High school - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Annie se vyspí s Hidem, ale co potom?

17.04.2013 (13:00) • AnnieZet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 834×

A CO DÁL?

Ruku mi podsouvá pod hlavu. Je mi špatně. Samozřejmě ne z něj. Ale z toho všeho, co jsem pozřela. Stále mě líbá. Nohu si obmotávám kolem jeho. Polibky sjíždí níž, zastaví se u hrudníku. Usměju se a zabořím mu ruce do vlasů. Jediné, o co se snažím, je nepozvracet mu záda. Chytá mě za prsa a já se jen nahlas zasměju. Sjíždí k bokům a jednou rukou mi sahá pod sukni. Ano, sukně, ta usnadňuje všechnu práci. Jedním tahem mi sundává kalhotky. Lehce se zadrhne u bot, a tak mi po kratším boji sesouvá. Bez jakýchkoliv řečí do mě vniká. Čímž si odpovídám na moji původní otázku. Ano, byl nahej. Lehce zasténám. Opře se rukama o postel a asi dvakrát přirazí. Očividně mu vadí i ta sukně. Až agresivně ji ze mě strhává. Chytá mě za stehna a lehce mi roztahuje nohy. Opět do mě vniká a posazuje mě do sedu. Vyvléká mě z tílka a háže ho vedle postele. Lehá si na mě a začne mě opět líbat. Stále ten samý pohyb – sem, tam, sem, tam. Zdá se mi to až unavující. Začne mi lehce kousat do bradavek. Napnu se a nehty mu zaryju do zad. On pořádně přirazí. Nastane chvíle, kdy ani jeden nedýcháme. Udělal se. Aspoň jeden z nás. Ještě trochu a byli bychom dva, ale náš momentální stav to nedovoluje. Naposled jemně přirazí, pak ho ze mě vytahuje. Otáčí se na bok ode mě a už se nehýbe. Tomu říkám rychlovka. Já stále jen ležím a dívám se do stropu. Tělo mám ztuhlé a asi bych se měla něčím přikrýt. Počkat. Nejspíš zezelenám ještě víc a zvracím vedle postele. Myslím, že vedle. Zatočí se mi hlava a usínám.

***

Nemám pojem o čase. Slyším kroky. Vrznutí dveří. Praštila jsem se do ruky. Najednou cítím teplo a vnímám jiné zvuky než předtím.

***

Probouzí mě náhlé nutkání zvracet. Zvracím do malého umyvadélka na pokoji. Ty vole. Tady to páchne. Hlava mi třeští. Postel Veron je kompletně pozvracená. Nemluvě o tom, že Veron na ní leží. Lilly je horní částí těla na zemi a dolní stále na posteli. Hlava se mi nejspíš rozletí na několik kousíčků. Žaludek by potřeboval výplach. Beru si kýbl, který jsme si kdysi ukradli přesně pro tyhle případy. Dávám si ho k posteli a lehám si. Každý pohybem je mi hůř a hůř. Zavírám oči. Chyba. Zvracím do toho krásného oranžového kbelíku. Jenom žádné prudké pohyby. Dávám si symbolickou facku. Čichám k tričku, co mám na sobě. Fuj. Počkat. To není moje triko. Přičichnu ještě jednou ve snaze zjistit, čí pach by to mohl být. Cítím Hidovu kolínskou. Tričko je bílé s modrým límcem a dvěma knoflíky. Ze svých opravdu matných vzpomínek si nevybavím, jestli je opravdu jeho. Ale pokud ano... Sakra. Já jsem s ním nejspíš... Do prdele. Neříkám, že jsem po tom netoužila, ale ne za takových podmínek. Vstanu z postele a navlhčuji si ručník a beru si láhev vody. Vracím se a lehám si. Ručník si pokládám na čelo. Takže, soustřeď se. Co se dělo včera? Začněme od začátku. Šli jsme oslavovat pololetí. Do Niga. Byla jsem tam já, Lilly, Veron, Patrick, Hide, Trey a zbohatlík neboli Chris. Vodárna, potom nějaký to pití, stále pití. Hlava se mi opět rozduní, napiju se vody. Co dál? Co se, sakra, dělo dál? Na víc si nejspíš nevzpomenu. A myslím si, že je čas dát se aspoň trochu do pucu. Dopiju láhev vody a směřuji k umyvadélku. Čistím si zuby, ale na nějaký líčení nemám sílu. Lehce přešlapuji, protože zem je studená a já jsem bosá. Češu si vlasy a přehazuji si je na pravo.

„Kurva,“ zamručí Veron a vytahuje jednu ruku ze zvratků, „děláte si prdel?“ zavrčí už hlasitěji, na to se budí i Lilly. Škodolibě se uculím.

„Ty vole,“ zašeptá Lilly a chytá se za hlavu. Jsem ráda, že nejsem sama, kdo se cítí tak hrozně.

„Co se včera stalo?“ promluví Veron.

„To kdybych věděla,“ opáčím jí.

„Děcka, já si toho moc nepamatuju,“ řekne Lilly a sedá si na postel. Promne si oči a podívá se po místnosti, „tenhle bordel neuklízím,“ odmlčí se, „a padám do sprchy,“ s těmito slovy se zvedá a odejde. Na to, že jsme prožili náročnou noc, je celkem akční. Aby se člověk vyhnul úklidu, udělá cokoliv. Veron vstává z postele a všechno z ní sundává.

„Uklidím to tady,“ vzdychne, „protože moje malá sestřička radši utekla, a ty máš myslím nevyřízené účty,“ zvedne koutek.

„Cože?“ Takže to je pravda?

„V noci tě sem někdo přinesl, někdo, kdo bydlí na pokoji pod námi,“ v očích se jí zablýskne.

„Nějak moc si to pamatuješ, nemyslíš?“ zavrčím.

„Buď ráda,“ uculí se.

To je hajzl. Já ho zabiju. Vycházím ven z pokoje. Je mi jedno, že jsem jen v jeho tričku, kalhotkách a nemám boty. Jsem na něj nasraná. Tak nevýslovně moc. I přes všechen zbytkový alkohol v mé krvi jdu celkem rychle, skoro až běžím. Sbíhám po schodech dolů k jeho dveřím. Vcházím dovnitř. Jak jsem si mohla myslet, ten idiot si nechal odemčeno. Sedí na posteli a čte si, jakmile vejdu, jeho oči se stáčí ke mně. Rychle odloží knížku a stoupne si. Do tváří se mi hrne krev, jsem až naštvaná k nepříčetnosti.

„Ty jeden hajzle,“ jdu k němu, abych mu vrazila facku. On však chytá moji ruku a udiveně mě pozoruje. Všímám si jeho svalů. Má na sobě jenom bílé tílko s volnými šedými kalhotami. Zadívám se mu do očí.

„Jak jsi mohl?“ zavrčím na něj.

„Uklidni se,“ promluví na mě klidným tónem a sevře moji ruku pevněji, až to bolí. Také se mi podívá do očí. Ty jeho modrý oči. Zatřepu hlavou. Dává mi letmou pusu na ruku, ale stále ji pevně drží. „Co že jsem to provedl?“ zvedá jedno obočí tak, jako to dělávám já. Tím mě ještě víc vytočí a volnou rukou ho plácnu po paži, kterou mě drží. On mi chytne i dosud volnou ruku a usměje se na mě, ale pak zvážní.

„Ty ses se mnou vyspal!“ zakřičím na něj a škubnu rukama. Z jeho stisku se však nedostávám.

„Já myslel, že jsi chtěla,“ zvedne jeden koutek jako náznak úsměvu.

„A jak to můžeš, sakra, vědět?“ odmlčím se, „možná chtěla, ale ne za takových podmínek,“ trochu zčervenám, ale stále si udržuji svůj uražený, naštvaný a nečitelný výraz. Usměje se. Upřímně. Jde vidět, že ho moje slova potěšila.

„Tak to bych rád napravil,“ povolí stisk, „teď jsou vhodné podmínky?“ Pryč s dosavadním výrazem. Brada mi padá na zem. Těžkne mi dech.

„No,“ to je jediné, na co se zmůžu. Stále mi svírá ruce, a tak si mě jimi přitáhne blíž. Nadechuji se. Cítím jeho vůni a vůni toho, co se stane. Dává mi pusu do vlasů. Nečeká na moji odpověď. Spěšně mě bere do náručí. Nohy mám obmotané kolem jeho těla. Díváme se do očí. Na tváři se mu vytvoří úšklebek. Přikládá svoje rty k mým tak náruživě, až se zády narazím do zdi za mnou. Záčíná si jazykem hledat cestičku dovnitř. Netrvá to dlouho, protože mu v tom nijak nezabraňuji. Všechen můj hněv upadl v zapomnění. Trochu si mě zvedá výš a stále mě líbá. Přesouváme se k psacímu stolu. Jedním okem na něj pohlédnu. Je plný papírů a různých věcí. Jsem zády ke stolu a stále v jeho náručí. Jednou rukou shazuje vše z něj a pomocí druhé mě na něj pokládá. Po dlouhé době se naše rty rozdělují. Očima si mě měří.

„Ty máš moje triko,“ zazubí se. Podezíravě na něj pohlédnu

„Kde je vlastně moje oblečení?“ řeknu s lehkým pobavením v hlase.

„Není to jedno?“ sotva dořekne, přiblíží se ke mně a začne mě znovu líbat. Sáhne pod moje-jeho triko a jedním tahem ho ze mě strhavá. Jelikož pod ním nic nemám, ocitám se před ním do poloviny těla nahá. Ušklíbne se na mě. Přitisknu se k jeho tělu. Sálá z něj teplo. Jednou rukou ho zatáhnu za triko a s jeho pomocí ho z něj vysvlékám. Rukou přejíždím po jeho svalech na břiše. Přejede mnou vlna vrušení. Chytnu ho za bradu a políbím ho na tvář. On odhalí svoje bílé zuby. Strčí do mě tak, že padám na postel za sebou. Zasměju se. On si stůl obchází a lehá si na mě. Chci ho. Ale... Otočím hlavu na bok a moje tvář najednou zvážní. Jak to potom mezi námi bude. Chytá mě za bradu.

„Vím, na co myslíš,“ dá mi pusu na čelo. „Teď už z toho nevycouváš,“ zasměje se a chytá mě za prsa a začne mě opět líbat. Rukama sjíždí níž a chytá kraje mých kalhotek. Opravdu velmi pomalu je ze mě sundává. Jsem čím dál víc vzrušenější a podle toho, co cítím, on taky. Tahám za tkaničku u jeho kalhot. Popotáhnu mu kalhoty níž. Jak jsem si myslela, nic pod nimi nemá. Rychle je z něho strhávám. Ani nestačím postřehnout jeho pohyb a vniká do mě. Zalapám po dechu. Vzepřu se na loktech. Potom povoluji a ruce si pokládám na jeho tělo. Začne se pohybovat sem a tam. Jeho počáteční velmi pozvolné tempo mě zabíjí. Chytnu ho za vlasy a jemně za ně zatahám. Z jeho úst se vydere tiché zasténání. Sáhne mi na prsa a lehce je mačká v dlaních. Jeho rty se opět dostávájí k těm mým. Jeho polibky sjíždějí až k mým prsům. Jednu z bradavek mi začně jemně líbat a druhou dráždí prsty. Prohnu se a pořádně přirazím, až ho tím překvapím. S mojí vší silou ho od sebe odlepuji a převaluji ho na záda. S údivem ve tváři na mě hledí. Usměju se. Prohrábnu mu vlasy a rukama sjedu na jeho hrudník. Dvakrát tvrdě přirazím. Ještě trochu a... Zavírám oči. Chytne mě za paže a já s překvapením vyjeknu, opět se ocitám pod ním. Neplýtvá časem, a tak jeho tempo zrychluje a můj dech je hrubší. Netrvá to ani půl minuty a udělám se. On však s přirážením nepřestává. Mezi jeho vzdechy zaznamenávám jeho tichý smích. Zavírám oči a on se přestává hýbat. Takže i on. Štípne mě do zadku a vyndává ho ze mě. Popadáme dech. Beru tenkou deku a hážu ji přes sebe. Hlavou mi běží spousta myšlenek. Jak to mezi námi teď bude? Změní se něco? Nebo se budeme tvářit, že se nic nestalo? Svraštím čelo. Z přemýšlení mě vytrhne Hidovo pohlazení po tváři. Otáčím se k němu a věnuji mu úsměv. Chytá mě za bradu a jemně mě políbí.

„Budeme to tajit?“ vyhrknu na něj a na čele se mi vytvoří vráska.

„Co přesně myslíš?“

„No tohle,“ odmlčím se, „tohle, co se stalo,“ podívám se mu do očí.

„Přemyšlel jsem nad tím,“ prudce si sedá, až mě to vyděsí, „když budou Tygři vědět, že jsme my dva spolu, bude větší pravděpodobnost, že si tě vyberou jako obět,“ zamračí se, „a to bych opravdu nechtěl.“

„Obět čeho?“ sedám si, „to nejhorší už mám snad za sebou,“ zajíknu se. Obrátí se na mě.

„Obět něčeho, co je horší než smrt,“ skleskle odpovídá. Vytřeštím na něj oči.

„Něco horšího?“ na sucho polknu. Vidí, že ve mně vyvolal rozpaky, a tak mi věnuje polibek.

„Mučení,“ vychrlí mi do tváře. Zvedá se z postele a obléká si tepláky. Já stále strnule sedím a němě ho pozoruji. Nejistě se zvedám a přehazuji přes sebe jeho triko a nasazuji si kalhotky.

„Kde mám svoje věci?“ otáčím se k němu. Tvář mám jako z kamene.

„Ty si nechám,“ zasměje se mi.

„Ale…“ zúžím oči.

„To moje ti sluší,“ přeruší mě a přitahuje si mě k sobě. Dlouze mě líbá.

„Takže se mezi námi nic nestalo?“ zklamaně na něj vzhlédnu.

„Nemělo se,“ opře se mi čelem o čelo, „a ano, v podstatě máš pravdu. Nestalo,“ dodá. Otáčím se na patě a vytrhávám se z jeho obětí. Zamířím ke dveřím, ale on mě zachytí, než stačím zmáčknout kliku.

„Měj se,“ usměje se na mě a štípne mě do zadku. Otačím se k němu.

„Tohle už nedělej,“ štípnu ho do zadku, „nemám to ráda,“ věnuji mu jeden krátký a falešný úsměv a odcházím.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AnnieZet, v rubrice: Povídky » Na pokračování