Hell, Destiny and Hope - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další odhalení jejích vzpomínek a jedna velice zajímavá nabídka od Travise.

17.03.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 549×

„Ann?"

„Ano?" ozve se vlevo ode mě.

„Uslas," zkonstatuju.

„Promiň."

„To je dobré. Víš, co bych potřebovala?"

„Netuším, co ti tady chybí," zasměju se, ale humor mě okamžitě přejde, když ucítím tu ostrou bolest v zádech.

„Mám ztuhlé ruce," Annie zamumlá. Beru to jako souhlas, že můžu vystrčit ruku zpod betonové desky a natáhnout si ji za sebe. Levou se podepírám a druhou si protahuju. Tak, nahoře je chlad. Klesnu dolů a je divné, co cítím. Jako lidská kůže. Cože? Počkat! Hlava mi vystřelí nahoru, jak nejvíc může. Špatnej nápad! Špatnej nápad! Do prdele. Slyším svůj vlastní jekot, přecházející k breku, ale i tak jekot neustává.

„Jane! Janie! Jane! Co je?" slyším Annie. Zklidním se, ale moc dobře mi to nejde. Něco se mi zachytne o prst. Mé tělo instinktivně spouští jekot. Trhnu a rychle ruku schovám zpátky. Ta bolest, která je smíchaná se zděšením, je k neunesení. „Tak co se děje? Co se ti stalo?" neuniká mi zděšení mé kamarádky. Polknu a hlasem mně nepodobným a dost přiškrceným plus zhnuseným ze řvaní řeknu jedno.

„John," spíš to zašeptám.

„Cože?!"

„Nade mnou leží John!" zařvu.

„A proč se neozve?" řekne vesele, ale pak sklapne jak ryba. „Proboha," řekne sotva slyšitelně. Asi po pěti minutách tam jen ležíme v tichu a já slyším, jak brečí. A taky slyším sebe. Jak brečím a v ruce pořád žmoulám náhrdelník ve tvaru srdíčka.

Otevírám oči a s překvapením zjišťuju, že už je den. Instinktivně si sahám na krk, kde mám připnutý náhrdelník se srdíčkem. A pak stejně instinktivně utírám slzu, která mi mimoděk stekla po tváři. Jen tak v tričku na spaní jdu k okennímu parapetu a sedám si na něj. Je mi vedro, tak roztahuju závěsy a otevírám ho dokořán. Koukám ven na zahradu našich sousedů. Beru mobil a ještě píšu Nicholasovi SMS, že až se vrátím, máme si toho hodně co říct. Čekám na odpověď, která normálně přichází okamžitě, protože je to tak vždycky prostě.

„Přeji dobré ráno," ozve se vedle mě, a když tam otočím hlavu, zjišťuji, že v Trevisově okně sedí Adam s hrnkem v ruce.

„Ahoj," řeknu a zase se opřu o rám okna a sleduju ptáčky, co si hrají na jedné z větví stromu.

„Copak se děje?" řekne mile a usměje se na mě.

„Za pár dní odjíždím."

„A proč tak smutně? Nemáš doma přátele?" Nemám! zařvu na něj v duchu. Ale není to pravda, je tu Nicholas.

„No právě," ozvu se rychle, aby si nevšiml mého zaváhání. „Jsem rozhádaná se svým kamarádem," řeknu prostě a uvědomím si, co mě čeká, až přijedu domů.

„Je to tvůj kluk?" zeptá se Adam přihlouple a já na něj vrhnu zlostný pohled. Ani dost dobře nevím proč.

„Je, není, je... je to složité."

„Jak moc to může být složité?" řekne a já vycítím, že je smutný nebo... překvapený? Nevím. Moc se nevyznám v lidských emocích.

„Něco mě s Nicholasem spojuje," odpovím mu.

„A co?" A co teď? Víš, Adame, spojuje nás to, že jsme oba byli dvanáct hodin pod troskama, málem jsme umřeli a teď jsme si tak trochu zbyli, protože naši ostatní kamarádi jsou mrtví!

„To je soukromé," vykváknu rychle.

„Rozumím." Adam se napije z hrnku, který, odhaduju, obsahuje kávu nebo čaj

„A co ty? Co tvoje holka?" řeknu naivně a doufám, že mi okamžitě řekne, že žádnou holku nemá a že chce mě.

„Nemám holku." Zavrtám do něj štěněčí pohled s jasným posláním: Já jsem tady! „Ale líbí se mi jedna, o které jsem nedávno zjistil, že má složitý vztah se svým bejvalým. A musí si to prvně urovnat, myslím." Počkat?

„Ta tvoje vysněná má hodně podobný případ jako já, nemyslíš?" zasměju se, aby nepoznal, že jsem tím jasně chtěla říct: Teď mi řekni buď ne, nejsi to ty, a nebo ano, jsi to ty.

Bohužel se mi nedostalo ani jednoho, protože do pokoje vešel Trevis s jeho mámou, a tak Adam rychle seskočil a já těž, protože vidět se s paní Gordiovou vážně nechci. Od našeho posledního rozhovoru uteklo hodně dnů, ale přesto si to dobře pamatuju. Tehdy mě dost okatě vyčetla, že jsem zlomila jejímu synáčkovi srdce a že jsem ho jenom využila a že už mě nikdy nechce vidět, jinak zavolá policii a nahlásí znásilnění. Pane bože! Trevis je tak třikrát svalnatější a větší než já, vždyť ho ani nepřeperu.

Nechávám to být, protože mi docházejí nápady, jak bych s ní situaci vyřešila. Stejně mám ráda plížení po chodníku... nebo spíš jsem si na to zvykla.

Mobil na mém nočním stolku zavibruje. Zavírám okno a beru ho do ruky. Facebook.

Jsi tu?
Ano.
Výborně. Něco ti musím říct.
Poslouchám.
Byl jsem na prvním společném sezení těch, co mají nějakou psychickou poruchu.
Ano?
Ano, a byla tam jedna holka.
Povídej!
Jmenuje se Amanda. Je strašně pěkná. Zažila autonehodu, kde oba její rodiče umřeli.
Proboha!!!
Jo, já vím. Dneska s ní jdu do kina. :)
Tak to mi potom pošli podrobnosti všeho!
Okay. Promiň, už musím jít. Máma mě volá na snídani.
Ahoj.
Ahoj.

Zírám na displej. Sleduju jeho jméno v levém horním rohu, jak se přeblikává na neaktivní. Tohle bylo ale zatraceně divné. Snad jediná naše konverzace, která by se nestočila k sexu mezi námi. Cítím se... jak se cítím? Sakra! Ani nezvládnu poznat svoje pocity!

Trrr, trrr, zazní dole zvonek. Pootevírám si dveře a poslouchám, kdo přišel.

„Zdravím, paní Brownová. Je doma Jane?" Travis. Usměju se a ležérně se opírám o futra dveří a zírám na schody, přes které se nese jeho hlas.

„Ano. Je nahoře," slyším matčin hlas a jeho slušné poděkování.

Pak už dusá nahoru po schodech, když mě uvidí, úsměv se mu rozšíří. „Zdravím, Brownová." Taky mu věnuju jeden úsměv a opřu se rukou do dveří, abych je otevřela a tím mu nabídla vchod dovnitř.

Pomalu vchází.

„Páni. Moc se tady toho nezměnilo," zkonstatuje a skočí na moji postel. Obrací se na bok a s jednou rukou pod hlavou mě pozoruje.

„Taky jsem tady dlouho nebyla." Sedám si do židle, plně si vědoma toho, že jsme sami, v pokoji, kde se stalo tolik věcí.

„Mám nabídku." Hraje si s mojí dekou použitou jako přehoz přes peřinu.

„Jsem jedno ucho." Pomalu se na židli otáčím tam a sem, doleva, doprava.

„Pojď se mnou do školy," vypadne z něj a já se zastavuju v otáčení a jen na něj zírám.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování