OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, Destiny and Hope - 24. kapitola

28.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 859×

Clare Starková, bereš si zde přítomného Mikea Masona?

Ano.

Mikeu Masone, bereš si zde přítomnou Clare Starkovou?

Sakra jo.

Mocí mi svěřenou vás prohlašuju mužem a ženou. Můžete políbit nevěstu.

A pááárty!

Bez bot. Ty nechutné podpatky zakopu na zahradě hned, jak nějakou zmerčím.

Jakmile si Mike a Clare věnují usměvavý a vášnivý polibek, rozbíhají se uličkou, popohnaní adrenalinem. Jsem překvapená sama sebou, když zjišťuju, že se taky usmívám, jako sluníčko.

Sbírám boty ze země a dávám se uličkou za nimi. Jsem v obležení příbuzných a kamarádů.

„Všechny dívky se seřaďte pod schodištěm!" křičí u vchodu paní Starková. Asi hodlá jet pořád podle plánu.

„Tak šup," ozve se mi vedle hlavy a pak mi Nicholas bere z rukou boty. „Abys měla jak chytat." S rukou na mých zádech mě postrkuje davem dopředu a pak se zase vzdaluje.

Jistě... namočí mě do toho a pak se zdejchne. Sakra, proč je ta země tak studená?

„Pozoor!" zakřičí Clare a otáčí se k nám zády. Všechny holky se na mě tlačí a já začínám pomalu nadávat a snažím se protlačit co nejvíc dozadu.

Strhává se povyk, a když zvedám hlavu, zjišťuju, že tu kytku chytila Paige.

„Máš ještě dost času, mladá dámo," hrozí jí prstem její matka. Hledám pohledem Nicholase, protože má moje boty. Nacházím ho navrchu schodiště. Vykasávám si sukni a vybíhám za ním.

Stojí vedle mírně pobledlého přítele Paige. Ta na něj zuřivě mává, a tak se vzdaluje.

„Ahoj, Jane," usmívá se na mě Peter a Frank se přidává. Netuším, jestli jsme si potykali, ale neřeším to. Příšerně mě studí země.

„Vrať mi boty, Masone." Nastavuju ruku a chci je zpátky.

„To už zvládneš bez nich." Spouští ruce, které měl dosud zkřížené na prsou.

„Nezvládnu, ta zem strašně studí," zanadávám a na důkaz toho, že to myslím vážně, ho bouchám dlaní do ramene. „Vrať mi je! Hned," rozkazuju a myslím to zcela vážně.

„Vyřešíme to jinak," mrkne na mě a pak se ohýbá a chytá mě za zadek. Mé břicho se ocitá na jeho rameni a najednou nemám pevnou půdu pod nohama. Jsem jak podělanej pytel brambor!

„Pusť mě! Nicholasi! Dej mě dolů!" křičím a mým hlasem proniká troška smíchu. Nicholas se směje stoprocentně. Zvedám hlavu z pohledu na jeho zadek v těch skvělých kalhotech a dívám se, jak nás všichni pozorují.

„Někdo tady bude mít vášnivější noc než my dva!" zakřičí na nás Mike. Nicholas se prudce otáčí, že mi to hlavu odhazuje do boku. Kretén.

„To těžko, draku!" oplatí mu to bratr. Scházíme schody a zastavuje se až dole. „Které auto nás odveze?" někoho se ptá. Nemám tušení koho, protože zadkem fakt nevidím.

„Dáš mě dolů, ksakru?" zahajuju tvrdší tón hlasu.

„Použijte tamto vzadu. Stejně se ještě bude muset vracet," odpovídá mu jeho otec a já zřejmě rudnu až na malíčku na noze. Jistě.

„Dík." Zase se prudce otáčí a moje hlava zase letí na druhou stranu.

„Opatrněji by to nešlo?!" zaječím na něj a opřu se dlaněmi o jeho záda, abych se mohla zvednout. Drží mi pevně nohy, takže jakýkoliv seskok je nemožný. Pohledem se střetávám s Frankem, Nicholasovým otcem. Mrká na mě a pak se otáčí a vrací se k ženě, která se na nás s úsměvem dívá.

„Hodláš mě unést?" ptám se nevzrušeně, protože moje rozpoložení je unuděné. Koho by nenudilo nést se, kmitat nohama ve vzduchu a opírat se loktem o ty suprový záda.

„Jo... něco takovýho," slyším jeho úsměvný tón a musím protočit oči. Uvolňuje ruku ze sevření mého lýtka a zřejmě mává na jednoho řidiče. „Obuješ si pak ty botasky?"

„Rozkaz, kapitáne," říkám ironicky, protože on mi nemá co rozkazovat. Cítím dotek na svém zadku. Počkat... proč mi fouká na stehno? Co tam s těma šatama dělá?! On mi je snad vytahuje nahoru. Cítím jeho palec na vnitřní straně stehna hodně blízko TOMU místu. Zvedám se, co to jde, a plácám ho po té ruce.

„Co!" okřikne mě a udeří tvrdou fackou do jedné půlky zadku.

„Co to děláš!" ptám se stejně hloupě jako on, ale neodpovídá mi, protože přicházíme k autu. Sundává si mě z ramene a pořád drží za paže. Zvedám levé obočí na znak toho, že nechápu, proč na mě zírá. Usmívá se na mě a sleduje moje vlasy. Pak vztahuje ruku a upravuje mi vlasy v kytce.

„Díky," šeptnu a on se zase usměje.

„Jedem," řekne po chvíli hlasem, jako by se znovu nadechl po dlouhém běhu.

Nastupuju do auta a Nicholas mi přibouchává dveře. Sám si pak nastupuje vedle mě.

„Čekáme ještě na někoho?" zeptá se nás řidič.

„Ne. Máte se pak vrátit," řekne povýšeně Nick. No jak jinak, když se jedná o to, co chce.

„Dobře," zhodnocuje řidič a pouští motor auta.

„Takže hotel?" začínám o něčem mluvit, abych nemyslela na to, co se stalo před chvílí.

„Je celý jenom pro tuhle svatbu. Vychází to celkem dobře. Clare a Mike mají apartmá a zítra brzo ráno odjíždí na svatební cestu." Otáčím k němu pohled.

„To víš jak?"

„Je to můj svatební dar," usmívá se před sebe, zřejmě je spokojený, že se mu to povedlo zařídit.

„Páni," zhodnocuju a pak se pozastavuju nad těmi dvěma slovy, co vypustil. Svatební dar?! „Mají se dávat dary?!" vypísknu a chytám se za hlavu. „Já jsem ale kráva!"

„Klid. Podepsal jsem tam nás oba," oznamuje mi a do mých úst by se najednou dostal krtek, jak mi spadla brada až na zem.

„Páni. Děkuju," nakláním se, což díky malému autu moc nemusím, a dávám mu malou pusu na tvář. Zmateně se na mě zadívá.

„Tak to musím vymyslet nějakou další bombu!" oznamuje mi. Je tak blízko mého obličeje. Cítím jeho deodorant, který používá už od dob kamenných. Adidas.

Chytám do prstů jeho bradu a otáčím mu hlavu zpátky, jak ji měl předtím a dávám mu další pusu. Zase se mi vykroutí a tázavě se na mě zahledí.

„To bylo za tu záchranu s botama," usměju se, a jelikož je opravdu blízko, stačilo by mi vypláznout jazyk a dotkla bych se jeho brady, nemusím překonávat tak velkou vzdálenost, abych se dostala k jeho rtům. Dávám mu letmou pusu na jeho rty, a zatímco ve mně vybuchují snad všechny orgány, on se na mě zmateně zadívá a mírně pootevře pusu.

„A to za bezpečnou dopravu k autu." Zase se vracím na své místo a snažím se usadit pohodlně, jenže díky mým roztřeštěným pocitům a emocím zřejmě už nikdy nebudu schopná jen tak posedět.

Opravdu jsem mu dala pusu!

Ach bože.

Můj obličej se s pomocí Nicholasových prstů přetáčí k němu. Pouští tvrdý stisk a přesunuje svoji ruku na moji tvář.

„Včera jsi mi napsala, že můžu políbit, co chci," oznamuje mi tiše a já si nejsem jistá, jestli mi srdce jenom vynechává, nebo už nadobro opustilo mé tělo.

„Jo." Sakra, sakra, sakra! On si to pamatuje! Ježiši kriste! A ty fotky! „A?"

„Asi vím, co chci políbit." Bez varování se nahýbá a dává mi pusu. Teda... myslela jsem, že se hned odlepí, ale je tu furt. Překvapeně mrkám, a když vidím, že on oči zavřel, zavírám je taky.

No tak. Nelíbáš se poprvé!

Ale přijde mi, jako bych se poprvé líbala.

Poprvé jsem dostala něco, co jsem chtěla celý svůj život. I tu část, kdy jsem neznala žádného Nicholase Masona.

„Jsme tady," oznamuje nám řidič a my se od sebe oba najednou odtrháváme.

„Nepronikl jsem," zašeptá mým směrem Nicholas a já popadám dech, že se opravdu něco takového děje.

„To jsi teda sakra nepronikl," snažím se o nějaký zábavný vtip nebo tak něco, ale on jen roztahuje ústa do toho malého úsměvu a pak se otáčí a vystupuje z auta. Ruka mi přistává na srdci, jak se to snažím rozdýchat.

Možná ta svatba nebude taková nuda.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, Destiny and Hope - 24. kapitola: