High school - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V hlavě zmatek. Všechno se točí kolem Hida. Hide nám ukáže svoji pravou tvář.

23.04.2013 (19:00) • AnnieZet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 720×

HIDE, HIDE

Přirazila jsem k sobě všechny tři postele. Na jednu stranu se pohodlně usazuji a na druhou pokládám notebook. Rozdělávám sáček popcornu a na zem pokládám láhev ovocného džusu. Klikám na mezerník, čímž spouštím film. V místnosti se začne rozléhat hudba.

„Prsten, který vládne všem…“ Uculím se, je to můj nejoblíbenější film, „Pán prstenů.“

Nabírám si hrst popcornu a ujídám. Tenhle první film miluji, ostatně jako celou trilogii. Pouštím si rozšířenou verzi, která má tři hodiny a půl. Chci přijít na jiné myšlenky. Celý den dumám nad tím, jak se budu odteď k Hidovi chovat. Komu o tom mám říct? Jistě, s Lilly se o to podělit prostě musím. Proč se to vlastně všechno včera odehrálo? To je jedno. Teď je tady Pán prstenů a můj herecký idol Aragorn – Viggo Mortensen. Usrknu si z lahve a poddávám se filmu.

***

„Trpaslíka nikdo nepovalí,“ vykřikne Gimli a skočí z hroutícího schodiště na druhé. Moje oblíbená scéna. Z hrudi se mi vydere tichý smích. Pípne mi SMS. Kdo to, sakra. Protočím panenky. Ráda bych se dodívala na svůj film a neřešila nic a nikoho. Proklínám všechny otravné technologie. Mobil se opět ozývá. Dobře. Začíná mi docházet trpělivost a zároveň ve mně vzrůstá zvědavost. Dál však sleduji film. Ten hajzl znovu zadrnčí. Už toho mám fakt dost. Stopuji film. Chňapnu mobil a pročítám zprávy.

Musíme něco vyřešit, přijď ke mně. Dávám ti tři minuty, Hide.

Řekl jsem tři minuty, Hide.

Víš, jak nesnáším, když někdo ignoruje moje zprávy, Hide.

Už u první zprávy jsem poznala, že nemá dobrou náladu. Co teprv u té poslední. Rychle vybíhám z pokoje, než mi pošle další. Tohle vyrušení mu jen tak neodpustím. Když sejdu dolů, jeho dveře jsou již otevřené. Přechází z jedné strany místnosti na druhou. Myslím si, že si ani nevšiml, že jsem vešla. Potichu zavírám dveře a jeho pohled se upíná na mě.

„Kde jsi byla?“ zavrčí na mě. Provinile se na něj podívám.

„Vždyť mi to netrvalo tak dlouho,“ tenhle jeho přístup nenávidím, „co jsi chtěl?“

„Máme nový problém.“ Protočím panenky. Co je ještě za problém krom našeho vztahu-nevztahu, který mě opravdu trápí?

„Nějaké bližší informace, prosím?“ prohodím s předstíraným zájmem.

„Janie,“ přimhouří oči, „nikdo ji neviděl už asi týden. Mám podezření, že se přidala k Tygrům."

„Cože, proč by to dělala? A co ty do toho strkáš nos? Nikdy k nám nepatřila,“ opáčím. Propálí mě pohledem a zkříží ruce na prsou.

„Nos do toho strkám z prostého důvodu. Na to, že k nám nepatří, ví až příliš.“

Sedám si na postel, tento rozhovor bude nejspíš vyčerpávající.

„A co chceš udělat, kdyby se k nim přece jen přidala? Což si, mimochodem, opravdu nemyslím. Chtěl bys ji snad utišit?“ pohledem si ho změřím.

Pokrčí rameny. „Když by to bylo nevyhnutné,“ oznamuje s naprostým klidem.

„Ty seš takovej,“ poslední slovo raději nevyslovuji, vím, že by to nedopadlo dobře. Chytne mě za bradu a podívá se mi do očí.

„Jen to dořekni.“ Beru všechnu odvahu. Už to není ten milý Hide jako na začátku, a on si to musí uvědomit.

„Takovej kripl,“ arogantně mu vmetu do tváře. Po které vzápětí dostávám jednu pořádnou ránu. Chytám se za místo zásahu. Vyčítavě se na něj podívám. Takovou ránu jsem naposledy dostala od. Od. Nechce se mi na to jméno ani pomyslet.

„Takhle se mnou nikdo nebude mluvit,“ zařve na mě. Zalesknou se mi oči od počátečních slz.

„Tohle jsem si o tobě nemyslela,“ zadržuju slzy, nebudu brečet. Ne tady. Ne před ním. „Nikdy jsi takový nebyl.“

„Jsem takový pořád, jenom jsem ti tuhle svoji stránku neukazoval.“

„Takže jsi mě nalákal na svůj šarm, dostal ses mi pod kůži a nakonec ses se mnou vyspal jenom pro to, abych se k vám připojila. Mám to takhle chápat?“ poslední otázku sotva vyslovím.

„Ne,“ zamračí se na mě. „Opravdu tě mám rád,“ přikrčí se na mou uroveň. Jemně oddělá moji ruku a začne mi něžnými pohyby přejížděd po ráně, kterou mi sám způsobil. Náhlá změna osobnosti? Vykouzlí ten svůj zářivý úsměv a dívá se mi do očí. Připadám si jako největší naivka světa. Těmito gesty jako by si odčinil to, co udělal. To je Hide, kterého jsem poznala. Po tváři mi stéká jedna slza. Ten nával emocí se už nedal vydržet. Utírá mi ji.

„Ne, nebreč,“ utěšuje mě. „Nikdy jsem tě neviděl plakat, je to celkem zvláštní,“ stále mě hladí po tváři. Co je, sakra, zvláštního na mém pláči? V duchu si znovu přehrávám náš rozhovor. Začal tak, jak to říct. Celkem normálně, a skončil takhle. Brečící sedím na jeho posteli. Dobře, brečící je silný slovo. Ukápla jedna slza, ale i tak. Dost mě ranil. Jak fyzicky, tak psychicky. Z myšlenek mě vytrhává jeho polibek a neodbytný jazyk, který se snaží dostat dovnitř. Vyvalím oči a snažím se ho od sebe odtrhnout. On mě však zalehává a já se nemám jak hnout.

„Pusť mě,“ zasyčím mezi polibky. On ze mě slézá a otáčí se na záda. Rychle si stoupám. Netušila jsem, že mě opravdu nechá jít.

„Víš co,“ zvýším hlas, „už jsem zjistila, co je horší než smrt. Tohle trápení, kterým mě necháváš procházet. Nemělo se to stát. Od té doby, co jsme se spolu vyspali, nevím, co si mám o nás myslet. Týráš mě tím svým chováním a taky tím, že to chceš tajit,“ zakřičím na něj. Už jsem to ze sebe musela dostat. Naposled se na něj podívám. Vypadá z těch informací poměrně rozhozeně. Otáčím se na patě a rychlým krokem odcházím. Důrazně prásknu dveřmi a vracím se ke svému filmu. Ještě před tím se však zamykám a vypínám mobil.

***

Zachumlám se do peřin. Z notebooku se line krásná píseň závěrečných titulků - „May it be when darkness falls your heart will be true. You walk on lonely road, oh how far you are from home.“ Po tvářích mi stékají slzy v pravidelných intervalech. Ta hudba, ten text a ty emoce vyzařující z této skladby jsou vražedná kombinace pro každou nešťastnou osobu. Je mi smutno. Smutno za Lillynkou, která odjela i se sestrou za rodiči. A mě tu nechali samotnou. S Hidem. Ještě jksem se Lilly nestihla svěřit o mně a o Hidovi. Odjeli tak náhle. Zapínám mobil a píšu SMS.

Moc se mi stýská:((. Kdy přesně přijedete? Lav jů.:*

Hned se mi dostává odpovědi.

Mně taky.=) Už se na tebe těším, zkusím co nejdřív. Možná bych mohla i zítra.=):*

To bych byla moc ráda.:))))Takže to zkus, prosiim:)) . Musím ti toho tolik říct.)

Dochází mi další SMS, ale tentokrát není od Lilly.

Opravdu si myslíš, že tě týrám tím, že tě chci v podstatě ochránit? Hide

Jak jsem si mohla myslet. Utřu slzy.

Jo, opravdu si to myslím.

To je mi líto. Co mám tedy udělat, abys byla spokojená?

Zamračím se. Idiote.

Začněme u toho, že mě nebudeš bít.

Trvá mu delší chvíli, než odpoví. Nejspíš ho ta zpráva zaskočila. Vypínám hudbu a s posledními vzlyky pohlédnu na hodiny. Půl jedenácté. Zívnu. Dneska mě nikdo nikam nedostane. Ozve se naléhavé bušení na dveře.

„Co je?!“ zakřičím podrážděně.

Žádná odpověď, jenom stálé bušení. Ploužím se ke dveřím. Sotva odemknu, dovnitř vpadá Janie.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AnnieZet, v rubrice: Povídky » Na pokračování