OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, Destiny and Hope - 17. kapitola

09.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 583×

Chvíli prostě stojíme každý na svém místě a jen na sebe bezeslovně zíráme. Pak se na mě prostě usměje tím svým polozvednutým koutkem, tak, jak to umí snad každej kluk, ale jen některým to sluší. A jemu to sakra sluší. To i Nicholasovi. Zaháním myšlenky na něj a raději se dávám do smíchu a pak si sedám na postel.

„Podíváme se na nějakej film?" navrhuje po chvíli a zapíná televizi.

„Co tam máš?" ptám se s úsměvem a zahrabávám se mezi jeho polštáře a jeden si beru do ruky a muchlám ho pod sebe.

„Tak klasiku, kterou znáš, a pak nějaký nový filmy. Tři horory, nějakej romantickej a pak o nějakým hotelu, na kterej spadne bomba, a je to o tom, jak je tahají ven." Pokládá triko, které si předtím svlékal na židli.

Zamrazí mě v zátylku. Přehrávám si to, co právě řekl, a oklepává mě paralyzující zima.

„Jane?" Třese mi ramenem a vyvádí mě tak ze začínající vzpomínky. Díky bohu.

„Pojď prostě sem," stahuju ho k sobě a on mi poslušně padá na tělo. Zůstává nade mnou a najednou zvedá ruku a uhlazuje mi vlasy z čela. Stahuju si ho za krk k sobě dolů a začínám ho líbat. Oplácí mi a první, co udělá po minutě našeho líbání, je to, že mi začíná zajíždět pod triko. Odtahuju se a odstrkuju jeho ruku.

„Chci si nechat triko," říkám šeptem, ale tvrdě.

„Nějaká nová móda?"

„Ne, jen zvyk," usměju se a zase si ho stáhnu dolů. Pouští ruku z lemu mého trika a přesunuje ji ke kalhotám. Stahuje mi je a překrývá rukou klín. Zatřepu se pod ním a on mě chytá za boky a přetáčí se s tím, že si mě i vysazuje nahoru.

Pořád ho líbu už bez kraťasů. Zvedá se a s mojí pomocí si přetahuje triko přes hlavu a pak mě nadzvedává jednou rukou za zadek a stahuje si kalhoty. Zase ho líbu a on si skopává kalhoty úplně dolů. Jeho ruka mi zajíždí zepředu pod tričko a nahmatává moje prso. Zřejmě jako každý kluk to chce ze mě sundat, a tak mi přejíždí dozadu a hodlá nahmatávat rozepínání, ale já se od něj odtrhuji a odtahuji.

„Ne." Nechápavě nakrčí obočí, ale nakonec jen krčí rameny a přitahuje si mě zpátky. Přetáčíme se zpátky do původní polohy. Nechává mé tričko být a sundává si boxerky a mně kalhotky.

***

Neměla jsem to dělat. Neměla jsem to dělat, projíždí mi hlavou pořád dokola, až je to otravné a já z toho skoro nedýchám.

Sedím na pohodlné pohovce a lákám prstem Nicholase k sobě. Jsme zrovna na školním výletě a já se cítím tak zničená svými pocity, že jsem přemýšlela o tom, že na sebe budu každých pět minut lít tu nejstudenější vodu, abych se toho zbavila.

V naší třídě jsou samozřejmě i lepší a hezčí holky. A štíhlejší a blonďatější a přitažlivější. A já nemám právo se nějak povyšovat. Ale chci. Strašně ho chci.

Čekám, až si sedne vedle mě, a natáčím se k němu a volím vážný pohled.

„Chci ti něco říct." Najednou se prudce zvedá a začíná se škrábat na hlavě.

„Já už musím jít. Necháme to na zítra," rychle se usměje a otočí se k odchodu. Zcela paralyzovaná jeho reakci zůstávám chvíli sedět. Pak se moje tělo samo od sebe zvedá a běží před něj.

„Ne. Počkej! Já už nemůžu. Už to nemůžu..."

„Jane. Zítra to probereme, ano?" Chytá mě za ramena a posunuje mě stranou. Tentokrát už ani mé nohy nemají snahu. Ploužím se do svého pokoje. Beru si ručník a odcházím do sprchy. I v oblečení na sebe pouštím ledovou vodu. Polekaně uskakuju z jejího dosahu a otáčím kohoutek na teplejší. Oblečení už mám ale mokré, takže v něm zůstávám a postupně si ho sundávám.

Na konci celé sprchy se rozhoduji, že tohle nezvládnu, a s vlasy v ručníkovém turbanu si sedám za stůl a s tužkou a papírem začínám psát to nejdůležitější, co cítím. Bolest.

„Na," podávám mu dopis se stále mokrými vlasy.

„Co je to?"

„Prostě si to přečti," rychle se otáčím a utíkám zpátky do pokoje.

DOPIS. Jak jsem mu, sakra, mohla dát dopis!

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, Destiny and Hope - 17. kapitola: