Hell, Destiny and Hope - 21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rozlučkový večírek. Tedy jen jeho začáteční část.

25.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 578×

O dva týdny později

Trpím. Celé tohle období je velké utrpení. Bolí mě noha, za tři dny už nebolí. Kopla jsem se do palce, cože se mi to ráno stalo? Jediné pozitivní na tomhle je, že jsem brečela jen týden. Prvně ze začátku, tak nějak ze zvyku, a nakonec brečím posledních pár dní čistě kvůli té svatbě.

Někdo má prostě štěstí. Já mám opuchlý obličej, který by bez makeupu vypadal jako obličej nějakého ajťáka. Mám nechutnou jizvu na zádech, kterou musím maskovat oblečením nebo krajkou na šatech.

Právě si balím všechno potřebné, než mě vyzvedne Nicholas a odveze mě ke Clare domů.

Dokonale nalajnovaný večer i následující den.

Prvně musím podstoupit konzervativní rozlučku s Clare a dvěma El a ještě nějakými kamarádkami, které Clare ve dvanáct spakuje a vyhodí, abychom mohly všechny spát, abychom se prý vyspaly do krásy. Dalšího dne totiž vstáváme časně kvůli přípravám.

Na brzkou hodinu je objednaný kadeřník, stylistka, na nehty člověk, na makeup člověk, na kytku člověk, no prostě přijde mega lidí, kteří mě budou prudit, abych si pospíšila, jelikož za pět hodin odjíždíme!

Ve tři hodiny se všichni odebereme limuzínou do kostela, kde budeme na můj vkus moc dlouho poslouchat bereš si, bere si.

Mike to bude mít podobné. I když jejich rozlučku si představuju jako pět a víc ožralých chlapů ve striptýz baru, kde se následně všichni Mikeovi kamarádi včetně Nicholase vyspí s nějakou kurvou a druhý den toho budou litovat.

Vlastně, kdybych si mohla vybrat, tak jedu s Nicholasem na tu jejich rozlučku. Nějakého chlapa pro mě najdou a mnohem víc se mi líbí představa zlít se do bezvědomí a spát do půl třetí, než přijde paní Starková nebo Rennie Masonová a vykopou je ven do kostela.

Jsem ovšem moc vděčná, že budu tam, kde budu, protože mi jedna pro mě ze stále nerozlišitelných El velice tajně a nenápadně sdělila, že Clare chce hrát samé bezvadné hry, které baví snad úplně všechny na světě. Zapojí prý do programu pantomimu, flašku, člověče, opij se!

Vážně, lidi, jak může někoho bavit pantomima? Obzvlášť se třema ožralýma blondýnama a dalšíma mně neznámýma kamarádkama? Proboha! Vždyť ona tam snad bude i Clařina matka!

Jestli dneškozítřek přežiju, budu teprve opravdová hrdinka.

I když...

Z myšlenek mě ruší nečekané a hlasité vyzvánění telefonu. Nicholas.

Beru tašku a zamykám byt. Sbíhám dolů a mířím rovnou k autu, co stojí u krajnice a bliká směrovkama, aby jasně dalo najevo, že se příliš nezdrží.

Otevírám dveře spolujezdce a hážu tašku přes sedadla dozadu.

„Máš nové auto?"

„Hezký, co? Ten fond má něco do sebe. Co sis koupila ty?"

„Čokoládovou tyčinku." Sedám si a přibuchuju dveře černého BMW. Nicholas mi věnuje pobavený úsměv a nasazuje si své druhé sluneční brýle. Vytahuju ze sportovního pytle ty jeho brýle, co jsem si vzala před dvěma týdny na gyrosu. „Vážně, k čemu člověk potřebuje dvoje sluneční brýle?"

„Když má někdo někoho, jako jsi ty, má sebou vždy i náhradní spodky," ohlédne se a odlepí od krajnice.

„Co to meleš?" Nasazuju si ty jeho brýle. „Vlastně, stejně by se dalo říct, že už máš jen jedny." Opřu se do sedadla a pootevřu okýnko, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch.

„Takže, co plánujete?"

„Pantomimu," otáčím na něj pohled a sleduju, jak se začíná smát.

„Ne!"

„Samozřejmě že ano! Clare je tak konzervovaná! Jako tuňák," vracím pohled na silnici před sebou. Nicholas podivně ztichl. Co mu je? „Co jsem řekla?" Urazila jsem snad jeho budoucí švagrovou? To ho žere?

„Jednou jsi mi tohle řekla." Na chvíli se na mě zadívá a pak se raději dívá před sebe, aby se plynule dostal do provozu na dálnici.

„Co jsem ti řekla?"

„Bylas s Michele před naším domem. Bylo nám... patnáct?" ...

... „Pojď dolů!" křičí na něj Michele a on zabouchává okno. Ignorant.

„Počkej, zavolám mu." Hledám mobil po kapsách a pak vytáčím jeho číslo.

„Prosím?"

„Nebuď konzerva."

„Jaká konzerva?"

„Třeba tuňák." ...

... „Takhle nějak to bylo, pamatuješ?" Zírám mlčky před sebe a snažím se zahnat ten obrázek mého mobilu, kde na tapetě byl on a já na lyžáku.

Tak tupá jsem byla. A tak moc zamilovaná. Pf. Fuj, láska.

„Ne. Nevím, o čem mluvíš."

„No tak!" Je zřejmě nerad, že si to nepamatuju. Kdyby tak věděl...

Pouští volant a žduchá mě do stehna.

„Musíš si to pamatovat!"

„Ani ťuk." Natahuju ruku a oplácím mu to. Zase se začíná smát a já ztichávám. Jak jednoduché se něčemu vyhnout.

„Fajn."

„Co plánujete vy?" ptám se rychle, protože nemám ráda, když oba mlčíme. Cítím pak z něj takový emoce, jako by mě nesnášel.

„Ahm... nevím. Asi někam zajdeme, znáš to," vyhýbá se tomu. Výborně, takže potvrdil moje nejhorší obavy. Všichni kromě Mika chytí kapavku a možná ji chytí i Mike.

„Ach tak. To jako zajdete do nějakého baru, do nějaké restaurace, do kina?" vyjmenovávám mu čím dál tím víc nudné možnosti. Celý se ošije a pak se jen uchechtne.

„Myslím, že si to dokážeš živě představit," otáčí se zase na mě pohledem a já vytahuju jeden koutek vzhůru.

„Jo. Jistě." Zvedám ruku a protahuju se. Bočním pohledem registruju, jak si mě prohlíží. Když pouštím tělo ze sevření při protahování, začnu se smát jeho směrem. „Co zíráš?"

„Nezírám," říká, jako bych ho nachytala při něčem horším.

„Fajn." V hlavě drtím v sevření slova: Jen zírej, prosím!, které se snaží dostat do mých úst. Potlačuju to vší silou.

Vítej!

Vítám tě, moje milá Jane!

Ach, konečně jsi tu!

Přijela i bábi!

Dělám si srandu...

Přesně tyhle věty mě čekaly po příjezdu. Nicholas se s holkama jenom pozdravil a pak vzal všechny svý koně na ramena a odfrčel si to s nima pryč.

Zrádce.

No, zhodnoťme celou cestu.

Páni, co to jako mělo být?! Vždyť to bylo megálně divný!

No, ale teď mě zřejmě čeká něco ještě divnějšího, pokud tam opravdu budou i obě matky.

Jakmile vstupuju do domu, zjišťuju, že naštěstí tu není ani jedna a k mému překvapení je tu El a El a Clare a... kdo je ta čtvrtá blondýna? To se na mě jako nějak spikly?

„Ahoj, Jane!" Běží mě obejmout Clare. El s El mě doručily před dveře, asi abych nezdrhla.

„Ahoj, Clare! Jen pět?"

„Pouze pět." Nadšeně si poskočí a mně na chviličku připomene nějakého špatně cvičeného yorkšíra.

„Ahoj. Tak ty jsi Jane. Já jsem Paige," přichází ke mně jedna ze čtyř blondýn, kterou neznám, a napřahuje ke mně ruku.

„Družička?" O žádné jsem neslyšela. Máme být tři, no ne? Clare k ní přichází a ochranitelsky ji objímá.

„Žádná družička. Tady moje malá sestřička se z toho jako jediná vyvlíkla," oznamuje mi prostě. Ach, takže sestry.

„Proč mi nikdo neřekl, že se z toho dá vyvlíknout?" řeknu naoko ironicky, ale vlastně to myslím naprosto vážně. Proč mi to nikdo neřekl?! Mohla jsem teď doma popíjet kakao a dál se trápit životem. Aha... jo tak. Proto jsem tady, abych se přestala trápit životem. To je určitě jejich účel... zmetci.

Vstupuju dál do domu a odkládám tašku hned vedle gauče. Vytahuju si z pytle mobil a s tím, že ho zapínám, si na gauč sedám.

Už jsem v tomhle domě kdysi byla na Clařiných narozeninách. No jo. Jsme best friends.

A budeme se i řezat? Abychom to spojily krví.

Ne. Stejně bys mě musela říznout do srdce, protože tam tě mám, Jane.

Pohled mi spočine na nočním stolku, když se snažím vybavit si, jak u toho vypadala. Tohle byl slib. Jeden z mnoha. Jeden z těch, že se ochráníme...

Mobil se mi zapíná a já najíždím na chat s Nicholasem.

Nicholas.

- To byl záměr, že? Dostat mě z domu a pomoct mi najít nějaké další ulítlé lidi...

Odpověď mi nepřichází, ale v pokoji se objevují všechna děvčata.

„To ne! Žádná wifi párty!" zahuláká Clare mým směrem a vytrhává mi mobil z ruky. Pokládá ho na stolek a do ruky, která se najednou ocitá osamělá, mi vráží sklenku vína.

Víno?! Nemáte tady mix všeho? Nemám náladu vnímat.

„Dvě láhve už jsme vypily. Promiň, že jsme začaly bez tebe!" Opírá se o mě celou váhou Clare. Ta tu jednu láhev zvládla sama, ne?

„To je v pohodě," usměju se na ni.

***

Kdo by řekl, že se z láhve vína tak ztříská? Teda... já se neopíjím až tak moc... nebo možná jo, ale prostě nějak nedokážu přestat vnímat. Takový můj další úděl od boha. Naser si!

„Fajn! Takže... máme tu celkem asi pět prázdných lahví. Vemte jednu. Dáme si otázkovou!" určuje Clare a já už se nedokážu nic, jen se smát. Všechno mi najednou přijde veselé a vtipné a zábavné. No páni! Tyhle holky jsou sakra zábavné!

„Jo!" křiknu do prostoru a sesouvám se na zem. Vlastně se kutálím z gauče, na kterém jsem dosud ležela a bojovala se zvracením.

„Počkeeej, ten stolek," směje se na mě Paige a velice klopýtavě odsunuje stolek někam do neznáma. Třeba ho odneslo tornádo!

„Dobrý!" Zvedám se do kleku a informuju všechny o tom, že jsem pozbyla zcela dobrého stavu a jsem schopná sedět. Eleanor vedle mě a gauče tvrdě podřimuje. Před hodinou jsme ji zkoušely vzbudit, ale spí jak mrtvá, takže jsme čtyři. No to stačí.

Clare se vrací s prázdnou lahví v jedné ruce, nedokážu určit, která je to strana, a v druhé má plnou.

„Výborně!" Chňapnu po té plné a přihnu si přímo z ní. Kdy jsme se vykašlaly na skleničky, ani nevím.

„Vypněte ten telefon!" zakřičí najednou Eleanor ze země a my všechny zcepeníme. Co to sakra?

„To je moje!" Hrabu se na nohy, ale nakonec to vzdávám a lezu po čtyřech a odírám si kolena. Kde jsem ztratila kalhoty? A není to fuk? Stejně mám kalhotky a jsem mezi samýma holkama.

Beru mobil ze země a zapínám ho. Mezitím se holky usazujou do čtverce, protože kolečko asi nemáme v opilých schopnostech.

Nicholas:

- Prokouklas mě.

- Už jedete?

- Pijete?

- Jastě, že pijete. Co pijete?

- Páni... tady jsou tak sexy chlapi od ochranky. Čuměla bys!

- Jsi ožralý?

- Trochu...

-... hodně.

- Tx?

- Teda ty?

- Jsem... neuvěřitelně. Ztratila jsem kalhoty... neviděl jsi je?

- Páni. To abych přijel pomoct hledat.

- Už jsme doma.

- Co děláte, pánové?

Dlouho se nic neděje a pak mi pípá příchozí zpráva a začíná se načítat obrázek.

„Holky! Kluci jsou do polonaha!" křičím na celý barák a ony jsou najednou všechny u mě a koukají se mi přes rameno.

Zvětšuju fotku, co mi Nicholas právě vyfotil. Jsou na ní čtyři kluci, Nicholas ne. Takže to fotil.

Všichni jsou dolů z triček a já si všímám rozesmátého Mika, poznávám Petera a pak je tam jeden tlouštík a nějaký černovlasý.

„Kdo jsou ti dva zač?" Ukazuju na ně.

„To je Frank a tohle Filip. Můj kluk," vysvětluje Paige.

„Kluk," vyprskuje smíchy Clare. „Je to její dvacetiletý přítel! A to jí je sedmnáct!" Ukazuje na ni, jako by to bylo nezákonný.

„Natáhněte nohy, vyfotíme jim taky něco sexy ne?" Na ukázku natahuju svoje nohy před sebe a jednu trochu krčím. Holky je taky natahujou a já zvedám ruce do vzduchu a ani nevím, jak se mi daří obsáhnout do fotky všechny naše nohy, až na Clare, která tam má jen jednu.

Fotka se hned posílá a holky se zase rozšiřují po obvodu flašky. Páni, teď už to na kruh vypadá!

Nicholas:

- Smím se zeptat, proč jste do půl těla?

- Je to otázka mužnosti.

- Frank?

- Ten je z nás chlap nejvíc.

- Proč ty máš nahý nožky?

- Říkala jsem. Ztratila jsem kalhoty.

„Tak, Jane. Padlo to na tebe, ptá se Clare," oznamuje mi najednou Paige.

„Jooo... Tak, Janie, co máš s Nicholasem?" ptá se a já si jen pomyslím: Páni. To je otázka na tělo!

« Předchozí díl

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování