Hell, Destiny and Hope - 25. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hotelová hala a začátek podivně se vyvýjejícího večírku.

29.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 884×

Tohle se nestalo, že ne. Tohle prostě nemůže být pravda. Vždyť mě právě dal pusu, dobře, možná se tomu nedá tak docela říkat pusa, ale dal mi ji sám velký pán Nicholas.

Ten kluk, do kterého jsem se zamilovala před čtyřmi lety a co mě poslední měsíc dost drtil.

A teď si mi dá pusu a ještě mě spamuje takovýma sexy fotkama. Tak je normální?

Já nejsem normální, a pokud jsem někdy vůbec byla, tak teď už nejsem stoprocentně.

Páni. Tahle svatba možná změní všechno.

Opravdu chci, aby se můj už tak dost mizerný život dělil na před a po svatbě?

Proboha... vždyť to zní, jako bych byla nějaká vdova. A vlastně tak trochu jsem, ne?

„Jdeš?" otevírá mi dveře Nicholas a naklání se, aby na mě viděl.

„Zamyslela jsem se," mávnu rukou a už se soukám z auta. Vykasávám si šaty ke kolenům a jdu po schodem do hotelu. Naštěstí vedou takovou výbornou věc, a tou jsou koberce. Na jeden si stoupám, vděčná za tu teplotu pod nohama. Přísahám, že z nich budu mít ledovec, než mi Nicholas donese ty moje botasky.

„Jdu pro ty boty," opouští náš společný prostor a mizí ve výtahu. Vyčerpaně si sedám na opěradlo jednoho halového gauče. Nikde není ani noha skrz pronájem většiny hotelu. Jak si ale myslím já, a vzhledem k tomu, jak je tenhle hotel velký, tipuju, že si ho pronajali celý. Mé břišní svaly se rozhodují kapitulovat a já se zády napřed řítím na měkký potah gauče. Nohy mi visí ve vzduchu a já jsem mírně hlavou dolů. Začíná se mi odkrvovat mozek, ale to přeci jen nevadí, když je tahle poloha pohodlnější než deset minut stát.

„Jsi na pokoji s družičkama," ozve se kousek ode mě můj Jednapusakamarád. Otevírám oči a sleduju, jak mi povoluje tkaničky na botách.

„Ty budou beztak mít sex někde jinde," zhodnocuju a natahuju před sebe ruku, aby mi pomohl se zvednout. Pevně ji chytá a s jemným cuknutím mě vytahuje nahoru. Posunuju se na opěradle gauče a beru si od něj jednu botu, přes šaty však nemůžu ani pokrčit nohu.

„Mám to udělat?" ptá se velice tázavě.

„Ne, děkuju," uzemňuju jeho fantasie a stoupám si. Chytám konec šatů a vytahuju si je až hodně pod zadek. Nicholas mě pořád zaujatě sleduje. „Mohl bys mi sehnat tak čtyři sponky?" Pořád sleduje moje nohy.

„Co?"

„S-p-o-n-k-y!" hláskuju mu.

„Jdu se zeptat recepční," párkrát zamává prstem ve vzduchu, ale pořád mi kouká jenom na nohy.

„Padej!" Dávám mu pěstí do ramene a usměju se, protože celá tahle situace je opravdu vtipná.

Dveřmi vchází do hotelu zbytek družiček a nějací mně neznámí hosté ze svatby.

„Vždyť už jdu!" Chytá se za ruku a dělá, jak jsem ho nezranila. Kroutím nad tím hlavou a obouvám si tu botu. Když si zavazuju tkaničky, nenápadně se podívám jeho směrem a sleduju, jak se vybavuje s recepční. No jo, koketa.

Amanda!

Vždyť on má tu Amandu!

Blondýna Amanda z postele.

Já jsem tak blbá!

Tak. Moc. Blbá!

Ticho, ticho, mozku. Teď musím přemýšlet.

Dal mi pusu. Zatraceně romanticky mi dal pusu a já jsem zapomněla na Amandu. No, není se čemu divit, ale to mě neomlouvá.

Ani jeho to neomlouvá.

Sakra, musím o ní něco zjistit. A nejlépe od něj.

Už se vrací, už se vrací.

Mysli, můj malý mozečku, mysli!

„Amanda přijde na večírek?"

Tak to jsem posrala.

Prostě jsem to řekla? Jasně, a teď vymyslete, jak mu to vysvětlím, vy debilní ústa moje!

„Cože?" Je zcela vykolejený.

„Co Amanda," opakuju jednoduší verzi svého výplodu a zatím, než odpoví, si obouvám druhou botu.

„Proč o ní mluvíš?" ptá se tiše. Zřejmě přišel na to, proč mě to zajímá.

„Vzpomněla jsem si, že jsi mi ještě nedávno chtěl ukázat, jak s ní šukáš," vysypávám ze sebe a natahuju k němu ruku. „Ty sponky, prosím." Naprosto mlčky mi do ruky dává krabičku sponek. „Děkuju," zvedám se a spouštím si sukni.

„Janie," oslovuje mě tiše. „Až ráno jsem přišel na to, že jsem to chatnul tobě. Měl to být brácha," zastavuje mě stiskem na mé ruce. Ihned se mu vytrhávám.

„Už mě unavuješ těma neustálýma lžema. Oba víme, že nejsi takhle blbej," stahuju si ruku k sobě a procházím kolem něj.

To jsem posrala. Dokonale.

Zrychluju již obutý krok a chytám za ruku Paige.

„Potřebovala bych tvoji pomoc," usměju se na ni a ona mi to vrátí. Nahýbá se k tomu svému a pak za mnou odchází na záchody.

„Co se děje?" ptá se, zatímco jí podávám krabičku do ruky.

„Potřebovala bych je nouzově zkrátit," předkláním se, abych si ohnula spodní lem tak, aby mi dosahoval nad boty.

„Jasně," vytahuje si jich pár do ruky a kleká si ke mně dolů.

***

On se bojí. Opravdu se bojí a raději se mi vyhýbá. To je neskutečný. Opravdu výborný. Jsem NADŠENÁ!

Nasrat.

Jsem přiopilá a naštvaná

Každou chvílí přijde moment, kdy mě bude muset vyzvat k tanci, protože podle plánu missis Starkové se má okolo šesté hodiny udát tanec všech družiček a jejich přidělených partnerů.

S tím musím něco udělat. Když mě nechce potkat on, tak ho nechci potkat ani já.

Zvedám se ze své židle a přecházím přes sál až k Eleně.

„Jane!" vypískne a já si strkám úsměv na rty.

„El!" vypiskuju stejně jako ona. Škoda jen, že nepozná ironii, co provádím v její přítomnosti.

„Co je, co je?" ptá se radostně. Jak ví, že něco je?

„Můžeme si to zase prohodit? Já budu tancovat s Peterem a ty si chňapni Nicka, jo?"

„Jasně, kočko," šťouchá mi do ramena a mě napadá, že by mi nejspíš dala i klíčky od svýho auta, jak je mimo.

„Dobře," vypísknu naoko nadšeně.

„Ale proč? Vypadalo to, že se s Nickem bavíte." A sakra...

„To jo, ale víš co. Emoce, svatba, erotika ve vzduchu," naznačuju všechno podivnými posunky. „Nicholas je kamarád a já chci dneska i víc, než kamaráda."

„To chápu," zatváří se ztrápeně a překvapivě hodně chápavě. Chytá mě za rameno. „Takže ti nebude vadit, když si na noc čapnu Nicka?"

Trefa, kočko. Bude.

„Jasně, že ne!" plácnu ji do břicha obrácenou dlaní a pak se otáčím a odcházím hledat Petera.

Nacházím ho tam, kde bych předpokládajíc našla každého chlapa.

U baru.

A jéje. Tamhle je Nicholas. Musím to vzít rychle.

Pohled na hodiny mi naznačuje, že mi zbývá asi třicet sekund.

„Petere!" vykřiknu a on na mě zběsile zamává.

„Jane!" Sesedá ze stoličky a žene se ke mně s nějakou lahví v ruce. Naráží do mě a já si urvávám kousek prostoru pro dýchání tím, že natahuju ruce vpřed a opírám se mu o hruď. „Nechápu, kde si tě ten Nicholas smolil, ale jsi naprosto k sežrání!"

„Fajn, díky. Tančíme spolu, jo?"

„Jasná páka! A pak půjdeme ke mně do pokoje..." zavrní mi k uchu.

„To asi ne," zvedám ho, když si na mě skoro lehá.

„Ale no tak... nejsi pro žádnou srandu? Nelíbím se ti?" Stoupá si kousek ode mě. Líbí. Typ mého typu chlapa. Přesně. Hnědé vlasy, tmavé oči, dobrá postava.

Jo, chci tě, brouku. Ale ne teď, ani ne dneska. Napíšu ti, až budu moct.

Bočním pohledem zmerčím Nicholase, jak mě sleduje. Neměla jsem se na něj dívat, protože jakmile zmerčí on, že jsem ho zmerčila, vstává ze židle a volným krokem jde ke mně.

Ksakru, ksakru, ksakruuuu.

„Dámy a pánové! Dovolte mi na parket pozvat naši nádhernou dvojici, pana a paní Masonovi! Naše novomanželé! A prosím o přivítání i jejich nádherných družiček s mojí konkurencí, totiž jejich partnery!" zvolává hlavní zpěvák najmuté kapely.

Díky bohu!

Rychle beru Petera za ruku a táhnu ho na parket.

A máš po srandě, Masone.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování