Hell, Destiny and Hope - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Začínáme opět vzpomínkou na tyč, která se jí při každém nádechu zaryla hlouběji do těla. Nicholas nám to ovšem zvedá! Ale zase se jen pohádají. Bude to mezi nimi ještě někdy dobré? Pak je tu Travis, Adam a Daniel. Co je tohle za město?!

21.03.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 570×

„Jak jsme tady dlouho?" ozve se hlas mírně zleva pode mnou.

„Nemám tušení. Přijde mi to jako věčnost," odpovím jí a znovu se snažím potlačit nutkání zase začít brečet. „Strašně mě bolí záda," řeknu mezi vzlykem a zase slzy nekontrolovatelně pouštím.

„Snaž se co nejmíň hýbat, ano? Všechno bude dobrý," slyším, jak se mě Annie snaží uklidnit. Slzy se ovšem řinou i z jejích očí.

„Jak - jak je možný, že se tohle opravdu stalo? Chvílemi mám pocit, jako by se mi to jen zdálo..." řeknu tiše, ale tak, aby mě slyšela.

„Já vím, já..." její hlas mizí do neznáma, protože v ten moment se ozve další ohlušující rána. Celé trosky se zatřesou a mně něco přepadá přes obličej. Začínám ječet, ale vlastně se po chvíli ani neslyším, protože moje uši začínají nekontrolovatelně pískat. Otevírám oči, a jakmile uvidím blonďaté vlasy slepené krví na své hrudi, začínám pištět a přes bolest v zádech Johna odhazuju ze svého těla. JAK JE TOHLE PROBOHA MOŽNÝ! Ozývá se další ohlušující rána, tentokrát blíž. Celá zem se pode mnou i nade mnou otřásá a to cosi v mých zádech se trhavě probojovává k mému levému boku. Omráčeně otevírám pusu a snažím se nějak vyrovnat s bolestí.

Když je vše v klidu, křičím na Annie.

„Annie!"

„Jane!" ozve se ve stejnou chvíli.

„V pohodě..." řeknu jí rychle a začínám oddechovat rychleji, protože při každém nádechu mi zdroj bolesti zajíždí víc do zad.

„Něco mi spadlo na ruku. Myslím, že je to kus vany."

„Cítíš ji?"

„Asi jako nohu. Nic moc. Jak jsi na tom ty?" Vrhám pohled na zaklíněnou mrtvolu Johna vedle mě a do očí se mi zase hrnou slzy.

„Jsem rozervaná vejpůl, ale žiju. Myslím, že to ještě nestihlo zasáhnout důležitý orgán," vyblafnu ze sebe přiškrceně.

„Dýchej..." A já ji poslouchám a začínám zase pravidelně oddechovat, abych zklidnila srdce.

„Jane?" zní udiveně, že mu vůbec volám. Vycházím z bistra na parkoviště.

„Nicholasi?" vracím mu to a čekám. Na druhém konci se ozve povzdechnutí.

„Děje se něco?" Protáčím nad jeho reakcí oči.

„Jo. S tebou," konstatuju suše.

„Jestli se chceš hádat, nemusíš mi volat." Jeho tón je, jako by měl v zadku strčenou tyč.

„Tak promiň, že jsem se obtěžovala." Típám hovor a naštvaně se vracím zpátky. Blondýny se posunuly nějak blíž ke klukům, takže to vypadá, že si nemám kam sednout.

„S dovolením," usměju se, jak nejsladčeji umím, a ony si mě obě změří velice zvláštním pohledem. „Mám s ním oběd," řeknu na vysvětlenou a Travis i Adam se na mě usmějí.

Neochotně mě pouští a já dosedám zpátky na své místo. Sunu se nohama hluboko pod stůl a beru si do ruky jednu Travisovu hranolku.

„Tak, Jane. Co děláš za školu?" začíná Lenny.

„Celkem dobrou," říkám, jako by to byla odpověď.

„Na to..."

Skáču jí do řeči: „A jak se vy znáte?" Prstem na všechny do kolečka ukážu. Lenny se usměje a začíná vyprávět nějakou historku o tom, jak na jednom večírku spala s Danielem, a to, že je pak spojilo, jen asi tak o sto dvanáct vět delší.

Ucítím teplý dotek na pravém stehně. Pohled mi spadne na Travisovu ruku. Zvedám pohled zpátky a ukotvuju se na očích Daniela.

Tenhle kluk je podivný. Pořád si hraje s vlasy a vypadá, že ho bere každá hezká holka, která projde kolem. Takový typy nesnáším... možná proto jsem stejná.

Něco se mi letmo otře o levé stehno. Podívám se na nejistou ruku Adama a pak na ruku na pravém stehně. Ani jeden z nich zřejmě neví o tom, co ten druhý dělá. Natahuju levou ruku a chytám tu Adamovu. Bočním pohledem vidím jeho pohled na sobě, ale já pořád zírám před sebe na Daniela.

Podivně naklání hlavu na bok a já se koupu v jeho modrých očích. Jsem si jistá, že dřív byly modřejší.

Daniel se sesune na židli a s doprovodným kousáním hranolků se do mě jemně zaplétá nohama. Neucukávám.

Kam jsem se to dostala? Postupně si uvědomuju stisk ruky na svém stehně, teplo Adamovy ruky a taky velice šikovné doteky Danielových nohou.

Na stole krátce zavibruje mobil. Zvedám se do vzpřímenějšího sedu a natahuju se po mobilu, čímž pouštím Adamovu ruku a opouštím Danielovy nohy. Jediný, kdo zůstává, je Travis. Jeho ruka se ale posouvá blíž, do vnitřní strany stehna.

Zadávám heslo na mobilu a klikám na kulatou ikonku Nicholase.

Nicholas: