Hell, Destiny and Hope - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kousek vzpomínky, co se stala ještě před katastrofou, stará žena, která ji poznává na ulici, a čekání na záhadnou "partu" od Travise.

19.03.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 586×

Přecházím přes silnici a zacházím mezi domy, kanceláře a obchody. Cestu znám nazpaměť, protože už ve čtrnácti jsem šla na vedlejší koleje s jasným záměrem. Pobavit se na své první párty.

Tenkrát ji myslím pořádal nějaký Frank, u něhož si nemyslím, že bych vůbec kdy znala jeho příjmení. Byl to typický večírek s hodně chlastem a trochou trávy. Tam jsem se poznala tak nějak důvěrněji s Travisem.

Když tak vzpomínám na svůj první večírek, vytane mi na mysl i můj zřejmě poslední večírek.

Seděly jsme tehdy s Michele na stejném gauči a sledovaly, jak se ostatní baví.

„Super párty, hm?" ozve se vedle mě Michele.

„Jo. Strašně se bavím." Vypiju poslední lok nějakého punče, což tipuju na typickou zpatlaninu vodky, rumu a džusu. Jak nechutné.

„Měly bychom udělat nějaký rozruch," navrhuje, zatímco já odhazuju svůj kelímek do blízkého koše, ale netrefuju se, zřejmě díky mé přiopilosti.

„Tak jdeme tančit?" Rozeznívá se právě Super Bass od Nicki a já vyskakuju na nohy, mírně se zamotám a pak už pevně jdu doprostřed obýváku, a až tam se dívám, jestli mě Michele následuje. Její ruce se opilecky ovinují kolem mého krku. Tisknu se na ni, stejně jako ona na mě a začínáme se hejbat a poskakovat.

Po chvíli se se smíchem pouštíme a tancujeme každá sama.

Zezadu mě ovíjí čísi ruce. Otáčím se a spatřím obličej staršího kluka. Myslím, že se jmenuje Alex.

„Ahoj," zdravím ho s úsměvem. On se na mě jen usměje a začne mě líbat. Když se přesouvá na můj krk, zahlédnu za ním u schodů stát Marka a nad ním se o zábradlí opírajího Nicka. Na oba se usměju a pošlu jejich směrem pusinku. Mark se usměje a Nick si dá pořádného loka z kelímku.

„Můžu ti to ukázat nahoře?" zašeptá mi Alex do ucha. Aha... takže to je jeho večírek. To je čest být jeho holka na jednu noc. Chytám se ho za krk a přitahuju se tak, abych se mu prsy otřela o hruď.

„Jasně," vydechnu koketně a pak ho pouštím a nechávám se táhnout ke schodům. Když míjím stále předkloněného Nicka, plácnu ho přes zadek. Otáčí se na mě a věnuje mi malý úsměv. To už jsem ale nahoře a odbočujeme do patra, kde mě Alex zase začíná líbat.

Náhlý nepříjem kyslíku mě zcela přenáší zpátky do přítomnosti a já se chytám sloupu lampy. Vykašlávám překyp slin v krku. Kolemdoucí se na mě dívají, až ke mně přichází nějaká žena.

„Jsi v pořádku, děvče?" Vtiskne mi do rukou bílý kapesník a dotkne se mě na zádech. Instinktivně uhnu a zase se napřímím. Její obličej zesiná.

„To je dobré, nechci vám ho zašpinit." Podávám jí kapesník zpátky a utírám si koutky úst hřbetem ruky.

„Ty jsi... ta z novin?" ptá se najednou a já na ni zůstávám zírat. Dělám krok bokem a pak se dávám do běhu. Pryč od ní. Něco na mě křičí, ale nevnímám to a hystericky se ženu příliš dlouhou ulicí, až zabočuju za roh a pokládám si ruce na kolena a v předklonu, opřená o zeď, se vydýchávám. Zase na mě přistane nesouhlasný pohled, a tak se nadechuji a vyrážím dál ulicí.

Jak mě mohla znát? Vždyť londýnské noviny se sem nemohly dostat. Pokud to ovšem neřekl někdo do televize. Doprdele! ulevím si v hlavě a vytahuju mobil.

Je možné, že mě tady lidi poznávají?

Píšu stručnou zprávu Sarah a zapínám si písničku od Tiny Turner The Best.

Strkám si ruce do kapes košile a pokračuju v chůzi s myšlenkami pouze na šedou zem, a jak mi kmitají nohy, jedna přes druhou.

Přicházím před školu a s pohledem na mobil mám ještě patnáct minut. Super.

Taky si všímám nepřijatého hovoru. Sarah. Kdy mi volala? Vytrhávám z mobilu sluchátka a volám jí. Zvedá to okamžitě.

„Někdo tě poznal? Jak se cítíš?" vychrlí ze sebe s tou svojí přehnanou starostí v hlase.

„Nějaká paní. Řekla, že mě zná z novin." Odpovědí je mi souhlasné zabroukání.

„Předpokládala jsem, že se to stane, ale ne takhle rychle. Markhaim si musel pospíšit," zase začíná drmolit páté přes deváté a já protáčím oči.

„Kdo?" ptám se, ale znovu se shledávám s prohrou.

„Nikdo. Ještě někdo tě poznal? A jakže se cítíš?"

„Nikdo, zatím, a jsem v pohodě... jen jsem měla malé dostaveníčko na ulici. Před chvílí," svěřuju se jí a vím, že se toho hned chytne.

„Co to bylo, Jane?" ptá se tím svým naoko profesionálním tónem psycholožky.

„Můj poslední večírek." Detaily jí teda opravdu říkat nebudu.

„Ach tak. Byla tam nějaká negativní vzpomínka?" ptá se s jasným podtextem toho ze mě vydolovat co nejvíc.

„Ne." Až na naštvaného Nicka. Myslím, že se se mnou pak pár dní nebavil. Budu se ho muset zeptat proč. Dveře školy se otevřou a ven vyjde Travis. Jde dřív...

„A?"

„A budu muset končit. Promluvíme si o tom ve čtvrtek." Típám hovor, aniž bych čekala na její odpověď.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování