větě posune blíž ke mně. Podívám se na kolena. Sedím v tureckém sedu naproti němu. Začne mě hladit jedním prstem po koleni. Projde mnou vlna vzrušení. „Změnili jsme se." Dívám se mu do očí. Neuhýbá.

 

„Ale pořád se chceme." S pootevřenou pusou na něj hledím.

 

„Přespíš?" těknu pohledem k hodinám. Deset.

 

„Pustíme si film? Pána prstenů?" Pousměje se. Jeho úsměv mi vžene na tvář úsměv.

 

„Ne! To teda ne, na to už se dívat nebudu,"

 

Sedíme na gauči a koukáme na... Pána prstenů. Teda, já spíš ležím na hrudi Nicka. Pod dekou a už jen v triku a kalhotkách. Hladí mě po rameni. Snaží se ke mně být něžný, což je dobré zase po chvíli cítit. To, že je tu mi dává naději na dobrý sen. I když to se nestane. Protože moje sny jsou stejné. Přehrávají se mi různé věci. Různé scény. Dobré i špatné. Nicholas byl sedmý. Číslo sedm. Já deset. Asi není co řešit.

 

„Strašný," prohlásím, když film skončí. Nick vypne televizi a chytne mě do náruče. Vykviknu. „Co děláš?!" vyštěknu na něj, ale na tváři mi hraje úsměv, který tam často není. Ne. Objevuje se jen v hodně zvláštních situacích.

 

„Nepamatuješ? Když je někomu druhýmu špatně, tak se o něj ten druhý musí postarat. V tomto případě se ti chce spát a seš otrávená, a proto tě uložím do postele. Chceš si vyčistit zuby?" Vrazím mu pěstí do hrudi.

 

„Nemám tě ráda." Zastaví se a postaví mě na nohy. Nahnu se a dám mu pusu na tvář. „Miluju tě," pousměju se a sama dojdu do koupelny. Jde za mnou. Nechávám si otevřené dvěře a shazuju ze sebe tílko. Pak si oblékám obyčejné bílé s nápisem: I Love Music. V puse kartáček. Nicholas se taky vysvléká a přehazuje si věci přes moji židli u stolu. Otevírám spodní šuplík skříně a hážu po něm jeho triko. Adidas. S úsměvem si ho obléká.

 

„Pořád to máš?" Vrhnu na něj pohled a jdu vyplivnout pastu.

 

„Zas tak dlouho to není. Je tam toho víc." Vyměníme se s tím, že se ve dveřích potkáme. Plácne mě po zadku. „Hej!" skřiknu ho, ale dál nic nedělám. Padnu do postele a zůstanu tak. Asi po pěti minutách se zhasne a pak Nick dojde k posteli. Ucítím jeho koleno u jedné mé nohy. Ležím na břiše, takže se mi špatně směje. Pak na mě dopadne celou vahou. „Au! Nicku! Ne...!" začnu se smát. Ucítím jeho prsty na boku a už mě lechtá. Nějakým zázrakem se otočím a snažím se mu vykroutit. Nakonec ho shodím, ano, pomohl i on, na jednu stranu. Ještě chvíli prudí a pak už přese mě jenom přehodí jednu ruku a nohu. S nadávkami se snažím otočit na stranu. Zase se mi to daří. Zakrývám se a nedávám mu moc prostoru pod peřinou. Tak nadává on. No, nakonec si nějak lehneme a po chvíli jeho prudění i usnu.

 

---

 

Smějeme se. Je to chvíle k popukání. Sedíme v mém bytě. Já, Nick, Annie, Michele, Mark. Jako vždy hulíme trávu a pijeme rum. Já už jenom v podprdě a kalhotkách. Ostatní holky na tom nejsou o nic líp. A dochází na líbání. Nahýbám se a dávám si pořádnýho francouzáka s Annie. Mojí nejlepší kamarádkou na světě. A pak už to jede. Nick, Mark i Michele. Máme spolu dost sblížený vztah. Bum! Bum! Slyším ohlušující výbuch. Padají stěny. Třepe se nábytek. Pak už omdlévám.

 

---

 

Zvedám se na posteli. „V pohodě, je to dobrý," uklidnuje mě Nick. Začínám brečet, a tak se mu choulím do náruče a stále se třepu. „Bude to dobrý." Cítím, jak mi na hlavu, po které mě hladí, dopadají slzy. I on přišel o hodně...

Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Hell, destiny and hope - 1. kapitola:

WAU, tak tohle vypadá víc než zajímavě. Přečtu si určitě další

zamilovala somsa ... je to brutááálne!!
úplne bombastické a ten ich vzťah je na zožratie :D
teším sa na ďalšiu :)

Vypadá to zajímavě, určitě si ráda přečtu další kapitolu

Nefunguje ti perex obrázek. Navíc, pod text můžeš umístit max. jeden obrázek, a to menší. ideální je buď je dát na shrnutí ke své povídce, nebo na ně vložit do textu odkaz. Až si vše upravíš, opět zaškrtni ´Článek je hotov´. Děkuji.

Ještě to zítra dodělám dík :)

A kdyby sis s něčím nevěděla rady, dej vědět, mrknu na to, stačí mi napsat na shrnutí a já to tady pak doupravuju.

Přidat komentář:

Nick:

Text: